Už jsem to načal v nedávném článku o dětských fotkách z podhledu – v čtenářských ohlasech na Skleničkovské cestopisy se opakuje stesk : „rád bych tam jel s rodinou, ale malá je ještě moc malá…“ Dnes několik poznámek o cestování za vínem s dětma.

Sám jsem k tomu přišel náhodou, protože jsem se dříve rodinnému cestování nevěnoval. Až v roce 2003 mě vytáhla (dnes už bývalá:) manželka do Itálie. Jednomu dítěti byly tehdy právě tři roky, druhé cestovalo v břiše (ve čtvrtém měsíci). O rok později jsme tam jeli zase, i s půlroční dcerou.

Asi je důležité vybrat si dobře zemi, do které děti povezete. Třeba švýcarští důchodci dávají najevo krajní nelibost nad hlasitě se bavícími dětmi v městském parku, naopak Italové děti milují. Při italské dovolené 2004 jsem půlroční dceru většinou nosil v náručí a byli jsme spolu cílem obdivných ataků domorodců. I v Čechách se občas po dítěti vrhne nějaká babička a nadšeně vychvaluje jeho krásu, ale v Itálii to běžně provádí i teenageři, dokonce i sedmnáctiletí kluci.

Chodil jsem do cafetérie kolem malého holičství, před kterým postávaly dvě učnice s cigaretama. Piercing v nose, pestrobarevné přelivy ve vlasech, velmi ordinérní vesnické týpky. Častovaly mě tak vyzývavými sexuálně explicitními pohledy, že jsem trnul. Evidentně jsem byl daleko mimo jejich věkovou skupinu, dávno jsem tomu odvykl a vůbec jsem tomu nerozuměl. Až později mi došlo, že ty pohledy patřily nemluvněti, které jsem nosil v náručí. Při odjezdu mě v jiné cafetérii čtyři mladé dámy před třicítkou poplácaly po zádech, prohlédly dítě a uznale dávaly najevo, že by takové taky chtěly a kdybych měl chvíli času, rády by v tom podnikly příslušné kroky. Mám ještě vysvětlovat, proč rád jezdím do Itálie s dětma?

V zásadě nebývají žádné problémy při stravování v restauracích. Italové (podobně Francouzi, ale tam mám s dětmi míň zkušeností) jsou zvyklí chodit do restaurací s dětmi a restaurace s tím počítají. Obsluha je připravená, trpělivá a vstřícná.

Samozřejmě základním problémem je společný program. Tahám děti s sebou do vinařství a občas se mnou přetrpí i krátkou degustaci. Kompenzuju jim to návštěvami hradů, akvaparků, koupáním v moři nebo v bazénu. Jedeme-li jeden den na delší výlet za cílem, který zajímá mě, následuje druhý den odpočinek u vody a program podle přání dětí. (Mým dlouholetým a zatím neuskutečněným snem je společná dovolená s několika dalšími rodinami, kde by děti a rodiče měly svoje vlastní smečky – děti se ve větším kolektivu mnohem snáz zabaví, podobně společný degustační kroužek bývá zajímavější, než sólové koštování po celých lahvích.)

Co se dětem v cizině nejvíc líbí jsem psal už tady. První italská slova, která jsem se v roce 2003 naučil já, byla „Cento grami di questo formaggio,“ děti se jako první naučily rozlišovat zmrzliny: fragola, pistaccio, nocciola, albicocca.

Příjemnou zkušenost mám z Alsaska. V roce 2006 jsme tam trávili dovolenou a jako první jsme navštívili orschwihrské vinařství Materne Haegelin. V rohu degustační místnosti měli dětský koutek s hračkami, stolkem a židlema v dětské velikosti. Paní, která vedla ochutnávku, hned přinesla několik ovocných sirupů, aby děti mohly taky ochutnávat. Myslím, že to velmi podpořilo dětskou trpělivost s dalšími návštěvami vinařství. (O víkendu jsem odpovídal na několik anketních otázek o moravském vinařství, při vzpomínce na Haegelina jsem se odpovědi na dotaz o úrovni vinařské turistiky na Moravě raději vyhnul.)

Jsou jistě povolanější cestovatelé a moje zkušenosti nejsou beze zbytku přenosné na jiné cestovatele, ale třeba to někoho povzbudí k vlastním cestovatelským pokusům. A kdyby se někdo chtěl přidat za rok na první dva červencové týdny do Itálie, napište rovnou. Po letošních zkušenostech bych chtěl objednat ubytování už v lednu.