Pátá část seriálu o prvocestě do Burgundska, původně zveřejněného na O víně v dubnu 2006 (začátek seriálu je tady). V původním znění a bez úprav, včetně toho hloupého konce 😉

Z Burgund do Prahy je to stejně daleko jako z Prahy do Burgund, takže ráno zhltneme snídani a vyrazíme, počasí se konečně vylepší, ale jedeme, a večer dorazíme do Prahy. Tahle kapitola by ale měla být „ztráty a nálezy“, summa poučení. Dobrá, ale s rezervou, už jsem snad předeslal, že jsem tam byl jen tři dny a že jsou to poznámky člověka nevzdělaného.

Nepotvrdila se varování zkušenějších o tom, že budeme mít problém s naší (chybějící) francouzštinou. Vyslechl jsem před cestou vyprávění o tom, jak majitel odmítal vpustit do sklepa cizince s tím, že neprodává ani všem Francouzům, jen znalcům, natož cizincům! Sám jsem sice zažil před lety v Alsasku, že mi ve sklepě „opravovali“ francouzštinu, ale v Burgundsku jsme problémy neměli. Ostatně, podle některých statistik jde značná část francouzského exportu vína tradičně do Británie, takže jsou snad na cizince zvyklí.

Jeli jsme dva a o výdaje se dělili napůl. Najeli jsme 2000 km plus 3 dny pojíždění po Burgundsku, za ubytování jsme dali asi 220 Euro. Není to úplně levný víkendový zájezd, ale motivací pro mě bylo dovézt si 100 lahví burgundského vína. Když to teď zhruba odhaduju, tak mě cesta stála na nákladech asi 10 000, takže se mi jakoby každá dovezená láhev podražila o stovku – vzhledem ke složení kontrabandu to bylo výhodné. Láhev 1er Cru ze St.-Aubinu seženete v několika málo prodejnách v Praze, sotva kde pod 1000 Kč. Nesnáz je v tom, že na dobré se snadno zvyká, a tak při mnoha příležitostech, kdy bych se dříve spokojil s vínem ze supermarketu do 200 Kč, dnes vyhledávám dražší burgundská vína.

Nesrovnatelně větším ziskem ovšem je vlastní zkušenost s víny. Vysvětlím následovně. Zajisté umím v Praze najít a koupit lahev Pommardu za 990 Kč. I když se někdy vyskytne příležitost, která by takové vydání ospravedlňovala, nebudu zkoušet neznámé víno za takovou cenu, protože zklamání by mohlo být kruté (dosaďte si za Pommard další drahé apelace). Dokonce i když v Domě vína U Závoje na Praze 1 rozlévají velká vína po deckách a můžete si vyzkoušet třeba deci Gevrey-Chambertinu za 250 Kč, je to stále dost peněz a bez vlastní zkušenosti z Burgundska bych ani nevěděl, čím začít – Pommardem? Cortonem? Chambertinem? Samozřejmě rozumím tomu, proč je to víno tak drahé – dovozce nakupuje ve Francii za skoro stejné ceny, za jaké jsem nakupoval já. Musí nejen víno přivézt, skladovat, inzerovat a prodávat, ale musí také zaplatit jeho dlouhé ležení ve sklepě, protože ani velcí snobové (pozoruji na sobě příznaky) si nekoupí drahé víno každý den – ostatně mnozí včetně mne na to ani nemají dost peněz. Je nás málo – když jsem po návratu rozhlásil, že jsem přivezl pár velkých vín a nabízím je k výměně kus za kus, reagoval na to jen jeden člověk.

Povzbuzující byla i zkušenost s levnými víny (většinou označené Bourgogne AOC) v ceně 5 – 7 Euro. Pokud jsme je kupovali u výrobce nebo ve vinotéce, žádné nemělo banální chyby a vady jako „hořčičná dochuť,“ příznaky špatného skladování atd., tedy jevy, se kterými se vypořádává mnoho recenzí moravských vín na tomto serveru (původně zveřejněno na Ovíně). Některá z nich se líbí víc, některá méně, ale žádné z nich nemá technické chyby. Nespokojeni jsme byli s několika nákupy v supermarketech (korek), ale o tom jsem psal v předchozí kapitole.

Druhým největším ziskem pro mě bylo objevení do té doby neznámých vín, jako Maranges, Montagny, Saint Véran atd. Myslím, že vedle velkých vín, jejichž cenu omezená nabídka a velká poptávka vyhnala nepříjemně vysoko, se srovnatelná kvalita najde i na jiných místech. Na druhou stranu jsem objevil i to, co je na velkých vínech tak přitažlivé, hlavně na burgundských červených, ale i na Montrachetu. Už při prvním napití Aloxe-Cortonu AOC 2002 od Oliviera Leflaiva asi poznáte, že to je ušlechtilé a vznešené víno. A jestli to nepoznáte, vraťte se k pivu – každý má jen jeden osud.

Kromě zkaženého vína ze supermarketu přidám ještě jednu varovnou zkušenost se St.-Aubinem 1er Cru z Puligny. Přivezl jsem ho 48 lahví, ale doma jsem měl najednou pocit, že piju úplně jiné víno. Tedy, některé vůně a chutě tam byly, ale neuspořádané, asi jako kdyby víno právě prodělalo nervový záchvat. Měl jsem dojem, že jsem se nechal oklamat a naložil jiné víno, než to vybrané, ale teď, po deseti měsících ve sklepě, se víno vrací do své původní podoby. Myslím, že některá levná vína přečkala přepravu v lepší formě, než právě toto dražší víno. Až si příště přivezu drahé víno, dám ho na několik měsíců do sklepa, než ho otevřu. Učím se to i u některých červených, přivezl jsem si víno z neznámé apelace Ladoix, které drhlo na patře jako šmirgl – taniny. Nicméně výrobce je renomovaný, Ladoix sousedí s Aloxe-Cortonem, tak jsem dal zbylé lahve do krabice, napsal na ni vánoce 2007, a strčil do kouta ve sklepě. Uvidíme.

Taky jsem přivezl půlkilovku sýra, který byl výborný k vínu, ale vyhodili jsme obal, takže jsem nevěděl jméno. Byl to tvarohový sýr s bílou plísní na povrchu, který zprostředka „sklovatěl“ – jako zrající hermelín tento sýr časem hermelínovatěl uprostřed směrem k tvarohovým okrajům. Až po šesti měsících a několika neúspěšných pokusech jsme v MAKRO koupili sýr chaource, a byl to on. V Burgundsku je stále co objevovat.