Vábení PFF bylo nad moje síly, jednak jsem se těšil na mlsání, ale taky jsem trochu podlehl snobskému pocitu, že na PFF musím, protože jinak jako bych nebyl. Mohlo mě varovat, že největší reklamu PFF dělali ti, kteří se snažili všechno sníst ještě před otevřením nebo dr. Jižní Cvach s posměšnými fotkami vyjedených talířů. První varovné znamení jsem zaregistroval cestou autobusem z naší vesničky do Prahy, když jsem zjistil, že mám sice k foťáku 2 paměťové karty, ale žádnou baterii.

Potom už přišla rána pěstí mezi rohy jako v sobotu o zabíjačce, v 15:30 před Sovovými mlýny fronta, v půlce fronty jsem dohlédl na ceduli oznamující, že se právě prodávají vstupenky na 18:00, do té doby zavřeno. Ještě chvíli jsem to zvažoval, pozoroval přes plot druhou polovinu lidstva, ale nakonec jsem volil čelem vzad – rozchod, pojedl jsem svíčkové filety se smetanovou omáčkou s hříbky a pivo u O’Briena a po šesté jsem už byl napapaný doma. (Druhá možnost byla vrátit se s plným břichem na šestou na druhé kolo mlsání, to už mě nelákalo.)

Sice se nemůžu prsit tím, že jsem byl na Prague Food Festivalu, ale jestli na něj míříte zdaleka, tak se už nemůžete vymlouvat, že vás nikdo nevaroval…

Fotky si můžete prohlédnout na výše zmíněných adresách a taky tady a tady.

A jestli chcete na večer drobný hlavolam, zkuste hádat, co je na tomhle obrázku.

Nápověda: budu to mít dneska k večeři namísto mlsů na PFF.

Při četbě úvodní lekce portugalštiny pana Cuketky jsem zavzpomínal, jak to chodí s kávou v Itálii… a vzpomněl jsem si na první italská slova, která jsem se tam samovolně naučil. Bylo to „Cento grami di questo formaggio“ (čento grámi di kvesto formádžo – deset deka tohoto sýra) a „due cento grami di questo prosciutto“ (dvacet deka tamté šunky). Nakupování v italských supermarketech patří k mým nejradostnějším životním zážitkům – když jsem na letošní dovolené vešel poprvé do COOPu v toskánském San Vincenzu, šťastně jsem se tlemil jako tichej blázen.

Ten výběr ovoce, zeleniny, (ten si užívala hlavně moje žena) sýrů, šunek a salámů! Tady jsme v roce 2003 objevili kouzlo čerstvé balené pasty (a u vedlejšího pultíku i pesta) a já jsem jako závislák ukazoval na sýry, které jsem chtěl ochutnat – „čénto grámi!„

A samozřejmě ty regály plné místních laciných vín – kdykoli jsem v Itálii zkoušel barikovaná monstra nad 15 €, byl jsem zklamaný. Možná za 15 let z nich budou vynikající vína, ale já na to měl jen 3 týdny dovolené, takže jsem se vracel k obyčejným spolehlivým supermarketovkám mezi 5 a 6 €, které jsou výborné k jídlu, a výhled na slunce zapadající nad toskánskými kopečky je vždy katapultuje o dvě třídy výš.

Když jsem se nabažil levných supermarketových vín, naučil jsem se další italská slovíčka: vendita diretta.

Další série slov, které jsem se naučil jaksi samovolně : fragola, frutti di bosco, nocciola, pistacchio, baccio (to je těžké) … už v pěti letech věděl můj syn, že fragola je italsky jahoda a gelati zmrzlina. S tím souvisí důležitý výraz, jehož rozluštění mi trvalo: produccione propria (vlastní výroba). Pokud marně luštíte výraz „baccio,“ přidávám nápovědu:

Slovo se vloudilo do slovenštiny a z ní do moravské lidové písně: Prečo sa ty za mnú vláčíš/ Keď ma ani neobáčíš/ Ani večer, ani ráno/ Jaký jsi ty sprostý, Jáno. Zpět do Itálie:

Těžší je to s rybičkama, ale někdy pomůže angličtina (trout – trote, mořský pstruh v rybárně stojí asi 7 €), jindy posunková italština : questo (pražmy jsou buď orate nebo spigole, viz obrázek, ale spíš orate, 10 €). Na spodním obrázku uno troto e due orate con rozmarýno (alla griglia).

Pokud jde o kávu, myslím, že Italové ji prostě milují. Při první zastávce v Auto-Grilu (dálniční osvěžovna) jsem s úžasem zjistil, že v Itálii dostanete u benzinky nejen lepší kafe, než v pražských hotelích, ale i na víc způsobů. Nicméně! Podávání kávy není jen obchod, je to kultura, takže někdy ceník nestačí k tomu, abyste obstáli. U té pumpy u Trenta si má žena chtěla objednat latté macchiato (teplé mléko, do kterého vám nalejí prcka espressa), ovšem podlehla při objednávce dojmu, že se tomu říká zkráceně jen „latté,“ na otázku obsluhy, zda chce caldo nebo freddo zareagovala jako angličtinářka (cold – studený) odpovědí, že chce teplé – freddo a dostala hrnek studeného mléka (mnemotechnická pomůcka: fredoledo!).

Než to zapomenu, zde je výčet káv, jak si je z Itálie pamatuju:

Ristretto – malé espresso, smrťák.

Espresso – obyčejné espresso, silné.

Doppio – dvojité espresso, dvě dávky do jednoho šálku.

Corretto – espresso vylepšené prckem lihoviny, obvykle grappy.

Cappuccino, cappucco – espresso pomalu zalité zpěněným mlékem. Pomalu proto, aby na hotovém šálku byly hnědé kávové okraje!

Café macchiato – strakaté kafe. Do většího hrnku kafe, zalít teplým mlékem.

Latté macchiato – strakaté mléko. Zrcadlový obraz předchozího – do většího hrnku nebo do skla teplé zpěněné mléko a do něj nalije barista malé espresso.

Lungo – espresso s dvojnásobným obsahem vody.

Obvyklý způsob pití kávy v Itálii je u barpultu na stojáka, cena od 1 €. Můžete si někde taky sednout ke stolu a nechat se obsluhovat, ale potom očekávejte vyšší cenu, třeba 1,80 €. Italové tak i snídají: cestou do práce si objednají kávu a kousek pečiva (croissant nebo jiné sladké pečivo, možná proto je italsky snídaně = colazione) a snědí to vestoje u barpultu. Obvykle si dopřejí dopoledne pracovní přestávku na kávu, kávou končívá i oběd a večeře. Kavárna je cosi jako kulturní klub, důchodci vydrží sedět na zahrádce před kavárnou neuvěřitelně dlouho.

Ale pozor! Podávání kávy je kultura a některé druhy jsou v některou dobu nevhodné. Názorně mi to ukázala Italka Laura, když po obědě rázně odmítla mou nabídku, že za ni zaplatím pizzu: „Od barbara, který pije cappuccino po obědě, se přece nenechám pozvat!“ Když já to cappucco prostě miluju…

Občas se setkávám s nevrlou reakcí, když popisuju zkušenosti s nákupem vína od moravských vinařů. Nejvíc naše patrioty naštve srovnání zkušeností z nákupů vína na Moravě a ve Francii nebo v Itálii. Tam to totiž všechno funguje jaksi samozřejmě a hladce. V únoru mě vítr zavál asi deset kilometrů na jih od Mikulova do Poysdorfu a já zůstal ohromen: ono to tam už všechno funguje!

Na tropický červencový večer jsem vytáhl Veltlín z Poysdorfu (Weinviertel DAC 2006, Weingut Hauser), výborné víno, koupené v březnu v Poysdorfu za cca 5,50 Euro. Ale ouha! Schovával jsem si pár kousků jako úžasné reprezentanty odrůdy pro mlsné návštěvy, a teď zjišťuju, že se zbylými lahvemi se budu muset rychle rozžehnat. Vůně je stále mohutná, v chuti se zase na špičce jazyka pepří, chuť je příjemně minerální, ale plná a zakulacená, což jsou jinak žádané charakteristiky, ale ne u mladého veltlínu, naopak mu odchází živost a mladost. Nedávno jsem někde tvrdil, že veltlín se má vypít do vánoc v roce následujícím po roce sklizně, a vrtěl jsem hlavou nad faux pas recenzenta, který obsáhle hodnotil na jednom fanouškovsko-vinařském serveru supermarketový moravský veltlín ročníku 2003. (Ten už dávno neměl být na světě, Honzo – ale teď aspoň lépe rozumím tomu, proč jsi na některá moje vína reagoval standardní hláškou „ještě to chtělo tři roky ležet“.) Teď budu muset pobít poslední kousky vlastního pyšného veltlínu, běda mi! Ale nerozhodnost by se mohla vymstít a vedro ještě chvíli potrvá…

Tento Veltlín dokonce zabodoval na velikonoční výstavě v podpálavském Pavlově a mám s ním spojené i vrcholně příjemné vzpomínky na dvě návštěvy rakouského Poysdorfu, takže jestli jste tam ještě nebyli, čtěte dál. Občas se setkávám s nevrlou reakcí, když popisuju zkušenosti s nákupem vína od moravských vinařů. Nejvíc naše patrioty naštve srovnání zkušeností z nákupů vína na Moravě a ve Francii a nebo v Itálii. Tam to totiž všechno funguje jaksi samozřejmě a hladce. Zvažoval jsem dokonce i vlastní misi spojenou s praktickým testem toho, jak by domácí spotřebitelé reagovali na prodej vína podle standardů zažitých ve Francii či Itálii. Ale pak mě v únoru vítr zavál asi deset kilometrů na jih od Mikulova do Poysdorfu a já zůstal ohromen: ono to tam už všechno funguje!

Přijedete-li od mikulovské celnice, uvidíte hned za cedulí Poysdorf odbočku doprava k vinařství (Weingut Neustifter). Zajel jsem tam, byla sobota poledne, přesto mě mladá dcera majitele pozvala dovnitř. V degustační hale jsem vytáhl platební kartu (mluvila anglicky) a zeptal se, jestli berou platby kartou. Řekla, že bohužel ne (já si nevyměnil Eura, sakra!), ale ať si ochutnám, co chci, že to nevadí, můžu koupit příště. Po dvou vzorcích s výkladem jsem se omluvil, že už pojedu, když tam nemůžu zrovna nic koupit, ale zadržela mě ještě na několik dalších vzorků. Evidentně byla slečna nezkažená zaměstnáním, a před koukáním do zdi a ďoubáním v nose dávala přednost něčemu, co se podobalo práci… a vína měli velmi slušná. Ve vinotéce na náměstí měla službu její sestra a tam už karty akceptovali, takže jsem koupil dva kartony vína, poté co jsem okoštoval asi šest vzorků a prošel vinotéku. Mimochodem, nejdražší koutek s víny tam měl Mikrosvín Mikulov, běžné austryjácké veltlíny a ryzlinky stály mezi pěti a šesti éčky.

Z příští služební cesty do Brna si zajedu do Poysdorfu, jestli jste tam ještě nebyli, tak je to asi deset kiláků pod Mikulovem a stojí to za to. A máte-li vlastní doporučení nebo varování k nákupu vína, podělte se.