Minulý víkend se s vinařskými radovánkami roztrhl pytel. Byly Otevřené sklepy v Pavlově, v obou Věstonicích a v Moravské Nové Vsi. Dalo se to stihnout všechno a znám jedince, kteří absolvovali pěšky dvě poslední akce, sám jsem si netroufl. Nechal jsem se odvézt.

Věstonická vína vlastně moc neznám. Když nepočítám velikonoční košt v Pavlově (a ten nepočítám, Pavlov je z druhé strany kopce), byl jsem tam vlastně jen vloni na Výstavě vína v Dolních Věstonicích (byla skvělá, moc se mi to líbilo!) Nechal jsem se v pátek zavézt do Horních Věstonic. Za tři stovky jsem dostal skleničku (s krásným obrázkem věstonické Venuše), mapku s popisky a vstupné s možností ochutnávat. Byl to první ročník, premiéra, a probíhala současně v Dolních Věstonicích (2 sklepy) i v Horních (dalších 7 sklepů). Trochu jsem ten program podcenil, přijel jsem na pátou hodinu a do osmé jsem stihl navštívit jen šest sklepů. Ale i tak jsem udělal několik nadějných objevů.

Vyšplhal jsem až na horní konec Horních Věstonic a chvíli se kochal výhledem na vinice pod bílými skalisky nad vesnicí i pohledem na rozházené věstonické domky pode mnou a mušovská jezera v dálce. A pak jsem našel první sklep pana Věroslava Kováře. Jako první vzorek nabízel Večerku 2006 jakostní. Ovšem jaká to byla nápadná jakostka, pěkně vybarvená, s hustou až likérovou kořenitou chutí! Na moji poznámku o hustotě jsem se dozvěděl, že tohle víno má 27 g/litr bezcukerného extraktu a 7 gramů zbytkového cukru. Navíc 15% alkoholu a za 150 kaček jasná koupě! Na můj vybízivý dotaz, co je to za jakostku s takovými analytikami jsem se dozvěděl příběh nachlup podobný tomu, který jsem tady už reprodukoval v textu o hrušeckém vinaři panu Tichém. Víno mělo na zatřídění do vysokého přívlastku, ale zatřiďovací komise při posuzování organoleptických charakteristik víno shodila o třídu níž. Vrtěl jsem hlavou, protože tohle VČR bylo až nápadně dobré a na vynikající vyzrálost hroznů by při ochutnávce musel přijít i začátečník. Nevím, kolik návštěvníků dorazilo na věstonické Sklepy v sobotu, ale přeju panu Kovářovi, aby Večerku rychle vyprodal, protože je prostě skvělá!

Druhý vzorek byl vlašák 2006 PS, dobrý, kořenitý a vodový, jak vlašáky bývají. Sauvignon 07 byl lehký, suchý, příjemné pití. Sauvignon 06 lehký a oproti předchozímu už krásně vyhlazený, pěkná ukázka toho, jak rychle takové víno stárne do krásy. Pálava 2006 jakostní byla stejný příklad jako úvodní Večerka, nadupané a už pěkně uhlazené víno postižené verdiktem zatřiďovací komise. Nevím, zda by pan Kovář prodával úvodní VČR za 150 Kč, kdyby mu ho komise zatřídila do VzH nebo VzB, kam patřila, a tyhle úvahy ani nejsou mým úkolem. Ale všechna ochutnávaná vína byla dobře udělaná, suchá byla lehká a příjemná, vína se zbytkovým cukrem a zejména úvodní VČR byla pěkně vybalancovaná, pro mě to byla nesmírně povzbuzující návštěva. Už jsem tady psal, že nechovám žádné sympatie k u nás zavedenému germánskému systému klasifikace vín, a vína pana Kováře bych si po ochutnávce u něj koupil i jako zemská nebo klidně i neoznačená, bez etiket. Ufff. Nechci z několika jednotlivých případů nesouhlasu se zatříděním vína vyvozovat závěry, setkal jsem se jen s pár případy a to není statisticky významné. Podstatné je víno uvnitř, ne text na etiketě. Howgh.

Druhá zastávka: Vinařství Antonín Gorčík. Mladý vinař, jednoduchá vína. Po delším pobytu v předchozím sklepě jsem návštěvu zkrátil a ochutnal jen čtyři vzorky. Vlašák, milerku, rýňák a zweigl. Všechno jednoduchá vína, deklarovaná jako zemská. Nadšení se tentokrát nedostavilo.

Třetí zastávka, ZMIKO s.r.o. Doplnil jsem síly chlebem, sýrem a klobáskou, nabídka byla štědrá. Na začátek Vlašák 07 PS, sladší, ale pěkný. Slabší vůně, líbivá chuť. Veltlín 07 byl hodně lehký, Sauvignon 07 se zbytkovým cukrem. Jsem odpůrce zbytkového cukru, ale tento SVG jsem nezatratil. Jako nejlepší jsem si vyhodnotil Modrý Portugal 07 s poměrně vysokou barvou a pěknou navinulou vůní. V chuti trochu ostřejší. Překvapení, protože MP jsem chtěl při ochutnávce přeskočit, ale podlehl jsem doporučení sklepmistra. Možná jsem jen obětí rozporu mezi (nulovým) očekáváním a příjemným výsledkem, ale víno stálo 70 Kč a klidně bych ho koupil. Ještě jsem ochutnal ZW 07 PS a CS 03 PS, ale nepřekonaly Portugal.

Čtvrtá zastávka, Moravčíkova vína z vinic pod Pálavou. Byl jsem tam a nechce se mi do hodnocení. Měl jsem čtyři vína, vesměs s vyšším zbytkovým cukrem, a rychle jsem běžel dál. Můžu to přeskočit?

Pátá zastávka, Vinařství Pod Martinkou, s.r.o. Sklep na příjezdové silnici, u kterého díky poloze bylo stále plno. Spousty spokojených návštěvníků. Těšil jsem se sem, protože jsem si předem našel na internetu nějaké informace, ze kterých jsem získal dojem, že půjde o vycházející hvězdu, ale dojem jsem si za mé krátké návštěvy nepotvrdil. Sylvánské zelené 07 Kabinet bylo pěkné kořenité víno se silnější kyselinou, byť trochu řídké, jak už domácí Sylván bývá. Pak jsem ještě zkusil RB 07 PS polosuché, Frankovku 07 Rosé s příliš výraznými kyselinami a hlavně kvasinkami, které celý dojem strhávaly. ZW 07 Rosé polosladké bylo čisté víno, ale mně u rosé zbytkový cukr překáží. Ještě SVG 06 PS suché, ale na odchodu jsem si říkal, že mě vlastně nejvíc zaujal úvodní Sylván. Ale nedejte na mě, třeba si Pod Martinkou najdete sami něco jiného…

Šestá a poslední zastávka, Vinohrad CZ, s.r.o. Jsem ignorant, logo firmy i pestrobarevně řešené etikety mi byly povědomé, ale že vína dělá bývalý sklepmistr Tanzbergu pan Gala jsem se dozvěděl až po návratu domů. No alespoň se můžu prsit, že jsem zase jednou poznal dobré víno naslepo, bez berličky pomocných informací a nápovědy ostatních, lépe informovaných. Ale postupně…

Vinohrad CZ se na akci evidentně dobře připravil. Předkládaná vína byla vesměs vychlazená v blízké chladničce, degustační místnost byla sice v prvním patře velké podnikové budovy při silnici mezi Horními a Dolními Věstonicemi, ale byla stroze zařízena, aby to ochutnávající zákazníky nerozptylovalo a neodvádělo pozornost od vína. Vešel jsem do ní sám pět minut před sedmou, kdy celá akce měla pro ten den oficiálně končit, ale když jsem v osm odcházel, byla místnost plná dobře se bavících návštěvníků, kteří dorazili po mně.

Začínalo se, jak jinak, Vlašákem 07 kabinetem. Zřetelně odrůdovým, kořenitým, s mírnou (neodbouranou) kyselinou. Veltlínské zelené 07 (kabinet) působí podobně, zase je ve vůni poznat odrůda (pepř), jemné suché víno. Muller-Thurgau 07 (kab.) je taky v nose poznat. Muškát moravský 07 (kab.) poměrně málo voní, ale jinak bez výhrad. Nízký extrakt, cukr 1,1. Rosé Zweigeltrebe 07 (kab.) má výraznější kyselinu, ale líbí se mi. Sauvignon Blanc 07 (kab.) má 4 gramy cukru a příjemně voní. V chuti se mísí ovoce a v závěru dokonce i ty proklínané kopřivy, to mi připadá zajímavé. Koupil jsem. 128,50 Kč.

Modrý Portugal 07 (jakostní) má pěknou (vodovou) barvu, pikantní chuť a působí přes střídmé analytické hodnoty jemně. Jakostka doslazená na 22 stupňů, klidně se mi posmívejte, koupil jsem (105 Kč). Frankovka 07 (kab.) má zářivě světlou barvu, příjemnou chuť, ale působí řídce, přestože analytické hodnoty ukazují zatím nejvyšší extrakt (22,4). Cabernet Moravia 06 PS (konečně pořádný přívlastek) se 14% alkoholu a 25 gramy extraktu se mi líbí, kupuju. Od nově příchozích návštěvníků jsem se dozvěděl, že ve vstupném je zakomponovaný stokorunový bonus na nákup vína, takže nakonec kupuju čtyři lahve a doufám, že pozdější kontrola moje dojmy z Vinohradu CZ nerozmetá.

Obvykle nepropadám nadšení nad kabinetními víny s extraktem pod 20 gramů, ale Vinohrad CZ mě dostal. Jednak jsem si z ochutnávky odnesl dojem, že se cíleně rozhodli dělat lehká vína bez zbytkového cukru. Za druhé všechna vína měla jasně patrný odrůdový charakter, a tomu já fandím (už jsem tady psal, že to je asi dáno tím, že jsem se mnohokrát ztrapnil nesprávným určením odrůdy, tak prostě mám rád výrobce, u nichž toto nebezpečí nehrozí). A za třetí očekávám, že tahle lehká vína půjdou dobře kombinovat s jídly, vlastnost, kterou obdivuju u italských vín, které dobré spárování s jídlem vystřelí o třídu výš. V dnešní záplavě slaďáků působí ochutnávka devíti lehkých vín z Vinohradu CZ jako oáza po celodenním pochodu rozpálenou pouští.

Chtěl jsem taky něco napsat o těch občas neuspořádaných, děravých, nepodsazovaných vinicích na Pálavě, o tom jako roli hrají majetkové poměry v tom, že občas na třetině plochy vinic je prázdno, ale schovám si to na jinou příležitost. Dnes už budu jen chválit.

Moji vítězové jsou tři: pan Kovář s bezvadně udělanými víny, s těmi nadupanými z dokonale vyzrálých hroznů i s těmi lehkými suchými víny. Vinohrad CZ s přesvědčivou kolekcí lehkých suchých a odrůdově zřetelných vín pro ty, kdo už jsou unaveni vysokými přívlastky a hledají odpočinek u příjemného, ale poctivě udělaného vína. A pořadatelé, Sdružení věstonických vinařů, pro které to byl první ročník. Myslím, že podobný podnik potřebuje nejméně tři čtyři roky, aby pořadatelé vychytali všechny mouchy a přilákali dostatečný počet návštěvníků. Přeju jim i návštěvníkům, aby měli dost vytrvalosti a těch několik let vydrželi. Jen houšť !

A pokud jste dočetli až sem, malé nakopnutí – jestli jste ve Věstonicích nebyli, máte o důvod víc vyjet na sobotní otevřené sklepy v Hruškách alias Putování za vínem!

Poslední červnový víkend začal program „Léto otevřených sklepů v Pavlově.“ Každý víkend, v pátek (16-20 hodin), v sobotu (10-18) a v neděli (10-14 hodin) je otevřené jedno vinařství, s připravenými vzorky a výkladem o vínech. Velmi pravděpodobně najdete otevřených vinařství více, popsaný program je minimální garantovaný.

Tuto neděli v deset ráno byla otevřená velmi dobře zásobená vinotéka v budově Obecního úřadu (ochutnával se vlašák 06 místního vinaře Ing. Kršky a jedno rosé), a těsně po desáté jsem zastihl v pavlovském sklepě Reistenu pana Nepraše s mnoha připravenými bílými víny. Ochutnal jsem dvě rosé (a jedno koupil, nabušený Claret 07 Maidenburg, s 27 gramy extraktu), Pinot blanc a Rieslingy z řady Maidenburg (2006 a 2005) a jeden koupil, abych si mohl večer trápit hlavu přemýšlením o rovnováze mezi kyselinami a cukrem.

Příští víkend má službu vinařství Mikulský a předpověď na další víkendy si můžete přečíst tady.

V chladnějším počasí se taky můžete vyškobrtat na Dívčí hrady a vychutnat si letecký pohled na Pavlov, Dolní Věstonice a Strachotín. Tyto prázdniny zřejmě vinná Morava rozkvétá – o víkendu 5. července jsou Otevřené sklepy i v obou Věstonicích a Moravské Nové Vsi, další týden v Hruškách. Doporučuju navštěvovat, i stánek Reistenu jsem navštívil na několika prestižních (nebo snobských?) prezentacích v prvotřídních pražských restauracích, kde byl pan Nepraš k vidění v obleku s kravatou, ale tolik času na povídání nikdy neměl, jako tuto neděli v pracovním – v kraťasech a zástěře. Vyplatí se vám dojít až k nám, jak říká jedna stará reklama, a nejspíš to platí i o dalších vinařstvích.

Tuto sobotu jsem se obrátil k civilizaci zády a navštívil hned dva konce světa. O prvním z nich jsem psal v předchozí zprávě o Horňáckém kosení, v Malé Vrbce končí silnice a za hřbitovem se nachází místní rarita, konec světa. Také do Nového Poddvorova vede silnice, a nedá se říct, že by tam končila. Jen se zúží na poloviční šířku a vede někam do polí za vesnicí.

V tom vedru bych neměl sílu to ověřovat pěšky, ale pořadatelé poddvorovských Otevřených sklepů zařídili koňský kočár, který celý den vozil zvědavce z jednoho konce Poddvorova na druhý. Vzal jsem tam ženu a děti, nalákal jsem je doma na slib, že se tam budou moci svézt na koňské bryčce.

Tak jsme jeli. Z Hodonína na Dolní Bojanovice a z Bojanovic do Starého Poddvorova, konec světa je blízko :o) Ještě před Starým Poddvorovem přejedete pár kopečků, z jednoho z nich je krásný výhled na vinice, že jsem neodolal, zastavil a fotil. A protože mi slunce svítilo do objektivu, přivstal jsem si, abych tam byl v sobotu už v půl šesté ráno. Později odpoledne jsem se ve sklepě vinařství Krásná Hora dozvěděl, že ta vinice se jmenuje… Krásná Hora. Když vidíte tak krásnou vinici, to se to hned líp chápe význam v poslední době tolik omílaného pojmu terroir.

Otevřené sklepy v Novém Poddvorově byly letos 21. června už počtvrté. Zúčastnilo se jich 11 vinařství a asi 300 návštěvníků. V soboru tam byla největší hustota wine-bloggerů, kromě několika komentátorů ze Skleničky jsem potkal i dvojici psavců z Ovíně. S radostí zvěstuju, že organizace byla příjemná a podle mého názoru by snesla ještě vyšší návštěvnost. Pozdě odpoledne už byl v některých sklepích nával, ale sám jsem to řešil tím, že jsem poodešel pár kroků k vedlejšímu sklepu a po jednom vzorku se vrátil. Vstupné 300 Kč, v ceně byla sklenička a neomezená konzumace.

Na horním obrázku ukázka vinařské architektury, nový a starý sklep. Vyrazil jsem do Poddvorova bez tužky a skončil bez poznámek. Ještě že tak, nabídka byla v tom horku nebezpečně rozsáhlá, 11 sklepů a v každém 8 až 10 vín. Vyhýbal jsem se vínům se zbytkovým cukrem a soustředil se na růžová a červená. Nechci lovit vzpomínky na jednotlivé zastávky, ale aspoň jednu – u Kašíků měli zajímavý (sladký) klaret z Rulandského modrého.

Popisovat vína podrobně by bylo nefér, protože jsem našel přátelský azyl ve sklepě vinařství Krásná Hora, kde kromě devíti suchých vín měli i ty báječné chleby s červeným pepřem… ale z celého odpoledne mi zůstal dojem, že v Poddvorově se nadprůměrně daří růžovým vínům (rosé z Pinotu Noir z Krásné Hory doporučuju, a to jsem začátkem května ochutnával Rosé de Marsannay na otevřených sklepích v burgundském Savigny) a taky Pinotům.

Ve finále jsem si v Krásné Hoře vyprosil druhou skleničku, abych mohl porovnat (už docela proslulý) Pinot Noir 2005 Milana Sůkala a Pinot Noir 2006 z Krásné Hory, obě skleničky vidíte na fotce, Sůkal je vlevo.

Já bych dal o bod víc Pinotu od Sůkala, paní Skleničková by hlasovala pro Pinot z Krásné Hory, obojí těsně. Ale výborných Pinotů bylo v Novém Poddvorově víc. Na fotce nalévá Milan Sůkal.

Kromě zmiňované bryčky byla k vidění i cimbálovka ve sklepě Milana Sůkala.

Zastavil se tam na skleničku i profesor Vilém Kraus.

V některých sklepích probíhal košt jako show (na fotce u Padalíků), v jiných klidně a věcně.

Prakticky všude bylo připraveno dostatek jednoduchých chuťovek k vínu. O šéfkuchařích s exotickými jmény a jejich ještě exotičtějších jídlech na Žofíně se můžete dočíst skoro všude, ale v Poddvorově mě dostávaly chleby se škvarkovou pomazánkou i škvarky samotné, olivy, chleba se sádlem a cibulí,

chleba s tvarohovou pomazánkou

a absolutní vrchol byl chleba s bryndzovou pomazánkou s nakládaným červeným pepřem ve vinařství Krásná Hora. Jakkoli to vypadá obyčejně, pomazánky se s vínem neuvěřitelně dobře doplňovaly, odnesl jsem si spoustu inspirace.

Nejenže na nás všude byli hodní a nalévali, ale taky vysvětlovali a prezentovali, jak jsem si všiml někdy i desetkrát za sebou nově příchozím, ochotně, bez rozmrzelosti a únavy. Měl jsem z toho příjemný pocit, že poddvorovští vinaři se na Otevřené sklepy těšili stejně jako návštěvníci. Cítil jsem z místních vinařů sebedůvěru a přesvědčení, že jejich vína stojí za to. Rád potvrzuji, jsou dobrá. Aby taky nebyla, dodávám se vzpomínkou na krásné vinice na Krásné hoře.

Byl bych raději, kdybych si nemusel vybírat, ale jestli bude příští rok zase ve stejném termínu Prák-fů a Otevřené sklepy v Novém Poddvorově, jedu do Poddvorova.

Sobota 21. června byla náročná. Vyjel jsem na Otevřené sklepy v Novém Poddvorově, ale chtěl jsem stihnout i Horňácké kosení od šesti ráno v Malé Vrbce. Naštěstí to byla nejkratší noc a nejdelší den v roce, takže jsem stihl v půl šesté ráno fotit nádhernou krajinu s vinicemi na Krásné hoře u Starého Poddvorova i v půl sedmé sraz sekáčů v Malé Vrbce.

Horňácko je zapomenutý kopcovitý kout Moravy s devíti vesnicemi, až u slovenských hranic. Obsahuje nadprůměrnou koncentraci folklóru, na jednoho obyvatele připadá asi 100 zachovalých lidových písní. Samozřejmě by nebylo možné si tolik písní zapamatovat a šířit je jen ústním podáním, ale Horňáci zredukovali počet melodií asi na osm – jednu pomalou, jednu rychlou a asi pět až šest ve středním tempu (sedlácké). Etnografové to vysvětlují tak, že v lidové písni nejsou text a melodie pevně svázány a je možné „přesadit“ text na jinou melodii. Sám jsem to využil, když jsem chtěl jednou při Slováckém roku v pět ráno na kyjovském náměstí trumfnout Břetislava Rychlíka ve znalosti nekonečné písně „Ej, čo som to porobil na detvanskom moste“ a povypůjčoval jsem si všechny možné slovenské zbojnické texty, jejichž počet slabik vyhovoval nápěvu. Pan režisér nad mým výběrem písní vrtěl hlavou, ale nakonec stejně znal asi o šedesát slok víc, než já…

Jednou z devíti metropolí Horňácka je Malá Vrbka. Jak uvádí Necyklopedie, ze které pochází i horní mapka Malé Vrbky, celá obec se dělí na tři části: Horní Konec, Dolní Konec a Hnilý Kút. Obyvatelé mluví malanštinou, jejíž zvláštností je nepoužívání hlásky „ř.“ Dodávám, že ani „l“ se běžně nevyslovuje, což může zmást turisty, kteří přijedou na Kosení louky – horňáci to vyslovují „kosení úky.“ Horňácké kosení úky se letos konalo už podeváté.

Sraz účastníků byl už v šest ráno na Malanském náměstí, do sedmi hodin většina účastníků snídala u místního hypermarketu „Smíšené zboží“ a klábosila, pilo se pálené.

Přestože zde raději píšu o víně, sekáči většinou v časném ránu odmítali pít víno, a pálené se ukázalo být jako náhrada snídaně vhodnější než víno. Myslím, že na Horňácku se víno ani nepěstuje, vinorodá Morava se dostane Horňácku nejblíž v Blatnici pod Sv. Antonínkem a ve Strážnici. Mnoho horňáckých písní opěvuje víno, ale s opravdovým nadšením se v písních vzývá pá(u)ené. „Vínečko, pálené, borovička,/ je v tebe voděnky polovička,“ je zpívaná technologická norma. Miluju tuhle píseň: „Pila jsem pálené, pila jsem růž,/ lezla jsem na půdu, byl tam Matúš./ Potrkal mňa jedním rohem,/ a potom odešel, nedal sbohem.“ Ve včerejším kvízu jsem nechal hádat, co znamená terminus technicus vinná tercie, ale na Horňácku by bylo namístě mluvit o borovičkové kvartě nebo slivovicové kvintě :o) Ale zpět od teorie k horňáckému kosení v sobotu ráno v Ma(u)é Vrbce:

Někteří přijížděli koňskou bryčkou, někteří přišli pěšky.

Někteří zvolili horňáckou MHD.

V sedm hodin zahrála muzika Petra Galečky z Lipova, projev přednesl starosta, místostarosta a pan rídící František Okénka, ten co nazpíval báječné album s muzikou Martina Hrbáče (vydal Gnosis a snažně prosím kamaráda, kterému jsem ho půjčil a zapomněl, ať se přizná a CD vrátí!).

Potom se všichni účastníci a hosté vydali pochodem do stráně nad horňáckým akvaparkem pokosit orchidejovou Vojšickou louku.

V dusném ránu se pochod jako zázrakem obešel bez zranění, přestože kosy nesené na rameni každou chvíli zvonily.

Potom sekáči nabrousili kosy,

na stráni opět zahrála muzika, pilo se pálené a krojovaná družstva s kosami, reprezentující sousední horňácké obce, vyrazila kosit.

Samozřejmě jim přitom hrála muzika a pilo se pálené a zpívalo se, tak není divu, že po deváté, kdy jsem se sbíral k odjezdu do Nového Poddvorova (Otevřené sklepy) bylo pokoseno sotva tolik, aby se postavily tři nebo čtyři stany.

Přesto hodnotím celý podnik vysoko: kosecké písně jsou zvláštní žánr a často je neuslyšíte. Už devátý ročník horňáckého kosení ukazuje, jak je možné, že si tak malá (a chudá) oblast uchovala tak bohatý folklór. Když jsem se rozhlížel po stráni, kde se kosilo, vypadalo to, že se tam ráno sjela polovina Horňáků – nás turisty nepočítám. Příště se snad už dostanu k Otevřeným sklepům v Novém Poddvorově.

Mezitím si zkuste ve včerejším kvízu tipnout, co je to vinná tercie.

Ochutnávku italských vín pořádala firma B. Chovan & partneři s.r.o. ve čtvrtek 12. června ve Villa Richter, nové restauraci nad Starými zámeckými schody, na okraji areálu pražského hradu. Místo s krásným výhledem, 22 italských vinařství, vstupné 450 Kč. Stálo to za to!

Největší zážitky byly dva: první z toho, že si Italové zastupující jednotlivá vinařství (ale platí to i o domácích sommelierech za pultíky) degustaci tvrdě odpracovali. Bez známky únavy, s energií (začínalo se v 11 hodin, já jsem tam byl od 16 do 19 hodin), zábavně, s dobrou vůlí se věnovali každému hostu. Žádné klábosení s kamarády, známými, žádné ignorování neznámých prosebníků s prázdnou skleničkou.

Bylo velmi povzbuzující vidět, že přezíravý přístup k návštěvníkům, na jaký jsme si (neradi) zvykli v našich končinách, není normou všude. Tady nastoupilo několik majitelů proslavených italských vinařství a bez únavy nebo přezíravosti se (radostně!) věnovali všem příchozím, bez rozdílů. Majitelům domácích vinařství bych doporučil příští Chovanovo Gran Gala jako ukázku rozdílu mezi italskou profesionalitou a českým flákačstvím. (Dodnes si pamatuju, jak jsem se nedovolal pozornosti u některých stánků na prezentaci V8 v Diplomatu na podzim 2006.) A to mezi moje zkušenosti nepatří výstava Víno a destiláty, která je u nás synonymem pro přezíravý a povýšený přístup k návštěvníkům, pokud mohu usuzovat z nezávislých reportáží. Jako ilustrace poslouží úvodní fotografie, zachycující pozornost, se kterou signor Clerico poslouchá nově příchozího návštěvníka. (Ukážete-li myší na obrázek, zobrazí se vám jména osob nebo vinařství na obrázku zachycených.)

Druhý velký zážitek byl, že si tu osmihodinovou šichtu přítomní Italové dokázali užít. Michele Satta si polil červeným vínem bílé kalhoty, ale beze známky otrávenosti si uvázal kolem pasu ubrus a za půl minuty nato už (podoben kuchaři) dál vysvětloval návštěvníkům vlastnosti vín z Bolgheri.

Když viděl, že si fotím jeho lahve, sám od sebe u nich zapózoval. Neutuchající dobrou náladu měla paní Chiara Mattei, exportní manažerka vinařství Ciacci Piccolomini d’Aragona z toskánského Montalcina, ale všechny trumfla dvojice kumpánů v zadní místnosti: Domenico Clerico (jméno jako vystřižené z románu Maria Puzza, jinak majitel stejnojmenného vinařství z Piemonte) a Francesco Romano.

Tihle dva by dokázali udělat show i z otevření plechovky Coly, ale přesto se se stejným nadšením věnovali i procházejícím zákazníkům. Při návratu z prezentace jsem se přistihl, že duchu závidím všem, kdo s nimi ten večer zapíjeli večeři – signor Clerico se zdál mít energie s přibývajícím časem čím dál víc.

Vína byla podle očekávání. Italská, pokaždé s výraznou vůní a krásnou barvou. Věřte mi, že přestože většinou popíjím (bledé) burgundské Pinoty, dokážu barvy italských červených ocenit. Chutě se výrazně lišily, ale nic proti tomu – nabídka byla široká, takže si svoje favority mohl najít ten, kdo má rád svěží ovocná vína (Galatrona IGT 2005 z toskánské Fattorie Petrolo), tak ten, kdo dává přednost uleželým vínům (Sangioveto IGT 2003 z Badia a Coltibuono). Nebudu vyzdvihovat jednotlivá vína, kdo tam byl, našel si své oblíbence. Jako fanoušek italských Vermentin jsem ocenil, že jich na prezentaci bylo hned několik.

Tlachání s majiteli nebo šéfy exportu jednotlivých vinařství bylo občas i poučné. Nejen v tom, jak věří svým vínům a jejich sepětí s rodným krajem, ale občas i v technických podrobnostech.

Že jsem měl teď několikrát debaty o vhodnosti archivace některých vín, zeptal jsem se na totéž Angela Dalbella z Agricoltori del Chianti Geografico. Termíny spotřeby základního Chianti vysvětloval velmi jednoduše. A že mám ve sklepě ještě dvě krabice Chianti z loňské dovolené, nebuďte překvapeni, pokud se pár lahví Chianti objeví jako cena pro vítěze v nejbližší čtenářské soutěži 🙂 za pár měsíců už by bylo pozdě. (Nebo, jak by řekl pan Dalbella, bylo by to very unprofessional.)

Že budou vína dobrá, to jsem čekal. Ale největší dojem na mě udělala oddanost italských vinařů svému vínu a svým zákazníkům. Možná se tomu říká jen profesionalita, ale tihle pánové a dámy vykonávají svou profesi s elegancí a noblesou a ještě se přitom dobře baví. Úplně jim závidím, jim i obchodníkům, kteří je v Čechách zastupují!

Rovnou přiznám, že jsem trochu očekával víc od Aperitif à la francaise. Trochu jsem se v očekávání mírnil, protože jsem se o akci dozvěděl jen od Bali, včetně upozornění na podezřelé chyby v pozvánce a propagaci.

Navíc, protože jsem trumbera, jsem akci hledal na Havelském trhu, ale naštěstí mě U Závoje nasměrovali správně na náměstíčko mezi Stavovským divadlem a Celetnou, kde stálo soustánčí dovozců a prodejců paštik, džemů, uzenin, sýrů, dobrot, vína… a vína… a koňaků…

Zaměřil jsem se na prodejce vína, ale pošilhával jsem i po uzenkách a terinkách…

Asi bych neměl hodnotit, ale pár připomínek si dovolím. Určitě by bylo pro všechny mnohem příhodnější nevytvářet dvě enklávy – víno a ostatní lihuprosté potraviny – ale naopak prostřídat stánky stylem sýr – víno – uzenky – víno – džemy – víno – kukuřice a hrášek – víno… jest jaksi přirozeným chodem věcí, že k vínu okusujeme sýr, gužér, paštičku či uzenku a tak stále dokola.

Z vinných stánků se mi zdál nejlépe připravený ten od Le Bouchon – nejenže byla obsluha informovaná a komunikativní, ale bylo možné ochutnávat v přiměřených dávkách a za přiměřený peníz.

A pokud zvažujete výpravu, rovnou doporučím ochutnávku, kvůli které stojí za to se tam vypravit: v Le Bouchonu dávají ochutnat za (pouhých!!!) 35 Kč malého panáka patnáct let starého koňáčku, který na mě zapůsobil jako zjevení: v chuti káva, kůže, podle vůně i chutě bych nehádal 40% alkoholu, ale mnohem míň (z mnoha vín a likérů čouhá alkohol mnohem agresivněji) – upalte mě, ale dal jsem si ho dvakrát.

A jako přípravu před ním doporučuju tenhle slaďák z Bordeaux.

Předpokládám, že pod náporem davů mnozí vystavovatelé v sobotu kapitulují a uvolní k ochutnávkám víc ze své nabídky. V příjemném letním počasí jsem si ještě dal od Le Bouchonu Chablis a Chenin Blanc od Loiry, ale jen jsem se přesvědčil, že na Chenin od Loiry mi prostě chybějí měřítka, piju ho jednou za uherský rok a prostě nevím, jak ho posuzovat (pro člověka vyrostlého na moravských vínech s vysokým obsahem kyselin to víno prostě jakoby kyseliny úplně postrádalo).

Slušná nabídka rozlévaných vín byla hned vedle u Neubauerů, včetně dobrého Sancerre.

Rád bych fandil novým Frantíkům z Passion Vin, ale zrovna ti měli v pátek příliš málo otevřených lahví.

Samozřejmě že Francouzi by si takovou příležitost líp užili, ale tleskám dobrému pokusu zavést takové kulinářské radování i v Praze, ono se to rozjede a mlsouni se naučí chodit… Já jsem po nedávném výletu do Burgund nacpal sklep vínem, ale na Ovocném trhu jsem neodolal nabídce všelijakých paštik (pstruhová, játrová, selská a lovecká) a bude-li čas, zítra vyšlu paní Skleničkovou ochutnávat panenské olivové oleje (to je její parketa) včetně lanýžového olivového – mně připadal drahý, ale jestli se rozhodne zakoupit, rád ho re-imbursuju!

Doporučím jedinou věc: vezměte si s sebou vlastní skleničku. Takovou, na jakou jste zvyklí. Prodejci nemají k dispozici tekoucí vodu na vymývání sklenic, takže bohužel nalévají do plastových náhražek. Dá se to přežít, ale koňak z roku 77 volá po jiné nádobě. Skleničku s sebou!

A jednu věc vážně zhaním: když jsem odcházel, duo na pódiu zpívalo asi originální francouzskou verzi písně, kterou já znám od Jana Vodňanského jako Pjésňu rakétčikov – Bolšája, mílaja, něsestrelímaja, létit rakéta náša, naševo trudá – tato brzo znovu aktuální píseň měla znít už při mém příchodu, jistě by to příznivě ovlivnilo dojem z popíjených lihovin, i kdyby duo na podiu prastarou verzi Vodńanského a Skoumala neznalo…

Poslední den, v neděli 4. května, si konečně užívám burgundských radovánek podle očekávání. Od krásného slunečného rána se v Prémeaux-Prissey připravuje šestihodinový maratónský závod velocipédistů. Podmínkou je vícečlenná posádka a co nejpříšernější domo-robo konstrukce velocipédu. Já ale nejsem cyklista, nechci umřít zpocenej, ani při tom nechci pozorovat druhé. Prchám do Savigny-les-Beaune na Vide Grenier, Den otevřených sklepů.

Už na příjezdové silnici potkávám turistický vláček, který rozváží poutníky po jednotlivých zastávkách. Na několika místech v Savigny najdete stánek, ve kterém studentky v slaměných kloboučcích instruují návštěvníky.

Mimochodem ty kloboučky jsou symbolem celé akce, jsou jimi označeny i otevřené sklepy.

Najdete-li nad vchodem do stodoly, garáže, domu či sklepa slamák s červenou stužkou a zlatým nápisem Vítejte v Savigny, našli jste další osvěžovací zastávku.

Za tři Euro kupuju skleničku a brožurku s plánkem a popisem a přidávám se k výletníkům, mladým i starým, kteří se potulují městečkem, navštěvují sklípky a ochutnávají. Při podobné loňské akci v Saint-Romain, o které jsem už tady psal, měl každý vinař otevřené jedno bílé a jedno červené a šmytec. Tady se to ale bere zgruntu, nejkratší degustační lístek obsahoval 4 vzorky, nejdelší osm nebo deset. Takže přeskakuju základní apelace a vyplivuju, kupodivu Francouzi asi umí pít, protože jsem za několik hodin neviděl jediného zmotaného člověka, a to slunce po poledni rozpálilo Savigny na 30 stupňů.

Podle brožurky se do programu zapojilo 17 místních vinařství.

Někde se nalévalo ve sklepě,

někde v garáži,

někde v honosné degustační místnosti,

někde v méně honosném krámu,

někde ve stodole nebo venku.

Ke koupi i k ochutnání se nabízely sýry, paštiky, foie gras, džemy a kdovíco ještě.

Když jsem dostal foie gras ochutnat, podlehl jsem a koupil.

Zpočátku jsem se snažil psát si poznámky alespoň o některých ochutnaných vínech, ale asi by nemělo smysl je tady zveřejňovat, ochutnávaná vína jsou u nás prakticky nedostupná. Moc se mi líbilo bílé Savigny 2003 u Domaine Capron Charcousset, pěkné Marsannay všech barev měl Pierre Lavenant, Domaine Pierre et JB Lebreuil měla skvělé bílé Savigny 2006. Těšil jsem se na červená vína Domaine Henri De Vilamont, ale při ochutnávce mě mnohem víc zaujala bílá, Chablis Premier Cru 05 a Bourgogne 2006.

Drobný šok jsem zažil v Domaine Pierre Guillemot, kde jsme ochutnali slušné bílé Savigny 2006 „Les Grandes Picotins“ a dozvěděli se, že toto víno obsahuje 30% Chardonnay… a 70% Pinotu Blanc. Až budu zase někomu nadšeně vysvětlovat, jak je Burgundsko jednoduché, protože se víno dělá pouze z Chardonnay a Pinotu Noir, zatrne mi… dál jsem po tom nepátral, ale občas nám takhle život ukazuje, že teorie se od praxe liší, ale pozná se to až v praxi.

První povrchní dojem ze Savigny je ten, že bílá vína z „klasických“ ročníků mi až tolik moc nechutnají, snáz si najdu oblíbence v červených. Ale ve výborných ročnících, zejména 02, 03 a 05 se mi tam líbilo i mnoho bílých.

V některých vinařstvích drželi polední pauzu, v některých ne. Po dvou předchozích dnech se zdravotními potížemi jsem se obával, jak moc vydržím ochutnávat vína v nezvyklém horku, takže jsem zašel na trochu pozdní oběd do té levnější ze dvou místních restaurací (Restaurant Le Morgan), takže si teď zacuketkuju.

Jídelní lístek vidíte, je jednoduchý – tříchodové menu nabízí výběr z několika variant u každého chodu. 18 Euro je u spodní hranice ceny za menu, takže to bude nejspíš jednoduchý „dělnický“ oběd. Restaurace má asi 50 míst ve dvou patrech a obsluha čítá dva lidi – vrchní číšník a chef, který zároveň velí kuchyni. Přál bych vám vidět číšníka, jeho pohyb se podobal blesku. Bylo to tak zábavné, že jsem mu odpustil i to, že mi při objednávce šlápl na nohu, kterou jsem měl pod stolem.

Na začátek jsem si dal salát, doufal jsem v něm najít i olivu, ale marně. Ukázalo se za chvíli, že to byl vejškrabek z posledního, následující host už salát nedostal… ale bez výhrad, některé listy salátu vypadaly už trochu unaveně, ale celkově salát obstál.

Navíc, když jsem dojedl salát, zadul přímo před vchodem do restaurace dixieland – za načasování by zasloužili mišelinskou hvězdičku!

Hlavní chod byl losos na jakési grilované zelenině, bohatě podlitý olejem. Po nemocích předchozích tří dnů jsem se oleje obával, ale zbytečně, obešlo se to bez následků. Navíc, jak grilovanou zeleninu obvykle nejím, tuhle jsem s chutí snědl.

Losos byl jako zázrakem bez kostí a navíc čerstvý, křehký, přesně propečený.

Brownies jako dezert – teplá buchta s vychlazeným nugátem uvnitř a se sladkým krémem. Dobré!

Návštěva končí roztomilou chybou v účtu, kdy mi Chef minerálku od menu odečetl, místo přičetl. Pobaveně účet reklamuju a žádám opravu, to jsem je doběhl! Nechci teď moralizovat, protože jsem už někdy v podobném případě určitě takovou chybu velkoryse přehlédl, ale ve Francii se slušnost oplácí (asi je to nakažlivé:), takže když večer přijedu na penzion a hlásím majitelce, že chci platit, spočítá mi účet a automaticky odečte 10% za delší pobyt, což jsem nečekal a nevěděl. Takže se mi přiznané peníze hned vrátily několikanásobně.

Ale to jsem přeskočil, takže zpátky do Savigny: po obědě obejdu ještě pár sklepů, nakonec kupuju jen jedno bílé Savigny AOC, pro druhé červené, které jsem si poznačil, se mi nechce vracet, přidávám patero konzerv foie gras a liju do sebe litry vody, protože Altester na mě hrozivě pípá. Po propláchnutí vodou jedu přes Beaune do Maranges, ale běda, ten strašný kutloch, vinotéka pana Perrina v Cheilly-les-Maranges už neexistuje, vinotéka v Chassagne taky drží neděli, a abych si postěžoval, tak i Le Beaune Cave, kde jsem v roce 2005 pil svůj první Pommard a koupil první Saint-Véran, ta je taky čerstvě zavřená. To věru jsou samé změny k horšímu. Ale rozpomenu se ještě na jeden obchod se suvenýry a konečně tam najdu i tričko pro sebe a pro ženu, to by bylo odjet z Burgundska bez trička!

Cestou z Beaune jsem trochu otrávený, protože jsem si chtěl přivézt nějaké obyčejné víno z domaine R. Arnoux, ale ve vinotékách jsou už tato vína nekřesťansky předražená včetně těch pár kousků z ročníku 2005 – obyčejné Vosne Romanée AOC od Arnouxe stojí víc, než Corton Grand Cru nebo Clos St. Denis od méně známého výrobce. Secvakne mi to u odbočky na Aloxe-Corton, přijedu na náměstí akorát v 18:00, v Chateau Corton už nulapětku nemají, u Voaricků prodávají Corton Grand Cru jen 06 a to zase nechci já, ale ve vinotéce naproti, odkud jsem včera utekl, mají i Corton Grand Cru 05.

Nalévají mi Corton Renardes 04 od Maurice Chapuise a vysvětlují, že všechen ten tabák, zelenina a kopřivová štiplavost jsou znaky klasického ročníku, ale já tabák, kopřivy a zeleninu nevyhledávám, nechám si nalít vzorek Cortonu 05 a je to ono! Silná vůně, ovoce, koncentrovaná chuť, hloubka, kupuju se vzpomínkou na americké obchodníky, kteří budou za čas prodávat předraženou nulapětku, a nebude to dlouho trvat, protože ona je pitelná už teď. Takže ho třeba jednou prodám, až budu potřebovat opravit střechu… ale spíš se na něj budu pár let těšit a pak ho vypiju, až mě zase bude trápit stesk po tom slunečném Burgundsku, krásných vínech a přívětivých klidných lidech.

Čtvrtý den začal krásným počasím a já jsem na devátou objednaný do Chateau de Premeaux-Prissey, o kterém jsem už tady psal. Arnaud Pelletier, který má ve vinařství na starosti obchod, mě hned ve dveřích zaskočil otázkou, jestli chci ochutnat i ročník 2007 ze sudů. Myslím, že jsem vykulil oči a spadla mi čelist, tak to bylo nečekané, ale potom jsem se zatvářil nedbale, jakože v burgundských vinařstvích dostávám takové pozvání každý den.

Jdeme do sklepa, kde zrají vína v sudech, a ochutnáváme ze sudu všechna červená vína ročníku 2007. Základní Bourgogne Pinot Noir je podezřele živé a Arnaud vysvětluje, že je v polovině jablečno-mléčného kvašení. Hautes-Cotes de Nuits má mnohem méně tříslovin než měla 05 a je tak mnohem přístupnější, totéž platí i o Cote-de-Nuits Villages, má už výraznou vůni, je ovocné a svěží, ale plné a silné v chuti. Nulapětka měla možná překvapivější sílu, ale tohle se mi taky moc líbí. Nuits-Saint-Georges má trochu vyšší kyseliny, tam jablečno-mléčná fermentace neproběhla, ale je to už velmi noblesní víno. Pelletierovi taky nula sedmičku chválí, hrozny prý byly krásně vyzrálé a při selekci ve vinici byl malý odpad.

Potom přejdeme do degustační místnosti, ověřuju si, co už jsem tady napsal, totiž že Chateau de Premeaux prodává 90% produkce soukromým klientům, tedy přímo konzumentům, a jen 10% obchodníkům a restauracím. Ochutnáme i bílé Hautes-Cotes de Nuits s bio-certifikátem, s tenkou vůní, ale překvapivě bohatou chutí, a znovu červená ročníku 2006. Některá z nich byla nalahvována teprve před měsícem, jsou ještě velmi živá. Základní Bourgogne Rouge 06 je příjemné víno s nízkým obsahem taninů, Hautes-Cotes de Nuits jsem nechtěl kupovat, protože v roce 05 mělo nejvíc tříslovin, ale tentokrát je mnohem ovocnější a přístupnější.

Těšil jsem se na Cote-de-Nuits Villages, to jsem si z ročníku 05 oblíbil nejvíc, 06 možná nepůsobí tak robustně, má víc ovocných chutí a méně taninů, a je mnohem přístupnější, pitelnější. Arnaud říká, že si ho dává k rybám, udiveně namítnu, že jsem myslel, že ryba má plavat v šardonce a paní Pelletiérová souhlasí a odmítavě na syna mává rukou. Ona má ráda Puligny-Montrachet, říká na vysvětlenou Arnaud shovívavě. Nuits-St-Georges má zase spoustu paprikových a pepřových tónů, je to bohaté víno, ale zase mi přijde velmi přístupné a příjemné. Nuits-St-Georges Premier Cru „Clos des Argilliéres“ má mohutný nástup vůně, je to animální a koncentrované víno, Arnaud Pelletier ho doporučuje k houbám.

Můj celkový dojem je překvapivě ten, že vína 06 i 07 z Chateau de Premeaux budou příjemnější a pitelnější, než předchůdce 05. Budu si to muset překontrolovat až doma, protože až na jednu vyjímku Chateau všechny nulapětky prodalo.

Na závěr dostávám ochutnat Ratafii, patnáctiprocentní likér z hroznové šťávy a brandy, voní to trochu jako lékárna a ne docela příjemně, ale chuť je příjemná slaďoučká a lehká, hned žádám tři pro ženu a směju se Arnaudovi, že to je zřejmě jeho miláček, když si dal na etiketu svoje jméno. Nadšeně souhlasí a dodává, že 90% konzumentů Ratafie jsou ženy.

Bylo to nesmírně příjemné dopoledne, nakoupil jsem 6 kartónů vína, ale návrat na dopolední slunce byl drtivý, nějak na to ranní degustování nejsem zvyklý. Ne že by se mi to už přejedlo, ale v jedenáct hodin ráno na slunci mě rozbolela hlava a na hodinku jsem si musel lehnout. Oběd jsem vynechal, ale odpolední program jsem bohužel nezrušil, což byla chyba. Na odpoledne jsem měl domluvenou návštěvu vinařství v Maconu, ale cloumala mnou horečka a žaludeční nevolnost, v puse jsem měl chřipkovo-antibiotikovou hořkou chuť, do toho třicetistupňová horka, hostiteli byla moje návštěva očividně nevhod, zpátky jsem jel dočista zničený a přemýšlel o tom, že si výlet o pár dnů zkrátím.

Konečně mi došlo, že ranní indispozice nebyla ze slunce, ale že jsem docela slušně nemocný. Ale cestou jsem náhodou našel dvě vína, která mám rád – Saint-Véran 06 z Cave des Grands Crus Blancs (nenápadné příjemné víno, které asi nebude bodovat na soutěžích, ale neznudí vás ani když je budete pít celý večer, vozím si ho z každého výletu do Burgundska, přestože stojí pár Euro) a Lištičky – Renardes z Chateau de Chamirey, a dozvídám se i drby o tom, proč už Devillardovi neprodávají vína přes Maison Antonin Rodet. Aspoň něco.

Pátý den je učebnicový příklad frustrace, jsem v Beaune, mám rád víno a nechutná mi, nemůžu ochutnávat. Nebo taky představa pekla. Ke snídani byl suchý croissant a kousek bagety, k obědu zkouším suchý koláč z boulangerie. Už čtvrtý den mám žaludeční potíže, už druhý den nejím – říct, že to přišlo nevhod by byl eufemismus. Marně přemýšlím, co jsem kde snědl, protože podle příznaků je to zřejmá potravinová nákaza, ale dopátral jsem se jen bagety u pumpy odpoledne při příjezdu. A to jsem se kolikrát posmíval mojí mamince, že si na zájezd do Paříže veze s sebou i kafe a nedá si nikde ani bagetu (vždyť je to tam všechno tak drahý, říkala) – možná na tom něco je, příště bych si měl vézt všechno jídlo s sebou?

Ne že by moje degustační dovednosti byly bůhvíjak veliké, ale když z nich odečtete ještě tři čtvrtiny a přidáte horečku, je lepší zůstat v posteli.

V poledne jsem se zkoušel probrat v Aloxe-Cortonu na náměstí Cortonem Grand Cru 2004 od Maurice Chapuise, vinotékař mě lákal na jiný Corton 2005, ale vzdal jsem to.

Chutnalo to jako víno, ale žádný zážitek jsem z toho neměl.

V Savigny-les-Beaune jsou v sobotu a v neděli otevřené sklepy, za tři Eura si koupíte skleničku a na deseti místech s ní můžete ochutnat víno, pečivo a jiné místní výrobky, ale jen jsem se tak pocoural kolem zámku a odjel, dnes to nepůjde. A to mám odpoledne domluvenou schůzku v Gevrey-Chambertinu …

Tak jsem se jen projel ze Savigny do Pernardu (a zjistil, že vinice Vergelesses vypadá jako malý Corton), v Pernardu jsem zjistil, že restaurant Le Charlemagne se už na parkovišti nepyšní Michelinovou hvězdou, napjatě pozoroval Japonce, jak při procházce klikatými uličkami Pernardu vše nepřetržitě natáčejí na videokameru, a obloukem obešel otevřená vrata Domaine Pavelot, kam bych někdy rád zašel, ale dnes není vhodný den.

Odpoledne jsem se vzchopil a na třetí dojel na návštěvu do Gevrey-Chambertinu k panu Guillardovi, o kterém jsem už tady psal. Michel Guillard je velký pohodář, ve vytahaném svetru a bačkorách popadne skleničku a žene mě do sklepa, snažím se nepomáhat si rukama při konverzaci, z čehož hostitel nabývá dojmu, že mluvím francouzsky. Při předchozích, neohlášených návštěvách mi vždy dal ochutnat jen jeden vzorek, prodal pár lahví a vypakoval mě, tentokrát mám v ruce kompletní ceník a ochutnáváme je trochu podrobněji.

Naštěstí si už nepamatuje na moji návštěvu v roce 2006. Tehdy jsem se přes tlumočníka ptal na nějaké složitosti kolem obsahu taninů v jeho Gevrey-Chambertinu 2003 Vieilles Vignes. Pan Guillard si ze mě dělal legraci a složitostmi se nechtěl zabývat. Vůbec mám z několika rozhovorů s burgundskými vinaři dojem, že nesdílejí zálibu českých fanoušků vína v diskutování složitých teoretických problémů.

Mezi řečí se dozvídám, že má zákazníka z Prahy, jezdí si k němu dvakrát do roka pro víno jeden ze čtyř českých členů společnosti Chevalliers du Tastevin. Ovšem já takovéhle doporučení nepotřebuju a když dojde na můj oblíbený Gevrey-Chambertin 04 Vieilles Vignes, jsem doma. Ochutnáme i jedno Premier Cru, ale upřímně řečeno, přestože je koncentrovanější a výraznější, předchozí víno je moje láska.

Nakonec kupuju třicet lahví jeho Villages a Premiers Crus a dozvídám se, proč už nemá nic z ročníku 2005 – vykoupili ho Američani! O amerických a japonských obchodnících skupujících burgundský ročník 2005 jsem slyšel ještě několikrát a jsem zvědavý, zda v Čechách taky uvidím v nabídce obchodníků ročník 2005 a ne jen 2001 a 2004. Mnu si ruce, že ještě pár krabic nulapětek mám, protože až ho Američani začnou prodávat, nulapětka se stane nedostupnou záležitostí.

Nakonec zajíždím do Auxey-Duresses vyzvednout si dalších 36 lahví červeného do Domaine Roy Fréres. Přestože je sobota večer, Vincent Roy mě ještě zve do sklepa, jestli prý chci ochutnat ze sudu ročník 2007? No to je otázka, chce se papež modlit? Víno je tvrdé, plné kyselin, úplně jiné než ročník 2006, který jsem předevčírem ochutnával z lahve, a tak se dozvídám, že malolaktická fermentace neproběhla a už ani neproběhne. Pokud jsem byl tyhle záležitosti s mou neexistující francouzštinou schopen pochopit, v zásadě bílá i červená vína procházejí malolaktickou fermentací, ale pokud fermentace neproběhne samovolně, nechají to být. Včera jsem podobné vysvětlení vyslechl dvakrát. Ani tomu neříkají biodynamika…

Příště seriál o jedné cestě do Burgundska skončí. Zavedu vás na Víkend otevřených sklepů do Savigny-lés-Beaune. A pokud jste se ještě nepřihlásili na Košt vína ze Skleničky, jukněte se, doplnil jsem jedno víno do seznamu.

Jak každý skaut ví, třetí den přichází krize. Navíc byl První Máj a Francouzi umějí svátky slavit. Takže jsem si udělal odpočinkový program a dokonce jsem za celý den koupil jen dvě lahve vína (Vosne-Romanée a Morey-St-Denis, obě 2003)!

Ráno jsem probloumal střed Beaune a v Hospicech koupil dětem trička (francouzská móda pro děti je úžasná!). Zajel jsem do Santenay a ve vinotéce na náměstí jsem hledal vína Vincenta Girardina, marně, měli jen dvě červená, nekoupil jsem nic. V poledne jsem zajel do Puligny a v Maison Leflaive vyzvednul dva kartony vín, které jsem tam včera objednal. Cestou z náměstí jsem potkal provozovatelku místního penzionu, asi stočtyřiceticentimetrovou Portugalku paní Adao, u které jsem už dvakrát bydlel. Živě se ke mně hlásila s tím, že právě včera jí volal někdo z Čech o ubytování. Samozřejmě jsem si tu zásluhu rád přivlastnil s tím, že její penzion všude v Čechách doporučuju, a abych předběhl její otázku, proč u ní nebydlím letos, řekl jsem, že příští rok budu zase bydlet u ní. Pak jsem se rozjel na oběd do Fixinu.

U Žanety (Chez Jeanette) jsem obědval už dvakrát, a byl to pro mě zážitek jako když se důchodci z Náchoda vypraví autobusem do Národního. Francouzských restaurací se totiž z mnoha důvodů obávám. Jednak vím, že francouzské obědy probíhají v zásadě hodně jinak než ty, na které jsme zvyklí v Čechách, a není to jen záležitost stravování, ale kulturní problém. Navíc k bezproblémovému obědu ve francouzské restauraci potřebuju umět skutečně dobře francouzsky, což neumím. Kdysi mi kamarád vysvětloval záludnosti francouzských jídelních lístků, například to, že „Pošťákovy staré ponožky“ může být místní specialita, aromatický sýr, a podobně. Ostatně když jsem vloni přišel k Žanetě utrmácený na večeři a chtěl to zvládnout rychle, číšnice mi zřetelně dávala najevo nesouhlas až despekt – dokonce se mě zeptala, zda si dám ke svíčkové bílé víno. („A vy byste mi doporučila bílé víno?“ „Ale ne, monsieur, my nedoporučujeme, my jen nabízíme!“)

Takže poprvé jsem se tam dostal se dvěma známými, kteří mluví plynně francouzsky, jeden z nich už asi pětadvacet let ve francouzském kantonu Švýcarska. Od té doby se osměluji, hlavně u Žanety mi to připadá schůdné, takže tam pokaždé zajdu. Tady jsem poprvé dostal amuse-bouche, tady jsem poprvé viděl divadelní číslo, když nám dva číšníci synchronizovaně zvedli nerezové poklopy na jídle a my jsme nadšeně hleděli na svoje jídla.

Takže jsem si zase objednal to první z jídelního lístku a měl jsem štěstí, zase to byl pořádný kus hovězího. Ale napřed mi ještě přinesli víno a minerálku (číšník přinesl seznam rozlévaných vín na malé tabuli a rovnou mi nabídl červená), a za chvíli přede mnou přistála první chuťovka – amuse-bouche.

Na fotce ji vidíte, hrstka zeleného salátu s vinným octem a bonbónek – kyselé želé s uzeným lososem a bílou rybou, jak se říká v Chorvatsku. Překvapivá kombinace, ale fakt dobré. Cuketka myslím před časem experimentoval s výrobou želé z jakýchsi molekulárních důvodů, budu se ho muset zeptat na postup.

Ostatně U Žanety jsem okoukal i závitky s uzeným lososem, se kterými jsem slavil úspěch (foto mé varianty nahoře, s laskavým svolením La Côte Verte).

Objednal jsem si Hautes-Côtes de Nuits 2005 s překvapivě dokonalou barvou a sametově hladkou chutí, a mírná kyselinka ve víně krásně ladila s nakyslým želé. Pak jsem čtvrt hodinky seděl a pozoroval cvrkot, než přišla číšnice s porcelánovým hrníčkem polívky.

Petite consommé de légume, monsieur, nebo tak něco zašvitořila a byla pryč. Byl to teplý hustý zeleninový vývar nebo spíš řídká kaše se spoustou zeleninových jadérek a kousků čehosi, určování druhů jsem hned vzdal a ponořil se do vychutnávání. Paráda!

Potom přiletěly tournedos (Tournedos Bardé a la Poitrine Fumé, Sauce Bourgignone, slušný biftek zabalený do slaniny) na velkém talíři s poklopem, číšnice mě důrazně varovala, že talíř je trés chaud a odnesla poklop. Myslel jsem, že ten keřík nahoře na bifteku je řeřicha, ale stonek byl dřevitý, nejedlý, takže hádám tymián? (kdo to poznáte, napište do komentářů!).

Pobavily mě pečené mrkve svázané proužkem slaniny, byly výborné. Jedinou výhradu mám k hovězímu, nebylo midi, ale rare, ale třeba mají ve Fixinu jinou stupnici. Ovšem maso úžasné, buď mají ve Fixinu nějaké vhodné krávy, nebo je umí dobře připravit, nevím – přece se svíčková nedá upéct nějak jinak? Nanejvýš předem naložit, nevím. Maso bylo podlité lžící husté hovězí omáčky, malinko nakyslé. Jako příloha mi byly nabídnuty tři druhy domácího pečiva, mini-bulky, vybral jsem si dvě a to jsem zaváhal, měl jsem si jima nacpat kapsy na večeři, byly výborné. Podle vlastního pečiva poznáte dobrou hospodu!

V závěru jsem bádal nad tím, z jakého těsta byly ty tři větrníky na talíři, rozhodl jsem se pro bramborové a číšnice to potvrdila. Ale nebylo to tak jednoduché, přemýšlel jsem i o rýži, protože těsto mělo zvláštní hrudkovitou strukturu připomínající rýži.

Odmítl jsem zákusky, sladkosti, zmrzliny a nakonec i sýry a dal si jen kafe. Na výběr byly tři, Etiopie, Brazílie a Kolumbie, zvolil jsem Kolumbii a zase vyhrál. Ve Francii si kafe moc nedávám, Francouzi myslím nesdílí italskou posedlost espressem, ale kafe U Žanety bylo silné a dobré. Kávový servis vidíte – několik druhů cukru, skořice a čtyři mini-zákusky – jednohubky.

Chtěl jsem zachovat dekorum a nechat je tam, ale neodolal jsem a slupnul je. První podlomil mou vůli pidi-banánek v čokoládě, potom pusinka, mini-linecké kolečko… Řekl jsem si, že si zachráním tvář spropitným, a proto tam ty zákusky asi dávají. Vosum Skleniček z deseti! Ale řeknu vám, že Cuketkovi vůbec nezávidím, nafutroval jsem se doruda!

Jak to dokáží sníst Francouzi, kteří si napřed ještě objednají husí játra, potom sýr (přiváží je na zaplněném servírovacím stolku o ploše asi půl metru čtverečního), dorty, ovoce a nakonec brandy? To jsem žabař já a ne oni. Účet jsem si nevzal, takže ještě doplním, co to stálo.

Tournedos Bardé …. 20€

minerálka 3€

sklenka vína 5€

káva 4€

celkem 32€

Odreagovával jsem se večer na trávníku datlováním tohoto textu a srovnáváním dvou červených, Meursaultu 05, o kterém jsem psal už dříve a základní burgundy 2004 od Méo Camuzeta z Vosne. Meursault mi dnes při opětovném otevření připadal unavený až zoxidovaný, ale už po včerejšku jsem si psal, že ho mám koupit spíš jako raritu než pro jeho kvality. Burgunda od Camuzeta naopak při nalití vzbudila podezření, že se v láhvi rozkvasila, ale po hodině se uklidnila a je dobrá. Má tu zvláštní prachovou vůni, jako když rozbijete křemen, s lesními plody nebo možná jahodami v pozadí, má zvláštní barvu, podobnou měla dnes všechna vína, která jsem ochutnával na krátké zastávce ve Vosne, a trochu plochou chuť s jemnými tříslovinami. Ale po chvíli se ukázalo, jaký je rozdíl mezi hodnocením vína na soutěži a domácím pitím. Po čtvrt litru mě Camuzetova burgunda přestala bavit, rostl ve mně dojem, že je to našlechtěná prázdnota, a že bych udělal lépe, kdybych místo ní koupil dvě obyčejné selské burgundy od neznámých vinařů s všemi nedostatky i přednostmi obyčejných burgund. Takže na místo Camuzetovy ušlechtilé nudy přidám do kufru něco obyčejnějšího – ne že bych se ostýchal nabídnout Camuzeta návštěvám, ale tady se tak snadno najde dobrý Pinot do 7 €!

Příště zajdeme ochutnat vína do Premeaux-Prissey a do Gevrey-Chambertinu – tady.

Výstavu vín v Popicích jsme s kamarádem objevili někdy na začátku devadesátých let, ještě v předinternetových dobách, kdy sdílení informací bylo mnohem komplikovanější, než dnes. Jeli jsme tehdy na oblastní košt do Velkých Bílovic, ale na místě jsme zjistili, že jsme se spletli o týden, že košt už proběhl. Otráveně jsme nastoupili do auta a bezcílně křižovali krajem, občas jsme zastavili na návsi nebo u hospody a četli plakáty, jestli někde není košt nebo alespoň Beseda u cimbálu. V Popicích jsme měli štěstí. Namísto 600 vzorků, které jsme čekali v Bílovicích, jich bylo jen asi 200 až 250, ale vína byla překvapivě dobrá a prostředí sympatické. Takže jsem se letos vypravil do Popic už asi počtvrté.

Od té doby se leccos změnilo. Půl hodiny před otevřením se před sálem začala tvořit fronta. O rozvoji místního vinohradnictví svědčí i počet vystavovaných vín, letos 589, z toho 371 bílých a 218 červených. (Jestli byla popická vína slavná už začátkem devadesátých let, já to tehdy ještě nevěděl.) Sál hospody, kde se košt pořádá, je zrestaurovaný, u hospody vyrostl i nový penzion.

O úžasném rozvoji pohostinských služeb v kraji svědčí i příhoda o tom, jak jsem se ubytoval u vody v nedalekém Strachotíně. Chtěl jsem jet autem do Popic a po koštu pěšky zpátky, ale majitelka penzionku mi sama nabídla, že se mnou sjede do Popic a potom mi odveze auto zpátky, abych už ráno nemusel pěšky do Popic pro auto. Naprosto dokonalé, posílám virtuální skleničku do Strachotína!

Hned vedle Popic vyrostla na stráni nová budova vinařství Sonberk, na kterou mám smůlu. Těším se, že si vyfotím její výhled na novomlýnské nádrže a Pálavu, ale v únoru se výhled topil v mlze, i tuto sobotu bylo pod mrakem. Čtvrt hodiny jsem zaříkával slunce, ať vyleze, pak jsem to vzdal.

Na moravských koštech přetrvává roztomile nemoderní genderová diskriminace – muži platili v Popicích vstupné 180 Kč, ženy 140 Kč. Doufám, že to tak zůstane, navzdory feministickému úsilí a jako připomínka starých dobrých časů.

Šampionem výstavy bylo s 19,4 body vyhlášeno Rulandské bílé PS Zdeňka Konečného ze Šitbořic, krásné víno s typickou vůní RB a nabušenou chutí, s pěknými kyselinami a vyšším zbytkovým cukrem, ale krásně vyladěné, bohaté a koncentrované víno. Vítězem v kategorii starších bílých vín se stala Pálava VzH 2006 Rudolfa Židka z Popic, nemám komentář, tahle Pálava na mě už nezbyla. Mladá červená vína vyhrálo Zweigeltrebe Stanislava Kudličky z Týnce, víno s krásnou karmínovou barvou, ovocné ve vůni i v chuti, jemné.

Starší červená vína vyhrál Miroslav Mrkvica z Velkých Němčic s Rulandským modrým 2006, vínem husté chuti s marmeládovými tóny a závojem tříslovin. A nejlepším domácím vinařem byl vyhlášen (přesněji, ocenění pro nejlépe hodnocenou kolekci čtyř vín dostal…) Rudolf Židek z Popic. Mně se hodně líbil jeho Aurelius s jemnou květinovou vůní a zbytkovým cukrem a taky Tramín, kořeněný víc ve vůni než v chuti, ale krásný!

Výstavu docela slušně obsadily místní velké podniky, takže jsme měli možnost ochutnat docela velký průřez produkcí Sonberku – přinejmenším jejich vlašák 07 PS bych si koupil, je příjemně minerální a hádal bych i na odbourané kyseliny. Ještě víc se mi ale líbil vlašák Stanislava Málka z Popic. Kromě Sonberku vystavovalo taky Kolby z Pouzdřan a PPS AGRO ze Strachotína – koupil jsem si jejich Rulandské modré 2006.

Přiznám se, že jsem si víc užíval krásného počasí a luxusu ochutnávání desítek vín, než abych nějak soustředěně vína hodnotil. A co možná nejvíc jsem nedopíjel a odléval, abych těch chutí stihl co nejvíc.

Přesto mám v notesu poznámky, které možná nikdy nezužitkuju a které pro většinu čtenářů budou nezajímavé – o bílé směsi pana Otřísala z Nikolčic, o krásném Sylvánu pánů Urbánků z Uherčic (koupit!!!), o svatovavřineckém 2003 pana Páviše z Přibic, o ovocném André ZVOS z Hustopečí, o pěkné Frankovce pana Šebesty ze Starovic, o rulandě modré 2006 Jakuba Fice z Křepic s griotkovou vůní i chutí, krásně nazrálou… a ještě o Cabernetu Moravia Libora Vintrlíka z Křepic s učebnicovou paprikovou vůní se špetkou pepře, s koncentrovanou ovocnou chutí – aůůůůů – jenže ta vína se většinou nedají získat, leda s mimořádným štěstím… Možná právě to měl na mysli neznámý autor lidové písně: „Daj mně bože synka/ co na husle brinká/ abych sa napila/ červeného vínka?“

Odpoledne zahrála cimbálovka (Varmužovci), na košt se sjížděly skupinky lidí na kolech, auty i stopem, lidé předpisově tvořili studijní kroužky a zaníceně i uvolněně komentovali vína, prostě pohoda. Takže moje dojmy berte prosím s rezervou, ale letos mi bílá vína připadala o kus lepší, než červená, zejména ryzlink vlašský, bohatě zastoupený 43 vzorky, byl pěkný. Ale bez ohledu na moje chutě a dojmy by si z té široké palety vůní a chutí každý našel to svoje víno.

Cestou zpátky přes strachotínské stráně jsem byl navečer konečně odměněn pohledem na sluncem zalitou Pálavu:

Ale nejkrásnější pohled byl odměnou za ranní vstávání. Vyskočil jsem časně a ujížděl pro pár kousků famózních rulandských šedých, šampiónů únorového tvrdonického koštu, protože to svrchu zmiňované mimořádné štěstí se na mě zase jednou usmálo…

Sezóna moravských vesnických koštů pomalu končí – letos jsem toho moc nestihl, ale snad si to vynahradím příští rok. Litovat mohou jen ti, kdo letos ještě nebyli na žádném. Pokud vás víno zajímá, napřesrok hajdy na moravské košty!