Magický víkend s nejkratší nocí a nejdelším dnem v roce začal v pátek deštivým počasím, tak protivným, že mě posedla líná nálada a neodhodlal jsem se začít balit. Nakonec to vyřešil telefonát do Čejkovic a večer a noc nad čejkovickými a přespolními víny. Sobotní počasí přálo koštování, ale už méně rodinným výletům. Až v neděli ráno se udělalo krásně. Zatímco my bezvěrci jsme vytřásali z hlavy následky hříchu nestřídmosti, bojanovický kněz měl z nejvyšších míst, že pršet nebude, a vytáhl mši na svátek Božího srdce na trávník před kostel.

Sobotní počasí mě zbrzdilo a na Horňácké kosení v Malé Vrbce jsem dorazil k poledni. Louka byla pokosená a Horňáci už jenom zpívali. Taky jich bylo míň, než před rokem. Zamračené počasí ale přálo poddvorovskému koštu vína víc, než loňský hic.

Pozdravil jsem se s třemi generacemi Vybíralů ve Vinařství Krásná Hora a vzal to Poddvorovem odshora. Tam sídlí Vladimír Kašík, člen sdružení Císařův vinohrad, kterého proslavilo jeho roséčko až v Cannes (a přivezlo si Zlatou medaili ze soutěže Le Mondial du Rosé, diplom má pověšený v průjezdu do dvora). Víno bylo výborné, ale vzhledem k vyrobenému malému množství jsem si dával rosé i u dalších výrobců. U Kašíků mám ještě poznamenanou RŠ se zbytkovým cukrem a výrazně ovocnou chutí.

Podstatný čas jsem strávil ve sklepě vinařství Krásná Hora. Ve večerní debatě jsem se dozvěděl i to, že Marek Vybíral konvertoval k biodynamice, ale vzhledem k tomu, že ho už trochu znám, myslím, že zakopávat kravské rohy na vinohradu nebude. Z dosud nebiodynamické produkce zaujalo hlavně Rosé 2008 z Pinotu Noir, potěšil Modrý Portugal 2008 (protože si pamatuju, jak jsem ho loni ochutnával z kádě), nadějný mi přišel Pinot Noir 2007 a vyloženě nadchl Cabernet Sauvignon 2007. Marek Vybíral se vymlouval, že byl lahvovaný pár dnů před Otevřenými sklepy, ale mně se i tak líbil a rád si počkám, až se v lahvi srovná.

Taky jsem se těšil na Milana Sůkala. Večer před Poddvorovem jsme v Čejkovicích popili sůkalovské sladké Rulandské šedé 2002, které krásně zestárlo do jemnosti, v Poddvorově jsem si poznamenal, že měli výborný rýňák 2008 s 12 % alkoholu, jemným zbytkovým cukrem (5 gramů opřených o 7 gramů kyselin) a grapefruitovým závěrem. Moc se mi líbil i jejich Cabernet Moravia 2007 jakostní za 85 Kč, krásně typický s paprikovou vůní i chutí, svěží, až podezřele levný!

Nakonec přinesl Sůkal mladší ze sklepa v džbánku nový nenalahvovaný Pinot Noir 2007 VzH. Výrazná, silná barva, likérová vůně s výrazným barikovým tónem, ovocná až likérová chuť s kořeněným závěrem, no prostě parádní. Měl jsem štěstí, že jsem byl ve správný čas na správném místě, protože když jsem později doporučil známým vyhledat Sůkalův džbánek, vrátlii se zpátky s tím, že přímo před jejich očima si někdo spletl džbánek s odlivkou a vylil do něj zbytek čehosi ze své sklenky. Pan Sůkal to vše samozřejmě vylil a bylo po koštování Pinotu.

Postupem času moje poznámky řídnou, a čím podrobněji (a uvolněněji) jsme vína diskutovali se spolustolovníky, tím méně mám poznámek. S několika vykřičníky jsem si poznamenal, že výborný Cabernet Moravia měl Pavel Veselský (další člen sdružení Císařův vinohrad).

Na konec procházky mě chytilo Rosé 2008 zemské (z Cabernetu Sauvignon) Václava Mrkvy (zase Císařův Vinohrad) s krásnou barvou a silnou kulatou chutí. 12% alkoholu, 4,4 gramy cukru a 6,2 gramu kyselin. Nemohl jsem uvěřit, tak jsem za stovku koupil jednu láhev na přechutnání domů.

Být trochu pečlivější, mohl jsem mít článek jako telefonní seznam. Dlouhý, podrobný a nabitý informacemi. Takhle abych se omlouval za to, že jsem si vybral pár vín a nezmínil spoustu dalších. Ale já na podobné akce jezdím kvůli setkávání s lidmi, které vídám zřídka. Abych potkal Evase, která je až z Ostravy, takže ji často nevídám, Macerovaného, který měl letos málo času, ale teď mi pošle jedno pédéefko, kvůli společnému ochutnávání s yaxim, který na dvorku u Sůkalů prozradil, že v domě přes ulici prožil dětství a nejspíš má rád úplně jiná vína než já, ale tím spíš mě dokáže upozornit na víno, které bych jinak přešel, nebo abych se potkal s vinařem Richardem Tichým z Hrušek, kterého mám na horní fotce, jak hodnotí víno z Krásné Hory, a s kterým jsme se letos už třikrát minuli a potkali se až v Poddvorově. (Taky kvůli čejkovickým třešním ke snídani a báječné domácí večeři na Zlatém Kopečku, děkuju!)

A kvůli nočnímu posezení s cimbálovkou v Poddvorově, kdy chvíli před půlnocí se dva primáši zničehonic odpíchnou od dětvanských a podlužáckých písniček a vystřelí Let čmeláka, aby pak místní tenor z diváctva jen s cimbalistou zazpíval Yesterday. Dělal jsem neviditelného, protože bylo jasné, že kdyby si všimli, že se tam opírá o tekutou hůl nějaký Pražák, kouzlo by se zrušilo a šohaji by zapěli něco jako Vínečko bílé…

Ráno bylo jako malované. Odjel jsem na snídani k bufetu, kde mají wi-fi a zkontroloval e-maily. Neuspokojivé. Kafe ke snídani bylo velmi neuspokojivé. Možná by na břeclavsku a hodonínsku měli vyměnit wi-fi za dobré presovače. Takové ty italské, chromované. Vrátil jsem se do Poddvorova, využil ranního slunce k focení vinic a ospalému klábosení s vinařem Markem Vybíralem a pražským vinotékařem Honzou Schlindenbuchem, který zničehonic přijel pro dvacet kartonů vína a měl zrovna plnou hlavu vinařů z Čech. Cestou zpátky po D1 jsem v duchu vzpomínal na nově koštovaná vína a dopočítal šesti – sedmi výborných vzorků. Hned by z nich byla další Komunitní bednička!

Měl jsem v autě několik volných míst. Pojeďte příště taky! Nebo možná jste tam byli?

Začátkem června jsme byli s Pavoukem a Pavoučicí v Puligny u Leflaivů. Napřed společenské upozornění: ve vstupní hale Leflaivových domu najdete butik s tričky, zástěrami, talíři a dalšími nezbytnostmi každého milovníka vína. Hned vedle triček a zástěr se povaluje několik krásných kovbojských klobouků. Američané mají přísloví „Fill someone’s shoes,“ tedy vejít se do cizích bot. Ty klobouky přímo lákají k vyzkoušení, ale společensky bezpečnější bude se jim vyhnout. Nejsou na prodej. Nechává si je tam pohozené Olivier Leflaive.

O degustačním obědě La Table d‘ Olivier Leflaive jsem tady psal už před rokem. Dnes to bude víc o prohlídce sklepů s Patrickem Leflaivem, kterou mi paní recepční nabídla, když jsem si v pondělí pozdě odpoledne ve stotřicítce na dálnici vzpomněl na to, že bych měl zarezervovat místa na úterní degustační oběd u Leflaivů. Oběd se koná každý den kromě neděle od půl jedné, takže jsme dorazili na půl dvanáctou a ohlásili se v recepci. Za chvíli k nám přišel neznámý pán a francouzsky se představil jako Patrick Leflaive. Tak jsem se mu taky představil, řekl, že jsem z Čech a mluvím špatně francouzsky, ale že si pamatuju, že jeho bratr mluví výborně anglicky. Představil nás skupince dvou Francouzů, dalšímu anglickému a americkému páru a další výklad vedl střídavě anglicky a francouzsky. Protože nás anglofonních bylo víc, jako první dával vždy anglickou verzi.

Malá odbočka: šestiičlenná skupinka byla zřejmě před prohlídkou sklepů ještě na prohlídce vinic. Z předchozích několika návštěv u Leflaivů vím, že Olivier Leflaive navštěvuje všechny degustační obědy, pořádané pod jeho jménem, obejde všechny přítomné, s každým si podá ruku a prohodí pár slov. Taky jsem si lámal hlavu s tím, proč dva majitelé prestižního vinařství s produkcí kolem 800.000 lahví ročně ztrácejí tolik času s turisty, ale Patrick Leflaive to během prohlídky sklepů vysvětlil. Vinařství založili v roce 1984 s pomocí amerického investora a v prvním roce vyrobili 40.000 lahví. Dnes dělají zmíněných 800.000 lahví a vědí, že není reálné zvyšovat příjmy pomocí zvyšování objemu výroby.

Burgundsko není nafukovací a další vinice nejsou na prodej. Rozhodli se tedy expandovat (při stejném objemu výroby vína) zvyšováním prodeje služeb. Nabízejí turistům degustační obědy, prohlídky vinic a sklepů, nabízejí luxusní ubytování ve vlastním hotýlku, prodávají turistům účast na práci při sklizni hroznů ve vinici, práci ve sklepě při vinobraní. Podle jejich zkušenosti získá japonský turista po drcení hroznů v kádi vlastníma nohama úplně jíný vztah k Leflaivovým vínům a stane se věrným zákazníkem. Není-li možné zvyšovat tržby pomocí zvyšování výroby vína, je třeba hledat nové cesty. U nás to zatím možné je, ale příklad dvou bratrů Leflaivových, kteří každodenně věnují několik hodin svého drahocenného času turistům – amatérům nutí k zamyšlení.

Leflaivové vlastní dvě vinařství, která se do jisté míry překrývají. Domaine Leflaive zpracovává pouze hrozny z vlastních vinic a zakázala si nakupovat cizí hrozny. Jinak řečeno, je to klasické vinařství. Druhý podnik má na etiketách „Olivier Leflaive,“ ale myslím, že se jmenuje „Leflaive Fréres,“ vlastní 16 hektarů vinic, ale nakupuje hrozny i od jiných pěstitelů – vinohradníků. Je to model, který známe ve Francii jako negociant – obchodník. Pokud jde o správné názvy podniků, nejsem si jistý, jestli to někdo víte líp, opravte mě. Matka Leflaivová je zakládajícím členem sdružení Rennaisance de Terroir, spojovaného hlavně s Nicolasem Jollym.

Patrick Leflaive jako správný burgundský sedlák biodynamiku neskloňoval, jen zmínil, že ořou vinice nejmíň šestkrát ročně a snaží se dostat co nejzdravější hrozny. Zásadní důraz dávají na kvalitu hroznů. Používají třídící stoly, při poslední sklizni vyřadili odhadem 20 – 25 % sklizených hroznů. Ukázal nám několik hal s nerezovými tanky různých velikostí („Na velikosti záleží, ale dokud nenakoupíme hrozny, nevíme předem, jak velké množství budeme zpracovávat.“) Vysvětlil, že v Puligny se klasické hluboké sklepy nenajdou, protože hladina spodní vody je asi metr pod úrovní země a každý výkop by se hned zalil vodou. Proto jsou i jejich „sklepy“ nová nadzemní stavba s klimatizací a všemožnými moderními výmysly.

Po alkoholovém kvašení v nerezových nádobách přečerpávají víno do dubových sudů. Průběžně kontrolují jeho vývoj a beze spěchu se rozhodují o dalším postupu. („Nespěcháme. Víno nesnáší spěch. Naštěstí můžeme prodávat, když chceme my, nemusíme pospíchat.“) Při naší návštěvě v hale s barikovými sudy dvojice vinařů ochutnávala vzorky z jednotlivých sudů. („Každý sud se může vyvíjet jinak a někdy to může být problém. Takový sud potom vyřazujeme. Vylejeme ho do odpadu. No ve skutečnosti ho prodáme obchodníkovi v Beaune, ale to byste neměli vědět.“ – cituju zpaměti a nepřesně, ale smysl snad je správně 🙂

Několik let nechávali víno lahvovat externí firmou, ale před deseti lety od toho upustili. Přistavěli další halu, ve které víno nechávají před lahvováním chladit a lahvují sami, aby zabránili teplotním skokům vína při lahvování. 80 % produkce tvoří bílá vína, na červená vína mají jednu malou halu a separátní hloubený sklep v jiné lokalitě.

Po hodinové procházce výrobními prostorami jsme přešli do restaurace na náměstí. O samotném degustačním obědě se příliš rozepisovat nebudu – možná to udělá Pavouk, možná si přečtete mou rok starou zprávu. Podávaná bílá vína se do velké míry shodovala s loňskou nabídkou. Vedlo mě to k planým úvahám o tom, že jednak můj loňský dojem, že ročník 2006 byl ještě příliš mladý, byl správný, protože letos byla vína mnohem vyzrálejší a celkový dojem výrazně lepší. Druhá větev planých úvah byla o tom, zda byl ročník 2006 opravdu dobrý, když ho ani Leflaivové nemají po roce prodaný. O Leflaivových obědech už dříve psal krásně Bertrand Celce tady a neméně pěkně pan Sklenička tady a tady.

Uprostřed oběda mi zavolal pražský vinotékář a sponzor Komunitních Bedýnek Daniel Brož z žižkovské vinotéky Le Caveau, že veze sýry z Lyonu a jestli se za námi může stavit v Puligny? Tak jsem ho pozval na kafe, dal mu ochutnat trojici Premier Crus (Puligny – Meursault – Chassagne) a za necelou hodinu jsme při obědě volným burgundským tempem probrali počasí, poslední burgundské ročníky a několik dalších témat. Při rozloučení jsem od něj dostal darem čerstvě dováženou láhev Le Clos des Grillons, raritního vína z prastarého vinohradu, které jsem popisoval nedávno tady. A protože jsme neodolali a poslední večer před odjezdem ji s Pavoukem otevřeli, přidám několik poznámek k dřívější recenzi. V Burgundsku to bylo zase blízké setkání třetího druhu s cizokrajnými chutěmi, jako jsem to popisoval v prvním textu, ale tohle víno už bylo mnohem jednodušší. Neotesané, mladé, ale korektní. Oproti původnímu setkání s vínem, které se cestou „pohlo,“ rozkvasilo, bylo korektní, byť složení chutí bylo zase neznámé. Chybělo mi původně popisované hledání, co z nalezených aromat a chutí vzniklo chybou a co bylo správně. Napoprvé bylo víno jako rande s Číňankou nebo Japonkou – může se vám líbit, ale na první schůzce prostě nevíte, na čem jste. Cizí jazyk, cizí kultura, exotický vzhled. Napoprvé mě víno bavilo víc, když jsem nevěděl, na čem jsem. Ale můžete se přesvědčit sami, ochutnávku vín z tohohle vinařství pořádá Le Caveau ve čtvrtek 18. června v 18:30, podrobnosti jsou tady.

Z degustačního oběda vyzvednu už jen předkrm, jambon persillé, tedy obdobu naší tlačenky. Podávala se plněná masem z lososa, k tomu jedno rosé z Pinotu Noir, Aligoté a základní šardonky. Na tlačenku s lososem bych rád ještě někdy narazil.

Ve čtyři hodiny jsme na pulignském náměstí zkoušeli elektronické alkoholtestery. Můj ukazoval 0,4 promile, na pavoučím svítily 4 promile. Tak jsem raději řídil já.

A jestli jsem vás navnadil na cestování za jídlem nebo za vínem (a do burgundského Puligny-Montrachet to máte daleko), doporučuju vyrazit v sobotu 20. června do Nového Poddvorova. O poddvorovských Otevřených sklepech jsem psal vloni tady, doufám, že letos to bude ještě lepší! Na Cabernet Moravia a Pinot Noir z vinařství Krásná Hora, na Sůkalův Pinot a Sauvignon, na klaret pana Kašíka oceněný zlatou medailí ve francouzském Cannes – v sobotu do Nového Poddvorova! (S těmi z vás, kteří nebudou líní, se možná uvidíme v sobotu ráno v Malé Vrbce na Horňáckém kosení, plakát je tady!)

Začátek se mi chce přeskočit, protože o místě konání psal už kdekdo a já netoužím být druhý, třetí nebo čtvrtý :o) Wines Home v Bílkově ulici na pražském Starém městě je fakt krásný prostor na košty vína… Jen ty obrázky na stěnách na můj vkus moc zařezávají podle účaří, ale hlavně je tam pohodlně, příjemně a vzdušně.

V pondělí 11. května se tam pořádala ochutnávka čejkovických vín. Jako spiritus agens organizuje yaxi čejkovickou vinařskou komunitu a snaží se ji sdružit, aby se společnými silami víc prosazovala na trhu vína. Na pražskou ochutnávku přivezli tucet vín, pořadatelé si vyžádali navíc dvě vítězná z prvomájového Tramín Cupu. (Všechna vína můžete najít v čerstvě otevřeném čejkovickém e-shopu tady.) Na rozdíl od nedávného koštu v Míšeňské dorazili nejen pořadatelé (zde především upovídaný Zdeněk Reimann) ale i čejkovičtí vyslanci René Bárta a Tomáš Bařina. Ten dokázal nejen uvádět jedno svoje víno a vína svých sousedů a kolegů, ale i vyvažovat a umírňovat vzrušené diskuse o umělých a autochtonních kvasinkách, o zbytkovém cukru a eleganci ve víně a dalších, s postupujícím zavíněním stolovníků, stále kontroverznějších tématech.

Na začátek jsme si pokyselili chuťové pohárky zemskou mullerkou 2008 z Císařských sklepů a Muškátem Ottonelem 2008 od Františka a Tomáše Veverkových, lehkými víny s přiměřenou elegancí i cenou (do 120 Kč). Rulandské šedé 2008 PS z Víno Škrobák doprovodil komentář o dvou tratích a dvou způsobech fermentace, jednou s autochtonními kvasinkami a jednou s umělými a výsledném cuvée :o) Veltínské zelené 2007 zemské Lukáše Hlineckého provázela historka s objevem rok starého sudu vína – „my už to nenabízíme, ale tuhle jsme se toho s tatou napili a říkali jsme si, že to ten rok pěkně přežilo“ – netypický ale zajímavý svěží veltlín, zase za 120 Kč. Koupil jsem si lahev a druhý den, když tohle sepisuju, tak už nevím – většinou se snažím kupovat vína, která lépe přiznávají odrůdu, asi jako se v mariáši povinně ctí barva, takže to nejspíš bylo historkou o zapomenutém víně a mojí touhou ochutnat si ho v klidu doma. To jsou ty výhody těch, kteří dokáží s vínem prodat i příběh.

Polosuché Chardonnay 2008 PS Jakuba Šamšuly je pěkně vyvážené, tak akorát plné svěží víno. Cuvée Maxim 2007 PS Otto Ilčíka (Tramín + Chardonnay) mělo pěknou zlatou barvu, hustou medovou vůni, ale mátlo mě, že jinak vonělo než chutnalo, a už jsem se k němu nestihl vrátit. Líbil se mi luxusní Hibernal 2008 VzB z Císařských sklepů se 118 gramy cukru a citrusovými vůněmi i chutěmi.

Červená otevřel zemský Modrý Portugal 2008 od Sklepa na Bařině (Tomáš Bařina). Pěkné víno s 5 gramy zbytkového cukru a 5,3 gramy kyselin (takže kyseliny odbourané jablečno-mléčným kvašením). Mělo krásně sytou barvu, vůni višní a pecek a dostatek kyselin i tříslovin z dlouhého kvašení v dubové kádi. Za 130 Kč jasný kandidát do příštích Komunitních Bedýnek! Rozporné reakce vyvolal Dornfelder 2008 PS od Víno Hradil, s komplexní, složitou a rafinovanou vůní, pro mě příliš uměle chemickou. Zemský CS 2007 Petra Kočaříka měl krásnou vůni a v chuti papriku a pepř jako z ebcyklopedie, vyrovnané dobré víno. Grand Cuvée Bíza 2006 VzH (Víno Bíza, 770 Kč) vyvolalo zase rozdílné reakce, i kvůli ceně. Zajímavé víno s koncentrovanými chutěmi kávy a sušených švestek a výrazným barikem, zkuste sami.

Nakonec přišly dva vítězné kousky z nedávného Tramín Cupu 2009, TR 2008 PS Libora Veverky (1. místo) s vůní lesní studánky, minerálů, medu a růží. Chuť byla ještě zavřená, mladá a elegantní, za 190 Kč jasná koupě! Druhý Tramín VzB 2007 Leoše Horáka měl 33 gramů zbytkového cukru, melounovou vůni a hustou kořenitou chuť. Tím končím, tvá Máňa, protože notes s podrobnými poznámkami nemůžu najít a dosavadní postřehy jsem vytáhl ze zhuštěných poznámek v degustačním lístku. Kromě této vymoženosti se nám dostalo i výpravné osmadvacetistránkové brožury Víno z Čejkovic a nakonec i knedlíků s vejci, které jsem oželel, protože jsem závěr večera prokecal s pány Bártou a Bařinou.

Jen víc takových komorních a zasvěceně vedených ochutnávek!

Ochutnávka vín bořetického vinařství Stapleton – Springer v Lustermanském sklepě se konala ve čtvrtek 7. května pod heslem Boření mýtů.

Nechal jsem se zlákat webovou prezentací slibující, že degustaci povede sám sklepmistr Jára Springer. A jeden mýtus se povedlo zbořit hned na začátku, když postupně hostitel Jan Horešovský, Annette Springerová a Jiří Dufek omlouvali sklepmistrovu neúčast. Potom se omlouval Jiří Dufek, že to bude jeho vůbec první prezentace, a od začátku to vázlo, drhlo a skřípalo. Napočítal jsem 33 návštěvníků a myslím, že všechny přilákalo totéž co mě, příslib zasvěceného výkladu a setkání s kontroverzním a legendárním vinařem. Z legendy ovšem zbyla jen kontroverznost a zklamání z neúčasti očekávaného.

Panu Dufkovi, hozenému do jámy lvové, bych nezkušenost a další chyby odpustil, ale slečně Springerové už ne. Její schematický výklad výhod biodynamického hospodaření mě tahal za uši, její prezentace nového směřování vinařství směrem k mladým, snadno pitelným vínům byla sakramentsky matoucí. Nevím, jak tenhle bod prezentace pochopili ostatní účastníci, já jsem ho vyluštil teprve druhý den pohledem do webového ceníku vín, ze kterého jsem usoudil, že Stapleton-Springer přidává k vínům dělaným „na dlouhé vyzrávání v archivu“ ještě druhou větev, méně náročná a levnější vína pro každodenní pití, ale neopouští výrobu vín určených k delší archivaci. Na některé zvídavé otázky slečna Springerová odpovídala s roztomilou směsí sebejistoty a neznalosti, ale sám dobře vím jaké to je, plácnout hloupost, navíc pod tlakem okolností, tak ji nebudu citovat. Ostatně to nemá být kartáč pro slečnu Springerovou, ale pro pana Springera, který ji tam vyslal místo sebe, přestože mohl čekat, že se na ni povalí i dotazy podrobné a zasvěcené. Byl jsem v Míšeňské teprve počtvrté, ale pokaždé se tam sešla společnost lidí, kteří se o víno nadprůměrně zajímají.

Ochutnali jsme jedenáct vín, dvě rosé a devět červených. Překvapivě jemný, zakulacený, třešňový Modrý Portugal z Modré Hory 2008. Ve zmiňovaném ceníku vidím, že je z řady „na každodenní pití,“ a myslím, že za 199 Kč stojí. Svatovavřinecké z Modré Hory 2006 patří do stejné řady, ale je mnohem bohatší ve vůni i v chuti, s tóny kávy, koření a třešní, bylo 12 měsíců v bariku. Frankovka z Modré Hory 2008 v ceníku není vidět, na moji pusu měla moc tříslovin i kyselin.

Úplně mě dostalo páté víno, Saint Laurent Craig’s Reserve 2007 alias 85% SV a 15% MP za 299 Kč. Toho musím koupit aspoň karton! Naslepo bych hlásil vynikající Chianti podle ostružinové vůně, v chuti se ještě hodně prosazovaly třísloviny (12 měsíců v bariku). Když jsem si na závěr běžel pro druhou dávku, víno už nemělo ten sangiovese-šmrnc, ale přičítal jsem to dlouhé době otevření a rozhodně si to budu chtít ještě někdy zkontrolovat na celé lahvi.

Soukromě mě nebralo Saint Laurent Jane’s Jungle 2006, stejně složené cuvée ze starých keřů (ale spoustě lidí kolem chutnalo). Ze tří Roučí (2005, 6 a 7) bych zvolil 2005. Někteří účastníci obdivovali poslední víno, Pinot Noir 2005 s lesními až stájovými vůněmi a 14,4 % alkoholu (cena 1190 Kč). Za sebe dodám, že PN 2005 bych si v tom troufal uhodnout i naslepo, protože mi tenhle typický projev moc nechutná.

Takže vítězem koštu by podle mého hlasování bylo Saint Laurent Craig’s Reserve 2007 a všeobecně vína se Svatovavřineckým, poraženým Jaroslav Springer, který zůstal doma a hladovým šelmám v Míšeňské předhodil dva mladé křesťany.

Zase jsem letos nasadil k trháku v neoficiální soutěži o to, kdo ochutná za rok nejvíc vzorků vína. Už před měsícem jsem v Ratíškovicích při hodnocení burgund ochutnal přes padesátku, tento víkend byl též požehnaný. Naštěstí mě moji moravští přátelé přeškolují ze špatných zvyků, jako je ochutnávání příliš velkých degustační objemů. „My naléváme mnohem míň,“ říkají mi. Mám stále pocit, že víno líp ocením, když ho mám v puse pořádně, ale při posuzování padesátky vzorků si už dávám pozor a upíjím jako vrabec. Díky tomu jsem v sobotu v Tvrdonicích asi překonal svůj rekord v počtu ochutnaných vín, ale vrátil jsem se na pension pevným krokem a s minimálními následky.

Jinak bylo na tvrdonickém koštu všechno jako před rokem, počínaje dvěma pořadateli u vchodu a konče výzdobou sálu. (Počasí bylo oproti loňsku zpožděné a za pultem nalévaly jiné slečny.) Nebudu se opakovat, pokud jde o moji adoraci malých vesnických koštů, pokud vás to zajímá, koukněte na rok staré laudatio tady. Letos bylo v Tvrdonicích 527 vzorků, z toho 320 bílých a 187 červených, 20 rosé. Šampionem bílých vín bylo Chardonnay PS 2006 Vinařství Josef Uher z Lanžhota (vyšší barva, pěkná medově květinová vůně migrující k rulandě bílé, plná medová chuť s ostřejším kořeněným závěrem), v červených vyhrál Cabernet Moravia 2008 Martina Kvasnovského z Moravské Nové Vsi. Nejlépe hodnoceným tvrdonickým vínem bylo Rulandské šedé PS 2008 z Vinařství Kosík.

Vloni jsem se tady zamiloval do RR 2007 PS od Ing. Richarda Tichého z Hrušek, před týdnem jsme to samé víno měli doma na Okusu Ryzlinků a propadlo. Tak jsem byl zvědavý, a ejhle, bylo znovu v soutěži. Letos dostalo jen 82 bodů, ale na dvou skleničkách jsem si ověřil, že to je jiné víno, než které jsme měli před týdnem doma. Mělo krásnou harmonii kyselin a zbytkového cukru, na rozdíl od tvrdého vína z domácího koštu ryzlinků. Nějakým nedopatřením se k nám domů zatoulala vadná láhev.

U ryzlinků jsem si připsal KOUPIT u pozdního sběru tvrdonického Jana Bartoše, měl nevýraznou kyselinu (stejně jako předchozí ročník), ale měl i typickou jemnost. K jídlu výborné, pokusím se koupit. Líbilo se mi i oříškové Chardonnay hrušeckého Vinařství Beneš. Pokud máte rádi kopřivové Sauvignony, určitě by vás nadchl ten tvrdonický od Antonína Blažka (i když dostal jen 80 bodů). Z voňavek se mi líbil MM 2008 kabinet od Vladimíra Hese z Týnce a Tramín Františka Doležala z Židlochovic. Z ostatních ještě Aurelius 2006 VzB Richarda Tichého z Hrušek.

Jak jsem v nedávném textu vychválil vzrůstající úroveň moravských vín, tak jsem tentokrát narážel na dost přesířených vín… Zase jsem ochutnával společně s jedním z místních vinařů. Díky tomu jsem se zase trochu vzdělal v síře a těkavkách, dozvěděl se, že nejlepší odrůdy jsou stejně Charvát a Bago, ale taky vyslechl spoustu kritických poznámek k hodnocení poroty a k odborným schopnostem jejích členů. Na jednu stranu jsem musel souhlasit, že není vhodné, aby vinař, který daroval víno na výstavu, byl zároveň členem (dvoučlenné) komise, která toto víno hodnotí, na druhou stranu mi nahnal strach nadáváním na to, že některé odrůdy hodnotí lidé, kteří je neznají a nechápou.

Slíbil jsem totiž, že půjdu na druhý den ráno hodnotit na jiný malý košt o pár vesnic severněji, ale když jsem jsem si představil, že bych se mohl dostat do komise hodnotící Frankovku a Dornfelder, podlehl jsem panice a účast zrušil. (A budu toho ještě dlouho litovat, zvlášť když jsem se dodatečně dozvěděl, že bych se zřejmě dostal k bílým burgundám…) Ani dvě bílé směsky napajedelského wine-bloggera mi nespravily náladu.

Ještě vyzvednu Cabernet Moravia 2008 z Vinařství Kosík, ve vůni i v chuti typické a podle mého odhadu porotou podceněné (81 bodů). Všechny tři CS byly dobré. A tvrdonická Nitra 2007 Jana Stibůrka.

Vždycky mě překvapí, když se dozvím, že někdo, kdo má rád moravská vína, ještě nebyl na vesnickém koštu… sezóna koštů už začala a potrvá do půli května. Seznam moravských Výstav vína je všelikde, třeba tady, taky tady a tady… Doufám, že se tam někdy potkáme. Takový luxus výběru barev, vůní a chutí totiž nikde jinde nenajdete.

Bylo nás šest. Vinograf páteční setkání pokřtil honosně: Grand Riesling Trophy. Otevřeli jsme deset ryzlinků, jeden mimo soutěž. Navíc jsme si krátili čekání na účastníky alsaským sektem z ryzlinku, od Wolfbergera. Zbylých devět bylo v ročnících 1997 až 2007, dvakrát Morava, třikrát Alsasko, dvakrát Mosela, bohužel žádné Čechy.

Pavel Jelen způsobil apeiron, počáteční chaos tím, jak dokonale lahve zabalil do černých plastových pytlíků, takže jsme bodovali skutečně naslepo a anonymně. Dokonce jsme v tom zmatku zapoměli na to, že jsme předem dali stranou jednu sladkou Moselu a vyčlenili ji jako poslední vzorek, takže jsme ji tipovali několikrát během koštu. Bodování nám působilo občas zábavu, občas naštvání až ponížení (Dávám devadesát sedm bodů, ale nesouhlasím s tím! – zaznělo taky). Nakonec jsme se shodli, že bodování je nepříjemná zvrácenost, která nás odvádí od toho, abychom si víno vychutnali. Přesto si myslím, že nám to umožnilo věnovat se vínu poctivě a bez vyrušování ostatními vlivy. Postupné odhalování totožnosti jednotllivých lahví bylo zábavné, hlavně pro zklamání některých účastníků, kteří si až do vybalení lahve byli celkem jisti… sám jsem párkrát trefil oblast původu, ale přesně jsem neurčil žádné víno. (Ale podobně jako ostatní jsem neměl přehled o všech vínech).

Naštěstí se nikdo nepohoršoval nad třicetibodovým rozdílem u jednoho vzorku, sám za sebe můžu jen dodat, že jsem se kromě jednoho vzorku příliš nevzdálil od výsledného průměru. Průměr šesti bodování totiž zmírní úlety jednotlivých hodnotitelů a i přes hrozivě vypadající rozdíly v hodnocení jednotlivých porotců je výsledný průměr nakonec docela spravedlivý. Dokonce i pořadí prvních dvou vín (a posledních dvou) mám stejně jako šestičlenná porota, takže se můžu ztotožnit i s kolektivním hodnocením.

Nebudu se příliš rozepisovat o jednotlivých vínech, nejzajímavější byly pro mě zážitky spojené s hodnocením naslepo a s rozdílným vnímáním o chvíli později při posuzování známého vína. Překvapilo mě jen, že jsem nepoznal svůj alsaský ryzlink, Altenberg de Bergheim 1997 Grand Cru z Cave de Ribeauvillé, ale nakonec jsem rád, že jsem se rozhodl ho dát vplen. Už dlouho jsem ho chtěl vypít, ale nechtěl jsem ho pít sám, a tenhle večer jsem vzal jako vhodnou záminku. Dobře jsem udělal, schovávat ho déle by asi nemělo smysl. (V bodování skončil druhý s nejtěsnějším odstupem za alsaským Ryzlinkem Grand Cru Osterbergem 2004 od Louise Sippa.) Samotného mě překvapilo, jak vysoko jsem bodoval jakostku 2005 od Znovínu. Poslední skončil můj oblíbený ryzlink Ing. Richarda Tichého z Hrušek, ale když jsem si porovnával svoje dojmy z bodování se starými degustačními poznámkami, došel jsem k tomu, že to byla dvě různá vína. Že by se nám na stůl dostal jiný ročník? A překvapivě dobře dopadla dvě vína ze supermarketu Albert, Riesling 2007 z Cave de Beblenheim a moselské Divinum Riesling Spatlese 2007, výrobce Moselland.

Hned jak jsme vytáhli lahve z tmavých pytlů, poznal jsem, že jsem některá vína podhodnotil a že jsou lepší, než kolik jsem je bodoval. Byla to magie etikety nebo se vína po hodině v lahvi otevřela? To už nezjistím, ale druhé kolo přechutnávání všech vín s odtajněnou etiketou a s porovnáním s bodovací tabulkou bylo strašně zajímavé! Jak rozdílně posuzuju víno naslepo a víno se známou etiketou! Schválně si to vyzkoušejte! Výsledné pořadí vín ani nezveřejním, jako soutěž jsem to moc nebral. Ale jako cvičení a sebepoznávání to bylo zároveň poučné i zábavné!

Mimochodem, když v sobotu večer upíjím z nedopitých lahví, oceňuju i rakouský Rheinriesling Premium 2007 od Rolanda Minkowitsche. Nechci se obviňovat, že jsem mu o den dřív nedal víc bodů, spíš myslím na to, že jsme všechna vína otevřeli naráz a ochutnávali je postupně, v náhodném pořadí. Některým z nich prospělo rychlé vypití brzy po otevření, jiným vínům by pomohlo nechat je několik hodin vydýchat. Ale to je obecně princip podobných hodnocení – vína sice mají rovné podmínky, ale stejné podmínky některým pomohou, jiným ublíží. Hodnocení vína naslepo pomocí stobodové tabulky a soukromé posezení nad známým vínem jsou dvě zcela jiné věci, je to prostě jiná opera.

Když jsme se tak rozmlsali a všechno znovu přechutnali, zatoužil Vinograf po něčem červeném. Napřed jsem odmítal, ale pak jsem si vzpoměl, že jsem dostal na ochutnání darem barikované Svatovavřinecké ze Školního statku v Mělníku. To je můj tip na letošní rok – ještě se neprodává, ale bude výborné. Je příjemně ovocné i tělnaté, barik mu pomohl. Budu ho vyhlížet, doporučuju!

P.S. Poděkování všem účastníkům: nejen za přinesená vína, ale hlavně za společné ochutnávání, porovnávání dojmů, konfrontaci chutí, vůní a dojmů. Ve všech ohledech byla Riesling Trophy inspirativnější, zábavnější a poučnější než kdybych vína ochutnával sám nebo ve dvou, jak jsem zvyklý.

Kdybych měl víc pokory, dal bych si pauzu. Ne do čtvrtka, ale na dva – tři týdny. Místo abych ťukal dnešní zprávu, měl bych jet do Alsaska, skouknout Bergheim, navštívit Altenberg, sníst quich a vepřové koleno… A nejspíš bych se zase ujistil, že mám na alsaských vínech rád svěžest a ovocnost, světskost a tělesnost… příjemné prvoplánové rozkoše.

Nic z toho se neobjevilo na včerejší ochutnávce vinařství Marcel Deiss v pražské restauraci U Malířů. Deissova vína byla naopak elegantní a vyzrálá, ovocné vůně a chutě v nich rozhodně nepřevládaly. To nebylo Alsasko, jak ho znám, přesto jsem se do zimního večera vyklopýtal spokojený a šťastný, úplně ohromený krásou vín, byť jinou, než jsem čekal.

Košt pořádala Domaine R&W pro soukromou sešlost. O vinařství byl profilový článek v říjnovém, prvním čísle českého Decanteru. Podle průvodních poznámek Víta Hepnara pochází vinařství z půlky 18. století, v současnosti ho vede Jean-Michel Deiss a hospodaří na 27 hektarech. Na nich sklízí odděleně hrozny (a taky je separátně vinifikuje) z 220 parcel. Při několika návštěvách Alsaska jsem získal dojem, že místní vinaři sázejí na reduktivní postupy, vína se ve sklepě zpracovávají při snížené teplotě, což dodává výsledku ovocný charakter. U Deissů zřejmě postupují jinak, pan Hepnar mluvil o minimálních zásazích ve sklepě a zrání ve velkých šestisetlitrových starých sudech, kde víno samovolně okysličuje, a přes původní nedůvěru jsem mu po prvních vzorcích uvěřil – vína rozhodně nebyla prvoplánově ovocná.

1. Riesling 2007 (593 Kč) byl aromatický, s plnou chutí (signalizovanou už ve vůni). Vína se podávala při vyšší teplotě, než je v Alsasku zvykem, takže třeba v tomto víně vyšší teplota vytáhla kořenitý závěr chuti.

2. Pinot Blanc 2005 Bergheim (430 Kč) měl vysokou, sytou barvu. Hned úvodem koštu jsem si udělal poznámku o mizerném světle a že nebudu popisovat barvu, ale barva většiny vín byla nápadně vysoká. Ve vůni chlebovina, málo ovoce, náznak zralosti. V chuti málo kyselin, ale chutná jako suché. Je znát lahvová zralost, nedá se to nazvat stařinkou, protože to je elegantní a příjemné. Koncentrované víno.

3. Pinot Gris 2005 Beblenheim (653 Kč). Zase silná barva, vůně naznačuje, že půjde o suché víno. Ale chuť je na hranici nebo spíš za ní, je sladká, má až likérovou hustotu. Zase elegance a jemnost, v chuti med, olejovitost a v závěru kořenitost. Tuze pěkné.

4. Gewurtztraminer 2004 Bergheim (788 Kč). Voní nakysle, jako ilustrace k Hepnarovu komentáři, že tramín většinou nedává moc kyselin, nakyslá a těžká vůně. Na špičce jazyka mírně perlí jako mladé, v chuti má pěkný zbytkový cukr a zase minerální závěr. V porovnání s předchozím působí lehce.

5. Rotenberg 2002 (1264 Kč) je zřejmě už Deissova specialita, neodrůdové víno ze smíšené výsadby. Deiss svévolně vysazoval na vinici několikero odrůd, které sklízel a nechal kvasit společně – věc v Alsasku nevídaná a dodnes nezvyklá. Toto a následující víno zřejmě pocházejí z takové výsadby, můj dojem byl, že převládá Pinot Gris, nejspíš doplněný tramínem a ryzlinkem. Chutná mladě, přestože je to už stará 2002.

6. Schoffweg 2003 (1220 Kč). Starý likér ve vůni, krásně vyzrálá chuť.

7. Riesling 2002 Grand Cru Altenberg de Bergheim (1310 Kč). Elegance a zralost ve vůni, v nástupu chuti mládistvá svěžest a s průběhem nastupuje vyzrálost. Staré hrušky, med a vosk. Není to ještě úplně hladké, zbytkový cukr je až krystalový, trochu vyčnívá. Stojí 1310 Kč, zajímalo by mě, jak by vedle něj obstál Riesling 2002 Réserve Personelle od Sipp-Mack, můj oblíbený. Byl hladší a stál jen 11 Euro.

8. Schoenenbourg 2003 Grand Cru (2148 Kč). Syntetické ředidlo ve vůni se mi nedaří vymíchat (řada 6000), ale v chuti je to pěkný starý ryzlink se zbytkovým cukrem se strašně dobrým sladkým závěrem.

9. Pinot Gris 2003 Sélection de Grains Nobles (1326 Kč). Nevýrazná, mdlá vůně, výrazně botrytická chuť, sladce hrozinková. Husté, krásné.

No a to je všechno. Závěr jsem napsal už na začátku. Krásná vína, úplně netradičně elegantní a vyzrálá. Když jsem o Deissových četl letmo v Decanteru, nic mi to neřeklo. Až teď ocením, že Deiss dělá víno úplně jinak, než ostatní Alsasko. Ostatně studoval řemeslo v burgundském Beaune a jak sám říká v Decanteru, vyjádření terroiru ve vínech je naší povinností, ne volbou. No ale jde mu to parádně.

Už před rokem jsem psal pochvalně o přehlídce medailových vín Víno Revue Prague Trophy v Břevnovském klášteře. Druhý ročník se konal v pátek 16. ledna a byl ještě o kus lepší. Tlačenice byla podobná jako před rokem, skleničky o hodně lepší (Riedel), společenský cvrkot o stupínek vyšší, než vloni. Sám jsem pojal návštěvu krajně oddechově, zdržel se v klášteře přes tři hodiny a nenapsal si ani slovo poznámek ke koštovaným vínům, ale mnozí organizátoři to naopak pojali velmi prestižně.

Loňská hvězda degustace O.H.M.S., dovozce moselských ryzlinků a šampaňského, dovezl na přehlídku čtyři moselské vinaře, takže jsem si mohl dát nalít víno od Reinholda Haarta, Thomase a Olivera Haaga i Gerharda Granse (ten se mi do záběru nevešel).

Mohli jste potkat Johna Salviho, držitele titulu Master Of Wine, a chvíli s ním poklábosit, což někteří činili, protože pan Salvi se kupodivu neskrýval v žádném VIP salónku, ale dlouhou dobu se s praktickou skládací židličkou pohyboval mezi návštěvníky. Taky jste mohli potkal vydavatele Víno Revue Šárku a Jindřicha Duškovy a vyzvědět, že letos časopis přidá na rozsahu a v soutěži vín Prague Trophy bude mít mnohem víc odrůd než letos. Moc se mi to líbí a držím palce! Mohl jsem potkat (a potkal) spoustu známých, které zajímá víno, a zdrbat některá konkrétní vína. Ze vzpomínek vylovím, že se mi líbily některé minerální ryzlinky pana Sitára (Riesling & Co.) z několika Meursaultů na výstavě se mi nejvíc líbil ten medailový od Ježkovínu, získal si mě hustý Merlot z Vinařství Trpělka & Oulehla a Pommard 2005 Oliviera Leflaiva u Merlot Grands Vins.

Klášterní Galapřehlídka byla zakončením týdne vína – Prague Wine Weeku, propagační akce pořádané časopisem Víno Revue, do které se zapojilo několik desítek restaurací, vinných barů a vinoték. Díky pozvání nejmenovaného foodbloggera jsem o den dříve ochutnal speciální menu v restauraci Na Štěpáně. Jestli se podobné nabídky jako Na Štěpáně objevily i v ostatních podnicích, které se Wine Weeku účastnily, bral bych to jako velmi vydařenou propagaci dobrého vína a vinné kultury.

Vůbec se mi nechtělo domů, naštěstí mě cestou z kláštera zastihl telefonát kolegů vínopsavců, kteří se znovu setkali v japonské restauraci Hanabi. Dorazil jsem řádně osvěžený vínem a pokusy ovládnout talíř jen s pomocí dvou jídelních hůlek byly napínavé, ale často neúspěšné. Až příště vezmu do ruky místo příboru hůlky, dám si pozor, abych byl naprosto neovíněný!

Z kategorie vín do 8€ mám nejraději ty za 6€. Dobrá levná vína jsou žánr sama o sobě a vždycky se snažím o pár takových mít přehled.

Bylo to dva dny po listopadových dražbách na beaunské hospicy, kde pan De Sousa naléval svoje vína zdarma hostům degustace na Chateau de Pommard a byl ještě natěšený z chvály, které se mu dostalo. Bourgogne Pinot Noir je základní burgundský Pinot v ceně kolem 6 €. Jel jsem tam pro bílý Meursault a řekl jsem si i o ochutnávku téhle základní burgundy a následně jednu krabici koupil.

Ve skleničce má víno zdravou jiskrnou barvu, nepřehnanou, ale ani ne řídkou. Ve vůni švestky až do kompotu a taková ta pinotová inkoustovitost, v chuti švestky provázené trnkami, trocha téru, dost tříslovin. V závěru pepř, ale trochu silnější, než u rakouského veltlínu. Jednoduchý pinot, víno na nenáročné popíjení, ale nekupte to za 6 €.

Nakupovat u pana de Sousy nebylo vždycky úplně jednoduché. Přijel jsem tam v roce 2006 poprvé, bez ohlášení a se začátečnickou snahou sestavit francouzskou větu (už jsem tady kdysi psal o tradované nechuti Francouzů mluvit cizími jazyky a jak ji překonat). Sesumíroval jsem si v hlavě naivní překlad české věty „dobrý den, jsem turista a chci koupit několik lahví vína. Máte čas prodat mi nějaké?“ a na panu De Sousovi jsem ji zkoušel. Tvářil se přívětivě, leč nechápavě. Vyslovoval jsem „několik lahví vína“ – „quelques bouteilles du vin“ s českým přízvukem, „de vin.“ Pan (De) Sousa zdvořile poslouchal a pantomimicky vyjadřoval nepochopení. „De vin???“ ptal se nechápavě. Tak jsem mu to snaživě zopakoval, se stejným výsledkem. „De vin??!!“ Řekl jsem si, že třeba špatně slyší, potlačil nevoli a zopakoval to znova. Možná jsem to vyslovil jinak, možná pan De Sousa povolil jako čínský kámen po milionté kapce vody. „Aháá, dy ván!“ zvolal radostně, že to muselo být slyšet až na druhé straně Meursaultu, u Perrières a Charmes, a vedl mě do sklepa. Tam už šlo vše hladce. Za rok na to jsem mu zavolal na mobil ze zastávky v sousedním Auxey-Duresses a domluvil si schůzku, pan De Sousa mi po telefonu bezvadně rozuměl. Asi se moje francouzština za ten rok (nepoužívaná) zázračně zlepšila. Nebo mi vinař chtěl dát najevo, že ke zdvořilosti patří domluvit si schůzku předem – od té doby se snažím ve Francii ohlásit se telefonem, i když telefonování ode mne vyžaduje pekelné soustředění.

Kromě úvodního základního Pinotu u pana De Sousy najdete i bílý Meursault (jeho Meursaultu 2005 jsem věnoval první příspěvek, o Meursaultu 2006 jsem ještě nepsal, dávám mu ještě půl roku na uzrání), dál Volnay a Pommard, oboje za slušnou cenu.

Pommard 2003, Domaine Albert de Sousa
Barva pěkně silná, výrazná rubínová. Vůně jemně ovocná, švestky, třešně přechází až do marmeládových tónů. Už ve vůni je poznat dubový sud, ale ten je snad v Pommardu normou. Chuť je koncentrovaná, s výrazným švestkovým nástupem, hodně jemnou kyselinkou a delší dochutí, ve které se výrazně projevují třísloviny. Když jsem si víno otevřel ve tři hodiny k obědu, bylo úzké, zavřené, po pěti hodinách se pěkně otevřelo. Mám dojem, že nedosahuje kvalit de Sousova Volnaye, ale je to slušný reprezentant Pommardu.

Pommard 2005 „Les Vaumuriens“, Domaine Albert de Sousa
Klasická adjustáž s rytinou dvora vinařství. Světlá rubínová barva působí teple, hřejivě. Navinulá višňová vůně, višně se opakují i v nástupu chuti, následují nevýrazné třísloviny. Bylo to v dubovém sudu, ale není to žádné barikované monstrum. Středně dlouhá dochuť. Díky kyselinám víno působí mladě, ale už je pitelné. Jen bych naslepo hádal na sousední Volnay. Teď to popisuju nemastně-neslaně, ale dodatečně lituju, že jsem koupil jen jeden. Působí hodně netypicky, ale vlastně výrazně, a hned bych vyzkoušel další.

Před rokem si Bali přivezla z listopadového výletu do Burgundska fotky hroznů ponechaných na vinici napospas nebeskému ptactvu (tady) a potom jsme překvapeně řešili, proč se ty hrozny nesklízejí a nechávají se na vinici. Ještě že tak, jinak bych v pondělí 17. listopadu u Savigny čuměl jak puk – ale stejně to je nezvyklý pohled. Pamatuju si, jak jsme dopodrobna vysbírali moravskou vinici. I německé vinice, které jsem viděl cestou, byly očesané do posledního lístku. Tady visela spousta použitelných hroznů.

Při první příležitosti jsem u vinice zastavil a vyfotil pár obrázků. Hrozny vypadaly ještě zachovale, mnohé z těch, které jsem pomáhal sklízet v říjnu ve Starém Poddvorově byly přezrálejší, než tyhle listopadové v Savigny a v Cortonu. Jeden hrozen jsem upytlačil, a myslím, že ty poddvorovské byly sladčí – bez záruky, protože v Poddvorově jsme sklízeli při cca 22 stupních Celsia, ale v Savigny bylo sotva deset nad nulou, a to jsou chutě méně výrazné.

O hodinu později jsem se na to ptal Arnauda Pelletiera, obchodního ředitele Chateau de Prémeaux. Řekl mi, že to jsou méně vyzrálé hrozny, příliš kyselé, které se nehodí k výrobě vína. Pochybuju, že by dělníci na vinici stihli při sklizni seriozně posuzovat vyzrálost hroznů, já jsem při letmém pohledu žádnou závadu neviděl. Spíš si myslím, že jde o odhad množství, které se vyplatí sklidit s ohledem na limity výroby dané apelačními zákony.

Z Baliných fotek jsem měl dojem, že na vinici zůstává mnohem víc hroznů, než kolik jsem viděl letos v Savigny. Z jiné fotky můžete odhadnout, že se podobně nakládá i s bílými hrozny Chardonnay, jen ty bílé kuličky nevydrží na vinici tak dlouho (horní fotka je z Chassagne).

Hned na první zastávce jsem viděl dvě ženy, procházející vinicí a odstřihující všechny přebytečné větvičky. Ze zvědavosti jsem šel po nich zkontrolovat, jak révu zastřihují, a je to na jeden tažeň. Zaujalo mě jejich vybavení: mají elektrické zahradnické nůžky, napájené z baterie, kterou si nesou na (červeném) opasku.

Burgundské vinice jsou nízko vedené, takže se k práci musejí hodně ohýbat, ale s elektrickými nůžkami jim to jde docela rychle. Práce jsou v plném proudu, od rána se ve vinici pálí odstřižené klestí, z Montrachetu utopeného v mlze stoupaly kouře z několika ohníčků. Bohužel jsem si nevyfotil další burgundskou vymoženost: klestí se páli v malých plechových bubnech navařených na trakař (neboli na zednické kolečko).

Tak místo kolečka s píckou na klestí přidávám alespoň netypickou fotku vršku Cortonu v listopadu. (Corton v srpnu najdete na všech ostatních webech :o)

Teď už se můžu přiznat, že jsem v zimě Bali ošklivě záviděl. Samozřejmě, že v létě je Burgundsko příjemnější, ale stejně jsem si přál vidět ho mimo turistickou sezónu, zažít ho víc z pohledu místního obyvatele, než turisty (zrovna tak mám už několik let v zimě obsedantní puzení zajet si k Tyrrhénskému moři a porovnat si dojmy z letního pobytu a ze zimy). Jak tam doopravdy žijou, když odjedou turisti???

První pokus mi vyšel až letos. Už od léta jsem řešil vánoční dárky se zákazníkem, pro kterého jsem dělal několik reklamních akcí. Až v půlce listopadu jsme se domluvili, že by to měly být lahve výborného vína s firemní etiketou, ale objednané množství nakonec nebylo dost velké, aby se cesta do Burgundska vyplatila. Čerstvé dilema – zrušit to nebo podnikat se ztrátou – vyřešil první telefonát dalšímu zákazníkovi, který má v oblibě dobré víno. Připočetl jsem jeho objednávku a zjistil, že mám na cestu i ubytování. Oba chtějí mít nezaměnitelný dárek, tak budou mít každý víno od jiného výrobce s vlastní etiketou a podnikovým logem. Sice na tom nic nevydělám, ale těch pár setkání s burgundskými vinaři je samo odměnou :o) Vína jsem samozřejmě proclil – nevím, jestli to vydá na samostatný příspěvek, ale zajímavým zážitkem byla celní kontrola na francouzských hranicích… (Před mnoha lety jsem četl v několika manažerských učebnicích, že jeden nemá spojovat svou práci a záliby. Časem jsem došel k tomu, že zrovna tahle poučka je úplně chybná. Vždycky spojujte práci a soukromé záliby! Vždycky!)

První rozdíl mezi turistickou sezónou a podzimem z Burgundska je zřejmý – první tři penziony, kde jsem poptával ubytování, hlásily zavřeno. (A to bylo jen den po největším místním vinařském svátku, dražbách vína na beaunské Hospicy, tuhle fiestu jsem bohužel prošvihl.) Díky podzimní reality show můžu vzpomínat na halasné francouzské dvouhodinové večeře, na majitele chateau ve vaťáku a zablácených pohorkách, který si pozval večer po práci tři sousedy a otevřeli si před večeří šestici vín, i na jeho paní, která si stěžuje, že manžel chodí po chodbách zámečku v těch pohorkách zablácených z vinice…

Byl jsem tam jen tři dny i s cestou a měl jsem mizerné, deštivé počasí. Ale bez snahy o objektivitu prohlašuju, že ošklivé počasí v Burgundsku a v Čechách jsou úplně jiné kategorie. Hnusné počasí je v Burgundsku jaksi pohodlnější, snesitelnější.

Druhý den, po obědě v Meursaultu jsem zjistil, že všechny moje alergie odezněly a jsem zdravý. (K obědu byl kohout na víně, Coq au vin, ale recenzi nenapíšu. Jídlo bylo výborné, ale ostýchal jsem se fotit. Věděl jsem, že si mě s mojí francouzštinou servírka nesplete s místními, ostatně s některými se vítala společenským polibkem. Ale foťák na jídlo jsem nevytáhl.) Alergické příznaky se mi vrátily hned další den v noci u benzinové pumpy někde u Plzně.

Příště napíšu stručněji o největším objevu posledního výletu, neboli jak se dělá Kir na Chateau de Prémeaux.