V sobotu večer jsme si udělali památeční večírek s emisarem čejkovických vinařů yaxim. Ve čtvrtek jsme si psali, já jsem odmítl setkání v Praze u vína s tím, že mám na starosti dvě malé děti a jediná možnost je návštívit nás s jeho dítětem. Slovo dalo slovo a v sobotu večer si naše děti pohrály, pokoukaly na pohádky a spaly spolu na letišti – roztažených matracích na zemi, zatímco my jsme řešili zásadní otázky pitelnosti vína.

Začali jsme nešťastně, lahví burgundské šardonky, Saint-Aubin Premier Cru 2006, a jak mě téměř nepotkávají problémy s korkovou vadou, tohle byl korkáč jak vyšitej. Měl jsem tragickou rýmu, vůni jsem skoro neregistroval, ale tohle jsem poznal i v chuti :o) Tak mám snad na rok 2009 vybráno, většinou mě nepotrefí víc než jedna – dvě korkové lahve za rok.

Yaxi přivezl několik slušných čejkovických vín, ale přinejmenším jedno z nich si zaslouží samostatný text. Suchý Tramín 2007, výběr z hroznů od Stanislava Škrobáka má pěknou zlatavou barvu, ne úplně výraznou, ale čistou. Voněl mi málo, protože jsem měl handicap z nachlazení, ale trochu kořenitosti jsem našel, taky pomerančovou kůru a tropické ovoce. Webové stránky uvádí jen 2 gramy zbytkového cukru, já bych býval tipoval víc, protože chuť působí plně, tramínově. Pěkné! Už trošku lahvově zralé, pěkně plné a harmonické víno. A jak jsme s yaxim drbali problémy párování vína a jídla, s tímhle vínem by asi problém v gastronomii nebyl – myslím, že by kuchaře přímo poňoukalo k hledání dobrých kombinací (konkrétně k havajské směsi kuřecích prsíček a ananasu, kterou dělali v osmdesátých letech v památné bzenecké Myslivně by šla. Nevíte někdo, jestli už Myslivna povstala z popela?)

Taky jsme ochutnali jeden Veltlín, Neuburk, Ryzlink, Rulandské šedé a Modrý Portugal. Ale lahůdkový objev přijel až z Itálie.

Toskánský Caberlot si yaxi přivezl z dovolené – Ziro 2005 IGT, výrobce Azienda Agricola „Felciatello,“ Bibbona. Zase jsem to málem prošvihl a poznámky jsem si psal až z posledního doušku, mě prostě tyhle prosluněný italský vína strašně baví. Na webu AA Felciatello jsem vyčetl poznámky o ruční sklizni do malých patnáctikilových beden, Merlot se sklízí v půlce září a Cabernet Sauvignon na konci září. Kvasí asi 2 týdny v nerezu. Zraje v nových sudech cca 12 měsíců. Lahvuje se na konci ledna a leží dalších 6 měsíců v lahvi, než jde do světa.

Víno má tradiční italskou temně rudou barvu, ovocnou vůni, ze které trošičku vystupuje alkohol (13,5%), a kořenitě ovocnou chuť krásně vyzrálého ovoce. Na dně sklenky depot. Rozhodně krásně harmonicky ovocné, s minerálním šmakem a pěknými tříslovinami. CS ani Merlot nevyhledávám, ale ovocné Bordeaux z Bolgheri je můj oblíbenec! Nemá to závratnou finesu, ale je to parádní prosluněné červené, pro Bolgheri typické. Pokud máte rádi Toskánsko, doporučuju i tohle víno!

Ráno jsme s dětmi vyrazili do místní ZOO nakrmit nutrie (žijí pod břehem strouhy, která teče kolem našeho domu ve Skleničkové Lhotě). To aby děti měly na co vzpomínat. Snad se nám to nepomíchá a tak jako já budu vzpomínat na tahle dvě vína, budou děti vzpomínat na honičky a krmení nutrií.

Hádanka na konec: jak končí přísloví v titulku? Kdo to dopoví první, má bod!

Štíhlá zelená ryzlinková láhev, dlouhý korek. Elegantní adjustáž a v elegantním obalu elegantní víno. Překvapivě vysoká zlatožlutá barva (omlouvám se, už jsem tady vychvaloval mladičké veltlíny z Poysdorfu, ty asi tak vybarvené nebyly), ve vůni kořenitost, prach, seno, tabák a pepř. Taky přezrálé tropické ovoce. Na jazyku ještě jako by perlilo, hádám okamžitě na pár gramů zbytkového cukru, ale víno má krásnou olejovitou (olejovo-medovou) konzistenci, je dlouhé a končí krásnou pepřovou chutí. Vůbec to není veltlín, jaký mám rád a jak ho znám. Miluju lehké svěží veltlíny včetně toho, že jejich svěžest uvadá bez náhrady s prvním babím létem, jako letní lásky přechozené do září. Tohle víno kapku svěžesti má, ale je jaksi serióznější, usedlejší a spíš elegantní. Nabízí se dojem s delším ležením na kvasinkách, ale technologické poznámky nechám povolanějším – každopádně je to výrazné víno, které vybízí k dalšímu pátrání. Další díl vánoční výměny s Vosiskem, zvláštní, ale parádní víno!

Vinařství má pěkný web, kde jsem se dočetl, že Johann Donabaum převzal funkci sklepmistra poměrně malého vinařství v šestadvaceti letech. Vína v kategorii Reserve se prý dělají z velmi vyzrálých hroznů spadajících do kategorie Auslese a nikdy neprokváší až dosucha. Leží až 8 měsíců na kvasničních kalech a lahvují se koncem srpna. Wachau je blízko!

Pro ty, kdo to mají blízko do Čejkovic, zveřejňuju tenhle odkaz na zajímavou nabídku : zájezd do rakouských vinařství v Langelois – Krems. Je to už příští týden, tak klikejte!

Chtěl jsem si v novém roce přivlastnit zásluhu alespoň na zasněženém výhledu z okna pracovny, ale zase z toho nic nebude, sněžilo i u sousedů :o)

Na Nový rok jsem proklínal krtky, bez ohledu na mráz mi symbolicky přeorávali zahradu na měsíční krajinu, jako by tím chtěli znázornit stav mojí duše. Ovšem duše není věc, ale proces, a moje duše puká pod náporem krtčích rypáčků a rostou na ní krtince jako u Temelína. Líčím na krtky pastičky na myši, marně. Nevíte někdo, co platí na krtky v zimě?

Chaos a zmatek na mém pracovním stole taky jakoby zrcadlil mou duši. Marně jsem hledal prosincové výkazy pro ČSSZ a VZP i své vánoční degustační poznámky. Už jsem zapochyboval, jestli jsem víno opravdu vypil, ale po půlhodině jsem nějaké zápisky našel, takže sláva, vydáme se do Mâconu.

A nejen proto, že v burgundském Mâconu se bude odehrávat letošní veliký burgundský svátek svatého Vincenta, z Mâconu pochází i vinařství Bret Brothers, vycházející hvězda apelace Viré-Clessé. Viré-Clessé 2007 AOC, „Sous les Plantes“ rostlo na vinicích starých 55 až 70 let. Je ho jen čtvrt hektaru a kvasilo a zrálo 11 měsíců v dobových sudech. Dva bratři Bretové převzali podnik, Domaine La Soufrandiére v roce 2000 a budují ho jako haute couture vinařství, tedy podnik se špičkovými víny z Mâconu. Mâcon se v Burgundsku nepovažuje za bůhvíjak prestižní region, ale Bretové dělají dobrou práci ve snaze povýšit pověst místních vín a zviditelnit Macon. Jejich vlastní pozemky mají jen asi 7 hektarů, ale nakupují další hrozny z vybraných (údajně maličkých a starých) vinic, sami je sklízejí a zpracovávají.

Víno má impozantní láhev, zlatavou až tramínovou barvu. Podle vůně bych čekal mnohem starší víno, nazrálejší. Ve vůni dominuje botanická zahrada, stopa vanilky. Chuť je až luxusně ovocná, svěží a se zřetelným dotekem bariku. Na etiketě se píše „un grand vin au plaisir immédiat,“ tedy volně „určeno k brzkému vypití.“ Je to tak, Viré-Clessé je nejlepší mladé. Přesto mám po více než dvou hodinách dojem, že víno je trochu „zelené.“ Ostré kyseliny k Viré-Clessé patří, elegance převažuje, ale dnes to na mě působí trochu neurovnaně. 16 Euro ve vinotéce v Beaune.

Dnešní druhý objev přiletěl z Budějic, od čtenáře Vosiska. Před vánoci jsme si vyměnili spršku e-mailů a nakonec i krabici s šesti lahvemi různých vín – jak nám říkali rozzlobení oficíři na vojně: „Soudruzi, jak vy k my, tak my k vy!“ První díl, Pouilly-Fuissé 2006, Cuvée Hors Classe, Auvigne, Charnay-les-Macon. Na Boží hod vánoční jsem si tím vynahrazoval Štědrý večer bez vína.

Robustní tlustostěnná burgundská láhev, nazrálá zlatavá barva a šardonkovitodubová vůně – to není Fuissé, ale Fumé! Vyuzené dubem! Klasická šardonka je přikrytá kouřem ze starých klobás z Dunajské Stredy, tam co se recepty píší maďarsky – znáte ten čmuch? Chuť krásnou ovocitostí i mineralitou prozrazuje vyzrálé hrozny, zase je tam barik, ale po varování nosem vůbec nevadí. Dub propůjčuje chuti nazrálý tón, který by tam podle ročníku ještě neměl být. Víno má výraznou kyselinu a je dloooouuuuhééééééé! Teprve později vyčtu z etikety, že se hrozny sklízely až v říjnu, kvašení proběhlo v nových dubových sudech (říká se, že tímhle způsobem se barik nejlíp zakomponuje do vína a propojí se s ním). Parádní kousek. Jestli budou všechny Vosiskovy lahve tak dobré, budu mu muset poslat aspoň tři butylky jako bonus!

Ufff, jak napsala Alice Fejrynková, musíme se té nuladevítky chytit za rohy a vyjet z ohrady. Držme se na hřbetě, dokud to pojede! A co vy? Myslíte, že na nuladevítce pojedeme z kopce nebo budeme muset tu káru tlačit? Máte obavy ze světové finanční krize? Myslíte, že se kvůli ní prodá míň vína? Nebo naopak zkrachovalí bankéři pozvednou spotřebu alkoholu?

Pokaždé pookřeju, když můžu bezostyšně vychválit nějaké běžně dostupné víno. Nepíšu sice blog jako Cyril a Metoděj, nedělám si naděje, že by mnoho čtenářů běželo pátrat po vinotékách na základě mého textu, ale pokud můžu napsat, tohle víno si kupte, mám z toho sám radost – i když s tím stínem, že se mnou tím spíš může někdo nesouhlasit. Dnes mám víno nalezené asi 250 km od Prahy. Jestli je pro vás Alsasko (650 km) moc daleko, budiž, ale jestli je vám daleko i Břeclav, jste beznadějný případ. (Mimochodem, v listopadu letěla paní Skleničková z Prahy do Mylhůz a zpátky za 900 Kč, jeden let trvá asi hodinu.)

Kdysi mluvil Jan Vala o úžasném nápadu degustovat v televizi v přímém přenosu nějaké běžně dostupné víno. Po reklamní kampani, kdy by si diváci mohli víno koupit v obchodech, by tisíce diváků zasedly k bedně s nalitými skleničkami a sledovaly, jak víno komentuje… třeba Vala, Dvořák nebo jiný someliér, nejlíp společně s výrobcem. Nejsem misijní typ, ale už mi pár známých řeklo, že ve víně všechny ty charakteristiky nejsou schopni najít, ale když jim řeknu, že tam je lípa, luční květiny, citrón a nakonec benzin, tak ten ryzlink poznají. Zajímalo by mě, jaký vliv by na spotřebu vína a vůbec kulturu pití měly tři pětiminutovky v televizi. Určitě bych tam navrhl ryzlink, ale jaké další dvě odrůdy?

Ryzlinky Ing. Richarda Tichého z Hrušek jsem objevil úplně náhodou, na ochutnávce medailistů celoroční soutěže časopisu Víno Revue 2007 v břevnovském klášteře. Tichého RR 2005 PS získal 90 bodů, zlatou medaili a druhé místo v loňském ryzlinkovém kole, v klášteře si získal i můj nos a pusu. Potom jsem na něj narazil zase náhodou na únorovém koštu v Tvrdonicích, to je skoro sousední vesnice u Hrušek, takže tam Tichý taky dával vzorky. Ochutnal jsem RR 2007 s tím, že je ještě mladý, ze sudu, a zavěštil jsem si, že je dobrý a ještě poroste, zlepší se. Letos v říjnu jsem se na pár minut zastavil v Hruškách u pana Tichého a koupil krabici ryzlinků. U první lahve jsem měl dojem, že víno má potenciál k dalšímu zrání ve sklepě, ale podlehl jsem mlsné a vypil je všechny, ještě jsem si u poslední stihl napsat stručné poznámky.

Nulasedmička (pozdní sběr) je třída: bledě žlutá čistá barva, výrazná vůně s tóny bezu, při podchlazení se navíc objevují citrusové vůně. Silná kyselinka a nepřehlédnutelný zbytkový cukr v chuti jsou pěkně vyladěné, minerální závěr. Popisuju to stručně nad poslední skleničkou, ale ani bezová vůně, ani akord kyseliny s cukrem nepůsobí lacině. Přijel jsem krátce po nalahvování a před etiketováním, takže ocituju z popsané lahve – prototypu jen údaj o 22,4 stupňů cukernatosti moštu. Koupil jsem za cca 110 až 120 Kč, za takový ryzlink je to láce.

Vzpomínám si, jak si po letošním ryzlinkovém kole soutěže Víno Revue paní Dušková soukromě posteskla, že kdyby tam letos Richard Tichý přihlásil ten loňský ryzlink, mohl by vyhrát. Už neporovnám, jestli je jeho ryzlink 2005 lepší než 2007, pan Tichý letošní soutěž Víno Revue komentoval s úsměvem, že ještě neměl nalahvováno…

Tento týden trávím se dvěma malými dětmi na prázdninách v Harrachově a po večerech odpočívám s víny přivezenými z domova: žádné experimenty, sázky na jistotu. „Nechápu, proč pořád prší,“ pravil ve středu můj osmiletý syn. „Plotože požád plší,“ žekla pětiletá dcera. Skleničkovou jsme nechali doma, takže vymýšlení zábavy pro děti zbylo jen na mě. Naštěstí nám kdekdo pomáhal, i číšníci v restauracích se činili.

Po devadesátiminutovém obědě, zatímco se děti snažily co nejvíc upatlat ubrus zmrzlinou, jsem řekl vrchnímu, že chci platit. „Jistě pane,“ řekl s profesionálním porozuměním. „Dohromady?“

Poslední večer doma jsem (konečně) otevřel červencový nákup, Rulandské šedé 2007 VzB z PPS AGRO ze Strachotína. O příjemné návštěvě u výrobce jsem psal tady. Moje poznámky nepřinášejí nic zásadně nového oproti nedávným pavoučím zápiskům zde (rozinky, med atd.), jen podotknu, že víno jsem nechal půl hodiny předem podchladit v mrazáku, jak jsem se to naučil v Alsasku. A je skvělé, kupujte! Jen varuju, je trochu nezvykle udělané. Suché s 16% alkoholu (ale ten při podchlazení neruší, matně si vzpomínám, že ve Strachotíně při koštu bylo víno teplejší a alkohol trochu vystupoval do popředí). Alsaské šeďáky bývají chuťově koncentrovanější (a mívají vyšší zbytky cukru), ale tohle víno je krásně čisté ve vůni i v chuti, jemné, sladěné, parádní. Za 170 Kč je to skvělá koupě a rozhodně se vyplatí si pro něj zajet!

Jestli pro něj hned nepojedu, tak hlavně proto, že jsem v květnu přivezl několik kartonů šeďáku z Tvrdonic od Jana Bartoše a několik dalších alsaských šeďáků Grand Cru. Nemít toho alkoholu tolik, hned bych si k němu otevřel pro přímé srovnání alespoň toho Bartoše a byl bych zvědavý, kdo vyhraje. Bartoš už asi bude nedostupný, ale RŠ 07 VzB z PPS AGRO velice doporučuju.

Na začátku léta jsem usoudil, že nemá cenu dál skladovat můj poklad, Vosne-Romanée 2003 od Roberta Arnouxe. Jednak si s tímto vínem spojuju velká očekávání a jednak jsem ve vínech z Vosne nedovzdělán, takže jsem se na otevření Arnouxe začal připravovat i tím, že doháním vzdělání. Myslím, že jsem ochutnával jen pár vín z Vosne náhodně na komerčních ochutnávkách, celou lahev doma jsem asi ještě neotevřel.

Vosne-Romanée je vesnička v Cote-de-Nuits, první obec severně od Nuits. První písemná zmínka o Vosne je údajně z roku 636. Jak už to ve Francii bývá, různé zdroje uvádějí různé velikosti vinic patřících do apelace Vosne-Romanée. Já si vsadím na BIVB, které udává 156 hektarů vinic a 7065 hektolitrů vyrobeného vína (průměr za 5 let). A všechna vína jsou červená, z odrůdy Pinot Noir, což mi připomíná, že už můžu prozradit, že předposlední věta z textu tady byla ftip. (Slibuju, že napříště budu dělat vtipy srozumitelnější, aby je pochopili i diskutující.) A pro úplnost dodám, že do katastru Vosne-Romanée patří i Romanée-Conti, zřejmě nejdražší vinice na světě. Všechno, co potřebuje milovník vín vědět o vínech z této vinice, je už v předchozí větě – téměř jistě se s nimi nikdy nesetká.

Vína z Vosne jsou legendární a drahá. Tuto lahev jsem koupil v květnu u výrobce, mimochodem naproti přes silnici je vjezd k René Engelovi. K ochutnání se tehdy nabízelo několik jiných vzorků, ochutnal jsem totéž víno z roku 2002 (překvapilo mě úplně čistými lesními jahodami v chuti), ale nakonec jsem koupil nulatrojku, právě s myšlenkou na srovnání s výše zmiňovaným Vosne AOC od Arnouxe.

Barva je rubínová, třešňová s cihlovým odstínem, prozrazujícím nazrálost, byť je na okraji sklenky patrný tlustý přechod do bílé. Ve vůni je výrazná směs lesních plodů, vzdáleně připomínajících dobré Chianti Classico. Mírná štiplavost, pod ní ještě vůně švestek. Po několika hodinách se ve sklence objeví vůně hub a podhoubí.

Chuť je výrazně zralá, kyseliny jsou potlačené, ale tóny třešní, švestek a lesních plodů jsou přesto výrazné a lahodné, slabší kyselina jim dodává na noblesnosti až majestátu. V závěru vystupují třísloviny a vše korunuje extraktivnost. Chutě jsou hutností někde mezi kompotem a marmeládou, blíž ke kompotu. Neznám údaje o extraktu, ale víno působí dojmem, jakoby se dalo kousat, mám ho plnou pusu. Úplně se omlouvám za to úvodní rouhání, tohle není žádný předskokan. Jakkoli mám k Arnouxovi respekt a vysoké očekávání, tohle víno bych se nestyděl nabídnout komukoli. Kamarádi nevolejte, měl jsem jen jednu lahev.

Červené, dodávám, protože to z názvu není jasné. Tastevin v roce 2006, koupeno v roce 2007 u výrobce. Letos jsem ho už nenavštívil, přestože jsem týden bydlel přímo přes ulici od vinařství. Dílem za to může asi i to, že pan Dubois je v Premeaux starostou a během prvomájového týdne se na prostranství u jeho domu konaly v šesti dnech tři hlasité veřejné slavnosti, které zřejmě spoluorganizoval.

O šestihodinovém cyklistickém maratónu uličkami Premeaux jsem se tady už zmiňoval, taky byl turnaj v pétanque a jakási další slavnost se spoustou stánků s občerstvením, kde se hlaholilo dlouho do noci.

Málo platné, Francouzi umějí své svátky slavit a užívat.

A nejen svátky. Nějak propadám trudnému dojmu, že si lépe užívají i všední dny a vlastně celý život. O tříhodinových obědech jsem se už zmiňoval, jejich zvenčí středověce patinované a zevnitř moderně zařízené a pohodlné domy je třeba vidět, spolu se zdvořilostí a dobrou náladou, kterou jejich obyvatelé vyzařují. Pátý den pobytu jsem se při procházce v Beaune zarazil – potkal jsem na chodníku telefonující Francouzku s mobilem u ucha, první a za celý pobyt jedinou. Předpokládám, že ve velkých městech ty nervózní telefonisty různého věku lze potkat, ale já jsme měl štěstí, mně se vyhýbali…

A když už píšu nostalgicky o dlouhých obědech, vzpomenu smutně na francouzské snídaně. Copak se moje děti nikdy nenaučí snídat nic jiného než Actimel a čtvrtku jablka? Fotka ze snídaně z letošního pobytu v Premeaux je tady, nahoře recykluju tři roky starou fotku z Puligny: snídaně u paní Adao jsou něco, na co se fakt dá dlouho vzpomínat…

To jsem se rozpovídal, a může za to jen slovo „slavnosti“ ve spojení s Francií. Takže víno – výrazná barva se stopami nazrálosti, už má cihlové tóny. Výrazná vůně ve které lékořice s kůží přebíjejí višně, v závěru se výrazně projevuje paprika, pepř a tabák. Krása! V chuti višně a lékořice, trocha tříslovin a zase paprikový závěr. Chuť působí jaksi zeleninově a nevyzrále, takže jsem na vážkách. Víno je silné a bohaté, ale převládají kyselé chutě, které mi evokují nevyzrálost. Přemýšlel jsem i o to, zda jsem víno neotevřel moc brzo, ale asi ani po několika letech by se v něm neobjevily moje oblíbené švestky, nejlépe v povidlové podobě… nene, je to dobrý, výrazný Pinot v základní, regionální apelaci, poplatný „klasickému“ ročníku, ale na dobré Village nemá…

Neodolám a blognu: sice jsem v dnešním horku hasil žízeň lecčím, ale večer jsem vytáhl z hloubi chladničky tohoto prcka – půllitrovku Rulandského bílého PS z Tanzbergu. Vinice Pod Svatým Kopečkem leží asi – hledat to nebudu – hned u Mikulova, ne-li přímo v Mikulově. V tom horkém večeru jsem dal vínu šanci, protože mám v chladničce málo místa a papírově by už mělo být úplně marné. Je to totiž ročník 99.

Jaká byla devadesátdevítka už dávno nevím, tanzbergův web toto víno uvádí taky už jen jako vzpomínku, ani čárku navíc. Možná jich za týden otevřu šestici návštěvě a pohořím, ale dnešní láhev je žolík. Přes moji skepsi boduje, a s klesající hladinkou v láhvi hodnocení stoupá.

Bylo dlouho, dlouho zavřené. Sice jsem ho nechal chvíli dýchat, ale při prvním nadechnutí jsem cítil jsen tu chlebovinu, nic víc. I z napití jsem měl plochý dojem, kousavá kyselina kysele kráčela kroutíc krky kopřivám! Suché, úplně suché. Tak jsem si ho poklidně srkal s návštěvou (která pila pivo), a po několika hodinách se mi víno ve sklence hezky rozvinulo. Ve vůni do lučních květin a citrusů, v chuti do tropického ovoce a kořenitosti, samozřejmě s výraznou kyselinou, která v puse přetrvává a nese celou dochuť.

Vždycky říkám, nepijeme barvu, ale tuto zmínit musím: zlato! Trochu světlé, zářivé, ale na domácí rulandské velmi výrazně plné zlato. Už podle chlebové vůně a barvy byste mohli uhodnout rulandské bílé. A napití by ten dojem potvrdilo, i to první, kyselé, i to pozdější ochutnání rozkvetlého vína. Myslím, že rulandy bílé z Tanzbergu mívaly dost kyselin i extraktu, a tady bych tipoval podobně. Etiketa uvádí 13,59 % alkoholu, což je dost na domácí rulandské, ale alkohol nijak nevyčnívá a neruší. Do horkých letních večerů bych doporučil víno s menším obsahem alkoholu, ale dnes nemám po ruce lepší.

Při soukromé debatě bych se asi vyjadřoval opatrně až odmítavě k tak dlouhé archivaci moravských bílých. Už jsem tu psal několikrát, že můj přístup se dá shrnout do zásady „Lépe vypít dříve, než želet později.“ Nakonec tohle rulandské není žádná bomba, která by mohla zpustošit žebříčky nejlepších vín, ale je to dobré, plné, pitelné a krásně zestárlé víno, které ani 8 let v lahvi nezničilo. Bohužel nemám žádné záznamy z dřívějších let, ale pít osm let staré (dobré) víno je samo o sobě svátek! Přinejmenším se tentokrát stáří příjemně podepsalo na barvě a nezničilo chuť. Jak jsem docela alergický na „stařinku,“ nepříjemné projevy přestárlého vína, tady je nenacházím.

Pokud doma nějakou láhev ještě najdete, nejspíš nebudete potřebovat moje doporučení, ale já bych se přimlouval za vypítí.

Neměl bych o tom psát, abych to nezakřikl. Samozřejmě nejsem ani trochu pověrčivej, už dávno nechodím přes přechod jen po bílých pruzích, při mariáši o půlnoci neobcházím židli a neplivám přes rameno (ledaže bych prohrával), ale kočárek prostě nepřivezete domů předtím, než se dítě narodí. Tak se taky ostýchám se tady vypisovat z toho, že se asi za týden chystám do Burgundska na víno, abych to nezakřikl, ale některé věci se nedají jinak vysvětlit, třeba následující obrázek – výkaz práce bloggera za minulý týden:

Takové skóre nemívám každý týden, ale jak si tak plánuju, kam se všude v Burgundsku podívám, našel jsem několik lahví, které jsem dosud neochutnal, tak jsem se do nich honem podíval, abych si ověřil, že jsou tak dobré, abych jejich prodejce navštívil znovu. Tahle šestice si přímo říká o opakovanou návštěvu! (a listování v průvodcích je tak nudné…) Navíc jsem objevil v chladničce další poklad, od kterého jsem si přivezl jediný kousek – poznáte, co to je?

Na horním obrázku byl pohled do otevřené sklenice, z další fotky to už asi poznáte:

A jackpot 153 milionů korun tento týden vyhrává pan P. z Prahy 6, který jako první poznal Jambon Persillé z Morvanu, burgundskou specialitu na způsob naší šunky v aspiku, silně proložené bylinkami. Objevil jsem tu věc v zastrčené vinotéce v Cheilly-les-Maranges a vzpomněl si na „Oběd u Oliviera Leflaiva,“ degustaci v Puligny-Montrachet zaměřenou na snoubení vín pana Leflaiva s tradičními burgundskými jídly. Dvakrát za sebou jsem tam zažil dosud nepoznané, totiž doslova chuťovou interferenci kyselé chuti jídla, která se navzájem odečetla s kyselinou ve víně. Poprvé to Leflaive předvedl na akordu jambonu persillé a svého Meursaultu AOC, takže když jsem o rok později narazil náhodou na sklenici jambonu, koupil jsem. Před chystaným návratem do Burgundska jsem honem naplánoval ochutnávku jambonu – chtěl jsem vědět, zda si mám přivézt další kousky. Žádné víno od Leflaiva jsme doma neměli, ale velké naděje jsem vkládal do Meursaultu od Vincenta Girardina.

Ve speciálu britského časopisu Decanter „Best Value Burgundy“ z února 2006 obsadil Vincent Girardin (spolu s například Leflaivem nebo Bouchardem Otcem) společné třetí místo v žebříčku „Burgundy On a Budget,“ tedy v hodnocení vinařství podle poměru kvality a ceny. Pro mě je Vincent Girardin neznámý až nedostupný podnik, víno jsem koupil v jakési vinotéce na zkoušku. A přestože můj pokus o snoubení jídla (jambon persillé) a vína nevyšel, víno samo snese nejpřísnější měřítka.

Má silnou zlatou barvu, která prozrazuje nazrálost, krásně čirou a hřejivou až jásavou! Vůně naznačuje, že vínu nebudou kralovat kyseliny, vystupuje z ní vanilka a lipový med, příznaky barikování a nazrálosti. Chuť přichází s jemnou kyselinou a nástup připomíná kousnutí do přezrálého jablka. Je kořenitá, minerální, a v závěru trochu vystupuje alkohol (13,5%). Ještě předtím najdu v chuti grepy, banány a tropické ovoce. Víno je hodně vyzrálé, sugeruje mi až luxusní dojem, ale pro mě je už kus za vrcholem, já bych snesl víc mladistvé svěžesti. Jak jsem už napsal, víno obstálo bez výhrad, ale pokus o snoubení nevyšel. Vinu nese jambon persillé, který neměl žádné kyseliny a chutnal až nasládle. Ještě to zkusíme s červenou burgundou, ale pro ten skoro zázračný chuťový efekt si budu muset zajet znovu k Leflaivovi do Puligny. Takže namísto magie snoubení chutí jsme si udělali selskou burgundskou večeři s velmi nadstandardním vínem. Paní Skleničková dnes dělala neviditelnou, ale bez ohledu na domácí zvyky získala pro sebe víc než polovinu nalévaného Meursaultu.

Tak snad jsem to nezařikl.

Tormaresca mi uvízla v nákupním vozíku v MAKRO. Jednak mám slabost pro italské etikety a jednak pro Chardonnay. Že je tato dnes asi celosvětově nejrozšířenější bílá odrůda nesmírně variabilní a dává rozmanitá vína v různých koncích světa je známé, ale italská Puglia (to je ten podpatek na italské botě) je pro mě z vinařského hlediska skoro jako subsaharská Afrika, takže jsem podlehl zvědavosti. Jak dopadne Chardonnay v tak teplém podnebí?

Podle údajů z webu výrobce se mošt zchlazený na 10^oC čistí v nerezových tancích, poté se část moštu přečerpá do použitých barikových sudů, kde kvasí a kde také proběhne malolaktická fermentace. Tady jsem překvapen – že by se vinaři v tak horkém podnebí museli zbavovat kyselin v bílých vínech? Po 2-3 měsících v bariku se sceluje v nerezu se zbytkem vína, kde tentýž proces proběhl v nerezu.

Víno má krásnou barvu, asi napůl cesty mezi citronem a zlatem. Vůně je příjemně ovocná, nacházím citron, tropické ovoce a jemný tón chemické vůně připomínající práškový Vitacit, který celkový dojem trochu sráží k lacinosti Chuť je svěže ovocná s podezřením na gram nebo dva zbytkového cukru. Má jemnou nahořklou složku a zase citrusy, je středně dlouhá. Dotek bariku je jemný a neruší. Víno rozhodně není tak prázdné, jak jsem očekával vzhledem k subtropickému podnebí Puglie, ale není ani tak jemné a noblesní jako burgundské šardonky. Slušné víno k jídlu i na letní zahradní popíjení. Za 214 Kč v našich končinách výborný poměr kvalita / cena.