Úterní předpověď hlásila kroupy, ale středeční obloha byla bez mráčku a předpověď bez srážek, tak jsme vyrazili na malou túru. Z Klentnice do Pavlova a zpátky, přes Děvín. Základem úspěšné dovolené je utahat děti :o)

Zkušení čtenáři mají tu cestu prošláplou líp než já, takže se o tom nebudu rozepisovat. Líbily se mi vinice v mírném svahu u silnice z Pavlova na Klentnici a vůbec je to dobrá procházka.

Snažil jsem se nepřepínat dětskou trpělivost, ale dvě rychlé degustace jsem dal. První hned na kraji Pavlova, vinařství Paulus. Vyprosil jsem si minimální degustační vzorky, takže z toho neradno dělat velké závěry, ale první dojem byl velmi příznivý. Co mělo být suché, to bylo suché a co mělo být odrůdové bylo odrůdové.

Moc se mi líbily lahve s krajně stylizovanou etiketou, jednoduché až moderní. Nic jsem nečekal a byl jsem mile překvapen, takže určitě rád vyzkouším znovu (a příště budu určitě kritičtější).

V zatáčce u silnice jsme si s dětmi natrhali višně a zkusili štěstí u vinařství Reisten.

Vlastně mě nejvíc bavila první dvě vína ze základní řady, Sauvignon 2011 a Pinot Blanc 2011. Ale myslím si, že za to může to, že většina vín byla už příliš dlouho otevřená. Pinot Blanc 2011 Classic od Božích Muk vypadal fakt slibně.

13,5% alkoholu, co konkrétně znamená údaj staré keře (Alte Reben) netuším. Všeobecně není žádná norma, která by použití tohoto přívlastku regulovala. Může to být jen marketingová nálepka pro dvacet let starou vinici nebo taky označení pro velmi seriozní víno ze sedmdesátileté vinice.

O tomto víně konkrétní údaje nemám, ale myslím si, že se blížíme k druhému extrému, pokud jde o stáří vinice. Poměrně vysoký alkohol (13,5%), plnější až zlatavá citronová barva, vyzrálá vůně s mixem zralých citrusových a travnatých tónů, tropického ovoce a chemických náznaků ohlašují nástup seriózního závodníka. V chuti je víno extraktivní, suché s malým zbytkem cukru, vyzrále ovocné až do grapefruitů, smetanově plné a příjemně dlouhé. Za 12 EUR v poysdorfské vinotéce spíš levné a velká radost.

Už jsem tady avizoval, že na dovolené má přednost dětský program, a jak řekli, tak udělali. V úterý ráno jsme vylezli na Stolovou horu a řekli jsme si historky o keltské pozorovatelně. V poledne jsme to dopověděli na mikulovském zámku na interaktivní výstavě o římském a germánském osídlení Pálavy. Samozřejmě, že na děti nejvíc zapůsobily ty dvě kostry.

Na doporučení jsme v Mikulově našli Hospůdku pod zámkem a zvládli oběd s poloviční útratou proti prvnímu dni v Klentnici, jen kafe jsem nedal.

Ještě procházka Mikulovem a odjezd na koupání v domácím bazénku.

Předchozí ročník byl v lednových Komunitních bedýnkách, i když jsem s ním měl napoprvé problém. Prázdninový nákup v poysdorfské vinotéce přinesl cenové překvapení, vína jsou v Poysdorfu levná! S cenou kolem osmi EUR roste pleasure factor a mění se celkový pohled na víno! Je to úplný protipól moselských ryzlinků, víno je úplně čisté, jemně ovocné, v chuti lehké, s malou perličkou, slabě citrusové a bílobroskvové, žensky elegantní s jemně kořenitým závěrem. Cena mění optiku, bezvadný ryzlink na všední pití!

Neděle a pondělí byly jako noc a den. V neděli jsme s dětma vyrazili do Strážnice na folklórní festival. Počasí nebylo nic moc, ale jak jsme podjeli dálnici za starú Breclavú, věci se obrátily k horšímu. Začalo mrholit a nakonec pršet. Prošli jsme Strážnici a zjistili, že odpolední program se kvůli počasí odkládá. Na spodní fotce je nedělní vyhlídka na Pálavu, hned další obrázek je z pondělí :o)

V neděli nás zachránila velkorysá pohostinnost Marka Vybírala z vinařství Krásná Hora. Zatímco děti skákaly na trampolíně, při domácím grilování jsme prochutnali několik čerstvě nalahvovaných vín z Krásné Hory. Cestou domů vyšlo slunce a večerní siesta se Sauvignonem a Pinotem Noir 2011 z Krásné Hory byla konečně slibná.

Sauvignon je částečně z barikového sudu a Pinot se formuje do podoby předchůdce z roku 2006 – to bude úspěšné :o)

Pondělí jsme stejně úspěšně strávili v Therme Laa, odpoledne prosvištělo jako jízda na taboganu. Cestou zpátky jsme v Kleinhadersdorfu našli vinařství Weinrieder (Riederů je tam víc, ale WeinRieder jen jeden). Jejich ryzlink jsem měl letos v rakouských bedýnkách, ale nakonec jsem několik jejich vín koupil v poysdorfském Weinmarketu.

Mohl za to hlad a moje předsevzetí koupit dětem opravdový Wiener Schnitzel. Po odpoledni v aquaparku v Laa děti spolykaly dospělou porci řízku a nechaly se uplatit slibem senzačního meruňkového moštu od Weingut Schuckert (doporučuju!) Díky tomu jsem navštívil novou inkarnaci poysdorfského Weinmarketu.

V počátcích blogu jsem dával za vzor původní vinotéku, kterou provozovali společně místní vinaři a nabízeli tam vína za ceny ve vinařství. Teď je vinotéka přesunutá do nových prostor asi 200 metrů severně po silnici na Mikulov. Moderní interiér nezapomíná ani na degustační koutek s chladicím pultem, radost vybírat.

A nový 2012 Weinviertel DAC od Weinriederů? Světlý suchý a svěží Veltliner s bylinkově travnatou vůní, příjemnou kyselinou v chuti a minerálním tělem. Středně dlouhé. Nic komplikovaného, ale není to ani triviální kusovka, má to slušnou úroveň. S cenou 6,50 EUR (asi 175 Kč) je to dobrý společník do letního večera.

Letní Pálava voní! Vycházkou ke zbořenině kaple svatého Antonína jsme se ovoněli intenzivní vůní levandulí a obdivovali pálavské baroko.

Před třemi lety jsem tím termínem označoval plnotučné vlašáky z ročníku 2009, zbytečně zatěžkané zbytkovým cukrem, ale teď mám na mysli barokní boží muka. Prý jich je po Pálavě rozeseto osmnáctero, v sobotu jsem napočítal první čtyři, včetně Mikulova.

Po poledni jsme s dětmi přijeli do Klentnice, bleskově se ubytovali a vyrazili na pozdní oběd do Café Fara. Hned jsme narazili na pražské tváře a zjistili, že od mé poslední návštěvy se podnik hodně rozrostl. Má dokonalou atmosféru a interiér (seděli jsme venku, takže vlastně exteriér :o) bezvadnou vizuální úpravu jídla, ale po prvním obědě mám dojem, že ceny jsou ambicióznější než kuchyně. Oběd v toskánské restauraci prostě vyjde levněji, takže budu pátrat po dobré restauraci v blízkém Mikulově a okolí. Ale Farská soda, dochucená čerstvou okurkou a mátou, byla výborná.

Po pěti letech jedu zase na dovolenou s dětma na Jih. Podle vzoru Blízký Východ tomu říkám Blízký Jih, na rozdíl od Itálie, Dalekého Jihu. Kdysi jsem dráždil krátkozraké vlastence sloganem Jižní Morava – Francie chudých, letos mi to kamarád vrátil, když se mě posměšně zeptal s nevysloveným odkazem na středověké italské architekty: Mikulov – Itálie chudých?

Přidám jeden odkaz na zajímavý blog: Jamie Goode se tento týden rozpálil a zeptal se, jestli se Francouzi zbláznili. „Mluvím o tom, že se rozhodli zničit jednu z věcí, kterou umí nejlíp: výrobu vína (…) Francie by měla být hrdá na vinařský průmysl a politici by se měli přetrhnout v zájmu podpory a propagace francouzských vín…“ Řeč je o zákonu omezujícím spotřebu tabáku a alkoholu a o nových pokusech rozšířit ho na propagaci vína včetně internetové, tedy na blogy o víně! „Jsou francouzští politici pitomci?“ ptá se sugestivně Jamie Goode.

S českou zkušeností je odpověď jasná, jak by mohli nebýt? Přesto se ve stejnou dobu objevila na webu jiná, byť politicky nekorektní nápověda, tady. Být Francouzem není lehké. Nebo Němcem:o) Být Čechem je až nesnesitelně snadné!

Před pěti lety jsem zápisky z moravské dovolené uváděl parafrází písničky : Začaly prázdniny, venku je vedro, všechno se daří! Už je to tady zase, jen děti jsou o pět roků starší. Vlastně ani já jsem neomládnul :o)

Leč zpátky na Pálavu: jako jedinej řidič s dvěma dětma to budu mít o prázdninách mnohem (MNOHEM !) těžší než v itálii, Francii nebo Rakousku, takže se chci přednostně věnovat dětským zábavám. Aquapark má přednost před vinařstvím (ale doufám, že Tanzberg zase dám!), rád s dětma vylezu na Sirotčí hrádek a Stolovou horu a oželím valtický Skanzen Vín ČR. Ale uvítám vaše tipy, co na Mikulovsku navštívit. Poraďte!

Kdepak bych si tentkrát pomyslel, že vydržím psát blog tak dlouho, a dneska je to přesně šest roků. V posledních letech jsem na to výročí pravidelně zapomínal. Ani teď se nebudu dojímat vlastními samožerskými vzdechy (už jsem se jich napsal dost :o) a oslavím to hlavně starýma fotkama.

Fotky křižovatek mám na blogu často. Tahle je z Burgundska, ale nejradši mám jednu křižovatku pod toskánskou Volterrou a pak rozcestí mezi Hruškama a Tvrdonicema.

Ta fotka tady už taky byla, a když jsem teď na jaře jel kolem, přistihl jsem se, že kontroluju, jestli tam ty tabule pořád stojí.

Že moravský folklór souvisí s vínem, to je známá věc. Téhle fotce jsem porozuměl s víc než ročním zpožděním. Je ze strážnického festivalu (bude zase tenhle víkend!) a aniž bych si to tehdy uvědomoval, vyfotil jsem kontrast protikladů :o)

Pokud jde o fotky z cest, mám rád tuhle. Slavný vrch Corton je v kdejaké knížce nebo článku o Burgundsku, ale vždycky ze srpna nebo září, těsně před sklizní hroznů. Já mám rád fotku z listopadu – bavilo mě procházet si ta místa, když už jsou turisti pryč a je tam všechno doopravdy, jen pro místní. Chtěl jsem podobně vyrazit i do Itálie, abych v zimě zjistil, co jsou sezónní kulisy pro turisty a co je doopravdy, ale zatím se mi to nepovedlo.

Některé fotky používám častěji, tuhle jsem dal jen jednou. Přitom je památeční, ze soukromé ochutnávky v garáži v Puligny-Montrachet z první cesty do Burgundska. Vdova po vinaři paní Riger-Briset mi otevřela lahev a chvíli na to jsem koupil svých prvních 8 kartonů Saint-Aubin Premier Cru En Remily.

Z neopatrné legrácky na účet pana Cuketky vznikly Komunitní Bedýnky a začaly vytrvale plnit obsah blogu.

Původně to měla být zábava pro 6 až 10 lidí, ale nápad ožil vlastním životem a v několika případech se to (příjemně!) zvrhlo. Na fotce loňská zásilka z několika toskánských vinařství, ale největší náklad jsem vezl před rokem z Alsaska.

Díky blogu jsem před rokem poprvé letěl na pozvání do italské Perugie na dvoudenní maraton degustací s italskými vinaři. Když mě v noci vezl z letiště Fiumicino do Perugie na hotel obrovský Mercedes, smál jsem se, že to je asi omyl, že si mě s někým spletli. Nakonec jsem v Perugii vybral dvě vinařství do Komunitních bedýnek, takže to nebyl omyl. Na fotce obchodník Fabio Zanzucchi s Federicou Riboldi z Palazzo Vecchio, jejich Vino Nobile bych někdy rád přivezl znova. Jen letos jsem podobných pozvání dostal z Itálie dvakrát víc než z Moravy, to jen kdyby se čtenářům zdálo divné, že mám na blogu nebo v bedýnkách víc italských vín než domácích.

Jak mi rostou děti, některé fotky přebírám od nich. Tady z degustace v toskánském vinařství Caiarossa, se Solenn Genot. I za tohle setkání vděčím virtuálnímu panu Skleničkovi :o)

Tuhle fotila exportní manažerka rakouského vinařství Sepp Moser, přípitek s Niki Moserem. Ve skleničkách je Minimal Grüner Veltliner.

Dalších šest roků už asi nedám. Ale pořád mě to baví, pár vín ještě vypiju, pár křižovatek ještě projedu!

Čisté Sangiovese z monteskudájského vinařství, zastoupeného v prvních dvou toskánských bedýnkách. Pian del Conte jsem tehdy do bedýnek nenominoval kvůli příliš nápadným tříslovinám a vůbec vlivu barikového sudu. Poslední lahev ze vzoků přivezených v roce 2010.

Na horní fotce obchodní ředitelka Fattorie Sorbaiano paní Grazia Picciolini, dole malá Skleniččata v Toskánsku.

Z poměrně hustě vysázené vinice (6000 keřů na hektar) z počátku devadesátých let. Temně rudá barva s kávovým odstínem, ve vůni přezrálé ovoce, lesní pryskyřice a vystupující alkohol (14%). Na jazyku hladké, elegantní, přesto koncentrované, s hladkými tříslovinami. Nebo opačně: Sangiovese nabušené přezrálým ovocem a barikovým sudem, ale přesto ohlazené časem a elegantní. Stále pěkná kyselina, tělnaté, s ostrým závěrem podobným kávě. Není to vůbec typické Sangiovese, ale přesto 89-90 bodů/100 – jako doporučení, byť víc osobní než objektivní. Když jde o Montescudaio, nejsem objektivní!

Omlouvám se za odbočení od tématu, ale vy víte, že jsem politiku na blogu nikdy moc dychtivě nekomentoval. Dnes mi to nedá, pochopitelně bez obrázků 🙁

Když se tak zamýšlím nad nabídkou současné politické scény, přiznávám, že ještě před týdnem by mě vůbec nenapadlo, že budu na presidenta Václava Klause vzpomínat tak nadšeně, v dobrém.

To sou paradoxy!

Dárek od dovozce, už jsem Pörlapu na blogu měl před časem a zdá se, že se jí běh času vůbec nedotkl. Stále má výraznou temně rudou barvu, třešňovou vůni s výrazným vlivem sudu a podtónem kůže, možná trochu vystupuje alkohol. V chuti koncentrovaná, se silnou kyselinou i tříslovinou, třešňová a ostružinová, pevná, postavená na dalších 5-10 roků. Sedmdesátiletá vinice a barikový sud na 18 měsíců, nejspíš dalších pár měsíců v nerezu před lahvováním. Přirovnal bych to k atletovi připravenému vyhrávat :o) 90+ bodů ve stobodovce.

Už jsem tady o nich psal mnohokrát (třeba tady a tady nebo tady nebo taky tady :o), Ivana Vinonauta Dramlitsche jsem přezdil na Ryzlinkáře a dokonce jsme si před rokem střihli jednu degustaci společně. Tentokrát jsem mu vypomáhal s organizací pražské degustace nového ročníku 2012 v žižkovské vinotéce Le Caveau. Ve středu v Praze řádily tropy (Ivan odřídil degustaci s ručníkem kolem krku, horní foto), ale v degustační místnůstce v Le Caveau byl příjemný chládek. Z osmnácti vín bylo šestnáct ryzlinků. (O německé vinařské oblasti Mittelrhein je víc v předchozích odkazech.)

Začátek obstaral Toni Jost a jeho Kohout neboli základní ryzlink, suchý, minerální, lehký a jaksi málo závažný :o) S ohledem na panující vedro nebudu trápit čtenáře ani sebe podrobnými popisy osmnácti vín, vezmu to na přeskáčku a pokusím se něco zobecnit.

Stejně jako u moselských ryzlinků (uživatelé Komunitních bedýnek to znají z nového ročníku vinařství Karl Erbes) mají i ryzlinky ze středního Porýní výraznou kyselinu. Navíc je v Mittelrheinu vyrábějí o poznání sušší a nechávají tak vyniknout minerálním tónům v chuti. V čerstvě nalahvovaných vínech ročníku 2012 byla až brutální mineralita, která může rušit. Předpokládám, že se vína v několika měsících zharmonizují, asi jako když se kapela sehraje a novou skladbu se po několika zkouškách naučí, a že právě tyhle dvě silné složky dají vínům schopnost vyrovnat se s během času. Z prvních pěti ryzlinků (Toni Jost, Florian Weingart a Dr. Randolf Kauer) mě nejvíc bavil 2012 Matthias Weingarten Riesling Kabinett trocken od Weingarta, tomu bych věštil jasný komerční úspěch.

Když přišel šestý vzorek, o rok starší 2011 Kauer-Riesling Kabinett trocken (Dr. Kauer), bylo to jako když se v pravěké jeskyni poprvé rozsvítilo, přišel první dospělej kus. Vyladěná vůně i chuť, náznakově petrolej, vše kompaktní, lehké, suché a minerální (ale tentokrát ne přehnaně, naopak příjemně).

Weingut Lisa Bunn je první Vinonautův výlet mimo Mittelrhein a mimo ryzlinky. Vinařství sídlí v Niersteinu (Rheinhessen) a ústřední postavu jsem na pozvánce frivolně nazval rýnskou princeznou v reakci na to, že byla pro roky 2008-9 zvolená Královnou rheiessenského vína. Ze dvou burgund se mi víc líbila šedá, 2012 Grauburgunder. Popravdě je to za několik let první suché burgundské šedé, které mě doopravdy baví. Ovocné, lehké, svěží, lehce kořenité, nejsem vůbec objektivní, je to senzační :o) Zajímavé a výrazné byly i dva ryzlinky Lisy Bunn. 2012 Riesling von Rotliegenden s jemně kvasnicovou vůní i chutí, jednoduchý, čistý, lehký a přitažlivý, tipoval jsem další komerční trhák. Mátový 2012 Niersteiner Orbel Riesling trocken je extrémně zajímavé pití připomínající kořenitostí tonic. Nebudu to klasicky popisovat – s ginem by to byl gin-tonic! :o)))

Největší pecky pro mě byly dvě. 2012 Bopparder Hamm Feuerlay Riesling Spätlese trocken (Weingart) s tabákovým aroma plného popelníku a podobnou mineralitou v chuti, připomínající vína Dr. Hermanna z moselské vinice Erdener Treppchen. Kyselina ještě stahuje pusu, ale víno je ovocné, definované, vyhraněné. 2011 Bacharacher Kloster Fürstental Riesling Spätlese trocken (Dr. Randolf Kauer) je víno zestarých vinic s ohromnou vůní s pozůstatky ležení na kvasnicích a petrolejem, výrazně minerální chutí a štiplavou kořenitou dochutí. 2011 Steeger St. Jost Riesling Spätlese byl jako z jiného světa. Výborný, ale odjinud :o) Nasládlý, svěží a voňavý jako letní horská louka, lehké odpočinkové pití.

Utekli jsme před vedrem do studeného sklepa a ověřili jsme si, že ryzlink je výborné víno do vedra. Nízký alkohol a vysoká kyselina z něho dělají ideálního společníka do tropických dnů, ale bez minerality by to hrozilo sešupem do banálnosti a nudy. Uvidím časem, jak se naplní moje předpovědi ohledně ročníku a komerčního úspěchu jednotlivých vín. Budu držet palce, Ivane!