Pátá část seriálu o prvocestě do Burgundska, původně zveřejněného na O víně v dubnu 2006 (začátek seriálu je tady). V původním znění a bez úprav, včetně toho hloupého konce 😉

Z Burgund do Prahy je to stejně daleko jako z Prahy do Burgund, takže ráno zhltneme snídani a vyrazíme, počasí se konečně vylepší, ale jedeme, a večer dorazíme do Prahy. Tahle kapitola by ale měla být „ztráty a nálezy“, summa poučení. Dobrá, ale s rezervou, už jsem snad předeslal, že jsem tam byl jen tři dny a že jsou to poznámky člověka nevzdělaného.

Nepotvrdila se varování zkušenějších o tom, že budeme mít problém s naší (chybějící) francouzštinou. Vyslechl jsem před cestou vyprávění o tom, jak majitel odmítal vpustit do sklepa cizince s tím, že neprodává ani všem Francouzům, jen znalcům, natož cizincům! Sám jsem sice zažil před lety v Alsasku, že mi ve sklepě „opravovali“ francouzštinu, ale v Burgundsku jsme problémy neměli. Ostatně, podle některých statistik jde značná část francouzského exportu vína tradičně do Británie, takže jsou snad na cizince zvyklí.

Jeli jsme dva a o výdaje se dělili napůl. Najeli jsme 2000 km plus 3 dny pojíždění po Burgundsku, za ubytování jsme dali asi 220 Euro. Není to úplně levný víkendový zájezd, ale motivací pro mě bylo dovézt si 100 lahví burgundského vína. Když to teď zhruba odhaduju, tak mě cesta stála na nákladech asi 10 000, takže se mi jakoby každá dovezená láhev podražila o stovku – vzhledem ke složení kontrabandu to bylo výhodné. Láhev 1er Cru ze St.-Aubinu seženete v několika málo prodejnách v Praze, sotva kde pod 1000 Kč. Nesnáz je v tom, že na dobré se snadno zvyká, a tak při mnoha příležitostech, kdy bych se dříve spokojil s vínem ze supermarketu do 200 Kč, dnes vyhledávám dražší burgundská vína.

Nesrovnatelně větším ziskem ovšem je vlastní zkušenost s víny. Vysvětlím následovně. Zajisté umím v Praze najít a koupit lahev Pommardu za 990 Kč. I když se někdy vyskytne příležitost, která by takové vydání ospravedlňovala, nebudu zkoušet neznámé víno za takovou cenu, protože zklamání by mohlo být kruté (dosaďte si za Pommard další drahé apelace). Dokonce i když v Domě vína U Závoje na Praze 1 rozlévají velká vína po deckách a můžete si vyzkoušet třeba deci Gevrey-Chambertinu za 250 Kč, je to stále dost peněz a bez vlastní zkušenosti z Burgundska bych ani nevěděl, čím začít – Pommardem? Cortonem? Chambertinem? Samozřejmě rozumím tomu, proč je to víno tak drahé – dovozce nakupuje ve Francii za skoro stejné ceny, za jaké jsem nakupoval já. Musí nejen víno přivézt, skladovat, inzerovat a prodávat, ale musí také zaplatit jeho dlouhé ležení ve sklepě, protože ani velcí snobové (pozoruji na sobě příznaky) si nekoupí drahé víno každý den – ostatně mnozí včetně mne na to ani nemají dost peněz. Je nás málo – když jsem po návratu rozhlásil, že jsem přivezl pár velkých vín a nabízím je k výměně kus za kus, reagoval na to jen jeden člověk.

Povzbuzující byla i zkušenost s levnými víny (většinou označené Bourgogne AOC) v ceně 5 – 7 Euro. Pokud jsme je kupovali u výrobce nebo ve vinotéce, žádné nemělo banální chyby a vady jako „hořčičná dochuť,“ příznaky špatného skladování atd., tedy jevy, se kterými se vypořádává mnoho recenzí moravských vín na tomto serveru (původně zveřejněno na Ovíně). Některá z nich se líbí víc, některá méně, ale žádné z nich nemá technické chyby. Nespokojeni jsme byli s několika nákupy v supermarketech (korek), ale o tom jsem psal v předchozí kapitole.

Druhým největším ziskem pro mě bylo objevení do té doby neznámých vín, jako Maranges, Montagny, Saint Véran atd. Myslím, že vedle velkých vín, jejichž cenu omezená nabídka a velká poptávka vyhnala nepříjemně vysoko, se srovnatelná kvalita najde i na jiných místech. Na druhou stranu jsem objevil i to, co je na velkých vínech tak přitažlivé, hlavně na burgundských červených, ale i na Montrachetu. Už při prvním napití Aloxe-Cortonu AOC 2002 od Oliviera Leflaiva asi poznáte, že to je ušlechtilé a vznešené víno. A jestli to nepoznáte, vraťte se k pivu – každý má jen jeden osud.

Kromě zkaženého vína ze supermarketu přidám ještě jednu varovnou zkušenost se St.-Aubinem 1er Cru z Puligny. Přivezl jsem ho 48 lahví, ale doma jsem měl najednou pocit, že piju úplně jiné víno. Tedy, některé vůně a chutě tam byly, ale neuspořádané, asi jako kdyby víno právě prodělalo nervový záchvat. Měl jsem dojem, že jsem se nechal oklamat a naložil jiné víno, než to vybrané, ale teď, po deseti měsících ve sklepě, se víno vrací do své původní podoby. Myslím, že některá levná vína přečkala přepravu v lepší formě, než právě toto dražší víno. Až si příště přivezu drahé víno, dám ho na několik měsíců do sklepa, než ho otevřu. Učím se to i u některých červených, přivezl jsem si víno z neznámé apelace Ladoix, které drhlo na patře jako šmirgl – taniny. Nicméně výrobce je renomovaný, Ladoix sousedí s Aloxe-Cortonem, tak jsem dal zbylé lahve do krabice, napsal na ni vánoce 2007, a strčil do kouta ve sklepě. Uvidíme.

Taky jsem přivezl půlkilovku sýra, který byl výborný k vínu, ale vyhodili jsme obal, takže jsem nevěděl jméno. Byl to tvarohový sýr s bílou plísní na povrchu, který zprostředka „sklovatěl“ – jako zrající hermelín tento sýr časem hermelínovatěl uprostřed směrem k tvarohovým okrajům. Až po šesti měsících a několika neúspěšných pokusech jsme v MAKRO koupili sýr chaource, a byl to on. V Burgundsku je stále co objevovat.

Čtvrtá část seriálu o prvocestě do Burgundska, původně zveřejněného na O víně v dubnu 2006 (začátek seriálu a úvod je tady).

Díky volbě termínu jsme se sami dostali pod tlak, dnes musíme udělat nejdůležitější nákupy a zítra jedeme domů. Po tradičně bohaté snídani (naše domácí Maria předstírá, že nemá nic lepšího na práci, než nám nosit dobroty a dolévat kávu, abychom nemuseli ani vstát ze židlí) vyrážíme do Santenay. Chateau de Santenay je otevřené, ale bílé víno Hautes Cotes de Beaune 2002, kvůli kterému jsme přijeli, je vyprodané. Ochutnáváme o rok mladší verzi, která není ani zdaleka tak povedená, ale po 6 Euro kupujeme 2 balení, však ono se to v létě bude hodit.

Vracíme se kousek zpátky ze Santenay a odbočujeme k Chassagne-Montrachet. Vinařství Bader-Mimeur sídlí hned vedle Chateau de Chassagne, měl jsem je vytipované už předem z internetu, ale zajeli bychom k němu stejně, mají na zdi vedle silnice obrovský nápis. Kromě toho na webu zveřejňují kompletní ceník, který obsahuje např. bílé Chassagne AOC 2002 (18,80) až 1997 (21,80) včetně doporučení k archivaci nebo spotřebě. Já jsem si předem vybral jejich St.-Aubin 1er Cru „En Remilly“, ochutnáváme ročníky 99, 97 a 96 a vyhrává to ročník 97 za 13 Euro (od té doby dost zdražili).

Kupujeme dvě bedýnky a ze zvědavosti přihazujeme za podobnou cenu několik lahví červeného Chassagne-Montrachetu. Ten je poměrně bohatý na chutě a příjemný, ale nemá tak vyhraněný odrůdový charakter, jako významnější Pinoty z Cote-d’Or. A abych neopomenul ten Saint-Aubin, kvůli kterému jsme tam jeli: to je vynikající suché bílé s krásnou teple žlutou barvou a pevnou strukturou chuti, doma jsem z něj cítil, že už je na vrcholu a začíná stárnout, ale ve sklepě v Chassagne jsem si toho nevšiml.

Potom se vracíme do Puligny, vyložíme úlovky a s včerejší vypitou lahví se vydáváme na náměstí a poptáváme se po výrobci. Nakonec se doptáme a najdeme malý dvorek, pan Riger-Briset prý už víno nedělá, ale francouzská babička nás zavede do betonové stodoly plné krabic s vínem, vedle stojí plnicí linka, moc se s námi nepárá, ale při vzpomínce na včerejší večer kupujeme 48 lahví, to ji obměkčí a dá nám ochutnat obyčejnou burgundskou Chardonnay, tak kupujeme taky 6 lahví na letní pití na zahradě.

Ještě jednou jedeme do Beaune a procházíme střed města, v supermarketu sháním ještě zbytky toho úžasného Hautes-Cotes de Beaune 2002 Chateau de Santenay z prvního večera, ale najdu tam už jen 6 lahví (přikupuju k nim další krabice neznámých ale levných 1er Cru jako Monthelie, Maranges (v bílé i červené!) – z těch šesti lahví úžasného HCDB doma 5 vyleju, mají plesnivý korek a jsou nepitelné. Bacha! Ale aby to nebylo jen o ztrátách, kupujeme taky 6 lahví slavného Cassis, to je vynikající burgundský likér z černého rybízu, přidávám po jedné lahvi likéru jahodového, broskvového a nevímužjakého, žena mě pochválí!

Z Beaune ještě zajedeme do Pommardu, ceny na náměstí nám připadají vysoké, tak se jdeme podívat na slavné Chateau de Pommard. Zvou nás na prohlídku, která končí ve sklepě a rovnou nám dávají vinný lístek, nejlevnější víno je za 35 Euro, vrtím hlavou, že to je moc drahé a průvodce říká, „to víte, to nejsou vína na každodenní pití…“ S vědomím toho, že už máme v autě dobrých 150 lahví na takové nákupy už nemáme náladu, se otáčíme a jedeme domů bez jediné lahve Pommardu… škoda!

Pokračujeme do vesnice jménem Volnay, tam projdeme jeden sklep, který mi utkvěl hlavně tím, že mají vína (spousty vína) ve svařovaných kovových stojanech a na jednom stojanu nacházíme lahve zdobené hromadami prachu a pavučin a pod nimi smaltovaný štítek, POMMARD 1865. Ptám se vinaře, jestli to pil, pokývá, ale hned zakroutí hlavou a řekne, že se to pít nedá, že už je to zkažené. Ale vyplývá z toho asi dost silný vztah místních lidí k zemi a k vínu, když tu jednu vinici mají v rodině takovou dobu, a stále je živí. Zkouším přemluvit L., že bychom si natáhli pobyt ještě o den, ale L. je neústupný, v úterý pojedeme domů.

Když přijedeme do Puligny, jdu zaplatit naší domácí Marii, počastuje mě na cestu lahví bílého ze svého sklepa, prý je to z té zahrádky, na kterou jsme se dívali každé ráno při snídani. L. souhlasí s tím, že se do lahve hned podíváme, abychom Marii projevili dostatek úcty. Moc od toho nečekám, lahev je klasická burgundská, ale neoznačená, bez etikety. Překvapuje mě to, protože jsem nabyl dojmu, že vše, co vyroste v Puligny se prodává za 2-3x vyšší ceny než to, co vyroste jinde, ale dávám to za vinu vinařským zákonům a daním, zřejmě Maria svoji „vinici“ nezaregistrovala jako vinici, takže ani to, co na ní vypěstuje, nemůže být „víno“ podle předpisů.

Po otevření se dostavuje příjemný šok, poznáme ihned vůni, kterou jsme čichali včera nad lahví St.-Aubin 1er Cru, pravda, je trochu méně výrazná, ale je to velmi podobné, to samé v chuti. A to je prosím víno z neregistrované vinice, je to krása, znovu připomínám, nedosahuje vytříbenosti a intenzity včerejší chardonky, ale ta struktura je podobná. Myslel jsem si, že auto uveze 150 lahví hravě, ale dostalo zabrat. Zadek si docela sedl a akcelerace nebyla podle očekávání.

Jak jsme dojeli, ztráty a nálezy, o tom příště.

Třetí část seriálu o prvocestě do Burgundska, původně zveřejněného na O víně v dubnu 2006 (začátek seriálu je tady).

Byla neděle a počasí dělalo Burgundsku špatnou reklamu. Zamračeno, mrholilo. Snídaně na balkonku nad záhumenkem paní domácí byla francouzsky neskutečná, Maria nelenila a kromě několika druhů sýra, šunky a salámu, džemů, čaje a kávy nám usmažila i čerstvé palačinky. Pochlubila se, že z vinice (asi 15 řad krát 100 metrů), kterou máme pod balkonem, si nechává dělat od souseda-vinaře vlastní víno (zeleň na spodním obrázku ukazuje, že je z června 2007).

Na nástěnce v hale měla vyvěšené letáky několika restaurací a vinařství včetně vinných lístků z místních sklepů. Koupili jsme si lahev Saint-Aubin 1er Cru za 12 Euro (nekupte to), neb jsem měl už předem vytipované vinařství v Chassagne-Montrachet, kde také prodávali St. Aubin za 15-18 Euro. Načneme ho večer, tak čtěte dál. U snídaně jsme se potkali s Dánem a jeho ženou, kteří si přijeli do Puligny „doplnit zásoby vína.“ Domlouvali jsme se střídavě anglicky a německy, pamatuji se, že se Dán chlubil, že má ve sklepě 2 000 lahví, a přestože má dost těch drahých, už mu docházejí levná vína na každodenní pití, takže si přijel na otočku pro 300 lahví. Pomyslel jsem si, že jeho Renault Scénic se při tom nákladu docela dorasí, ale nechal jsem si to pro sebe. Dán komentoval místní vína s tím, že je v Puligny už poněkolikáté – „Tady dělají skutečně nejlepší bílá vína na světě… ale taky nejdražší.“

Dnes projedeme Cote-d’Or, ale moje vzpomínky jsou rozmazané. Nakonec jsme zajeli do Santenay, ale nepořídili jsme. Je neděle a Chateau de Santenay má zavřeno, stejně tak i Bader-Mimeur, vinařství v Chassagne, kde jsem chtěl koupit zmíněný St. Aubin. Santenay je na jižním konci Cote-d’Or, my to vezmeme na sever až do Marsannay, nejsevernější obce Cote-d’Or, ležící hned pod Dijonem. Cestou párkrát zastavujeme, zlákala nás třeba prodejna Maison Clavelier et Fils, který má několik vinoték umístěných u silnice N74. Pamatuji si na široký výběr vín a své rozpaky nad tím, že spoustu těch vín neznám a neumím se rozhodnout, nakonec jsme pár levnějších vín ze zvědavosti koupili, ale myslím, že jsme po čase při jejich pití nebyli dost nadšeni.

V Marsannay jsme se také nechytali, těžko jsme hledali místo k zaparkování a poté jsme se nedobouchali na jedno či dvě vinařství. (Byla neděle dopoledne a u silničních cedulí s názvem obce byla často další cedule s oznámením, že mše svatá začíná v neděli v XY hodin.) V dalším vinařství jsme ochutnali a koupili několik vín, určitě místní rosé, ale červené mě příliš nebavilo. Pamatuji si na silnou barvu červeného, ale chuť mi připadala strohá, taninová, jako by to víno bylo uzavřené až odmítavé. Lituji, líp to popsat neumím, taky jsme vyzkoušeli jen jedno vinařství. Možná příště uděláme lepší zkušenost.

V Marsannay jsme poobědvali v místním hotelu. Včerejší, pro kamaráda L. neuspokojivou zkušenost z restaurace jsme překonali tím, že jsme spolehli na kompletní menu, vybrali jsme si ze tří nabídek tu prostřední, asi 15 – 20 Euro. Pobavilo nás, že Canard na jídelním lístku není kanár, ale kachna, mě překvapilo, že chutnala jako zvěřina. Vzhledem k naplánovanému odpolednímu programu jsme ji nezalili vínem, jak by asi zasluhovala, a vyrazili jsme jednu štaci jižně, což je Gevrey-Chambertin.

Teď bych asi měl říci něco o krajině v Cote-d’Or, nebo alespoň jak já si ji pamatuju. Cote-d’Or je pruh země, táhnoucí se od severu k jihu od Dijonu k Santenay nebo Cheilly-les-Maranges. Prochází jím v severo-jižním směru dálnice A31 a kousek na západ od ní stará silnice N74, střediskem oblasti je město Beaune. Většina velkých vinic se rozkládá na západ od dálnice, kde rovina, na které leží dvě silnice a většina obcí s těmi vzrušujícími jmény, přechází do svahů, vystavených východnímu a jihovýchodnímu slunci. Hned první prodejce vína ve vinařství Philippe Leclerc, kde jsme kupovali víno, nás poučil o hodnotě místních apelací. Ochutnali jsme jeho Gevrey-Chambertin AOC 1999, ale myslím, že nám nenalil podobně vypadající Bourgogne AOC 1999. Ptal jsem se na rozdíl mezi těmi víny, a dozvěděl se, že z vinic ležících na rovině mezi silnicí a Gevrey se dělá víno Bourgogne AOC, tedy označené jako regionální, „celoburgundské“. Stejnou technologií se vyrábí víno z vinic, ležících od Gevrey do kopce, ale to se lahvuje jako Gevrey-Chambertin AOC. Pro ilustraci, koupili jsme Gevrey-Chambertin 1999 „En Champs“ za 20 Euro a Bourgogne AOC za 10 Euro. Ze studijních důvodů jsme obě vína otevřeli současně jednoho teplého zářijového večera a srovnávali. Víno mělo na etiketě obrázek jezdeckého souboje dvou středověkých rytířů a já si s ním spojuji i podobné vlastnosti. Má silnou tmavě rudou barvu, výraznou chuť s dlouhým dozníváním, ale působí na mě jaksi stroze, nepřístupně, uzavřeně, vzbuzuje ve mně respekt, ale ne nadšení. Bourgogne mělo slabší barvu a podobný výraz, jen nebylo tak bohaté. Mimochodem, prodejna v úzké uličce byla velmi stylově zařízena a připomínala také středověkou jizbu, včetně slabého osvětlení. Možná je to jakási sugesce, že si po roce spojuji i s jejich vínem takové dojmy.

Hned o pár metrů dál v téže ulici jsme narazili na další prodejnu vinařství Guillard a koupili jejich Gevrey-Chambertin 2003 Vieilles Vignes – Aux Corvées. Prodejna byla zařízena velmi střídmě, v podstatě nás odvedli několika chodbami do skladiště, koupil jsem několik lahví po 15,50. Přestože toto víno bylo vlastně ještě mladé, vzpomínám si na ně jako na velmi teplé, příjemné víno, na rozdíl od předchozího bych o něm řekl, že bylo přátelské. Teď mě zaráží, že nemohu napsat nic o taninech, naopak si vybavuji spíše hroznovou, ovocnou chuť – podle ročníku bych soudil, že taniny by měly být výrazné a víno by mělo pár let ležet, ale žádný takový dojem si nevybavuji. Ještě mám schovanou jednu lahev, tak si to jednou překontrojuju.

Několik dalších obcí podél silnice mi ve vzpomínkách splývá, vybavuji si až večerní zastávku v Beaune. Chtěl jsem vidět slavné Hospicy, ale času bylo málo a vstupné vysoké, tak jsem alespoň v naproti položené prodejně Athenaeum nakoupil dárky pro ženu a pro děti. Mají tam neuvěřitelný výběr knih, vývrtek a všelijakých dárků spojených s vínem. Zašel jsem i do několika vinoték v Beaune a koupil několik vín ze zvědavosti, tady jsem koupil i bílé Saint-Véran za 8 Euro, které mi doma naprosto učarovalo. St.-Véran je apelace, která patří do oblasti Maconu. Toto víno mělo krásnou vůni, pestrou jako rozkvetlé horské louky v létě, hroznovou chuť se svěžím perlením. Hořce jsem litoval, že jsem nepřivezl víc lahví, když jsem doma vypil tuto jedinou.

Ještě hloupějším přehmatem bylo, že jsem v téže vinotéce dostal ochutnat a nekoupil Pommard s tím, že je právě ve slevě za 15 Euro. Byl jsem rozhodnutý už víc vín nekupovat, a tak jsem ochutnal a odmítl, přestože víno bylo výtečné, velmi bohaté na chuťové podněty. Moc jsem neváhal, měl jsem už připravenou krabici s šesti lahvemi jiných vín a k autu daleko, a i když víno bylo překvapivě skvělé (omlouvám se, bylo to moje první setkání s Pommardem), nekoupil jsem a přijel jsem domů bez jediné lahve Pommardu. Ano, věděl jsem, že se další den vypravíme do Pommardu, ale o tom až zítra.

V supermarketu jsme doplnili zásoby pečiva, sýra a jambonu a jeli domů do Puligny. Ještě jsme udělali krátký výlet do Meursaultu, cestou pod vinicemi je to 3-4 kilometry, ale v neděli večer jsme v Meursaultu štěstí neudělali. Na kraji vesnice byla jakási krojovaná slavnost s trhy s místními specialitami (džemy, zavařovaní šneci, paštiky), ale vinařství zavřená. Těsně před šestou jsme ještě zazvonili na náměstí v Puligny na zvonek prodejny Vve Henry Moroni, po chvíli váhání paní Moroni vykoukla z okna v prvním patře a přišla nám otevřít prodejnu. Muselo být pár minut před šestou a tak jsme si chtěli jen rychle prohlédnout stylově zařízenou prodejnu a koupit pár levnějších vín, ale poté, co jsme koupili nějaké její Bourgogne AOC a Pinot Noir AOC otevřela paní Moroni několik dalších lahví, takže jsem neodolal (auto tentokrát stálo přímo před prodejnou) a odnesl i další vína známých jmen, díky tomu si budu pamatovat i to, vína z Auxey-Duresses mají vždy řídkou až vodovou barvu, jako mělo to moje z ročníku 2000 (11,40 Euro). Koupil jsem i další Maranges 1er Cru 2001 za 11,60.

A když už jsem tady psal o tom, co všechno jsem promeškal v Beaune, přiznám se ještě k jednomu restu. Kromě prodejny Vve Moroni je v Puligny na náměstí také hospoda, kterou vlastní Olivier Leflaive. Každý den mimo neděle se v ní podává „Burgundský oběd u Leflaiva“ za 38 Euro – nevím, z kolika chodů se takový oběd skládá, ale u Leflaiva je k obědu na výběr 14 vín slavných burgundských apelací včetně těch nej- Chassagne-Montrachet, Puligny-Montrachet, Saint Aubin, Mersault nebo Pommard. Za příplatek 10 Euro můžete mít totéž s tím, že těch 14 vín bude v kategorii 1er Cru. Doufám, že příště stihnu ty obědy oba.

Po šesté hodině jsme doma v Puligny načali nějaké obyčejnější víno a vyrazili se skleničkami v rukou pozorovat západ slunce nad Montrachetem. Asi 100 metrů za naším penzionem byl konec vesnice, za ním místní hřbitov s vyhlídkou na Montrachet. Kamarád L. mě pozoroval, jak si obdivně prohlížím hřbitov a komentoval to slovy „Tady by se to leželo, viď.“

Večer jsme otevřeli další památné víno, Saint-Aubin 1er Cru „En Remilly“ 2002 od Riger-Briseta z Puligny-Montrachet, které jsme koupili od paní domácí. Víno mělo jednoduchou etiketu se stylizovaným obrázkem listu vinné révy a černým a zlatým potiskem. Nic nás nevarovalo, že se blíží rozhodující zážitek. Ovšem hned po otevření jsme zaregistrovali velmi slibnou intenzivní vůni, která se stala hned předmětem sporu – je to vanilka? Lípa? Med? Probrali jsme i několik bylin, které jsem už zapomněl, ale neshodli se. Dojmy z vůně se pak opakovaly i v chuti, barva byla silně žlutá až zlatá. Víno bylo harmonické, s dlouhou dochutí. Na některých vůních jsme se neshodli, ale s velkým obdivem jsme lahev dopili a rozhodli se, že ráno musíme výrobce najít a koupit několik krabic.

Jen poznámku na závěr o těch nejlepších suchých bílých vínech na světě. Na vinici/kopci Montrachet leží 3 apelace: Puligny-Montrachet, ta je asi nejvyhlášenější, Chassagne-Montrachet a St.-Aubin. To je zřejmě nejméně známé jméno, takže snobové, kteří vyhánějí cenu za velmi omezené zásoby vín z Montrachetu do nepříjemných výšek, ponechávají ceny vín ze St.-Aubinu relativně nízko. Vzhledem k minimální praktické zkušenosti s víny ze zbylých dvou apelací spoléhám na údaje z literatury, která tvrdí, že vína ze St.-Aubinu jsou stejně nebo srovnatelně dobrá, leč mnohem levnější. Ovšem snobství se nejspíš stalo nepominutelnou charakteristikou mého vztahu k vínu, takže nejenže neohrnuju nos nad těmi, kteří pijí (či dokonce recenzují!) Montrachet Grand Cru za 200 Euro, ale spíš jim závidím. Podle ceníku pana Walleranda z Caveau de Puligny-Montrachet (na náměstíčku v Puligny, hned vedle socialisticko-realistického sousoší družstevníků na vinici) se „obyčejné“ Puligny-Montrachet prodává (v Puligny) za ceny mezi 20 – 40 Euro, to samé v 1er Cru od 30 do 90, Grand Cru z Montrachetu od 100 Euro výš, nejčastěji za 270 Euro. Tak proto jsem se spokojil se Saint-Aubinem, pan Wallerand ho prodává od 15 do 25 Euro.

Zítra pojedeme do Chassagne ochutnávat několik ročníků St.-Aubinu a koupíme celkem 60 lahví tohoto vína v Premier Cru.

Druhá část seriálu o prvocestě do Burgundska, původně zveřejněného na O víně v dubnu 2006 (začátek seriálu je tady).

Začneme o vínech, a rovnou dialekticky. Burgundská vína jsou přehledná, pokud jde o hrozny, a nepřehledná, pokud jde o orientaci v jednotlivých apelacích. Začneme tím jednodušším, hrozny. Nemusíte ani otvírat lahev, abyste měli jistotu, co v ní je. Je-li to bílé, je to Chardonnay. Je-li to červené, je to Pinot Noir, burgundská pýcha. Samozřejmě, vyjímky existují. Je-li to Beaujolais, je to Gamay. Ale můžeme se shodnout na tom, že Beaujolais je z vinařského hlediska autonomní oblast, kterou nebudeme zahrnovat do úvah o Burgundsku, byť tam zeměpisně patří. Pak je jedna zrada jménem Bourgogne Passetoutgrains AOC, což je směska Pinotu noir a Gamay. Pár jsem jich pil a získal jsem dojem, že to není dobrý nápad a že to bude vždy podřadné víno. Vždy mě překvapí, když je najdu v českém supermarketu za cenu okolo 300 Kč, v Burgundsku to najdete taky, ale vždy je to to nejlevnější víno, do 5 Euro. Myslím, že i do Bourgogne Grand-Ordinaire lze míchat obě odrůdy, ale jak už jsem psal, nepřipadá mi to jako dobrý nápad. To, že se oba tyto výrobky prodávají, možná souvisí s tím, že Burgunďané si velmi cení svých vesnických apelací a méně apelací regionálních, „celoburgundských“.

To byly vyjímky v červených. Vyjímky v bílých vínech jsou dvě. Je-li na lahvi napsáno Aligoté, pak je víno vyrobeno z hroznů Aligoté. Jsou to tenká vína, lehká, dobrá jako doprovod jídla. Opět, myslím, že je vinaři vysadí tam, kde není půda vhodná pro chardonnay, usuzuji alespoň z toho, že jsem nikdy nepil Aligoté srovnatelné s burgundskou chardonkou. (Ale zase tolik jsem jich nepil). Druhá vyjímka se týká oblasti Chablis. Chablis leží na severozápad od Cote-d’Or, jeho vína jsou hodně odlišná od klasických burgundských bílých, byť jsou také postavena na chardonnay. Nicméně uvnitř oblasti Chablis je ještě malá apelace Sauvignon de Saint-Bris, která dává lehká suchá vína, z hroznů Sauvignon. Znám jen ty od Lamblina (Le Caveau, Praha 3) a mám je rád k některým jídlům.

To byla ta jednodušší část. V zásadě lze říci, že bílé burgundské je z Chardonnay a červené z Pinotu noir. Horší je to s desítkami apelací. První (vlastně nultý) den v beaunském supermarketu jsem neměl tušení, co jsem to koupil v lahvi označené Givry, Montagny nebo Maranges, odkud ta vína vlastně jsou, natož co mám od nich čekat. (Navíc, mám podezření, že některé burgundské apelace jsou tak velké, že obejít je by bylo rychlejší, než vypít sedmičku vína.) Samozřejmě, burgundské 1er Cru za 8 Euro, nekupte to. Věděl jsem, že existuje nějaké Cote de Beaune a Cote de Nuits, ale nedokázal jsem si tyto regiony spojit s konkrétními apelacemi, natož s chutěmi. Abych dokumentoval svou hloupost, myslel jsem si, že za tři dny, které jsme měli k dispozici, stihneme projet Cote-d’Or, Beaujolais i Chablis, a možná bychom mohli skočit i do Champagne. Pokud jste tam nebyli, možná nechápete, co mám na mysli, ale to byste tam museli jet. (Ostatně, to není tak špatný nápad.) Ovšem vzít Burgundsko za tři dny je jako jít nakupovat do TESCO v Letňanech a mít na to deset minut.

Takže jsme se v sobotu nasnídali na terase zámečku, který nebyl až tak docela zámeček (znáte to, realiťáci umějí vyfotit i pastoušku tak, že na webu vypadá jako palác. Tohle pastouška nebyla, byl to velký dům, ale zámek to nebyl) a vyrazili do Beaujolais. Cílem bylo Fleurie díky láhvi přesvědčivě skvělého vína z Chateau de Poncié, voňavého a pevného, kterého jsem dostal 2 lahve k předchozím vánocům.

První zastávku jsme udělali v Mercurey. Zaparkovali jsme na náměstí a našli asi 100 metrů od parkoviště vinařství Domaine Emile Juillot. Vtrhli jsme dovnitř, v prodejně už paní dávala ochutnávku pro tři franzouzské „passanty“ jako jsme byli my. Zahrnula nás do skupiny a zatímco s nimi již probírala svá 1er Cru, s námi začala od začátku, od Mercurey Rouge AOC. Už si nepamatuju, jestli nám také nabídla nějaké bílé víno, ale jejich červená si pamatuju dobře. Nabízela je v ročníku (millésime) 2002 a 2003, základní Cote Chalonnaise za 6,20, základní Mercurey za 8,70, Mercurey „Vieilles Vignes“ 2002 za 9 Euro, Mercurey 1er Cru od 12,10. Myslím, že jsme ochutnali jen ta základní vína. Koupili jsme několik lahví, dodnes si pamatuju na jejich Vieilles Vignes 2003, to bylo velmi bohaté víno se spoustou vůní, chutí a nálad. Možná se tomu říká komplexní. „Vieilles Vignes“ znamená zhruba „ze staré vinice“ a označují se tím vína z vinic vysázených před více než 50 až 70-ti lety (nevím to přesně). Fígl je v tom, jak vysvětloval někde milovník vína p. Železný, že po tolika letech proniknou kořeny révy do hloubky přes 10 metrů a dokáží vysávat minerální látky z podloží a pumpovat je do hroznů. Burgundští vinaři dokáží tyhle minerální látky, byť ve stopovém množství, ve víně uchovat a využít. Proslulé je tím Chablis. Nevím, co bylo v zemi 10 metrů pod těmi keři Pinotu u Mercurey, ale bylo to tam a Theulotovi z Domaine Emile Juillot si dali tu práci, aby se to dostali i do lahví tak přesvědčivě, abych to i já ucítil.

Odbočka. Přímý prodej vína ve vinařství tvoří důležitou část prodeje. Tuhle jsem našel na webu statistiku jednoho burgundského podniku, kde prodej „kolemjdoucím“ ve vinařství tvořil 40 % tržeb. Samozřejmě, že ve vlastním prostředí během ochutnávky se nejsnáz prodává, a tak se burgunďané vzorně starají i o lidi z ulice, kteří nakouknou do vinařství. Nejen prodejní prostory jsou krásně zařízeny a upraveny, ale i exteriéry budov, které vidíte z ulice nebo cestou do prodejny, jsou vkusné a upravené. Větsina vinařství má u vstupu (vchodu) ceduli s otevíracími hodinami, většinou komfortně 9-12, 13-18, očekává se od vás, že přidete-li v těchto hodinách a najdete vchod zamčený, zazvoníte a počkáte, než si majitel vezme kabát a zavede vás dovnitř. (Vyzkoušel jsem v neděli v 17:45, funguje to). Po příchodu do prodejny či sklepa dostanete vytištěný (přehledný a jednoduchý) seznam všech vín s cenami. Prodávající se zeptá, co chcete ochutnat a je vám k dispozici. Chcete-li ochutnat víno, které nemá otevřené, dojde pro lahev a otevře ji. Víno se vždy nalévá z lahve. Myslím, že by s vámi prošel klidně všechna vína z lístku, pokud byste měli zájem, a že oplátkou očekává, že si skutečně něco koupíte, že jste jen nepřišli napít se a potřást mu rukou. Nicméně pokud získáte k jeho vínům rezervovaný vztah a po ochutnání několika z nich si koupíte jednu či dvě levné lahve, chová se k vám stále stejně mile. Víno vám samozřejmě zabalí do potištěné kartonové krabice vhodné k přepravě, a krabici zalepí. Neočekává se, že si přinesete vlastní igelitku nebo dokonce plastikovou lavev od Sprite.

Po odchodu z vinařství jsme se vrátili asi 100 metrů po příjezdové silnici k vinotéce, kterou jsme cestou autem minuli. Byla to malá prodejna s víny místních vinařů o dvou místnostech. Jedna byla zařízená celá ve dřevě, s policemi ve výši očí a se spoustou dřevěných sudů, na nichž byly také vystaveny lahve vína. Druhá místnost měla klenutý strop, ale byla zařízená spíš jako skladiště s neobílenými stěnami, vína byla naskládaná v kartonových krabicích po 6 lahvích, u každého vína cedule s popisem a cenami. Nabídli nám snad 2 vína k ochutnání, ale kupovali jsme jen ta levná, Bourgogne Chardonnay AOC (5,90), Rosé 2003 (5,60, pro naše ženy) a Aligoté (4,70).

Měli jsme pocit, že nestíháme, tak jsme sedli do auta a jeli do Beaujolais, stanice Fleurie.

Teď rozvedu to, co jsem naznačil o regionálních a vesnických (village) apelacích. Apelace Beaujolais pokrývá (ty lepší) vinice z celé oblasti Beaujolais. Kromě toho najdete vína označená Beaujolais Villages AOC, toto označení smí používat asi 40 vesnic z oblasti Beaujolais. Navíc existuje 10 Cru Beaujolais, vesnických apelací, ve kterých se smí vyrábět víno označené názvem té konkrétní vesnice, a které jsou všeobecně považované za významnější apelace, než „celoregionální“ Beaujolais AOC. (Smí se i mísit hrozny z jednotlivých Cru Beaujolais, ale výsledné víno se smí označit nanejvýš jako Beaujolais Villages AOC). Někdy, když jedu autem a nemám o čem přemýšlet, cvičím si paměť na těch deseti Cru Beaujolais, ale vždycky skončím na devíti: Brouilly, Cote de Brouilly, Moulin a Vent, Fleurie, Juliénas, Chénas, Morgon, St.-Amour, Régnié a Chiroubles, teď jsem se podíval do encyklopedie, takže 10. Doufám, že si Francouzi od vydání mojí encyklopedie neschválili další Cru. Za „krále Beaujolais“ se považuje apelace Moulin a Vent, za „královnu“ apelace Fleurie s krásně voňavými víny.

Cestu prosvištíme, ale nedá nám to a občas zastavíme. Krajina se od Cote-d’Or mění, kolem Mercurey je kopcovitá a mění se i barva půdy ve vinicích, v Beaujolais je zvláštní červená s malými přízemními keříky révy. Na fotkách to nevynikne, je pod mrakem a většinu našeho času v Burgundsku je buď zamračeno nebo drobně mží. Ve Fleurie zanecháme auto na náměstí a provádíme průzkum bojem, proběhneme prodejnu Cave des Producteurs des Grands Vins de Fleurie, zazvoníme v Domaine de la Maison Fleurie. Ochutnáme jejich vína z roku 2003, Fleurie, Moulin-a-Vent a Julienas, kupujeme Fleurie a Julienas v cenách kolem 7 Euro. Mám za to, že to byly typické vzorky těch apelací, ale nedosahovaly bohatosti vánočního Fleurie, které jsem zmiňoval. Možná to je jen frustrace, že sotva co může trumfnout vzpomínky na víno, které nemůžete sehnat.

Jedeme dál, zkusmo vyjedeme silnicí z Fleurie do kopců a kocháme se krajinou. Náhodou narazíme na kopec označený cedulí Poncié (horní fotka), vzpomenu si na to vytoužené víno a za chvíli najdeme cestu k Chateau de Poncié. Je sobota odpoledne, zvoním a klepu, ale neotvírají nám. Utěšujeme se kousek dál, v malé a zdaleka ne tak reprezentativní usedlosti, která ovšem leží na tom kopci, co se jmenuje Poncié. (Domaine de l’Amandier, Roger Barraud). Kupujeme krabici Fleurie v cenách mezi 6 – 7 Euro, to víno je víc strohé, řekl bych takové selské, obyčejné, nemá tu rafinovanost a bohatost jiných Fleurie, i etiketa je jen černobílá, ale chuť je plná a vyvážená, nemá chybu.

Cestou zpátky zastavujeme v Chalonu, s typickou českou velkorysostí zaparkujeme na placeném parkovišti bez placení (nevšimli jsme si cedule, ale francouzská strážnice s tím kloboučkem si všimla a zastrčila nám za stěrač pokutový bloček. Dodnes si pamatuju, jak jsem se styděl, když jsme pak ujížděli z toho parkoviště bez zaplacení, snad mě teď z Francie nevypovědí). V Chalonu zrovna zuří potravinářské trhy, stánky jsou plné francouzských klobás a sýrů, asi patnáct stánků je věnováno vínům z různých oblastí celé Francie, ale vzdáváme to a jedeme domů. Cestou zastavujeme u restaurace s větrným mlýnem, nechávám se tam vyfotit, abych si zapamatoval, že Moulin-a-Vent znamená Mlýn-na-vítr, ale nakonec obědovečeříme v malé restauraci u silnice někde před Puligny.

Už předem jsem byl varován před nesnázemi s francouzskými jídelními lístky. Protože moje francouzština je non-existent, budu tlumočit tak, jak znám z doslechu. Dokonce i cizinci s dobrou francouzštinou se neorientují ve francouzských jídelních lístcích. Jídla jsou v menu popsána jako „pošťákovy staré ponožky“ a teprve od číšníka se dozvíte, že jde o „silně aromatický“ sýr. Málem se nám podařilo objednat proslulé burgundské šneky (o tom nebezpečí jsem věděl předem a chtěl se mu za každou cenu vyhnout), zachránila nás jen telefonická konzultace s člověkem, který nám menu přeložil. Nakonec byl kamarád L. stejně nespokojen, protože dostal salát posypaný kozím sýrem, a on je z lidí, kterým vůně kozího sýru nedělá dobře. Já kozí hermelín mám rád jako zpestření, nejím ho nahusto jako například moje žena. Ale přiznávám, že skladba chutí salátu byla pro nás nezvyklá. Vyznávám pravidlo, že v cizí zemi se má vyzkoušet cizí kuchyně, s vyjímkou šneků.

Zajeli jsme domů do Puligny do našeho dvoupatrového apartmánu (v přízemí obývací kuchyňka s příslušenstvím a vlastním obezděným dvorkem, v patře jedna dvojitá a jedna jednoduchá postel), L. se dorazil jambonem a sýry. Porovnávali jsme denní zážitky s údaji v encyklopedii a plánovali zítřek. Na vína si moc nevzpomínám, ale byla dobrá. Myslím, že jsme se podívali do těch červených (Givry a Maranges, obojí v 1er Cru) a že mě překvapila do té doby neznámá apelace Maranges. Měla slabší barvu, než mívají místní Pinoty, ale hodně ovocných vůní a chutí, a dobře se potom spalo.

Zítra projedme Cote-d’Or od Santenay po Marsannay a nakoupíme něco červených vín.

Založil jsem si novou rubriku, nazval ji Archiv a budu v ní postupně zveřejňovat stařičký seriál o mé první cestě do Burgundska. Seriál vyšel na pokračování na webu O víně v dubnu 2006. Koncem roku 2009 O víně změnilo grafiku a zároveň s tím ze starých příspěvků zmizely obrázky, diskuse i odstavce. Z textů se stala nepřehledná hrouda – ne že by můj tehdejší seriál byl něco vyjímečného, ale už při psaní jsem měl představu o prokládání obrázků a textu, tak mám teď záminku si to splnit a zveřejnit text tak, jak jsem si kdysi představoval. Ponechávám text (skoro) bez úprav, včetně chyb a názorů, které dnes už nezastávám nebo bych je napsal jinak. Občas mi někdo z čtenářů napíše, že ho některý můj text inspiroval k cestě do Francie nebo na Moravu (jednoho čtenáře prý i k tomu, že začal pít víno!) a to mě vždycky těšilo nejvíc. Jestli to někoho popostrčí k výletu do Francie nebo jen pobaví, tak dobře.

Můj plán byl projet autem Cote-d’Or a koupit levně dobrá vína. Udělal jsem do té doby pár zkušeností s burgundskými víny a zjistil na internetu, že burgundská Premier Cru stojí v Čechách 2-3x více, než v Burgundsku. Rozhodl jsem se pro spořící plán: budu hledat vína v katgorii 1er Cru, kde ušetřím víc, než kdybych hledal levná burgundská AOC, která stojí v Čechách 200 až 300 Kč. Limit na bezcelní dovoz vína je asi 120 lahví na osobu a vztahuje se pouze na „tichá“ vína, tedy ne na šampusy. Znal jsem alsaské Crémanty a na ty burgundské jsem nebyl zvědavý, pouze na burgundské šardonky a Pinoty.

Pro ty, kteří mají rádi fakta: jeli jsme do Burgund s kamarádem L. v pátek 22. dubna 2005 a vrátili jsme se v úterý 26. dubna. Z Prahy do Beaune je to asi 1000 km po dálnici. Vyjedete na Plzeň a Norimberk, u Karlsruhe zahnete na jih a před Basilejí doprava na Mylhůzy na dálnici A36. Tam už se platí mýtné, ale je to jen asi 25 €. Sjedete z dálnice v Beaune a jste tam. Dáte-li se doprava, narazíte na červená vína, nalevo jsou bílá. Nemusíte se rozhodnout hned, na všech křižovatkách jsou kruhové objezdy.

Napřed úvod – proč jsme tam vlastně jeli. Úvod, je-li dostatečně zdlouhavý, odradí vzdělanější čtenáře od další četby. To je důležitá věc, chcete-li psát o něčem, o čem toho moc nevíte: všelijací šťouralové by vám po přečtení článku, vybaveni encyklopediemi a vinařskými průvodci, mohli dokazovat omyly, kterých se dopustíte v dobré vůli či pod vlivem alkoholu. Čtěte dál, na vlastní zodpovědnost a popletu-li někde něco, nevyčítejte mi to. Už teď předpokládám, že budu popisovat některé skutečnosti, které jsem se dozvěděl v Burgundsku od vinařů… předesílám, že umím francouzsky pouze vin blanc, vin rouge, na místě jsem se naučil třetí výraz, millésime. Nevzpomínám si, jakou řečí jsme hovořili, napadá mě jen angličtina, ale nevzpomínám si na nikoho, kdo by tam anglicky hovořil. Je tedy možné, že některé moje poznatky a z nich odvozené dedukce nemusí být vědecky přesné.

Můj vztah k vínu vznikl skrze obdiv k moravským cimbálovkám asi v roce 1977 a přerostl během let v pravidelné návštěvy některých veřejných moravských koštů vína. Asi v roce 2002 jsem byl naposledy na Výstavě vína ve Velkých Bílovicích, poté mě manželka zlákala k dovolené v Itálii (Toskánsko) a po projetí Strada del Chianti jsem usoudil, že jsou místa, kde koupím za stejné peníze jako na Moravě lepší víno a s lepší obsluhou. Ale to je na jiný článek. V roce 2004 jsme byli v létě na pár dní v Basileji, odkud je to jen kousek do Alsaska. Využil jsem toho ke třem výletům a byl ohromen kvalitou a lácí tamních vín. Dobře si vzpomínám na překvapení nad alsaským sylvánem od Colmaru – silně připomínal ten z Blatnice pod sv. Antonínkem, ale byl lahodný, bez těch tvrdých kyselin, a stál stejně jako ten blatnický po slevě za to, že jsem ho bral 20 lahví. A tamní ryzlinky jsou mimo diskusi, doporučuju Domaine Materne Haegelin v Orschwihru, ale asi pořídíte stejně dobře i jinde na francouzské straně Rýna. Jen pro jistotu: moje příjmy nemají nic společného s vínem, jen výdaje. Živím se v jiném oboru. Pokud tady něco doporučuju, dělám to jako nezávislý (možná trochu zaujatý) pozorovatel.

Pak jsem objevil sklep Le Caveau na pražském Žižkově. Když začínal, dovážel tam Daniel Brož a Pavlína Feuersteinová jen vína od vinařství Lamblin ze Chablis. Kupoval jsem od nich vína a tlachali jsme o nich, a když jsme s kamarádem L. plánovali výlet, probírali jsme Itálii, Francii, ale nakonec vyhrálo Burgundsko díky poloze a zvědavosti na tamní vína, kterou ve mně vzbudili Lamblin a Brož. Alsasko je blízko, tam můžu zajet i s ženou a s dětmi. Bordeaux je daleko, tam nedojedeme autem za den. Burgundsko vyhovuje. Francouzsky neumím (L. taky ne) a o Cote-d’Or jsem věděl málo: snažil jsem se nastudovat Stevensonovu encyklopedii, měl jsem vinařské mapy Burgundska od Brože, ale představu nejasnou. Na místě ta představa dostala pár jasných obrysů, ale tři dny, které jsme tam strávili, byly málo: tak akorát na to, abych si vytipoval, kam pojedu příště, až na to budu mít celý týden nebo ještě lépe dva. Pokud jde o kamaráda L., ten vínu příliš neholduje, ale má rád cestování. Jednou ročně se mnou jezdil na prvomájový košt do Velkých Bílovic, ale kdybych mu ráno v devět řekl, že začneme vermutem a pak si dáme muškát a frankovku, tak to klidně udělá. (Snad mu nikdo nepošle odkaz na tuhle stránku, sakra.)

Už začnu, jen jednu podrobnost. Když L. přijel k nám domů, přeložili jsme jeho bagáž do mého auta. Vytáhl též přepravku plnou jídla, šišku chleba, taveňáky, 2 kusy balené nivy, paštiky, salám, česká klasika. Smál jsem se, ať to hodí k nám do sklepa, že to v pravlasti sýrů a šunky nebudeme potřebovat. L nedbal, „neboj se, to sníme.“ Pravil jsem, že se toho ani nedotknu, že se těším na plísňové sýry, gorgonzolu a šunku, ale marně, vezli jsme to s sebou. Jo, a šunka se řekne francouzsky jambon.

Vyjeli jsme z Prahy v sedm ráno. Asi 3 roky jsme spolu nikde nebyli, takže jsme měli o čem kecat a cesta utíkala. Večer v 6 jsme sjeli z dálnice (sjezd Beaune) a vjeli do města. První příjezd do Beaune si zapamatujete. Je to centrum Cote-d’Or a vliv vína zaznamenáte už na sjezdu z dálnice. Příjezdovou silnici lemují podobné neforemné hangáry, jaké rostou na dálničních příjezdech do Prahy, ale každý hangár nese nějaké radostně povědomé označení, asi jako „Champagne Krug“ a podobně. U prvního supermarketu jsme zastavili a nakupovali. Jahody, asi 3 druhy sýra, jambon, bílou veku, máslo, rajčata. Čekal jsem velký pult se sýry, to jsem znal z alsaského Carrefouru, ale dostali mě stojanem s různými druhy jambonu, která se táhla přes celou délku supermarketu, asi 120 metrů. A víno. Nevěděli jsme, kdy se ubytujeme a jestli tam rovnou koupíme víno, takže jsme učinili „nákup jistoty“. Nevěděli jsme ani, zda budeme mít chuť na bílé, nebo červené, takže jsme koupili 2+2.

Hautes Cotes de Beaune 2002 Blanc, Chateau de Santenay 6,60

Montagny 1er Cru Blanc, Montessuy 7,59

Maranges 1er Cru Rouge, Clos Roussot 8,66

Givry 1er Cru 2002, Rouge 8,40

Pokud mi nevěříte ty ceny za Premier Cru, mohu dokázat účtenkou z HYPER CHAMPION Beaune. L. kromě toho propašoval do košíku víno za 1,54 Euro, Vin du Pays, C. Gascogne Blanc. Když jsem protestoval proti tomu barbarství, pravil, že ho večer načne a dá mi ochutnat naslepo, aby zjistil, zda to poznám. Poruším teď časový tok a rovnou řeknu, jak to dopadlo. Popíjeli jsme to první víno, L. odšpuntoval svoje levné víno za 1,54 Euro, přičichl a řekl, že to ani nebudeme zkoušet, že to bych určitě poznal. Když jsme to potom porovnávali, vypadalo to srovnání až směšně, ale uvědomil jsem si, kolik takových lahví jsme už doma vypili a ujišťovali se, že se to dá pít. (No pít možná, ale hodnotit ne.)

A teď o tom, jak se hledá ubytování. Ubytování jsme hledali na internetu. Přes Yahoo a Google jsme našli několik serverů s nabídkou ubytování. Ubytování v kempu jsme našli jen jedno a zavrhli pro vzdálenost od Beaune a pro chaos v cenách. Ubytování v soukromí (apartmány, bed + breakfast) je spousta, v různých cenách. Od 30 – 35 euro za apartmán výš, i za 200. Moje orientace v Cote-d’Or byla špatná, a bydlet mimo jsme nechtěli, abychom nepokoušeli osud dlouhými jízdami autem pod vlivem.

(Odbočka: jezdit s alkoholem v krvi se ve Francii smí (je to kulturní a vinařská země), nevím do jakého promile (asi 0,5). Jako účastník nehody jste ovšem automaticky viníkem, jste-li pod vlivem, a je to přitěžující okolnost. Jak jsem psal výše, toto je jedna z věcí, kterými si nejsem jist, a raději jsem to nechtěl vědět úplně přesně.)

Zpět k ubytování. Při poptávání ubytování v apartmánech nejsou Francouzi úplně nejlepší, pokud jde o rychlost reakce. Mnoho z nich neodpovídá vůbec. Nakonec mi z asi 30 vhodných nabídek zbyly dvě, jedna ve vesnici Puligny – Montrachet, o které Stevensonova encyklopedie píše jako o obci, odkud pocházejí nejlepší suchá bílá vína na světě, a městečku s exotickým názvem Gevrey – Chambertin, kde se měly dělat dost drahá červená vína. Vyhrála bílá vína (ubytování pro dva za 50 Euro denně), protože na webu vystavili fotku „zámečku“ který se mi líbil. V Gevrey ukázali jen pohled z interiéru, a byť byli levnější, představil jsem si, jak piju ty nejlepší bílý vína na světě a usoudil, že zámeček k tomu by byl fajn. Na e-maily neodpovídali, tak jsem tam zavolal. Anglicky to šlo těžko, ale domluvili jsme se. Děsil jsem se, jak budeme na místě za soumraku hledat adresu „Rue Drouhin“ (vedla k vinohradu, což jsem tehdy neocenil, neb jsem ještě nevěděl, kdo byl Joseph Drouhin), ale domorodci ukázali cestu a bylo to snadné. Puligny není velké. Na místě pak nebyl nikdo, kdo by o nás věděl nebo kdo by uměl anglicky nebo německy (L. mluví dobře německy). Naše paní domácí, malá čtyřicetiletá Portugalka Maria (asi 150 cm) přinesla diář a nakonec jsme díky mojí posunkové francouzštině zjistili, že nás její syn zapsal na 22. května, o měsíc později. Ale byla to energická jižní povaha („no problem“) a za 55 Euro nás ubytovala v jiném apartmánu, který byl zrovna volný.

Otevřeli jsme víno, načali jahody a povzbuzovali náladu četbou v encyklopedii. Pokud si vzpomínám na požitá vína, kromě již zmíněného VdP patoku jsme otevřeli šardonku 2002 ze Chateau de Santenay, která mě dostala. Nebudu se snažit recenzovat veršem, navíc mám jen mlhavé vzpomínky, žádné zápisky. Bylo to voňavé živé víno s perlením na jazyku a osvěžující kyselinkou. Vyvážené, působilo mladě. Určitě jsme otevřeli i druhé bílé, Montagny 1er Cru, ale na to se už tolik nepamatuji. Možná to bylo způsobeno únavou po cestě, ale v tu chvíli mi první víno připadalo lepší. Podle mapy jsme byli jen kousek od Santenay, takže bylo jasné, že se do Chateau de Santenay pojedeme podívat.

Když to po sobě čtu s odstupem a přemýšlím o tom rozporu, že hodnotím výš „obyčejné“ regionální AOC na úkor Montagny 1er Cru, vzpomínám si, že až doma jsem objevil význam nenápadné etikety na několika lahvích, mimo jiné i na zmíněném Chardonnay z Chateau de Santenay. Je to „odznak“ Tastevinage, který uděluje Společenství rytířů Tastevinu dvakrát ročně vínům, která kvalitativně přesahují svůj statut. (Více na www.tastevin-bourgogne.com). Našel jsem tu etiketu dodatečně na několika vypitých lahvích, které jsem si dal stranou pro lepší zapamatování, takže to zřejmě může fungovat jako jisté vodítko.

Příště něco o burgundských vínech, a snad i o druhém dni: pojedeme do Mercurey a do Fleurie.