Založil jsem si novou rubriku, nazval ji Archiv a budu v ní postupně zveřejňovat stařičký seriál o mé první cestě do Burgundska. Seriál vyšel na pokračování na webu O víně v dubnu 2006. Koncem roku 2009 O víně změnilo grafiku a zároveň s tím ze starých příspěvků zmizely obrázky, diskuse i odstavce. Z textů se stala nepřehledná hrouda – ne že by můj tehdejší seriál byl něco vyjímečného, ale už při psaní jsem měl představu o prokládání obrázků a textu, tak mám teď záminku si to splnit a zveřejnit text tak, jak jsem si kdysi představoval. Ponechávám text (skoro) bez úprav, včetně chyb a názorů, které dnes už nezastávám nebo bych je napsal jinak. Občas mi někdo z čtenářů napíše, že ho některý můj text inspiroval k cestě do Francie nebo na Moravu (jednoho čtenáře prý i k tomu, že začal pít víno!) a to mě vždycky těšilo nejvíc. Jestli to někoho popostrčí k výletu do Francie nebo jen pobaví, tak dobře.
Cesta do Burgund za vínem a s vínem zase zpátky 1. část
Můj plán byl projet autem Cote-d’Or a koupit levně dobrá vína. Udělal jsem do té doby pár zkušeností s burgundskými víny a zjistil na internetu, že burgundská Premier Cru stojí v Čechách 2-3x více, než v Burgundsku. Rozhodl jsem se pro spořící plán: budu hledat vína v katgorii 1er Cru, kde ušetřím víc, než kdybych hledal levná burgundská AOC, která stojí v Čechách 200 až 300 Kč. Limit na bezcelní dovoz vína je asi 120 lahví na osobu a vztahuje se pouze na „tichá“ vína, tedy ne na šampusy. Znal jsem alsaské Crémanty a na ty burgundské jsem nebyl zvědavý, pouze na burgundské šardonky a Pinoty.
Pro ty, kteří mají rádi fakta: jeli jsme do Burgund s kamarádem L. v pátek 22. dubna 2005 a vrátili jsme se v úterý 26. dubna. Z Prahy do Beaune je to asi 1000 km po dálnici. Vyjedete na Plzeň a Norimberk, u Karlsruhe zahnete na jih a před Basilejí doprava na Mylhůzy na dálnici A36. Tam už se platí mýtné, ale je to jen asi 25 €. Sjedete z dálnice v Beaune a jste tam. Dáte-li se doprava, narazíte na červená vína, nalevo jsou bílá. Nemusíte se rozhodnout hned, na všech křižovatkách jsou kruhové objezdy.
Napřed úvod – proč jsme tam vlastně jeli. Úvod, je-li dostatečně zdlouhavý, odradí vzdělanější čtenáře od další četby. To je důležitá věc, chcete-li psát o něčem, o čem toho moc nevíte: všelijací šťouralové by vám po přečtení článku, vybaveni encyklopediemi a vinařskými průvodci, mohli dokazovat omyly, kterých se dopustíte v dobré vůli či pod vlivem alkoholu. Čtěte dál, na vlastní zodpovědnost a popletu-li někde něco, nevyčítejte mi to. Už teď předpokládám, že budu popisovat některé skutečnosti, které jsem se dozvěděl v Burgundsku od vinařů… předesílám, že umím francouzsky pouze vin blanc, vin rouge, na místě jsem se naučil třetí výraz, millésime. Nevzpomínám si, jakou řečí jsme hovořili, napadá mě jen angličtina, ale nevzpomínám si na nikoho, kdo by tam anglicky hovořil. Je tedy možné, že některé moje poznatky a z nich odvozené dedukce nemusí být vědecky přesné.
Můj vztah k vínu vznikl skrze obdiv k moravským cimbálovkám asi v roce 1977 a přerostl během let v pravidelné návštěvy některých veřejných moravských koštů vína. Asi v roce 2002 jsem byl naposledy na Výstavě vína ve Velkých Bílovicích, poté mě manželka zlákala k dovolené v Itálii (Toskánsko) a po projetí Strada del Chianti jsem usoudil, že jsou místa, kde koupím za stejné peníze jako na Moravě lepší víno a s lepší obsluhou. Ale to je na jiný článek. V roce 2004 jsme byli v létě na pár dní v Basileji, odkud je to jen kousek do Alsaska. Využil jsem toho ke třem výletům a byl ohromen kvalitou a lácí tamních vín. Dobře si vzpomínám na překvapení nad alsaským sylvánem od Colmaru – silně připomínal ten z Blatnice pod sv. Antonínkem, ale byl lahodný, bez těch tvrdých kyselin, a stál stejně jako ten blatnický po slevě za to, že jsem ho bral 20 lahví. A tamní ryzlinky jsou mimo diskusi, doporučuju Domaine Materne Haegelin v Orschwihru, ale asi pořídíte stejně dobře i jinde na francouzské straně Rýna. Jen pro jistotu: moje příjmy nemají nic společného s vínem, jen výdaje. Živím se v jiném oboru. Pokud tady něco doporučuju, dělám to jako nezávislý (možná trochu zaujatý) pozorovatel.
Pak jsem objevil sklep Le Caveau na pražském Žižkově. Když začínal, dovážel tam Daniel Brož a Pavlína Feuersteinová jen vína od vinařství Lamblin ze Chablis. Kupoval jsem od nich vína a tlachali jsme o nich, a když jsme s kamarádem L. plánovali výlet, probírali jsme Itálii, Francii, ale nakonec vyhrálo Burgundsko díky poloze a zvědavosti na tamní vína, kterou ve mně vzbudili Lamblin a Brož. Alsasko je blízko, tam můžu zajet i s ženou a s dětmi. Bordeaux je daleko, tam nedojedeme autem za den. Burgundsko vyhovuje. Francouzsky neumím (L. taky ne) a o Cote-d’Or jsem věděl málo: snažil jsem se nastudovat Stevensonovu encyklopedii, měl jsem vinařské mapy Burgundska od Brože, ale představu nejasnou. Na místě ta představa dostala pár jasných obrysů, ale tři dny, které jsme tam strávili, byly málo: tak akorát na to, abych si vytipoval, kam pojedu příště, až na to budu mít celý týden nebo ještě lépe dva. Pokud jde o kamaráda L., ten vínu příliš neholduje, ale má rád cestování. Jednou ročně se mnou jezdil na prvomájový košt do Velkých Bílovic, ale kdybych mu ráno v devět řekl, že začneme vermutem a pak si dáme muškát a frankovku, tak to klidně udělá. (Snad mu nikdo nepošle odkaz na tuhle stránku, sakra.)
Už začnu, jen jednu podrobnost. Když L. přijel k nám domů, přeložili jsme jeho bagáž do mého auta. Vytáhl též přepravku plnou jídla, šišku chleba, taveňáky, 2 kusy balené nivy, paštiky, salám, česká klasika. Smál jsem se, ať to hodí k nám do sklepa, že to v pravlasti sýrů a šunky nebudeme potřebovat. L nedbal, „neboj se, to sníme.“ Pravil jsem, že se toho ani nedotknu, že se těším na plísňové sýry, gorgonzolu a šunku, ale marně, vezli jsme to s sebou. Jo, a šunka se řekne francouzsky jambon.
Vyjeli jsme z Prahy v sedm ráno. Asi 3 roky jsme spolu nikde nebyli, takže jsme měli o čem kecat a cesta utíkala. Večer v 6 jsme sjeli z dálnice (sjezd Beaune) a vjeli do města. První příjezd do Beaune si zapamatujete. Je to centrum Cote-d’Or a vliv vína zaznamenáte už na sjezdu z dálnice. Příjezdovou silnici lemují podobné neforemné hangáry, jaké rostou na dálničních příjezdech do Prahy, ale každý hangár nese nějaké radostně povědomé označení, asi jako „Champagne Krug“ a podobně. U prvního supermarketu jsme zastavili a nakupovali. Jahody, asi 3 druhy sýra, jambon, bílou veku, máslo, rajčata. Čekal jsem velký pult se sýry, to jsem znal z alsaského Carrefouru, ale dostali mě stojanem s různými druhy jambonu, která se táhla přes celou délku supermarketu, asi 120 metrů. A víno. Nevěděli jsme, kdy se ubytujeme a jestli tam rovnou koupíme víno, takže jsme učinili „nákup jistoty“. Nevěděli jsme ani, zda budeme mít chuť na bílé, nebo červené, takže jsme koupili 2+2.
Hautes Cotes de Beaune 2002 Blanc, Chateau de Santenay 6,60
Montagny 1er Cru Blanc, Montessuy 7,59
Maranges 1er Cru Rouge, Clos Roussot 8,66
Givry 1er Cru 2002, Rouge 8,40
Pokud mi nevěříte ty ceny za Premier Cru, mohu dokázat účtenkou z HYPER CHAMPION Beaune. L. kromě toho propašoval do košíku víno za 1,54 Euro, Vin du Pays, C. Gascogne Blanc. Když jsem protestoval proti tomu barbarství, pravil, že ho večer načne a dá mi ochutnat naslepo, aby zjistil, zda to poznám. Poruším teď časový tok a rovnou řeknu, jak to dopadlo. Popíjeli jsme to první víno, L. odšpuntoval svoje levné víno za 1,54 Euro, přičichl a řekl, že to ani nebudeme zkoušet, že to bych určitě poznal. Když jsme to potom porovnávali, vypadalo to srovnání až směšně, ale uvědomil jsem si, kolik takových lahví jsme už doma vypili a ujišťovali se, že se to dá pít. (No pít možná, ale hodnotit ne.)
A teď o tom, jak se hledá ubytování. Ubytování jsme hledali na internetu. Přes Yahoo a Google jsme našli několik serverů s nabídkou ubytování. Ubytování v kempu jsme našli jen jedno a zavrhli pro vzdálenost od Beaune a pro chaos v cenách. Ubytování v soukromí (apartmány, bed + breakfast) je spousta, v různých cenách. Od 30 – 35 euro za apartmán výš, i za 200. Moje orientace v Cote-d’Or byla špatná, a bydlet mimo jsme nechtěli, abychom nepokoušeli osud dlouhými jízdami autem pod vlivem.
(Odbočka: jezdit s alkoholem v krvi se ve Francii smí (je to kulturní a vinařská země), nevím do jakého promile (asi 0,5). Jako účastník nehody jste ovšem automaticky viníkem, jste-li pod vlivem, a je to přitěžující okolnost. Jak jsem psal výše, toto je jedna z věcí, kterými si nejsem jist, a raději jsem to nechtěl vědět úplně přesně.)
Zpět k ubytování. Při poptávání ubytování v apartmánech nejsou Francouzi úplně nejlepší, pokud jde o rychlost reakce. Mnoho z nich neodpovídá vůbec. Nakonec mi z asi 30 vhodných nabídek zbyly dvě, jedna ve vesnici Puligny – Montrachet, o které Stevensonova encyklopedie píše jako o obci, odkud pocházejí nejlepší suchá bílá vína na světě, a městečku s exotickým názvem Gevrey – Chambertin, kde se měly dělat dost drahá červená vína. Vyhrála bílá vína (ubytování pro dva za 50 Euro denně), protože na webu vystavili fotku „zámečku“ který se mi líbil. V Gevrey ukázali jen pohled z interiéru, a byť byli levnější, představil jsem si, jak piju ty nejlepší bílý vína na světě a usoudil, že zámeček k tomu by byl fajn. Na e-maily neodpovídali, tak jsem tam zavolal. Anglicky to šlo těžko, ale domluvili jsme se. Děsil jsem se, jak budeme na místě za soumraku hledat adresu „Rue Drouhin“ (vedla k vinohradu, což jsem tehdy neocenil, neb jsem ještě nevěděl, kdo byl Joseph Drouhin), ale domorodci ukázali cestu a bylo to snadné. Puligny není velké. Na místě pak nebyl nikdo, kdo by o nás věděl nebo kdo by uměl anglicky nebo německy (L. mluví dobře německy). Naše paní domácí, malá čtyřicetiletá Portugalka Maria (asi 150 cm) přinesla diář a nakonec jsme díky mojí posunkové francouzštině zjistili, že nás její syn zapsal na 22. května, o měsíc později. Ale byla to energická jižní povaha („no problem“) a za 55 Euro nás ubytovala v jiném apartmánu, který byl zrovna volný.
Otevřeli jsme víno, načali jahody a povzbuzovali náladu četbou v encyklopedii. Pokud si vzpomínám na požitá vína, kromě již zmíněného VdP patoku jsme otevřeli šardonku 2002 ze Chateau de Santenay, která mě dostala. Nebudu se snažit recenzovat veršem, navíc mám jen mlhavé vzpomínky, žádné zápisky. Bylo to voňavé živé víno s perlením na jazyku a osvěžující kyselinkou. Vyvážené, působilo mladě. Určitě jsme otevřeli i druhé bílé, Montagny 1er Cru, ale na to se už tolik nepamatuji. Možná to bylo způsobeno únavou po cestě, ale v tu chvíli mi první víno připadalo lepší. Podle mapy jsme byli jen kousek od Santenay, takže bylo jasné, že se do Chateau de Santenay pojedeme podívat.
Když to po sobě čtu s odstupem a přemýšlím o tom rozporu, že hodnotím výš „obyčejné“ regionální AOC na úkor Montagny 1er Cru, vzpomínám si, že až doma jsem objevil význam nenápadné etikety na několika lahvích, mimo jiné i na zmíněném Chardonnay z Chateau de Santenay. Je to „odznak“ Tastevinage, který uděluje Společenství rytířů Tastevinu dvakrát ročně vínům, která kvalitativně přesahují svůj statut. (Více na www.tastevin-bourgogne.com). Našel jsem tu etiketu dodatečně na několika vypitých lahvích, které jsem si dal stranou pro lepší zapamatování, takže to zřejmě může fungovat jako jisté vodítko.
Příště něco o burgundských vínech, a snad i o druhém dni: pojedeme do Mercurey a do Fleurie.
