Tentokrát si musím vystačit se vzpomínkami a úplně se obejít bez googlovské berličky. Na webu sice najdete spoustu odkazů na Podere Casanova, ale všechny ukazují na jiné podniky. Jediný správný odkaz je tady, ale z toho moc nevyčtu. Už jsem v Casanově nakupoval nejmíň šestkrát, ale těžko budu hledat nějaké fotky. Tak napřed víno, Večerní stín.

Chianti Colli Senesi čili Chianti z kopců u Sieny je papírově jakási střední třída Chianti. Vyšší, než obyčejné Chianti, které je určené k rychlé spotřebě, Chianti Colli Senesi většinou nedosahuje kvalit Chianti Classico. Večerní stín, Ombra della Serra, je poetické jméno jakoby převzaté z indiánek, ale je to název klasické etruské sochy z volterrského muzea, jejíž ženskou kopii mám na psacím stole. Podle ní je nazvané i víno. Je v klasické bordeauxské lahvi s netradiční, ale vkusnou etiketou. Temně rudá rubínová barva jde na okrajích až do čiré průsvitné. Ve vůni plný kbelík lesních vůní, od krásně zralých lesních plodů (ostružiny, borůvky) a jehličí až po ohnivé koření a exotické luční kytky. Jasně barikované. V chuti plné, s odbouranou kyselinou jablečnou, ale stále výraznou kyselinou, plné lesního ovoce a rozjitřené kořenitosti. Pěkně strukturované, s dostatkem tříslovin. Dlouhá dochuť, ve které převažuje koření a třísloviny. Kromě 13,5% alkoholu má i Bio-certifikát. Za 11 Euro parádní víno.

Jediné, co bych vínu vytknul, je špatná prezentace. Z mnoha zastávek u výrobce u silnice za vesnicí Castel San Gimignano si pamatuju krásný výhled na vinice (které nejspíš patří Fattorii Il Palagio), zídku u parkoviště obrostlou mučenkou, koupi sklenice toskánského medu, kterým dodnes sladím omáčky, nákupy mandarinkového, pomerančového a malinového džemu s nálepkou BIO a pětilitrové kanystry olivového oleje, které si odtud vozím. Nabízejí asi čtyři druhy oleje a samozřejmě dávají ochutnat. Taky jsem tam kupoval vína, s ochutnávkou, ale většinou v průměrné kvalitě. Až při letošní návštěvě jsem s majitelem trochu promluvil a koupil pár dražších vín.

Casanova trochu doplácí na to, že leží u silnice. Je totiž součástí asi dvacetičleného sdružení či družstva malých samostatných toskánských zemědělských farem, které nabízejí biopotraviny, víno nebo prázdninové ubytování. V Casanově koupíte oleje, vína a potraviny z několika sdružených farem, jen je to pro mě, italsky téměř němého, těžko k rozluštění, a nabídka vína se trochu ztrácí v nabídce ostatních výrobků. Když jsem při předchozích čtyřech dovolených šetřil a kupoval lacinější vína, nenašel jsem žádné, kvůli kterému bych se do Casanovy chtěl vrátit. Tohle víno by za to stálo, a moje spotřeba olivového oleje stoupla natolik, že bych se tam měl do vánoc ještě jednou podívat…

Na druhou stranu se mi podobná spolupráce dvacítky zemědělských statků a vinařství při prodeji líbí. Nakonec to zafungovalo i na mě – zastavoval jsem se tam několikrát, aby si ženské nakoupily džemy a med, a nakonec se tam vracím i kvůli vínu. Není nadto, když (malí) konkurenti spolupracují?

Abych nezapomněl: tohle Chianti v nejnovější Komunitní Bedýnce určitě nenajdete. Zato tam najdete jiná toskánská vína, pokud se přidáte ke Komunitním Bedýnkářům – podrobnosti se dočtete tady!

Už jsem tady psal o trojském burčákobraní a sliboval, že co nejdřív vezmu do Tróje svoje děti. Jak řekli, tak udělali, říká se v pohádkách, a my jsme v sobotu odpoledne vyrazili do Botanické zahrady na výstavu masožravých rostlin. Měli jsme to i s výkladem a moc se nám to líbilo. Včetně probleskujícího vysvětlení o druhovém vývoji těchto zvláštností – většinou se vyskytují na nějakém izolovaném místě a nerozšiřují se na větší území. Typicky se druh vyvine v izolovaném místě – na malém ostrově nebo ve vysokých horách – a nešíří se dál.

Tahle vývojová zvláštnost má své paralely i v jiných odvětvích (společenského) života, třeba v lokální oblibě některých podivných odrůd, která se taky nešíří. Asi jako když mi v jedné vísce na Hodonínsku dva vinaři u stolu přísahali, že nejlepší odrůdy na světě jsou Charvát a Bago. Ale zpátky do Tróje :o)

Babí léto je ideální na procházky po vinici svaté Kláry. Cesta je lemovaná desítkama odrůd, každá má vlastní cedulku s fotkou a popisem vlastností. V sobotu jich většina dozrávala, tak si děti udělaly degustaci a ochutnaly snad tři desítky bobulek. Bavilo je, jak každá chutná jinak, vyhrály samozřejmě muškátové odrůdy. Senzační závěr: Tati, už se těšíme, až budeme velký a budeme moct ochutnávat víno s tebou! To se taky těším…

Navečer přišel kamarád na kus řeči a s maskovanou lahví, že mi dá ochutnat naslepo. Velký úspěch, Merlot s devíti procenty alkoholu jsem sice pod závějí zbytkového cukru nepoznal, ale zemi původu jsem trefil, i když se nepamatuju, kdy jsem z Moldávie něco pil… zdrbali jsme zlatou etiketu a dostalo se mi vysvětlení – nejoblíbenější barvou nástěnných vypínačů v Rumunsku je právě zlatá.

Netěším se na letošní úrodu hroznů. Když jsem tady vtipkoval o tom, že Indiáni sbírají klestí a já syslím ryzlinky, potvrdilo mi hned pár vinařů, že úroda bude špatná a dělat si zásoby je na místě. Včera jsem se cestou z hub stavoval na mělnické vinici, kde jsem loni udělal desítky fotek hroznů, které občas používám na blogu k oddělení různých témat. Letos tam žádné hezké fotky neudělám. Už loni byla vinice hodně zanedbaná, téměř zapomenutá. Včera hrozny vypadaly úplně zničené, z toho letos víno nebude.

Takže kdo chce dělat zásoby vína na příští rok, najde na blogu dost tipů. Na zimu doporučuju italská červená, nejlíp z nových Komunitních Bedýnek. Nezapomeňte se přihlásit, podrobnosti jsou tady. Už to vypadá, že se nás Bedýnkářů sejde dost na to, abych víno z Toskánska objednal, ale ještě vyčkávám s objednávkou, aby to stihli všichni, kdo bedýnkovali v minulosti…

Dárek, soukromý dovoz z Maroka. Víno, které muselo podstoupit groteskní anabázi na pařížském letišti při přechodu evropské hranice. Nakonec ji přešlo a dorazilo až ke mně, provázeno komentáři jiných vinných cestovatelů o tom, že dobré víno v Maroku prostě neexistuje. Trochu se spletli…

Střídmá adjustáž, klasická burgundská láhev a plný korek, úplně proteklý, naštěstí bez zřejmých následků na kvalitu vína. Údaj o výrobci zcela chybí, jen logo s textem Thalvin a řeči o tom, že víno vyrostlo v prestižním regionu Rommani a bylo vyrobeno s láskou. Barva je řádně temná, výrazná temně rudá s filovým odstínem, ale bez znaků nazrálosti. Vůně jemně kořeněná, ale Syrah bych neuhodl, žádnou kůži jsem nenašel. Stopy květin a koření, černý rybíz, pěkné. Chuť spíš ovocná s kořenitým závěrem a minerálním tělem. Suché, pokud jde o obsah cukru i pokud jde o dojem z hroznů, suché jako ze spálené, vyschlé země. Výrazné, ale pěkné třísloviny a vanilka. Jasně barikované. Mám ho otevřené už tři hodiny, napřed jsem ho podceňoval s tím, že do horké severoafrické noci to je dobré, ale po třech hodinách se příjemně zlepšuje. 13% alkoholu, na dně lahve půl lžičky depotu. Předpokládám nákupní cenu do deseti Euro, bezvadné.

Nejsem obdivovatelem webových kompilací, tak jsem negůglil, dokud jsem víno nedopil. Dodatečně jsem tady našel firemní web včetně vín. Řeči o historii podniku s belgickými kořeny a o 200 hektarech vinic v Rommani si můžete přečíst tady, k samotnému vínu jsem se dočetl jen to, že pochází z patnáctihektarové vinice a bylo školeno v barikových sudech. Jiný text ovšem naznačuje, že na Syrah se používají pětisetlitrové sudy, tak nevím.

Zatím to na novou Komunitní Bedýnku, severoafrickou, nevydá. Pokud ovšem chcete před dlouhou zimou získat zajímavá vína jižního typu za ceny, za které se prodávají u výrobce, klikněte si na včerejší text o Toskánských Komunitních Bedýnkách tady a objednávejte. Zima bude dlouhá…

Ryzlinková vášeň a zvědavost mě vyhnaly do Mlazic. V pondělí před polednem se mě paní Krausová ochotně ujala a otevřela mi k ochutnání ryzlink, přestože jsem se předem omlouval, že koupím jen jednu lahev a navíc řídím, takže musím plivat. Takže za vstřícnost k neohlášeným návštěvníkům dávám bod.

Nevydržel jsem a tentýž večer obě lahve otevřel. Ta jednoduchá ambaláž s protivně
šedivou etiketou musí mít nějakou podprahovou přitažlivost, měl jsem ještě nedopitá tahle dvě červená. (Jestli Krausovy etikety neznáte, postačí kliknout na webové stránky tady, tam je šedá použitá až extrémně destruktivně.) Ale napřed ještě k tomu, co jsem vyčetl z etiket. Obě vína jsou nezatříděná a deklarovaná pouze jako zemská. Na to bych se vinaře rád zeptal, protože podle kontraetikety (zadní etiketa není vůbec vzadu, ale přitisknutá k přední etiketě, oddělená jen stříbrnou linkou) první suchý ryzlink byl poctivý kabinet (21^o cukernatosti a 12,5% alkoholu), druhý dokonce PS (22,5^o cukernatosti a jen 10% alkoholu, na vysvětlenou taky 31 gramů cukru). Navíc vína nemají žádné lidové ceny, stojí 190 a 200 Kč. Je prostě zjevné, že si je vinař vědomý kvality vína, ale z nějakého důvodu se rozhodl prodávat ho bez zatřídění v panujícím přívlastkovém systému.

První ryzlink, říkejme mu SUD, vyrostl na Mělníku na vápenitém podloží a kvasil v 1250-litrovém dřevěném sudu. Klasická ryzlinková štíhlá láhev je uzavřená korkem. Vinař doporučuje otevřít 2-3 hodiny předem. Světle žlutá barva vína je o odstín sytější než u druhého polosuchého ryzlinku, zřejmě vlivem částečné oxidace v dřevěném sudu. Ve vůni citrusy a meruňky, v chuti příjemně suché, ale plné víno s výraznou, ale čistou kyselinou, s citrusovým a minerálním tělem. Krásně čisté, se středně dlouhou dochutí, opět nesenou citrusovou kyselinou. Lehké a pěkně pitelné, jen bych je soukromě viděl spíš jako doplněk k jídlu než na soustředěné pití. Podle webu (tady) má víno 12% alkoholu, 8 gramů kyselin a 7,6 g cukru. Myslím, že zbytkový cukr dodává vínu plnost a dobře vyvažuje kyselinu.

Druhý ryzlink, říkejme mu POLOSLADKÝ, je pro mě ještě o třídu výš. Je to prostě dobrota, navíc díky kvašení v nerezu o poznání ovocnější a plnější, než předchozí víno. Barva je světle žlutá se zelenavými tóny, už ve vůni se prosazuje dualita kyselin a zbytkového cukru. Pod ním zase citrusy a přezrálé broskve. V nástupu chuti je ještě nesené jemnou bublinkou, po ní přijde ruku v ruce kyselina a cukr. Hodně se podobá předchozímu ryzlinku, až mě napadlo, jestli oba nepochází ze stejné vinice (ze stejného materiálu nejsou, vzhledem k rozdílné cukernatosti moštu.). Stylem míří někam k Mosele, je podobně čistý jako předchozí SUD, ale zbytkový cukr mu dodává rozměr navíc. Navíc bude díky nižšímu alkoholu bezpečnější, pitelnější. Stejně jako u dobrých moselských ryzlinků ani v tomto případě nepůsobí vyšší cukr otravně a únavně, díky výrazné kyselině je naopak svěží. 10% alkoholu, 7,8 gramu kyselin a 30,9 gramu zbytkového cukru.

Jestli budu někdy dělat ryzlinkovou Komunitní bedýnku, chtěl bych do ní Krausův POLOSLADKÝ rýňák. Kdyby to všechno vyšlo a líbil se vám tak jako mně, jeho suchého bratříčka, SUD, byste si už pro srovnání koupili sami…

Po čtyřech ryzlincích z Farkatéky přináším ještě dva Toskánce jako náplast na krátké léto a příliš rychlý nástup podzimu. Včera se zmínil sklepmistr vinařství Marchesi Ginori Lisci, o kterém jsem psal tady, že už sklízejí… hledal jsem náhradu za rychle vypitá vína přivezená z dovolené a korigoval jsem původní představy o tom, jak lacino doma pořídím některá Chianti, která mě oslnila v Itálii. Přesto se do tepání vysokých cen dovezených vín nebudu pouštět. Jednak jsem se Skleničkovým Sklepem aspoň jednou nohou na stejné lodi s dovozci, a jednak si ještě dobře uvědomuju, že jsme v Čechách. V těch Čechách, kde se jeden režim definitivně položil poté, co se jeho nejvyšší představitel ztrapnil závistivým komentářem příjmů jedné zpěvačky (To nemá žádnej z nás, soudruzi!) a kde zanevřeli na bývalého předsedu vlády a vůdce opozice kvůli nesnesitelnému buranství při prezentaci vlastních příjmů a obleků (Kdo z vás to má?), je lepší vyhýbat se komentářům o cenách dovezených vín a vůbec komentářům příjmů svých bližních. To už si ta vína raději přivezu z ciziny sám. To ostatně vůbec není špatnej nápad, možná se s vámi o něj ještě podělím. Co jsem si koupil z Farkatéky?

Rosso dello Sparviero 2007, IGT Toscana
Casale dello Sparviero znamená volně Statek Krahujců, alespoň podle chatrné Italiano delle Bicchiere, italštiny Skleničkovy. 380 hektarů (podle firemního webu) u Castelliny v Chianti s historií sahající zpátky až do šestnáctého století. Krahujčí červené, Rosso dello Sparviero, je cuvée 60% Sangiovese a po dvaceti procentech Merlotu a Cabernetu Sauvignon. 4000 až 5000 keřů na hektar, 80 hektolitrů z hektaru, takže ať dělám co dělám, dává mi to zatížení přes dvě kila hroznů na keř. Nic působivého. 6 měsíců v nerezovém tanku a tři měsíce v lahvi. 13% alkoholu, 5 gramů kyselin, 1,7 gramu zbytkového cukru, ale pozor, 29 gramů bezcukerného extraktu. Podle technického listu dobře pitelné, mladé svěží víno s výrazně ovocitou vůní a příjemnou harmonickou chutí. Můžu potvrdit, že je to typické toskánské víno na běžné pití v segmentu mezi pěti a osmi Euro. Má příjemnou, čirou temně rudou barvu, pěknou vůni po lesním ovoci a koření, totéž ovoce je v chuti spolu s příjemnými tříslovinami a překvapivě dlouhou dochutí. Chuť není přehnaně bohatá nebo elegantní, ale mezi levnými víny na všednodenní pití je to nadprůměrný kousek. Takových vín se v Itálii najdou spousty, někdy lepší, častěji horší, ale v Čechách většinou bývají za turbo-ceny. Tohle stojí 249 Kč, takže ještě snesitelně.

Chianti Classico 2007 D.O.C.G., Casale dello Sparviero
Chianti Classico 2007 se 14% alkoholu je podobný příklad. Víno, které přesně pasuje do své kategorie, do vymezené škatulky, a v zásadě ji překračuje. Podle firemního webu 95% Sangiovese a 5% Canaiola, hustota výsadby kolísá mezi 3 500 a 6 200 keřů na hektar, což je docela podstatné kolísání (ale třeba jsou tam zrovna strmější kopce). Výnos 50 hektolitů na hektar. 12 měsíců ve velkých dubových sudech a nejmíň 6 měsíců v lahvi. Barva je výrazně plnější a temnější, než u předchozího Rosso (zřejmě díky delšímu barikování). Objevuje se v ní kávový tón, přesto je pěkně čirá. Ve vůni lesní plody a koření, taky vanilka a dřevo, vůně trochu působí jako cizokrajné květiny, jak jsem o tom psal nedávno tady. V chuti znatelně koncentrované, husté (kyseliny 5,4 g, cukry 2 gramy, bezcukerný extrakt 31 gramů). Stále výrazná kyselina a znatelné tříslo trochu stahují pusu. Kávovo-likérový závěr. Celkový dojem prudce elegantní, ale uměřené víno, za 379 Kč čistá radost.

Ve skutečnosti jsem jen hledal náhradu za Chianti Classico 2006 od Fontodi, nejlepší klásiko z mé letošní dovolené. To se bohužel v Čechách prodává za cenu, za kterou je pro mě většinou nedostupné. Podle mých prázdninových degustačních poznámek má Fontodi výrazný středomořsky kořenitý závěr, který ve Sparvieru nenalézám, ale taky luxusní cenu 660 Kč. Beru Sparviero!

Dneska překvapím. Vědomě, protože stálí čtenáří vědí, že tady neprovozuju Brownův pohyb od burgundských Grand Cru ke krabicákům a přes supermerkáče zpátky k biodynamikům… asi nejlepší letošní víno jsem otevřel v pondělí. Merlot Veneto 2008 IGT Cornalè, Casa Vinicola Bennati, Cazzano, Verona. Italský Merlot s dvanácti procenty alkoholu.

Pěkná černorudá, temně zakalená barva. Ve vůni už na první čuch rozorané pole, vlhká půda rozseklá pluhem. Černý rybíz a peckovité ovoce, přezrálé a rozkvašené. V chuti pěkná kyselina po MLF, víno je výrazně tělnaté, ale bez přehnaných tříslovin. Suché, plné, opakuje se černorybízový a peckovinový projev. Kyseliny poněkud spálené, krátká dochuť. Popravdě v tom odrůda není moc poznat, ale víno je příjemně plné a bez rušivých projevů, a dobře se pije.

Tipuju to kolem stovky v Bille, kam chodí nejčastěji nakupovat. Je to dárek k narozeninám od syna. Letos mu bylo deset a tohle byl asi první dárek od něj se vztahem k vínu. Tak se nedivte, že víno soukromě hodnotím výš, než všechna letošní burgundská Premier Cru nebo těžce vyhledávané supertoskánce :o) Že si ho považuju víc než dárky od kamarádů – vínoznalců. Už se těším, co mu dám k osmnáctým narozeninám. Uvítám tipy na six-packy vynikajících vín ročníku 2000. Nevíte o nějakých? Mám to těžký – v Burgundsku ročník 2000 za moc nestál, asi budu muset hledat v Itálii… poraďte!

Čelem k masám a ne zády k slunci, parafrázoval kdysi kamarád dobový slogan. V pátek večer jsem se konečně i já přidal k většině, která už viděla Bobule. Podle oficiálního textu distributora „režiséra a scenáristu Tomáše Bařinu napadl námět filmu poté, co se loni vydal poprvé do vinného sklípku.“ To se nedivte, že jsem se Bobulím tak dlouho vyhejbal.  Naštěstí zafungoval efekt nulového očekávání – nebylo to tak strašný. Nechci to s chválou přehánět, ale dalo se na to koukat. Vlastně jediná nesnesitelná věc byla písnička kapely Kryštof, s tou jsem se úplně minul.

Co mi na Bobulích vadilo: Nejhorší bylo neustálé stroboskopické střídání míst záběrů: řidič nasedá do auta, projede pod Rajstnou a po silnici přes novomlýnské nádrže, otočí se v Pouzdřanech a vystoupí v Mikulově. To je asi jako by si Belmondo zapálil cigaretu pod Eifelovkou, potáhl pod hunawihrským kostelem a típnul ji na molu v Bordeaux. Kolik Francouzů by vstalo a odešlo z kina? Ale možná na laické diváky neznalé posvátných vinařských poutních míst to naopak zapůsobí jako propagace, nechci bejt radikální… Serióznost filmu shazuje i reklama na Actimel ve vynucené reklamní přestávce: Martina Sáblíková v ní bruslí v podobných lokalitách nasnímaných stejným filtrem, takže to vypadá jako součást filmu.

A hláškaření, smrtelná nemoc českýho filmu. Na Bobulích je to dobře vidět. Hlášky jako by měly zakrýt nejen chyby scénáře, ale i špatnou práci s herci, špatný výběr exteriérů, špatný obraz. Všechno zaplácne vtipná hláška nebo pokus o ni.

Ocenil jsem použití houslové linky moravské lidové jako alternativy černošského blues: tam, kde by Američan použil muziku Muddyho Watterse, hraje houslový terc. Na rozdíl od toho mála domácích filmů, které jsem viděl, mají Bobule slušný tempo vyprávění, nezadrhávají jako Pendolino. Odvozenost scénáře od Dobrého ročníku je patrná, ale na první pokus to není špatný.

Jenže aby to byl první pokus, to bych nesměl počítat Mertův (a Jirešův) film Opera ve vinici o Fanouši Mikuleckém – na Brzobohatého, Kemra, Čepka a Skopala dnešní herci nemají, stejně jako nemají Bobule na Mertův scénáristický ponor do folklórních reálií včetně dobově neuvěřitelných scén folklórního zpívání v plenéru s až náboženským vyzněním a improvizovanou scénu Sváti Skopala z rockové Folimanky –  pravdivosti tehdejších odkazů se dnešní režiséři s neomezenou vyjadřovací svobodou paradoxně ani nepřibližují. K jejich hanbě dodám, že se o to ani nesnaží. Stačí jim, když se diváci baví.

Jako zábavnej film bez dalších ambicí to není marný. Jen pro člověka, který ten kraj projel z vlastního zájmu víc než dvakrát, je to málo. Na druhou stranu, už se Bobulí nebojím, a klidně si je pustím znova. Podobně jako s vínem, mám radši suchá, minerální bílá, ale někdy přijde vhod i něco sladšího.

V sobotu jsem trochu pochopil ten podivný český fenomén, oblibu burčáku. Vinného polotovaru, meziproduktu, prodávaného a konzumovaného většinou v nekvalitní podobě – tady se můžu prsit, že jsem už ochutnal ve vinném sklepě živý burčák, legendu, které vděčí stovky sezónních prodejců za kšeft s umolousaným sladkým nápojem v petce.

V sobotu na vinobraní v Tróji se stály nejdelší fronty na burčák. Viděl jsem v tom obdobu obliby Blesku a dalších bulvárních novin a časopisů zkříženou s pozůstatky čtyřicetiletého socialistického návyku na fronty na nedostatkové zboží. „Dáte mi ochutnat vzorek z lahvových vín?“ ptal jsem se u stánku jednoho českého vinařství. „Nezlobte se, nemůžeme. Prodáváme jen celé lahve,“ zněla odpověď, ale smysl byl jiný. Na pultu měli stolitrovou konev s burčákem a nestíhali prodávat ani burčák. Tak proč by se ještě patlali s vínem za dvě stovky, když to můžou prodat rovnou, neprokvašené, za stovku. Burčák jsem neochutnal žádný, ale podle vín z českých vinařství, která jsem ochutnal, bych jim dal zapravdu. Ta většinou za dvě stovky nestála.

Výhled z trojské vinice na Prahu je krásný, vinice skutečně působí krajinotvorně a kulturně, ale vína sama zatím jsou spíš suvenýry návštěvníkům než suverénní produkty, které by obstály samy o sobě. Když k tomu přičtete dlouhé fronty na burčák a snahu (některých) prodejců zbavit se podivínů dotěrně se snažících ochutnávat jejich vína, je jasné, proč jsem skončil u stánku zlínského dovozce portugalských vín – prostě tam žádný burčák neměli, jen pár lidí chtělo po půldeci ochutnávat portské. Slečny na to byly připravené a nalévaly.

Abych nezůstal jen u burčáku, to odpoledne bylo krásné letní počasí a na vinici Svaté Kláry přitáhlo spoustu Pražanů. Celý areál vinice je krásně upravený, prezentační materiály o historii pěstování vinné révy v Čechách jsou vzorně zpracované, to je radost číst, a výstavka desítek keřů různých (občas až pofiderně pojmenovaných) odrůd révy spolu s možností ochutnání dozrávajících hroznů je skvělá. Zajímalo by mě, kdo (a proč) zkřížil Pobědu s Košutovem, aby vznikla Pola?

Bylo to krásné odpoledne. Doufám, že všechny hrozny podél cesty návštěvníci nevyzobali jako moravští špačci z loňských reklam Vinařského Fondu. Chci tam někdy vzít děti, aby z mého vinného hobby taky něco měly.

Abstinenti jsou ohroženi nejvíc, zjistili vědci. Je to jistý, je to vědecky prokázaný a je to tady. Abych udělal něco pro vaše zdraví, připravuju další extra zdravé Komunitní Bedýnky. Po těch se každému zbystří zrak, čich i chuť! Druhou nejohroženější skupinou jsou policisté. Ti alkohol nesmějí, proto musí cvičit!

Britský wineblogger (a vinný profesionál) Jamie Goode nedávno tady spáchal téměř seppuku z neopatrnosti, když nepřímo obvinil velkého obchodníka s vínem (Oddbins) z nepoctivého jednání, protože víno, které dostal k degustaci (recenzi) darem jako novinář-blogger se výrazně lišilo od téhož vína, které si koupil. Po reakci obviněného obchodníka se rychle vyjasnilo, že si blogger koupil jiný ročník než ten, který dostal zdarma, a seznam sedmi možných hříchů vína, které to všechno mohly způsobit, se rozrostl o osmou položku, přirozeně nejjednodušší a nejmíň hříšný důvod, proč vína chutnala jinak.

Mám k tomu dvě poznámky. První je k autorovi: nejjednodušší by bylo původní příspěvek smazat. Jamie Goode našel sílu nechat příspěvek nesmazaný, včetně průvodní diskuse, a to je dobře. Všichni děláme chyby.

Druhá poznámka je soukromá. Píšu tenhle blog už přes tři roky. V poslední době se snažím psát víc o vlastních pocitech, myšlenkách a názorech než o faktech a jistotách. Přesto si dobře pamatuju nutkavou potřebu ověřovat každé tvrzení, každý střípek, aby byl neprůstřelný. Nakonec se to nikdy nepovede, každý uděláme chybu, i já jsem jich pár udělal. Jen závidím Goodeovi, že po tak triviální chybě se na něj nevrhnou internetoví vlci jako na Akélu a neroztrhají ho. Že může psát beze strachu z vlastních chyb. Asi je to v nás od dob Rakousko-Uherska: co je psáno, to je dáno. Stejné chyby jako Jamie Goode (jsme) přece udělali mnozí, jen neveřejně. Jasně, že si všichni musíme ověřovat vlastní tvrzení, ale jsem mile překvapenej mírnou reakcí britských čtenářů.

Uvědomil jsem si, že jsem vás už dlouho neotravoval žádnou anketou ani soutěží. Taky jsem už dlouho neprovedl facelift blogu, tak jsem si s ním o prázdninách trochu hrál. (Kritikové řeknou, nemá o čem psát, tak si hraje s fotkama :o) a dobře mi tak!) Původně jsem představu, že by blog měl taky hrát, zpívat a tančit, ale nakonec jsem svedl jen malou animaci z několika fotek, jak vidno v záhlaví, nahoře na stránce. Tak jestli někdo nemáte nic lepšího na práci, můžete zkoušet poznat, odkud všechny ty fotky jsou. Není to žádný reprezentativní výběr, určujícím kritériem byl nudlovitý formát.

Přeskočíme úvodní hrozny (ty jsou z Čejkovic), k následujícím osmi obrázkům napovím, že půlka fotek je z Česka a půlka z ciziny. Nastavil jsem střídání na hysterickou frekvenci s periodou 10 sekund, po čase to zmírním aspoň na půlminutu, aby to nebylo jako když bliká stroboskop. Některé obrázky jsou triviální, některé asi úplně neuhodnutelné… kdo do 24. září určí nejvíc míst, určitě dostane nějaké víno, ale zatím ještě nevím, jaké (ale našel jsem jednu lahev Charvátu z posledních Komunitních Bedýnek, pokud bude mít výherce zájem…) Odpovědi prosím na můj e-mail nebo do komentářů.