(Horní fotku jsem zcizil z webu Marchesi Ginori Lisci.) Stejně jako loni jsme v Toskánsku bydleli pár kilometrů od Querceta a zase jsem se tam vypravil až předposlední den pobytu. To co je blízko, to se tak necení, zpíval kdysi můj oblíbený sextet (čtenář z Dublinu ví…) Myslel jsem si, že Querceto už nepřekvapí, protože jsem od nich měl v loňských toskánských Komunitních Bedýnkách dvě vína a k nim jsem si soukromě nechal poslat i vzorky nových ročníků.

Ale nakonec jsem tam zajel a zašel do sklepa za Kenem Lenzim. Ken je winemaker. Odbočka o překládání: už po několikáté jsem se s tím v Itálii setkal, že winemaker je člověk, který je ve vinařství zodpovědný nejen za sklepní hospodářství (sklepmistr), ale i za péči o vinice. Nechce se mi to překládat českým (moravským:o) slovem vinař, protože si z filmu Dobrý ročník (doporučuju!) pamatuju, že ve Francii je vinař majitel podniku, který se třeba jen jednou za rok přijede podívat na to, jak jeho zaměstnanci dělají víno. Nejradši bych to přepisoval prostě jako winemaker, tvůrce vína. Konec odbočky a zpátky do Querceta: Ken Lenzi předtím několik let sbíral zkušenosti jako zástupce winemakera Ornelaii. Až v roce 2009 přestoupil pár kilometrů na sever a převzal jako ředitel vinařství Marchesi Ginori Lisci.

Takže jsme nakoukli do výrobní haly, přes Lenziho kancelář jsme prošli do Barricaii, sklepa, kde zrají vína v dubových sudech (tenhle sklep je chloubou vinařství, výstavní sklep s klenutými stropy a působivým osvětlením), udělali jsme fotky před výrobní halou a prošli celým středověkým městečkem Querceto do prodejny, kde nám Corrado otevřel dvě lahve Castello Ginori.

Do loňských Komunitních Bedýnek jsem vybral Castello Ginori 2005, hlavně pro ten luxusní zážitek z pět let starého bordeauxského vína. Píšu bordeauxské kvůli složení cuvée – je to 50 : 50 Cabernet Sauvignon a Merlot. Zatříděné (jen) jako Toscana IGT, ale je to nejlepší (a nejdražší) víno podniku. S Kenem Lenzim jsme ochutnali ročník 2006 a 2007. Ročník 2006 se podobá mým vzpomínkám na předchozí 2005, ale je mnohem svěžejší. Má pěknou temně rudou barvu a štiplavě kořeněnou vůni se zahradním ovocem v pozadí. V chuti má docela výraznou kyselinu (díky které by mohlo dobře chutnat u nás v Čechách:), lehkou minerální linku v pozadí a v dochuti mix bobulového ovoce a koření. Podle mého odhadu ideálně nazrálé k pití – zlepšovat se už asi moc nebude. Je to o kus svěžejší a živější víno, než jsem čekal, s pěknou kyselinou, ale žádná bomba. Překvapení přišlo až s Castello Ginori ročníku 2007. To byla ve všech směrech povedená kopie předchozího ročníku, jen o poznání výraznější. Víno stejného charakteru, jen znatelně koncentrovanější a hlavně s výrazným kořeněným závěrem a dochutí, které ho posouvaly nejmíň o třídu výš a dodávaly mu luxusní šmrnc, asi jako když si poprvé v životě zajdete pro sako do Pařížské 🙂

Vyzvídal jsem na Lenzim, co se stalo, protože nárůst kvality se nedal přehlédnout. Bylo to ročníkem? Počasím? Výměnou winemakera? Bylo to těžké hádat, když jsem věděl, že vinice jsou mladé výsadby z let 1999 až 2000. Shovívavě se usmíval a vrtěl hlavou. Ten rok jsme zavedli třídící stoly, řekl.

Druhá odbočka: vzpomněl jsem si přitom okamžitě na moravského vinaře, s kterým jsme před rokem nebo dvěma probírali rozdíl mezi moravskými a burgundskými Pinoty. Jako konzument a amatér jsem stáčel řeč na burgundské extrémně nízké výnosy a selekci hroznů při sklizni. „Já nevím, co bysme mohli dělat líp,“ krčil rameny. „Zavedli jsme třídící stoly,“ řekl mi Ken Lenzi. Vysvětlivka: třídící stůl je běžící pás jako ve fabrice, ze kterého několik pracovníků vyhazuje nedozrálé, přezrálé nebo poškozené hrozny pře zpracováním. Ty vyhozené se mohou použít na nějaké jiné víno, ale nepatří do nejlepšího, prestižního vína podniku. Konec odbočky.

Mám z té návštěvy zase staré známé poučení, že víno se nemá hodnotit před ochutnáním. Moje odhady, že následující ročníky nepřekvapí, byly prostě chybné. A když uvažuju o dalších monteskudájských Komunitních Bedýnkách, láká mě to dát do nich dva ročníky Castella Ginori, abych na nich ukázal rozdíl spočívající v přísném výběru nejlepších hroznů. Castello Ginori 2007 se prodává za 20 Euro, ale srovnání s ročníkem 2006 by mohlo být zajímavé…

Dvě toskánská červená koupená v Podere Casanova v Castel San Gimignano, v prodejně družstva asi dvacítky toskánských výrobců vesměs zaměřených na organické hospodaření.

Monty’s 2009 (13,5% alk.) inzeruje na etiketě certifikované hrozny v organickém režimu už od roku 1990 s dodatkem „vhodné pro vegany.“ Cuvée Sangiovese (70%) a Merlotu (30%). Záměrně jednoduchá ambaláž, laciný korek, ale víno je nezaměnitelně toskánské. Má rudou barvu s kávovým tónem, vůni lesních plodů a růží a lehce navinulou chuť zralého ovoce. Má pěknou kyselinu a i bez barikování příjemné třísloviny. Brzy po otevření mělo ještě sirovodíkový štych, který vzbuzoval podezření, ale po několika hodinách v otevřené lahvi už je zcela bez výhrad. Je to lehké suché víno, vhodné (myslím) jako společník k jídlu, podle mě nejen pro vegany – pro mě spláchlo pizzu s pancettou i se šunkou výborně. Nepřehání to s koncentrovaností ani s elegancí, je tak trochu rustico (v souladu se svojí etiketou) ale jistý půvab si nese.

Il Conventino 2003 (14 % alk.) je naopak sedm let staré víno, vyzrávané v dubovém sudu (částečně v bariku). Cuvée odrůd Sangiovese grosso, Canaiolo, Mammolo a Grechetto, taky se prezentuje jako produkt biologického zemědělství. Světle rudá barva je už přemožená kávovým odstínem a neomylně naznačuje vyšší stáří vína. Vůně je jemná a kořenitě štiplavá, jde do lesních plodů, najde se i kůže. V suché chuti jsou stále patrné třísloviny, ale kyselina už ustoupila. Je to bezvadně pitelné, ale vyrušuje mě dojem, že je víno už na sestupu, za vrcholem.

U obou vín jsem sice zaznamenal jisté výhrady, ale obě mají jednu velkou přednost: jasně přiznávají místo původu. Jsou zřetelně toskánská, odrůda Sangiovese i Toskánsko jako místo vzniku je v nich dobře poznat.

Toskánská slámovka z malého vinařství (web) v městečku Guardistallo. Překvapivě jen 12% alkoholu a žádné informace o odrůdě na etiketách. Z trávníku a parkoviště u vinařství je báječný výhled na sousední Montescudaio.

Podle informací z vinařství se vyrábí z hroznů odrůd Trebbiano a Malvasia. Hrozny se suší na slámových rohožích, po vykvašení se víno uzavře v dvěstělitrových sudech na pět let. Barva ukazuje stáří i oxidaci (tradičně se v sudech nechá pár litrů místa a sudy se nedolévají, aby víno rychleji oxidovalo a stárlo), je zlatá až dohněda. Vůně zase prozrazuje oxidaci, ale zároveň je hroznová nebo spíš rozinková. V chuti je zbytkový cukr, sametová jemnost a příjemná kyselina. Nejsem objektivní, klidně bych napsal, že zbytkového cukru je jen malinko, ale spíš ho vyvažuje kyselina. Půllitrová lahev stojí 12 Euro.

V Itálii se Vin Santo doporučuje mimo jiné k sýru doprovázenému medem, ale toskánská babička nám ho před rokem naservírovala s cantuccini, sušenkami o tvrdosti diamantu, o jejichž účelu a poživatelnosti jsem do té doby pochyboval. Zkamenělou sušenku namočíte na minutu do malé skleničky s dezertním vínem a nasáklou, rozmočenou, ji ujídáte. Najednou život začne dávat smysl…

V Toskánsku jsme s dětma kupovali čerstvé, měkké cantuccini v několika verzích, s lískovými oříšky, mandlemi, čokoládou, s želé… Čerstvé cantuccini byly naopak prudce jedlé. Prodávají se na váhu, a když jsem jich koupil dvacet deka dětem jako KPZ na nějaký výlet, obvykle jsme je snědli už cestou z pekárny. Vin Santo jsem přivezl jen pár lahví pro návštěvy nebo veřejnou degustaci, ale zároveň jsem v Kobylisích objevil supermercato Grazie s typickými kamennými sušenkami catuccini. Po otevření první lahve se zdá, že na návštěvy nic nezbude, moje železná vůle roztává jako sníh na jarním slunci… Výrobce tvrdí, že víno po otevření vydrží v lednici přes půl roku (aby ne, když zrálo pět let v dopola dolitém sudě), ale to je utopie, otevřená půllitrovka nepřežije ani tři dny – a to jsem si myslel, že mě na slámovku nikdo nenachytá…

Caiarossa (web) je asi nejambicióznější projekt, s jakým jsem se zatím v toskánské denominaci Montescudaio setkal.

Na konci devadesátých let minulého století koupil Eric Albada Jelgersma, holandský vlastník dvou margauxských chateaux (Château Giscours a Château du Tertre) pozemky u Riparbella, kousek od Ceciny na toskánském pobřeží. Nechal udělat půdní rozbory (název vinařství je odvozený z místního označení pro zdejší červeně zbarvenou půdu) a osadil několik svahů keři Sangiovese, Cabernetu Franc a Cabernetu Sauvignon, Merlotu, Mourvédru, Syrahu, Grenache a Petit Verdotu a dvěma bílými odrůdami (Chardonnay a Viognier). Dnes má vysázených asi šestnáct hektarů na několika sousedních parcelách. Když se podíváte na web vinařství, je tam zábavná puzzle-animace jednotlivých parcel a odrůd, ale když přijedete do vinařství, uvidíte, že každá odrůda je na vlastním pozemku, na vlastním svahu, přírodně zřetelně (a přirozeně) odděleném od ostatních, a všechny se sbíhají z jednoho kopce do údolí pod novou budovou vinařství.

Samozřejmě k tomu postavil novou budovu, nápadnou už cihlově červenou barvou (Caiarossa, přeci!) v zeleném údolí, ale uvnitř velmi účelně zařízenou. Jako logo používá vinařství obrázek staré etruské sochy boha Dionýsa.

Prvního července jsem měl to štěstí, že mě vinařstvím provázel člověk nejpovalanější – mladý, odhadem třiatřicetiletý sklepmistr a agronom Dominique Génot, který vystudoval vinařství v roce 2003 v burgundském Dijonu a později i agronomii v Bordeaux. Ve vinařství má na starosti nejen sklepní hospodářství, ale i vinice. Že mi odpustil poplatek 10 Euro za prohlídku podniku a degustaci, to jsem přičetl jeho dijonským studiím a tomu, že jsem dorazil v tričku jednoho burgundského vinařství :o)

Ukázal nám na mapě jednotllivé parcely, provedl nás výrobní halou a zázemím a ukázal lahvovací linku, sklad, sklep se sudy, kde víno zraje. Zdůraznil, že vinařství je od počátku certifikované jako organické a biodynamické (Ecocert a Demeter), a že vína kvasí bez přidání selektovaných kvasinek (na webu uvádějí, že i mědi ve vinici používají mnohem méně, než je dovoleno). Celá budova a zázemí vinařství je postavené jako gravitační, hrozny a mošt tedy putují z vinice do technologie vlastní gravitací, bez pump a přečerpávání. Mošt se dost dlouho maceruje, asi 3 týdny. Ze všech těch červených odrůd, jejichž složení tak připomíná Chateuneuf-du-Pape, se dělají jen dvě červená vína, ale pan Génot trval na tom, že to složitě složené cuvée vyjadřuje Toskánsko a ne Chateuneuf :o)

Vinice jsou osázené s v Toskánsku nevídanou hustotou 9.000 keřů na hektar, úroda se redukuje už předem na vinici a následně při sklizni na třídících stolech. I na mých fotkách je poznat docela malá vzdálenost mezi řádky (cca 1,3 metru) a proměnlivý, občas docela strmý sklon vinic. Prostě od začátku do konce jde podnik důsledně za kvalitou. V souvislosti s komplikovaným složením cuvée to může nechávat prostor pro pochybnosti, ale degustace dvou vín je docela smazala. (Kromě nich Caiarossa vyrábí dvě bílá vína. Caiarossa bianco je směs Chardonnay a Viognieru, Oro di Caiarossa je slámovka, sladké víno vyrobené z vysušených hroznů.)

Pergolaia 2007 IGT Toscana je montescudájské cuvée 90% Sangiovese a po pěti procentech Cabernetu Sauvignon a Merlotu. Samozřejmě převažuje ovocný projev Sangiovese, který dvě další odrůdy jen změkčují. Žádný barik, víno je částečně z pětisetlitrových dubových sudů a z nerezu. Výnos je 50 hektolitrů z hektaru, redukuje se už ve vinohradě (zelenou sklizní) a částečně selekcí hroznů po sklizni na třídících stolech. Příjemné pití, nesrovnatelně jemnější než běžné Montescudaio DOC. Cena je taky vyšší, 13,50 Euro.

Caiarossa 2005 IGT Toscana je klasa, navíc z mladých vinic vysázených v letech 1999 a 2000. Cuvée všech těch nahoře zmiňovaných modrých odrůd má stále pěkné kyseliny. Vzniklo smísením partií vyzrávaných v bariku, ve velkých sudech a snad i v nerezu, ale barik rozhodně není nápadný, spíš bych řekl, že už vyprchal. Nízké výnosy ve vinici (do 25 hl z hektaru) zřejmě odrážejí francouzské zkušenosti majitele i sklepmistra. Krásně bohaté, komplexní víno, pěkně pitelné, k jakému bych si nepředstavil žádné jídlo, ale jen jednu lahev solo na celý večer. Podle toho, jak smáčí skleničku (nápadné mosty), je husté, ale neunavuje tím v puse. Dlouhé, s kořeněnou dochutí na patře.

Jak vína z Rhony často poznám podle Syrahu, tak musím dát zapravdu Dominique Génotovi, že tohle víno je toskánské – žádné dluhy u Chateauneuf-du-Pape. Podle etikety má 14,5% alkoholu, ale podle mě je jemné, elegantní a hlavně pitelné, lákavé k dalšímu napití. Cena ve vinařství 40 Euro je dobrá. Jak už jsem psal v úvodu – asi nejambicioznější projekt v Montescudaio DOC.

V úterý odpoledne na mě z Novinek.cz vykoukla tahle zpráva, že nejvíc Pražanů jezdí dvaadvacítkou. Za tři květnové dny sečetli více než milión cestujících. Nejvytíženější tramvajovou linkou je podle průzkumu číslo 22, kterou se za den svezlo více než 125 tisíc lidí. Na druhém místě je linka 9 se 110 tisíci cestujícími.

Začal jsem bilancovat, jak to mám s dopravou já, a teď vám řeknu na rovinu, co si o tom myslím. Nejoblíbenější dopravní linkou pana Skleničky je průsmyk na Brenneru. Na druhém místě je francouzská silnice RN74, která vede z Dijonu na jih. Vlastně jí radší jezdím od jihu na sever, to máte všechny ty slavné šardonkové a pinotové svahy po levé ruce, což je pro řidiče pohodlnější.

Už před osmi lety mě uhranuly silnice v italském vnitrozemí. Nejen Via Aurelia, která mě bleskově přepraví od etruských pláží k bolgherským vinařstvím, ale hlavně místní Strade del Vino. Náhodou jsem se připletl na jednu z nich, Strada del Chianti asi, a každých pět set metrů zastavoval u další farmy s cedulí Vendita diretta – Vino e Olio, ochutnával a nakupoval. Musí to bavit i řidiče – abstinenty, nečekané průhledy do toskánské krajiny mi každoročně připomínají, abych si koupil lepší foťák. Tady jsem poprvé zažil, jak se italští vinaři starají o náhodné návštěvníky, ochutnávky slavných vín v bolgherských trafikách, kde mívají v chladničkách pod dusíkem osmero lahví za drobný poplatek, nebo drobné zajížďky k místním slavným vinařstvím podle všudypřítomných cedulí.

Když objevíte na křižovatce pod Guardistallem, třicet kilometrů od Montecatini, směrovku „Fattoria Sorbaiano,“ pomyslíte si, že Sorbaiano určitě stojí za vidění a zatoužíte tam zajet. Snad jen v našich končinách si myslíme, že fanoušek cestující za vínem dvě stě kilometrů je blbec, který si zaslouží zpestřit cestování blouděním, a tak ho v tom vymácháme jako první křesťani novokřtěnce v řece. Kdo to přežije, to je náš člověk už nafurt.

Alsaské vinné stezky jsou v porovnání s italskými až příliš civilizované a uspořádané. Díky německému vlivu v Alsasku a podobnému odrůdovému složení alsaských vín se tam cítím jako doma, ale není to takové vzrušení, jako ochutnávat relativně exotické toskánské odrůdy. V Burgundsku je to jiné, tam na vás dýchne historie. Nejen štíhlými kamennými kříži uprostřed vinic nebo kamennými dvorky ve vinařských obcích (beztak při podrobnějším pohledu za vrata zahlédnete na kamenném dvorku teréňák od BMW nebo Porsche).

Historie se projevuje především klidnou kontinuitou šesti století pěstování dvou nejvhodnějších odrůd a postupným kultivováním vinohradů, sklepních postupů i náhodných návštěvníků. Mimochodem tuto sobotu to bude 616 roků, co burgundský vévoda Filip vydal dekret přikazující odstranit z burgundských vinic odrůdu Gamay (jen pro oživení historických souvislostí, bylo to už v době, kdy se v Praze učilo na Karlově Univerzitě, ale ještě předtím, než se Jan z Husince stal jejím rektorem a vyhnal z ní Němce). Byl to první pokus o řízení kvality burgundského vína. Měl za následek omezení odrůdového složení vinic (Pinot Noir a Chardonnay), vzestup kvality a světovou pověst burgundského vína.

A všem zastáncům nulové tolerance alkoholu za volantem s radostí připomínám, že zmiňované vinařské dálnice a silnice jsou bezpečně sjízdné i přesto, že je zde povoleno půl promile alkoholu v krvi, a pokud můžu laicky soudit od vidění, Italové i Francouzi si k obědu běžně víno dopřávají. Že je alkohol na silnicích typická česká mediální pověra, to mi připomněl prázdninový článek o českých cyklistech – pivařích v páteční příloze Lidovek. Autor v něm zmiňoval italské cyklisty, kteří prý na silnici vzorně sportují a alkohol nepožívají. To by ovšem nesměl sedět na zadku v Čechách – kdyby chvíli poseděl v italském baru u silnice, sotva by přehlédl skupinky cyklistů v slavných dresech, které každou chvíli vejdou, nechají si namíchat (každý cyklista jiný) koktejl s alkoholem a zase vyrazí po rozpálené silnici. Lahev s vodou na kolech nevozí – proč taky, když je všude tolik barů :o)))

Braňo Chovan na svém webu umisťuje vinařství Castello del Terriccio do denominace Bolgheri, někteří místní vinaři zase tvrdí, že patří do Montescudaio DOC. Nejspíš je to tím, že je to úspěšný podnik, a úspěch má, jak známo, mnoho otců (jen neúspěch je sirotek). Sám na to nemám názor, protože jsem letošní návštěvu nakonec pro vzdálenost, lenost a čtyřicetieurové vstupné zrušil. Vinařství samé (web je tady) jakoby se k žádné denominaci nehlásilo, všechna vína jsou zatříděna jen jako IGT. Nakonec podle mapy a etikety, kde je jako sídlo uvedena Castellina Maritima, vyhrává Montescudaio, ale když jsem si o něm v červnu sháněl informace, měl jsem dojem, že vinařství samo leží až za severní hranicí denominace Montescudaio (ale vinice tam mohou ležet…).

První dojmy? Typická italská designová etiketa vína. Temně rudá barva ve skleničce s náznakem čajového tónu, hádám na lehkou filtraci nebo zcela bez filtrace (ale vzhledem ke způsobu prodeje vinařství to asi bez filtrace nebude), rozhodně ne jiskrná barva. Vůně je zpočátku nenápadná a jen pomalu se rozvíjí, nabízí malinové dřevo – ovocné vůně a příslib tříslovin a koncentrace. Po ohřátí a provzdušnění se rozkošatí a je až parfémově expresivní. Bobulové ovoce, ostružiny a růže spolu s alkoholem. V chutí se prosazuje ovocná kyselina, víno je šťavnaté (tohle slovo nepoužívám často, ale tady je namístě!). Zároveň nečekaně tělnaté, s neagresivními, ale výraznými tříslovinami a mírně kořenitým závěrem. Koncentrace a tělnatost jsou hlavní zbraně, už jsem chtěl napsat, že chuťové dojmy brzo končí, ale než jsem to zformuloval, objevila se na jazyku kořenitá dochuť a zůstává tam docela dlouho. Po ohřátí se stejný kořenitý tón prosazuje i v chuti, víno je proměnlivé a podle doby od otevření nabývá nových podob. Tabák, lesní směs, ale i zemité tóny. Píšu to ještě předtím, než jsem prozkoumal webovou nápovědu, takže můžu hádat: směs CS-Merlot-Sangiovese (podle pepřového štychu na špičce jazyka by tam mohl být i C Franc, a jestli se hodně seknu, tak to před zveřejněním smažu, ať neudělám panu Skleničkovi ostudu :o)))

Po delší době to začíná být s analýzou vína na letní zahradě nahnuté, objevuju i zelené tóny posečené trávy a sušeného sena a rozhlížím se po okolních zahradách, protože jsem si vzpomněl, jak mi v Toskánsku zkazil jednu degustaci pan domácí, když chodil kolem domu s krovinořezem a sekal kdejaký kout trávníku. Nic proti bzučení křovinořezu, ale aromata posečené trávy ve vzduchu mě úplně vykolejila…

Pro kontrolu usrkávám z organického Chi Classico 07, ale to je o dvě třídy tenčí, postavené jen na kyselině, kdepak s tím na Tassinaiu! Ve vůni je stále znát zelený tón, ale podle chuti se dá jednoznačně soudit na to, že se výrobce rozhodl jít cestou výběru kvality. Chuť je koncentrovaná, třísloviny (i kyseliny) jsou přítomné, ale jen v příjemné míře (hustota není doháněná tříslovinami), víno není z přezrálých hroznů (a není ani z nedozrálých, v chuti žádné nezralé tóny neobjevuju).

Podle webu (o den později) víno zůstává ležet na slupkách ještě dva týdny po kvašení, potom se přetočí na 14 měsíců do barikových sudů (z poloviny nových), každá odrůda a každá vinice zvlášť. Ročně se vyrobí přibližně 100.000 lahví Tassinai. Směs CS, Sangiovese a Merlotu. Usedlost byla v majetku rodiny Serafini Ferri už v devatenáctém století, ale historie vinařství začala až po druhé světové válce. V roce 1975 těsně před kvalifikací do italského olympijského týmu shodil kůň současného vlastníka Rossiho di Medelana. Při pádu si poranil páteř a musel ukončit závodní kariéru a radikálně změnit svůj život. V následujících letech se rozhodl věnovat se vinohradnictví, ale až v roce 1986 došlo k tomu, že vinařství přestalo prodávat víno nenalahvované a zaměřilo se na nejvyšší kvalitu bez jakýchkoli kompromisů.

Víno sice chválím, ale můj šálek čaje to není – vyhledávám vína lehčí, méně koncentrovaná. (Zadní etiketa ukazuje 14% alkoholu.) Tassinaia (25 Euro v toskánské vinotéce) je až třetí víno vinařství, které se po vzoru úspěšných předchůdců z Bolgheri (Sassicaia, Ornelaia) zaměřuje na „bordeauxské“ směsky, tedy vína postavená buď na Cabernetu Sauvignon nebo na Merlotu.

Klasická lahev. Příjemná, jakoby „na koleně“ vyrobená etiketa sugeruje dojem malého vinařství, a citovaný nápis, „Imbottigliato dal viticoltore Pietro Majnoni“ to korunuje. Ten text je až úplně dole, ukázka toho, jak mají Italové zažitý marketing: taky vždycky vysvětluju zákazníkům, že poslední slova z reklamního textu jsou důležitá, protože si je zákazník přečte nakonec a můžou ovlivnit jeho rozhodnutí. „Lahvováno vinohradníkem Pietro Majnoni“ mi říká, že jde o starou dobrou ruční práci, jakoby Pietro stál u linky a sám víno lahvoval. Co vám asi řekne na jiné lahvi stejně umístěný nápis „Selected by Tesco„?

Majnoni Guicciardini je menší vinařství ve Vico d’Elsa, poblíž Florencie, které hospodaří na dvaceti hektarech vinic. (Patří k němu i olivové háje a 45 hektarů lesa, včetně patnácti hektarů vysazených nově po roce 1998.) Hrozny Sangiovese a Colorina pocházejí z organického zemědělství, víno má 14,5% alkoholu. Ve skleničce se tváří jako Chianti, (temná rudá barva s čajovým odstínem), voní jako Chianti (vábná lesní směs s převahou ostružin, jemná vůně) a chutná jako mladé Chianti (naneštěstí se spoustou tříslovin). Třísloviny ze sudu zatím prohrávají boj s tříslovinami z hroznů (a nejspíš i z třapin), víno je nabušené extraktem. Dávám ho odstát do karafy a nadávám si, že jsem podlehl lákání etikety a otevřel ho příliš mladé. Třísloviny spolu s vyšším alkoholem vysušují pusu a naznačují, že jsem měl ještě rok nebo dva počkat. Ale když si zkusím představit víno bez nich, docela se těším.

Za tři hodiny v karafě třísloviny ustoupily, ale stále jsou znát na celkovém dojmu, který svírá pusu a dělá dojem přílišné vyprahlosti a vysušenosti. Horký a kořeněný závěr, středně dlouhé. Vyprahlost k Sangiovese patří, ale dlouho jsem jí nemohl přijít na chuť, dokud jsem si vloni pořádně nevšiml hlubokých, centimetr i víc širokých trhlin v půdě pod nohama na zemi vyprahlé slunečním žárem. Spadnout mi do té škvíry propiska, už bych ji nevykopal. Naše průvodkyně nás poučila, že denominační pravidla pro Chianti Classico zakazují zavlažovat vinice. Od té doby si spojuju vyprahlost Sangiovese s cestovatelskými zážitky a možná tomu líp rozumím, nebo mi to aspoň líp chutná :o)

Fattoria Sorbaiano leží na kopečku naproti mohutné středověké věží Montecatini Val di Cecina, z degustační místnosti má úchvatný výhled na údolí Ceciny táhnoucí se až k etruské Volteře.

Sorbaiano má z monteskudájských vinařství možná nejdelší historii, rodina současných majitelů koupila podnik už v padesátých letech minulého století. Při letošní návštěvě jsem viděl na zdech diplomy z Vinitaly za vína z ročníku 1990. Už jsem se tady rozepisoval, že jsem v roce 2004 náhodou zabloudil na garážovou degustaci jejich vín v Montecatini, trochu víc jsem o nich napsal vloni, kdy jsem tři jejich vína nominoval do loňských Komunitních Bedýnek. Domluvil jsem si na letošní dovolenou návštěvu s obchodní ředitelkou paní Grazií Picciolini, ale pochyboval jsem, jestli bych loňská vína dal do Komunitních Bedýnek znova – hlavně Lucestraia se mi zdála příliš vyhraněná. Ale krátké přechutnání to všechno změnilo.

Napřed jsme ale proběhli sklepní hospodářství, barikový sklep ve kterém zraje Rosso delle Miniere i výrobní halu s moderními nerezovými tanky. Chodbou lemovanou betonovými tanky jsme došli k plnicí lince, vyprosil jsem si návštěvu linky jako úlitbu dětem, které jsem měl s sebou a které z loňské návštěvy Chianti nadchla nejvíc běžící lahvovací linka v La Brancaie. (Podrobněji o Sorbaianu v loňském článku nebo na webu vinařství.)

V degustační hale mi paní Picciolini otevřela čtyři vína, základní bílé a červené, novou Lucestraiu 2009 a Rosso delle Miniére 2004.

Montescudaio Bianco 2010 DOC je směs 80% Trebbiana a po deseti procentech Vermentina a Chardonnay. Hodně suché, svěží, s pěknou kyselinou, ovocným projevem a minerálním závěrem. Nic světoborného, ale při ceně kolem pěti Euro dobré každodení pití k jídlu.

Lucestraia 2009 DOC je částečně (mírně) barikovaná směs stejných odrůd, ale s podstatnějším poměrem Chardonnay (30%) a Vermentina (20%) a s výrazně redukovanou sklizní. Loni byla vyrobená ze zřetelně přezrálých hroznů, letos je mnohem svěžejší, lehčí, přístupnější, přesto stále docela komplexní a harmonické víno. Podstatně se mění s teplotou. Podchlazená na doporučovaných 14 stupňů je svěží, s limetkovou a jemně vanilkovou vůní. Příjemně plná v těle, ale s pěkným minerálním závěrem. Při ohřátí vystupuje medová chuť, Lucestraia těžkne a vystupuje přezrálost hroznů – zdaleka ne tolik jako v předešlém ročníku, ale přesto znatelně. Hned se mi zalíbila a koupil jsem tři lahve pro domácí ochutnávku, ale v Sorbaianu jsem ji pil vychlazenou.

Montescudaio Rosso 2010 DOC je směs 80% Sangiovese a 20% Montepulciana. Proti takovému cuvée mám hned dvojnásobnou nedůvěru, jednak vůči monteskudájským cuvée se Sangiovese, jednak vůči odrůdě Montepulciano – zatím jsem se setkával jen s levnými víny z téhle odrůdy. Tady to funguje, Montepulciano víno příjemně zjemňuje a zakulacuje, výsledek je pěkně pitelné víno k jídlu – vino da tutto pasto, jak se říká v Itálii. Zase nic světoborného, ale s cenou kolem sedmi Euro bezvadné každodenní pití.

Rosso delle Miniére 2004 DOC je asi nejambicioznější víno Fattorie Sorbaiano. Cuvée 60% Sangiovese, 30% Cabernetu Franc a 10% Malvasie Nera je letos krásně vyzrálé, plně ovocné s výraznou kyselinou, s mizejícími taniny (necelý rok v barikových sudech) a hladivým dotykem pepře v závěru. Mezitím můžete hledat a nalézat papriku, tabák i kávu. Znatelně svěžejší než předchozí ročník, který jsem měl jako bonus v Komunitních bedýnkách – ročník 2003 byl zřejmě i v Toskánsku spálený, tohle víno je po sedmi letech v lepší formě. Cena je asi dvacet Euro, přesto se za něj přimlouvám – stojí za to.

Fattoria Sorbaiano mě příjemně překvapila. Po loňském nákupu jsem čekal podobná vína, ale podle degustace čtyř vín se zdá, že letošní produkce je o třídu lepší, než loňská: je svěžejší a vyváženější.

V pátek bylo zataženo, v sobotu dokonce zapršelo. Zrušil jsem dětem návštěvu Akvaparku a zůstal v posteli do desíti. Při pohledu na zamračené nebe nikdo neprotestoval. Pan domácí přišel a komentoval počasí, jakoby se za něj omlouval. Tak jsem ho trochu škádlil. Řekl jsem mu, že u nás doma nikdy neprší, a do Toskánska jezdíme právě kvůli tomu, abysme trochu zmokli. Pochválil mi děti, že jsou hezké. Počasí se tím nevylepšilo, jen včera načaté Chianti chutnalo o trochu líp.

Některé obrázky nám připomínají, že stárnutím se svět nestává lepším ani hezčím. Jakoby nám chtěly ukázat, že dobře už bylo. Při předchozích návštěvách Itálie jsem hledal lacinější pumpy, kde benzin stával 1,20, 1,30 nebo i 1,40. chjo

Rezignovali jsme na opalování a koupání a udělali si krátký výlet do Bolgheri. Cestou se rozpršelo, za Bibbone jsme míjeli krásně opečované vinice Ornelaii a Tenuty Biserno, kupodivu oplocené. Pronikl jsem za plot Biserna a koukal, že na prvním keři v řádce viselo snad třináct hroznů, ale na dalších už jenom pět :o) ale stejně se mi to zdá jako velké zatížení, jestli jde o vína s cenou ke stovce Euro za lahev.

Zajeli jsme k Tenutě San Guido, výrobci Sassicaii, na bleskovou ochutnávku. Srovnání dvou fotek (v úvodu z letošní návštěvy v San Guido, nahoře z roku 2009) mělo dokumentovat, jak mi rostou děti, ale spíš ukazuje rozdíl mezi normálním a deštivým počasím v Bolgheri.

V prosinci jsem na pražské zastávce roadshow Gambero Rosso chutnal Sassicaiu 2007, v San Guidu dávali už Sassicaiu 2008. Nulasedmička byla výborná, prázdninová nulaosmička mě soukromě zklamala – měla příliš vysokou kyselinu a ještě hodně tříslovin. Obdivovaná vyváženost byla spíš příslibem než realitou. Samozřejmě je Sassicaia 08 ještě příliš mladá, ale matně si vzpomínám, že když jsem takhle v Bolgheri v roce 2007 pil Sassicaiu 04, bylo to mnohem harmoničtější a vyváženější víno. Jako nultý vzorek jsem si dal Pactio 2009, stoprocentní Sangiovese z Maremmy, víno na kterém se vlastník Tenuty San Guido také podílí. Jako u mnoha jiných nových toskánců, i tohle bylo hutné, robustní víno, zrovna ten projev, které u Sangiovese nevyhledávám.

Cestou zpátky jsme mezi Bibbonou a Casale Maritimo našli v polích malou opuštěnou rozhlednu. Chtěli jsme na ni vylézt, ale byla zamčená, tak jsme aspoň z vyvýšeniny, na které stála, obdivovali zvlněnou toskánskou krajinu s vinicemi, olivovými háji, cestami lemovanými cypřiši a typickými kamennými domy na vrcholcích kopců. Jít vandrem pěšky po takové krajině skoro nedává smysl, je příliš rozlehlá a členitá, aby se dala postihnou z lidské perspektivy. Autem se dá projet a vidět, pokud máte čas každou chvíli zastavovat a kochat se – kochání za jízdy hrozí často karambolem. Nejvhodnější se mi zdá průlet letadlem, tím by se snad dala krajina a její proměnlivost postihnout nejlíp.

Povinné cviky mých italských dovolených, ještě k nim patří Vermentino di Sardegna od Sella e Mosca. Nicméně tohle víno si kupuju od první návštěvy Itálie, každý rok je jiné (a pokaždé mě baví). V zásadě je to lehké pitelné bílé postavené na toskánském Vermentinu (s povoleným přídavkem do patnácti procent další odrůdy, v tomto případě Sauvignonu Blanc). Předchozí ročníky jsem komentoval třeba tady a tady.

Už několikrát jsem tady ventiloval svoje dohady, že v některém ročníku mohlo být těch procent víc, než patnáct, před dvěma roky mělo víno silně sauvignonový projev. V roce 2010 se změnila ambaláž, nový kulatější tvar lahve působí hravěji a méně robustně. Letos je to mnohem víc Vermentino a projevem jde spíš do burgundských šardonek. Barva je světlá slámová, vůně citrusová až do pomerančů, se stopou meruněk. Chuť je suchá, s drobným perlením v náběhu chuti a pěknou kyselinou (citron, limetka, při ohřátí broskev). Trochu sauvignonových tónů ve vůni i v chuti zůstalo, ale neruší, spíš jen vhodně doplňují. Jemně minerální závěr. Harmonické a nevtíravé. Je krásně pitelné, svěží, výborné, ale s cenou třináct Euro už se cpe mezi dobré burgundské šardonky. Na ně bohužel nemá, to jsou ještě o třídu těžší váhy. Takže váhám – víno je ve své třídě perfektní, ale s cenou 12-18 Euro v italské vinotéce se už tlačí mezi lepší společnost, než by mělo.