Do Itálie jsem se letos chystal už dvakrát, ale vyšlo to až napotřetí. Těšil jsem se moc, letošní počasí v Čechách nestálo za nic. V Římě bylo v sobotu 20 stupňů. Na dobrý věci se snadno zvyká, ale ještě v neděli jsem to úplně nezpracoval (viz poslední fotka). Přijelo pro nás (letěl jsem s Petrem Štěrbou z Vino Italiano a estonským obchodníkem Aare Karolinem, na místě se postupně přidalo několik dalších hostů) auto a za dvě hodiny nás odvezlo do Umbrie, do vesničky Fabbri u Montefalca. První den nás hostilo vinařství Rocca di Fabbri.

Večeře se podávala půl hodiny po našem příjezdu. Měl jsem štěstí, ještě než jsem se rozkoukal a zjistil, kdo je kdo, sedl jsem si ke stolu naproti majitelce a vinařce Robertě Vitali a vedle její sestry. Jako předkrm byly plátky místních sýrů s marmeládou z hroznů Sagrantina. Marmeláda byla senzační – překvapivě ne moc sladká a skutečně jemná. K tomu základní bílé z místní odrůdy Grechetto.

První chod byla (samozřemě) pasta s jednoduchou rajčatovou omáčkou a drobky vepřového, k tomu základní červené Montefalco Rosso 2010. Jednoduché víno k jednoduchému jídlu. Fígl byl v tom, že jak omáčka, tak víno měly podobný lehce kořenitý závěr a krásně k sobě pasovaly. Vysoká škola vaření :o) tohle bych chtěl umět!

Čekání na další chod jsme si krátili koštem místního olivového oleje a vínem Montefalco Rosso Riserva 2007. Riserva už je skutečně seriózní, dospělé víno. Vrstevnaté, strukturované, ale ne příliš těžké.

Jako druhý chod šly tenké plátky vepřové pečeně s omáčkou a bramborovým salátem. Pečeně byla delikátní a salát mi připomínal ten náš český sváteční. K tomu Sagrantino Montefalco 2008, těžké víno s výraznými taniny a vysokým alkoholem. V pozadí za Sagrantinem naše hostitelka, Roberta Vitali.

Jako dezert domácí sušenky (název jsem zapomněl) podobné toskánským cantucci. A podobně se namáčely do sladkého Sagrantina 2005 Passito, slaďáku, který se vyrábí z vysušených hroznů, ale na rozdíl od toskánského Vin Santo se nedělá oxidativní cestou. Roberta upozorňovala, že sušenky nejsou z pekárny, ale domácí. Připomnělo mi to, že v generaci mojí babičky to ještě bylo opačně – když chtěla uctít návštěvu, říkávala „to jsme nepekli, to je kupované!“ :o)

Naše skupinka na konci večeře. O půlnoci byli někteří hosté už docela rozjaření, já jsem se rozloučil a šel spát.

Ranní výhled od vinařství přes zamlžené vinice směrem na Montefalco.