Dva německé ryzlinky jsem si odvezl z Vinobraní, nového prodejního velkoskladu Domaine R&W. Je to v Hostivaři v ulici Služeb 4 – to je asi nejstrašnější ulice v Praze, ještě v půlce října v ní byly díry, v kterých by se převrátil i traktor. Uvnitř ovšem klidné prostředí se spoustou vín. Zajel jsem si pro dva moravské objevy z jejich nedávné tiskovky (Blanc de Blancs 2006 z Dobré vinice a Neronet 08 z Ampelosu) a odjel se čtyřmi dalšími víny. Zdá se, že se prodejní slogan „Vína za ceny ve vinařství“ uplatnil i na některá zahraniční vína, protože jsem tam viděl základní šardonku „Les Sétilles“ Oliviera Leflaiva za 320 Kč (v Puligny stála předloni 12 Euro). Hned první večer jsem otevřel oba ryzlinky najednou, pro srovnání.

Obě vína jsou ve stejné modrozelené štíhlé lahvi se stejným šroubovacím uzávěrem. Neodpustím si poznámku, že na mě šroubovací uzávěry působí příznivě – při opakovaném zavírání lahve korkovým špuntem mívám obavy o znečistění vína úlomky korku, ale se screwcapem jsem podvědomě klidnější i pokud jde o oxidaci, jako  bych věřil, že vínu nemůže uškodit několik dní po otevření. Jednodušší manipulace uklidňuje pijáka vína.

Byl jsem hlavně zvědavý na Dr. L, protože ho dlouho propagoval Jižní Svah (naposledy už jen rezervovaně tady). Nejraději bych si k němu pro srovnání otevřel některý ryzlink z těch, které jsem tady nedávno vychvaloval já, ale musel jsem si vystačit se suchou Villou Wolf. Obě vína jsou suchá, tak jak německé ryzlinky bývají, tedy suchá s malým množstvím zbytkového cukru. Wolf má výraznější citronově žlutou barvu, Dr. L podobnou, ale o odstín slabší. Wolf má ve vůni květiny a náznakem i lípu a mokrý hadr, Dr. L. má agresivnější vůni s citrusy a lipovinou. V nástupu chuti ještě malinko zaperlí, citrusová kyselina je krásně dorovnaná zbytečkem cukru a nekomplikovanou, středně dlouhou dochutí. Pfalcký Wolf je v nástupu chuti bez bublinky, vyrovnanější a s plnějším tělem, jako by byl už o rok starší, ale vůbec ne unavený, jen klidnější. Klidná síla?

Jsou to mladá (a relativně levná) vína, tipoval bych na určení pro běžné, nenáročné pití pro masové publikum. Doufám, že se v tom určení nepletu, pokud je hodnotím v téhle třídě, jsou výborná včetně poměru výkon/cena, ale postrádají větší eleganci, nebo chcete-li jemnost a rafinovanost.

Prvoplánově víc zaujme Mosela Dr. L. vzrušenějším projevem, ale kdybych si měl vybrat lahev ke klidnému popíjení na celý večer, dal bych přednost Wolfovi. Když o tom tak přemýšlím, je mi v záplavě současných (moderních!) čtrnáctivoltových vín strašně sympatický suchý ryzlink s dvanácti procenty alkoholu. Přece jen mě nižší alkohol tak neutahá jako čtrnáctiprocentní červené. Vypiju láhev dvanáctiprocentní Mosely (nebo Rýna nebo Pfalze) a mám pocit, že dělám něco zdravého, co je srovnatelné s dvouhodinovou večerní procházkou po vinicích.