Čtvrtá část seriálu o prvocestě do Burgundska, původně zveřejněného na O víně v dubnu 2006 (začátek seriálu a úvod je tady).

Díky volbě termínu jsme se sami dostali pod tlak, dnes musíme udělat nejdůležitější nákupy a zítra jedeme domů. Po tradičně bohaté snídani (naše domácí Maria předstírá, že nemá nic lepšího na práci, než nám nosit dobroty a dolévat kávu, abychom nemuseli ani vstát ze židlí) vyrážíme do Santenay. Chateau de Santenay je otevřené, ale bílé víno Hautes Cotes de Beaune 2002, kvůli kterému jsme přijeli, je vyprodané. Ochutnáváme o rok mladší verzi, která není ani zdaleka tak povedená, ale po 6 Euro kupujeme 2 balení, však ono se to v létě bude hodit.

Vracíme se kousek zpátky ze Santenay a odbočujeme k Chassagne-Montrachet. Vinařství Bader-Mimeur sídlí hned vedle Chateau de Chassagne, měl jsem je vytipované už předem z internetu, ale zajeli bychom k němu stejně, mají na zdi vedle silnice obrovský nápis. Kromě toho na webu zveřejňují kompletní ceník, který obsahuje např. bílé Chassagne AOC 2002 (18,80) až 1997 (21,80) včetně doporučení k archivaci nebo spotřebě. Já jsem si předem vybral jejich St.-Aubin 1er Cru „En Remilly“, ochutnáváme ročníky 99, 97 a 96 a vyhrává to ročník 97 za 13 Euro (od té doby dost zdražili).

Kupujeme dvě bedýnky a ze zvědavosti přihazujeme za podobnou cenu několik lahví červeného Chassagne-Montrachetu. Ten je poměrně bohatý na chutě a příjemný, ale nemá tak vyhraněný odrůdový charakter, jako významnější Pinoty z Cote-d’Or. A abych neopomenul ten Saint-Aubin, kvůli kterému jsme tam jeli: to je vynikající suché bílé s krásnou teple žlutou barvou a pevnou strukturou chuti, doma jsem z něj cítil, že už je na vrcholu a začíná stárnout, ale ve sklepě v Chassagne jsem si toho nevšiml.

Potom se vracíme do Puligny, vyložíme úlovky a s včerejší vypitou lahví se vydáváme na náměstí a poptáváme se po výrobci. Nakonec se doptáme a najdeme malý dvorek, pan Riger-Briset prý už víno nedělá, ale francouzská babička nás zavede do betonové stodoly plné krabic s vínem, vedle stojí plnicí linka, moc se s námi nepárá, ale při vzpomínce na včerejší večer kupujeme 48 lahví, to ji obměkčí a dá nám ochutnat obyčejnou burgundskou Chardonnay, tak kupujeme taky 6 lahví na letní pití na zahradě.

Ještě jednou jedeme do Beaune a procházíme střed města, v supermarketu sháním ještě zbytky toho úžasného Hautes-Cotes de Beaune 2002 Chateau de Santenay z prvního večera, ale najdu tam už jen 6 lahví (přikupuju k nim další krabice neznámých ale levných 1er Cru jako Monthelie, Maranges (v bílé i červené!) – z těch šesti lahví úžasného HCDB doma 5 vyleju, mají plesnivý korek a jsou nepitelné. Bacha! Ale aby to nebylo jen o ztrátách, kupujeme taky 6 lahví slavného Cassis, to je vynikající burgundský likér z černého rybízu, přidávám po jedné lahvi likéru jahodového, broskvového a nevímužjakého, žena mě pochválí!

Z Beaune ještě zajedeme do Pommardu, ceny na náměstí nám připadají vysoké, tak se jdeme podívat na slavné Chateau de Pommard. Zvou nás na prohlídku, která končí ve sklepě a rovnou nám dávají vinný lístek, nejlevnější víno je za 35 Euro, vrtím hlavou, že to je moc drahé a průvodce říká, „to víte, to nejsou vína na každodenní pití…“ S vědomím toho, že už máme v autě dobrých 150 lahví na takové nákupy už nemáme náladu, se otáčíme a jedeme domů bez jediné lahve Pommardu… škoda!

Pokračujeme do vesnice jménem Volnay, tam projdeme jeden sklep, který mi utkvěl hlavně tím, že mají vína (spousty vína) ve svařovaných kovových stojanech a na jednom stojanu nacházíme lahve zdobené hromadami prachu a pavučin a pod nimi smaltovaný štítek, POMMARD 1865. Ptám se vinaře, jestli to pil, pokývá, ale hned zakroutí hlavou a řekne, že se to pít nedá, že už je to zkažené. Ale vyplývá z toho asi dost silný vztah místních lidí k zemi a k vínu, když tu jednu vinici mají v rodině takovou dobu, a stále je živí. Zkouším přemluvit L., že bychom si natáhli pobyt ještě o den, ale L. je neústupný, v úterý pojedeme domů.

Když přijedeme do Puligny, jdu zaplatit naší domácí Marii, počastuje mě na cestu lahví bílého ze svého sklepa, prý je to z té zahrádky, na kterou jsme se dívali každé ráno při snídani. L. souhlasí s tím, že se do lahve hned podíváme, abychom Marii projevili dostatek úcty. Moc od toho nečekám, lahev je klasická burgundská, ale neoznačená, bez etikety. Překvapuje mě to, protože jsem nabyl dojmu, že vše, co vyroste v Puligny se prodává za 2-3x vyšší ceny než to, co vyroste jinde, ale dávám to za vinu vinařským zákonům a daním, zřejmě Maria svoji „vinici“ nezaregistrovala jako vinici, takže ani to, co na ní vypěstuje, nemůže být „víno“ podle předpisů.

Po otevření se dostavuje příjemný šok, poznáme ihned vůni, kterou jsme čichali včera nad lahví St.-Aubin 1er Cru, pravda, je trochu méně výrazná, ale je to velmi podobné, to samé v chuti. A to je prosím víno z neregistrované vinice, je to krása, znovu připomínám, nedosahuje vytříbenosti a intenzity včerejší chardonky, ale ta struktura je podobná. Myslel jsem si, že auto uveze 150 lahví hravě, ale dostalo zabrat. Zadek si docela sedl a akcelerace nebyla podle očekávání.

Jak jsme dojeli, ztráty a nálezy, o tom příště.