Přicházím na chuť soukromým svátkům. Narozeninám, jmeninám, výročím. Rozhodnutí, nad kterými bych jinak dlouho váhal, jdou pod tlakem kalendáře najednou snadno. Minulý týden jsem měl hodně práce a najednou cvak, uvědomil jsem si jeden takový svátek. Bylo už šest večer, příliš pozdě na to, abych si otevřel lepší víno, na které bych musel tři hodiny čekat, než se mi v džbánku okysličí. Obvykle bych se dlouho rozmýšlel, ale jak už napsal kdysi Vladislav Vančura, letmý pohled protihráči do karet napoví víc, než mnohé úvahy, nakoukl jsem do chladničky a bleskově otevřel supertoskánce z Fattorie il Palagio, Arnolfo di Cambio 2003 IGT.

Přestože vím, že Fattoria il Palagio se zaměřuje především na levná vína pro supermarkety (Vernacchia di San Gimignano, Chardonnay, Chianti), je těžké si tenhle podnik nezamilovat. Těsně před vesnicí Castel San Gimignano sjedete z okresky na prašnou poní cestu a kličkujete asi kilometr zvlněnou krajinou mezi vinicemi. Výhledy na kopečky osázené révou mě vždycky naladí na intenzivní očekávání a bíle omítnutý dům s prodejnou se mi moc líbí, takže k němu podvědomě zrychluju. Nemůžu být objektivní, mně se tam prostě líbí.

Už jsem tady psal, že se mi moc líbilo stejné víno v ročníku 2006. (Na stejném odkazu najdete i základní informace o výrobci.) Co jsem tehdy napsal o ročníku 2006 platí i o tomto vínu – stejná robustní láhev, 100% Sangiovese, nejrozšířenější italská odrůda a mimochodem i odrůda, se kterou se Italové nejvíc identifikují. Před pár týdny jsme diskutovali o tom, jestli jednoodrůdové Sangiovese může být označeno jako supertoskánec, super-tuscan a došli k tomu, že ano. Obvykle se jako super-tuscan označuje jen jedno víno z produkce vinařství (to nejlepší), a i tahle podmínka je v případě Arnolfa splněná. Víno zraje 18 měsíců v barikových sudech (a dalších 6 měsíců na lahvi) a přichází tak na trh se znatelným zpožděním oproti Chianti a dalším běžným, konzumním vínům.

Už při prvním pohledu přes sklo vykazuje víno známky vyššího stáří, třešńová barva má cihlový tón s oranžovým okrajem, jako karmínové královské šaty zestárlé v muzeu. Vůně je jemná, jemňoučká, vábivá a jak jsem zvyklý pít často levnější vína (častěji, než bych chtěl), zpočátku se zdá být vůně příliš jemná a málo agresivní (ostatně podle toho se nejčastěji pozná průmyslová supermarketová kusovka od poctivé ruční práce 🙂 Zprvu jsou cítit lesní plody, poznávám očekávané ostružiny, po chvíli soustředění vystupují jasně žampiony. Chuť zpočátku zaostává za vůní, zdá se mi mdlá a unavená, se zralými třešněmi a lesními plody, později nalézám i v chuti celý vesmír lesních aromat – vlhký les, houby a podhoubí, ostružiny. Jemné ostří koření. Stále jsou v chuti znatelné třísloviny, ty zůstávají viset na patře nejdéle. Kafe a čokoláda v závěru chuti. Buď má víno špetku zbytkového cukru nebo vyšší bezcukerný extrakt, protože chutná až sladce (Dodatečně doplňuju z nalezených podkladů: 13,5% alkoholu, 2,5 gramu cukru a 26,2 gramu bezcukerného extraktu, celkem vyrobeno 10.666 lahví). Můj původní dojem byl, že víno je už znatelně za zenitem, ale postupně mě vtahuje a baví stále víc. Možná bych mohl s druhou lahví počkat ještě dva roky, až se třísloviny úplně rozpadnou?

Kdyby stárnutí přinášelo vždycky takhle pestré zkušenosti, to by se to stárlo!