V souvislosti s Valentýnem si teď asi přečtete dost o sladkých likérech nebo o tom, jaké víno si mají na Valentýna otevřít páry, kde jeden pije červené a jedna bílé, nebo naopak. Já jsem si vzpomněla na jednu skorovalentýnskou historku o víně. Sklenička ji občas dává k lepšímu, když má zdegustováno, tak je snad vhodné, abych řekla, jak to doopravdy bylo.
Bývaly časy, kdy Sklenička neznal Francii ani Itálii a za vínem jezdil jen na Moravu. No bývaly časy, tahle historka se sběhla na konci února 93 a to víno je moselské: Brauneberger Mandelgraben Kerner Spatlese 1985, výrobce Karl Heinz Bollig Schmitt. Byli jsme se Skleničkou tehdy nějakou dobu rozhádaní a on mě pozval na víkendový tajný výlet. Mělo to být překvapení a dělal kolem toho spoustu tajností, nakonec jsem se od něj dozvěděla jen to, že se pojede na Moravu.
Na konci února se v krásném buchlovickém zámku dodnes koná Den vína, košt kamuflovaný zajímavým programem. Začíná se brzy odpoledne ztřeštěnými „cimrmanovskými“ přednáškami na téma „Víno a ženy,“ prostě Víno a… každý rok něco jiného, potom následuje dobročinná dražba vína ve prospěch místního Domova důchodců a od tří hodin program vrcholí Výstavou vína, čili tradičním moravským koštem. Přednášku jsme nestihli, zato dražbu ano a ta byla báječná.
Po úvodu, kdy byla představena vína i celé kolekce vín, věnované místními sponzory, vypukla dražba. První vzorek, jakési obyčejné víno odstartovalo na vyvolávací ceně 150 Kč a díky několika místním furiantům, hecujícím se s pražskými dražiteli bylo po strhujícím průběhu prodáno za asi 700 Kč. Chlapi se překřikovali, předváděli a kohoutili jako večer před cimbálovkou, ženské to sledovaly a příspěvky na Domov důchodců rychle narůstaly. Bylo mi divné, že Sklenička nezabral a dražby se nezúčastnil (tehdy se ještě neostýchal békat s cimbálovkou až do rána), ale nic jsem neříkala. Přišlo by mi líto, kdyby mi na pouti nic nekoupil, ale naštěstí ho to za chvíli napadlo, zmizel na chodbu a vrátil se s dražebním číslem.
Ještě stihl dvakrát přihodit na druhé dražené víno, byla to zrovinka ta Mosela, na kterou jsem ho nenápadně upozorňovala ještě před dražbou. Měl štěstí, začala nízko, Sklenička přihazoval jako třetí nebo čtvrtý na 300, pak se cena vyhoupla na 400, Sklenička zahlásil 420, chvíli bylo ticho a Mosela byla jeho. Obdivně jsem na něj pohlédla a věděla jsem, že Mosela bude moje.
Potom jsme se docela příjemně prokoštovali desítkami vzorků na koštu, vedli řeči se známými, přespali v místním hotelu a vrátili se domů. Vypití vína jsem naplánovala na další sobotu. Udělali jsme si večeři, Sklenička zalistoval v encyklopedii vína, kterou jsem mu dala k vánocům, a vznášel se jako na obláčku, protože tam našel nějaké údaje o tom vydraženém moselském, nebo o výrobci a vinici, už si nepamatuji. Dokonce i na mě se přeneslo něco z jeho nadšení, že nevydražil nějaké patoky, ale náhodou víno, o kterém je zmínka i v encyklopedii. Tady obvykle Sklenička píše ty svoje poznámky o vůni a chuti a předstírá, že tomu rozumí – já nemusím, protože si to víno už dávno nepamatuji, ale celkový dojem a překvapivě sladkou ryzlinkovou chuť, na to si vzpomínám. Rozhodně je to jiný zážitek, popíjet víno, které si vybojujete na dražbě, než víno přinesené z Globusu z akce 3 lahve za cenu 2! Myslím, že to platí obecně, že u vína hraje velkou roli jeho historie, nebo alespoň váš soukromý vztah k tomu, jak jste ho získali. Skleničkovy výpravy za vínem jsou pro mě často příliš únavné, přesto dokážu pít s větším očekáváním víno, které jsme si přivezli z dovolené (ať už v Alsasku nebo na Moravě) a našli ho po delším pátrání a seznámení s výrobcem, a nic vyjímečného už nečekám od vína koupeného se slevou v supermarketu.
Ale třeba je to hloupost a záleží jen na samotné kvalitě vína – jenže jak říkává Sklenička, těžko se dva lidé shodnou na tom, v čem kvalita spočívá. Ale ať už má s kvalitou pravdu kdokoliv, dojem z vína určitě hodně záleží na tom, s kým víno pijete. Pijte s Mírou!
