Wolfberger je největší alsaské vinařské družstvo. Bylo založeno už v roce 1902, sdružuje 750 vinařů a hospodaří na 1350 hektarech vinic. Sídlí v Eguisheimu a popisovat polohu je skoro zbytečné, zaujalo strategické místo přes ulici naproti hektarovému asfaltovanému parkovišti pro turisty na okraji historického centra městečka. To parkoviště je pro osobní auta zdarma – proč by obec kasírovala turisty na parkovišti, když je mohou mnohem účinněji zkasírovat městští občané ve svých prodejnách a provozovnách?

U parkoviště je plánek s popisky desítek významnějších prodejců vína, restaurací a hotelů. To abyste se nebáli, že zabloudíte – ovšem po krátké zkušenosti z francouzských vinařských vesniček vás mohu ujistit, že nezabloudíte, protože většina vinařství má adresy na Grande-Rue (hlavní třídě), občas bývají na Rue d’Eglise nebo Place de l’Eglise (bůhvíproč se tyhle uličky a náměstí nacházejí vždycky u kostela), na Place de la Mairie (u radnice) nebo na Rue Charles de Gaulle. Pravidelně se také vyskytuje Rue de la Gare, ta vede k nádraží, ale vinařství tam bývají zřídka.

Eguisheim je městečko, má nadprůměrně mnoho ulic a některé nazvané rozmarně Rue du Riesling nebo Rue de Muscat. Květinová výzdoba je v Alsasku všudypřítomná, truhlíky s květinami najdete i na zábradlí mostů.

Pokud byste jeli do Francie poprvé a obávali se, že budete hledat vinařské podniky stejně těžko jako v moravských vesnicích, buďte klidní. U každé silnice najdete nápadné cedule označující blízká vinařství. A najdete-li prodejnu zavřenou, stačí zazvonit na zvonek, obvykle vám někdo přijde otevřít. (vyzkoušel jsem v neděli v 17:45, funguje to.) Jedna z nejlepších věcí ve Francii je asi to, že tam jsou věci zařízeny tak, aby fungovaly… sjízdné silnice, na nichž neotravují usměvavé tváře politiků (žádné billboardy), skvělé jídlo, výborná vína, v Alsasku často i za nižší ceny, než na Moravě. Dokonce i o francouzské státní správě se říká, že funguje efektivně, to je tvrzení, které o českých poměrech asi nepoužije nikdo, ani politici v předvolební kampani ne.

Ale zpátky k Wolfbergerům – objevil jsem si je v létě 2006. Poprvé jsem ochutnával jejich vína v prodejně v nedalekém Orschwihru (foto nahoře), a nejvíc mě nadchly právě jejich slaďáky – Gewurtztraminery a šedé Pinoty. Kromě nich je Wolfberger známý hlavně sekty – jeho Crémanty najdete snad ve všech alsaských supermarketech, podle Guide Hatchette 2006 bychom měli kupovat hlavně ty s černou etiketou. V létě 2007 jsem si zajel k Wolfbergerovi speciálně pro Pinoty Gris – na ceníku měl sedm Grand Cru šeďáků, a protože jsem měl málo času, propadl jsem při ochutnávce nejistotě a vzal to vyřazovacím způsobem. Vyřadil jsem 3 z nich jako nejméně zajímavé a koupil po třech lahvích od zbylých čtyřech druhů. Kromě toho mohu od Wolfbergera doporučit i odrůdové Crémanty, kromě ryzlinkového dělá i Crémant z Pinotu Gris.

Tolik teorie, tak už se pojďme podívat na láhev. Honosná ambaláž, láhev s reliéfem, ale to je u wolfbergerovských Grand Cru běžné. Jeden můj příbuzný si tyto láhve oblíbil jako dárky, které rozdává přátelům, mně by se naopak líbilo nějakou dostat… doufám, Karle, že to čteš :o))

Barva vína ve sklence je citrónová, světle žlutá. Vůně je pestrá jako květinová louka, jsou v ní cítit topinky a ovocné džemy, po chvíli i med. V chuti je znát pěkný poměr cukrů a kyselin, příjemný minerální základ, víno má pestrou lučněkvětinovou chuť. Mám jedinou výhradu, a tou je nevyzrálost vína, chutě jsou lehké a dosud málo propojené. Ale za to si můžu sám, měl jsem být o dva roky trpělivější.

Poslední zásadní informace: víno stálo 9,45 E a byla to dobrá koupě, určitě koupím znovu. Zítra se vrátím k jednomu rozdílu mezi Francií a Moravou, který jsem dnes vynechal.