Druhou část degustace pod názvem Nové trendy ve víně vedla Lynne Sherriff MW, předsedkyně Institutu Masters of Wine. Úvod byl věnovaný prezentaci trendů mezinárodního obchodu s vínem v posledních dvaceti letech, zejména nástupu nových vinařských zemí (a poklesu významu tradičních vinařských regionů).

Bezvadnou ilustrací těchto trendů bylo první víno degustace, rakouský GruVe (Gruner Veltliner Von Stein Erste Lage Kremstal DAC Reserve 2010, Salomon Undhof), krásně suchý a minerální. Proč má GruVe takový mezinárodní úspěch, ptala se paní Sherriff. Některá vysvětlení nabídl Bertold Salomon, některá návštěvníci. Lynne Sherriff nabídla další – čekání na příští velké víno, Next Big Thing, které vystřídá Chardonnay. Zatímco převládající Chardonnay se uplatňuje hlavně jako těžší víno s vyšším alkoholem, styl úspěšného GruVe je přesně opačný.

Chutnalo se taky španělské Monteabellón Verdejo 2010 z Ruedy (naslepo se dá splést se Sauvignonem a lehkostí je Verdejo blízké GruVe) a jihoafrický Spier Chenin Blanc Signature 2010 (suché, minerální, s pepřovým dotekem v závěru).

Novozélandský Pinot Noir Kim Crawford 2009 z Marlborough měl světlou barvu, bohatou vůni a ovocnou chuť se štiplavými taniny. Mně nejvíc bavila španělská Rioja Ontaňon Crianza 2008 s fantastickou vůní květin a zralého ovoce. Tempranillo a Garnacha 50 / 50, pěkná kyselina, dobrá struktura, málo dubu, závojíček taninů. Působí lehce a samozřejmě přitahuje exotikou, protože španělská vína moc neznám…

Rozpoutaná diskuse o globálních trendech u mě narazila na drobnou skepsi vycházející ze segmentace trhu. Představované globální trendy jsou většinou poháněné příchodem nových konzumentů na trh. Noví konzumenti mají nevyhraněné preference, malou zkušenost, snadno se nadchnou pro nové věci a ještě snadněji zavrhují staré (je to patrné i v jiných oborech než jen prodej vína – mladší účastníci průzkumů líp reagují na změny). Myslím, že trh s vínem je silně segmentovaný a že chování nově příchozích zákazníků, hledajících v supermarketech vína kolem stovky, nemá mnoho společného s chováním konzervativních spotřebitelů, hledajících ušlechtilá vína z tradičních evropských vinařských oblastí. Paní Sherriff připomněla, že vývoj trhu v jednotlivých zemích se liší, soukromě věřím, že se podobně liší i segmenty v rámci jedné země. Nové trendy ve víně tak pro mě přinesly víc otázek než odpovědí, ale to samozřejmě není výtka, spíš naopak. Dobře položené otázky bývají zajímavější než mnohé odpovědi.

Každopádně to bylo zajímavé setkání se špičkovými víny (poznámky k první ryzlinkové části jsou tady), jejich výrobci, dvěma držiteli prestižního titulu Master of Wine a spoustou domácích zájemců o víno, kteří si tohle setkání taky nenechali utéct.

V diskusi k článku o šardonce z Marks&Spencer nedávno žádal jeden diskutující o radu, co nakupovat v supermarketech („Právě tipováním dobrých standardních vín pro začínající byste, Skleničko, udělal velkou službu“). Odmítal jsem to, ale než se týden sešel s týdnem, tip je na světě. Dnes jsem v MAKRO viděl Ryzlink rýnský 2010 polosladký z mělnického vinařství KRAUS.

Myslel jsem si, že už jsem o aktuálních dvou ryzlincích od Krausů psal, ale asi ne. Jen do českých Komunitních Bedýnek v prosinci jsem dal suchou variantu Krausova Ryzlinku 2010. Upřímně si myslím, že polosladká 2010 je ještě lepší než suchá, ale do Bedýnky jsem chtěl suchý ryzlink pro srovnání se starým rýňákem ze Školního statku. Doufám, že víno z MAKRO není jiná šarže, než ta, kterou znám – parádně čistý ryzlink moselského stylu s dokonale vyváženým poměrem kyselin a zbytkového cukru. Pil jsem ho v litopadu, ale pamatuju si ještě, že byl krásně ovocný do meruněk, s nízkým alkoholem (9%) a bezvadně pitelný. Nejlepší na něm je, že v MARKO stojí 128 Kč (se slevou při koupi celého kartonu to bude dělat asi 122 nebo ještě míň). Já bych to udělal opačně – při nákupu víc než pěti lahví bych nasadil přirážku! To víno je dobré i za dvě stovky, takže jestli chodíte nakupovat do MAKRO, určitě ho zkuste.

Dvě řízené degustace pod společným názvem Masterclass pořádal časopis Víno Revue spolu s Prague Wine Academy. Vedli je Rakušan Dr. Joseph Schuller MW a jihoafričanka Lynne Sheriff MW v úterý odpoledne v hotelu Crowne Plaza.

Na první polovinu si „Pepi“ Schuller, ředitel rakouské Weinakademie, přizval na pomoc osm špičkových výrobců ryzlinku a nechal je vyprávět o svých vínech i názorech. V úvodu nazval ryzlink „největší světovou odrůdou“ s tím, že žádná jiná nedává tak široké spektrum vín od suchých přes sladké a botrytické až po ledovky, od vín s nízkým alkoholem až po vysokoalkoholická vína.

A podával se k tomu senzační ryzlinkový sekt a Riesling Kamptal DAC Reserve 2010 z kamptalského Weingut Steininger spolu s komentářem majitelky, Evy Steininger. Suchý ryzlink měl krásně zakomponovanou kyselinu, byl pěkně ovocný i jemně naleželý, uff, říkal jsem si, čím to teď chtějí trumfnout?

Ze dvou vín kremžského vinařství Salomon Undhof se mi víc líbil Riesling Pfaffenberg Erste Lage Kremstal DAC, krásně svěží minerální víno. Na Schullerův dotaz či spíš vybídnutí k úvaze o rakouském apelačním systému Bertold Salomon odpověděl myšlenkou, že původ ovlivňuje víno víc než odrůda (Origin shapes wine more than variety), a první čtyři ryzlinky to dosvědčovaly, bylo vidět, že víno je u výrobce na prvním místě. Všechny měly zkrocenou kyselinu, byly příjemně pitelné a elegantní, žádné břitvy.

Markus Eser z firmy Accolade Wines prezentoval australský Leasingham BIN 7 Riesling 2010 (výrobce Leasingham Wines).

Vína z rýnského vinařství Schloss Vollrads představil Dr. Rowald Hepp, o kterém jsem se zmiňoval už v textu z pondělní Galadegustace. Moc se mi líbil mladý Kabinett Feinherb 2010, který chutnal skoro suše a hlavně křupavě díky souzvuku kyseliny a cukru. Pan Hepp se vyznal, že kdyby měl ryzlink charakterizovat jedním slovem, řekl by rovnováha (balance). A rozvedl to, že nejde jen o rovnováhu kyselin a cukru, ale hlavně o rovnováhu původu a odrůdy.

Christian Witte přišel uvést dvě vína z rýnského vinařství Schloss Johannisberg. Charakterizoval ryzlink jako ráj pro milovníky vína a katastrofu pro marketéry. Druhý vzorek, Riesling Grunlack Spatlese 2009 byla skutečně sladká bomba, ale přesto elegantní víno, díky kyselině a drobné perličce určitě ne unavené nebo únavné, úžasně ovocné do vyzrálých meruněk a broskví, a dlouhé. Fotka bohužel jen z mobilu 🙂

Johannes Haart z moselského vinařství Weingut Reinhold Haart překvapil „komerčním“ Haart to Haart 2004, svěžím a zároveň olejovitě hustým ryzlinkem s dvaceti gramy cukru. Piesporter Goldtropfchen Riesling Spatlese 2009 byl znovu slaďák, na kterém se ukazovala stejná vlastnost jako na R. Grunlack Spatlese 2009 ze Schloss Johannisberg, totiž že vyšší zbytek cukru podtrhuje ovocný projev, v tomto případě jdoucí až do tónů tropického ovoce. Při skoku zpátky mi Haart to Haart 2004 připadalo náhle suché a minerální :o)

Stefan Pauly představil vína moselského vinařství Dr. Pauly-Bergweiler s předlouhými názvy. Bernkasteler alte Badstube am Doctorberg Riesling GG 2009 je z vinic ze staré (předfyloxerové?) výsadby, příjemně suché s minerálním projevem jdoucím až do cigaretového popela. Wehlener Sonnenuhr Riesling Auslese 2001 měl zlatou barvu, sladkou vůni s petrolejovým tónem a zase vyšší zbytkový cukr zvýrazňující ovocnost a zralost.

Petr Ptáček, sklepmistr Zámeckého vinařství Bzenec a Mikrosvínu Mikulov to měl na závěr těžké, protože všechna předchozí vína byla vynikající a všichni vinaři či majitelé vinařství těžké váhy v ryzlinkovém ringu. EGO RR PS 2009 působilo po takových peckách příliš jednoduše, RR výběr z bobulí 2005 Mikrosvín Mikulov byla zřejmě domácí špička, dobrý moravský vzorek s petrolejovou vůní a kořenitou chutí, ale to odpoledne se hrála přece jen jiná liga. I z Ptáčkova sympatického projevu bylo zřejmé, že musí řešit jiné problémy, než přítomní vinaři, navíc s asi 36 odrůdami (zatímco ostatní vinaři se zabývají většinou jen ryzlinkem, případně ještě Veltlínem). V první lize hrají jen ti, kdo se dokáží specializovat.

Končili jsme s Markusem Eserem (Accolade Wines) a niagárskou ledovkou, Riesling Icewine 2008 VQA Niagara Peninsula, Inniskillin. Husté, zlaté, medové a květinové víno s devíti procenty alkoholu a 270 gramy zbytkového cukru.

Po přestávce vystoupila předsedkyně institutu Masters of Wine Lynne Sherriff MW s prezentací nových trendů ve víně, ale to si nechám na příště. Až to napíšu, až bude čas.

Pondělní Galadegustace Vino Revue v hotelu Crowne Plaza se proti loňsku rozrostla do dvou pater a jakoby vypustila páru z papiňáku. Bylo víc času na vína i klidu na vlastní soustředění, odpadly tlačenice u stolků i nepohodlí. Nejspíš to ovlivnilo i subjektivní vnímání vína, nastala pohoda a můj index spokojenosti stoupal jako rtuť teploměru.

Díky menší hustotě návštěvníků byl snadnější přístup ke stolkům, k vystavovatelům, k vínům i k dotazům na vinaře, nebylo problém zeptat se a dostat odpověď. Prostě obvyklé problémy, tak časté na domácích přehldkách, odpadly. Ale šlo o vína, tak přidám pár soukromých poznámek o konkrétních vínech.

Namátkou jsem nalistoval dva výborné Mullery-Thurgau od zahraničních výrobců. Minerální Rivaner Classic 2010 z německého Kirchengut Wolf (dovozce Fafiavin) a Muller Thurgau Karthauser Ratsherr Kabinett 2010 od Maxe Mullera (dovozce Wine’z) byly překvapivě výborné. Ing. Miloš Michlovský byl na stánku osobně a vystavoval i oceněná vína, původně vyrobená pro TESCO a MAKRO. Můžu dosvědčit, že jeho devadesátibodový RV 2008 PS Vinum Palaviense i trochu míň hodnocený Sylván 2009 PS jsou parádní suchá vína, obě jaksi nenápadná a neprvoplánová, ale s trochou soustředění skutečně krásná vína, nečekaně svébytná a nekomerční. Doufám, že jsou v letošním Národním Salonu Vín, a jestli nejsou, tak by asi měla být :o)

Malé odlehčení: u stánku VPV Praha (několikrát jsem o vínech psal) mě pan Šamla nasměroval na piemontského vinaře pana Boeriho. Ochutnali jsme spolu Porlapa 2002 (stále má znatelně tříslovin a krááásnou vůni) i Moscato d’Asti 2011, osvěžující vánoční slaďák. Na horní fotce pan Boeri s deset let starou Porlapou. Moc se mi líbil základní suchý Riesling Fritze Haaga (Mosela, dovozce OHMS) suchý a výrazně minerální až do cigaretových smrádků.

U stolku Riesling & Co. jsem si mohl ověřit (na vlastní hubě i rozhovorem s Dr. Rowaldem Heppem ze Schloss Vollrads), že dělají ryzlinky nereduktivně, a dozvěděl jsem se i německý recept, jak se pozná, že už se má ryzlink stočit z kvasnic. Bývalý hostinský (z vyhlášené hospody Na Štěpáně) Tomáš Trejbal přivezl netradiční a krajně zajímavá vína německého Weingut Schneider. Mně se z nich nejvíc líbil Modrý Portugal 2009 (Rote Wine Alte Rebe 2009, ale bez záruky, Schneider si libuje v matoucích názvech).

Mělnické vinařství Kraus přivezlo i čerstvě nalahvovaný Pinot Noir 2009, který jsem dostal (děkuju!) už v pátek na ochutnání. Můj dojem je, že půjde ve stopách skvělého ročníku 2005, ale z čerstvě nalahvovaného vzorku nepoznám, jestli dosáhne jemnosti předchůdce.

Hodně se napsalo a napropagovalo Špalkových Edelspitzů, ale dvě vína, která jsem ochutnal, byla hodně zajímavá. Petit Edelspitz Sauvignon 2009 měl málo sauvignonových kyselin, byl znatelně oxidovaný, ale je to pěkné víno (a raději jsem se neptal na cenu). Pinot Blanc 2010 sur-lie, kvašený ve větším sudu, byl ještě zřetelně kvasnicový a naleželý, ale slibný. Líbily se mi SVG 2010 PS a Frankovka 2009 PS od Trpělky a Oulehly. Nedalo se stihnout všechno, ale vlastně jsem neochutnával nic špatného, nic problematického. A že si mezi všemi těmi víny docela dobře vedla vína z Moravy a z Čech bylo docela příjemné – ale i to vypovídá o prestiži soutěže Vino Revue, že se vinaři nezdráhají dát víno do soutěže.

Když jsem se jednou v Maconu ztratil (v Burgundsku už nebloudím, ale Macon je trochu z ruky. V zásadě můžu doporučit bloudění v celém Burgundsku, zejména ztrácení se a následné nalézání), no prostě když jsem se jednou v Maconu ztratil, zastavil jsem nakonec u krámku s víny (a paštikami) maconského družstva Vignerons des Terres Secretes. Marně jsem teď hledal ve stovkách fotek z posledních výletů do Burgundska obrázek domku u silnice jako důkaz. Je ztracený, možná smazaný, ale jejich vína si dobře pamatuju. Lehké a výrazně minerální šardonky, bez bariku i mírně barikované. Parádní, byl jsem nadšený. Trocha tehdejšího nadšení se přenesla i na tohle víno z pražského obchodu Marks and Spencer, navíc tam stojí jen 149 Kč.

Klasická burgundská lahev, jen je netradičně uzavřená šroubovacím uzávěrem. Být to jediná daň supermarketovému řetězci, tak korek rád oželím. Barva je světle žlutá, trochu teplejší, čirá. Ve vůni straší oxidace, jestli nějaké ovoce, tak přezrálá jablka. Chuť vzorně kopíruje vůni – oxidace (a není to ze sudu) a přezrálá jablka. Neurčitá ovocnost, náznak perlení na špičce jazyka, prázdné, ploché víno. Kdepak Macon, typická ukázka oxidace! Vyhozených 149 kaček.

Vždycky mě pobaví, když někdo chválí supermarketová vína z velkých obchodních řetězců s tím, že je to dobrá příležitost levně poznat nějakou apelaci a na základě takové zkušenosti ji zkoumat podrobněji, třeba ve vinotéce. Obvykle namítám: jmenuj mi aspoň dva příklady vín, která za to stojí, a žádný příklad nedostanu. Pokud jde o M&S, kupoval jsem tam vína z Alsaska a Burgundska, od výrobců, které jsem navštívil a přiměřeně prokoštoval na místě. Vína koupená v M&S neměla nic společného se standardem, který jsem si pamatoval z místa vzniku. (Obecně jsem o tom mudroval tady.) Tenhle Macon z M&S ve vás určitě nepodnítí zájem o burgundské šardonky (ale začátečníci se na něm můžou naučit poznávat jednu vadu vína – oxidaci). Být tohle víno můj první Macon, asi bych v Burgundsku ušetřil za benzín a do Maconu bych nejel. Připravil bych se tak o setkání s víny, na která si pamatuju už několik roků.

První fotka nevypadá nadějně, spíš jako šedivé zbytky Bradavic po porážce toho, jehož jméno nesmíme vyslovit. V sobotu jsem chtěl vyfotit spektakulární mraky nad Rajstnou, ale odpolední slunce za nimi to zmařilo. Fučelo tak, že než jsem udělal tuhle fotku, měl jsem nudli až na bradě.

Před Rajstnou i za Rajstnou to ale žilo. Ročník 2010 už je vyprodaný a vinaři fofrem lahvují novou 2011. V začátcích blogu si pan Sklenička stýskal, že poysdorfské veltlíny se začínají prodávat až v dubnu, v sobotu už v poysdorfské vinotéce byly k ochutnání jedenáctky. Jediný z navštívených vinařů, kdo si točil mlýnek a dělal, že se ho to netýká, byl hrušecký Richard Tichý. Nechává vína ležet na kvasnicích delší dobu a na jeho ceníku vidím, že zatím nalahvoval jen čtyři vína z ročníku 2010. Překoštoval jsem u něj i rýňák 2008, o kterém jsem tady psal před rokem. Nové lahvování z tisícilitrové nádoby, kde si víno mezitím pohovělo další rok. Zmohutnělo a nazrálo – ani se nedá říct, že vyzrálo, jak by vyzrálo v lahvi, ale celé tak nějak zesílilo. Víc o vinařích a vínech pomlčím, protože jsem hledal obsah do nové Komunitní bedýnky, a ta je zatím tajná a neprozradím to dřív než na konci textu :o)

Už jsem se na blogu zmiňoval o několika darovaných vzorcích zajímavých a nadějných vín, která jsem dostal od kamarádů. Dokonce i Svatomartinská, která jsem letos potkal, nebyly takové maléry jako v předchozím ročníku, ale často docela pitelné exempláře. Ale když je titulek o naději, tak ta spočívá v zatím nehotových vínech. První zastávku jsem udělal v pátek ve vinařství Krásná Hora. Jako Hujer jsem si těsně před pražskou degustací ve vinotéce na Karlově náměstí (tady, v úterý 24. ledna) přechutnal všechno z tanků a sudů, poslední ročník i pár dřívějších červených. Velmi nadějné.

Ne, že by se nemohl objevit žádný problém. To jen já nemám rád kyselinu jablečnou ani v bílých vínech, takže jsem se při druhém nebo třetím bílém víně rozblažil. Marek Vybíral mě ujistil, že jablečná letos nebude. Mně se to líbí, ale alpinisté, honící se za vysokými přívlastky nebo prostě ti, kdo sklízeli pozdě by s tím mohli mít problém. Ale jak mě ta hustá zakalená vína přímo z tanku baví (chybí jim jiskrnost a uhlazenost, ale mají mnohem víc chuti, než ta vyčištěná a nalahvovaná), tak jsem se propil přehlídkou hustých, výrazných a odrůdově čitelných vín k blaženosti.

Na horní fotce vlevo nastupující generace vinařů v Krásné Hoře. Ondřej Dubas přebírá každodenní starost o víno ve sklepě. Má štěstí, že se zrovna v tancích a sudech vaří nadějný ročník, ale mám z něj dojem, že mu to štěstí vydrží i v horších rocích.

Perlička z Nového Poddvorova: Milan Sůkal má (růžové!) cuvée z šesti odrůd, Krásná hora bílé cuvée z deseti. V druhém případě dokonce jde o smíšenou výsadbu á la Vídeň, bohužel poslední sklizeň ze staré vinice před vyklučením. V Sůkalově růžovce je zase i zapomenuté Trolínské. Obě ta vína jsou charakterem podobná, suchá, bonbónky pro milovníky autentických vín, žádné agresivní nebo prvoplánové líbivky! Vsadím se, že po dubnových poddvorovských Otevřených sklepech budou obě vyprodaná.

Ze stejného místa byla třetí fotka v tomhle starém článku. Rozdíl mezi zimou a jarem, a zase ta naděje :o) Dole na fotce v karafě prazáklad krásnohorského Cuvée Viktoria 2009, jen šardonka a rulanda bílá. Zbylo už jen pár lahví pro pamětníky a naděje, že letos by se barikovaná šardonka mohla fakt povést.

Už jsem nahoře naznačil, že jsem jel hledat vína pro další Komunitní Bedýnky. Dopíjejte vína z Čech i vína z Toskánska, Bedýnkování mě začalo bavit! Loni jsem strávil víc času (a vůbec navštívil víc vinařství) v Toskánsku než na Moravě. Když mi to letos Moraváci vyčetli, sváděl jsem to na mizerný rok 2010, takto ročník století. Letos tuhle výmluvu nemůžu použít, tak doufám, že bude víc Moravy. Názory pamětníků, které Bedýnky z předchozích osmi kol byly nejlepší se můžou lišit, ale moje druhé já pan Sklenička volí Slepé Bedýnky. Před dvěma lety jsme si udělali čtvrté kolo jako společnou slepou degustaci typických domácích odrůd. Šest lahví označených jen kódem, šest jednoodrůdových vín. Počet účastníků sice klesl oproti předchozímu kolu na polovičku, ale počet komentářů a virtuální index vzrušení závratně stoupl. Rád bych to zopakoval s jinými vzorky. Už jen dolaďuju výběr vín, troufnete si poznat šest typických domácích odrůd? (Slibuju, letos žádný Charvát ani Trolínské!) Samozřejmě se těším na to, že budu moct vypsat zkušenosti z vlastních omylů při slepé degustaci! Slibuju podrobnou slepeckou hůl pro začínající amatérské degustátory!

Co myslíte vy: mám vybrat jednodušší a levnější vzorky, nebo mám zařadit i komplexnější, dražší a výraznější vína, i když odrůdově typická? Můj názor je jasný: stejně jako v životě i při slepé degustaci je lepší se splést nad dobrým vínem než mít pravdu nad průměrným!

Malá hádanka pro vinné fanoušky: kolik dokážete vyjmenovat vinařství ze slavné toskánské oblasti Bolgheri? Na Sassicaiu (přesněji Tenuta San Guido) a Ornelaiu si vzpomene každý. Co dál? Napovím: dva podniky vlastní Antinori a v Čechách je ještě známý Michelle Satta z Castagnetto Carduci. Je to málo? A co z toho plyne?

Kritici a encyklopedie se shodnou, že Bolgheri patří do první ligy světového vinařství, ale pro mě přinesla letošní zastávka v Bolgheri jedno velké překvapení. Při pohledu na vinařskou mapu jsem napočítal sotva dvacítku vinařství – to by se dalo objet za jednu dovolenou! Stránky sdružení bolgherských vinařů tady jich mají 36. Ale pro většinu milovníků jemných vín je to stejně hlavně Sassicaia a Ornelaia. Za všechno může podle legendy Mario Incisa della Rocchetta, který v roce 1944 vysadil v Castiglioncello první vinici Cabernetu Sauvignon a rozhodl se vyrobit víno podle bordeauxského vzoru jako cuvée několika odrůd. V roce 1994 byla ustanovena denominace Bolgheri DOC a speciální Bolgheri Sassicaia DOC. Dnes obhospodařuje pár desítek vinařů necelou tisícovku hektarů vinic a Bolgheri DOC znají milovníci vína v celém světě, i když málokdo dokáže vyjmenovat víc než tři výrobce. Hned jsem si u té mapy v Tenutě San Guido vzpomněl na jednoho moravského vinaře, který mi kdysi vysvětloval: Aby se v dědině dělalo dobrý víno, musí s tím někdo začít. Jeden se musí rozhodnout, že se vykašle na levnou sudovku za 40 Kč a začne to dělat pořádně. A když má úspěch, tak se třeba někdo přidá. Nebo nepřidá. Ale napřed se musí v dědině najít aspoň ten jeden. (Nějak podobně to asi začalo i v Bolgheri.)

V čem je ten příběh poučný? Paralelám s domácím vinařstvím se zdaleka vyhnu, 36 bolgherských vinařství (a pět nebo šest odrůd) na tisíc hektarů je úplně jiný základ než domácích 20.000 pěstitelů, a nekompromisní soustředění na kvalitu srovnatelné s Bolgheri vidám doma tak často jako bílé vánoce.

V létě 2010 jsem tady psal poprvé o sousední denominaci Montescudaio. Ta se datuje už od roku 1976, ale je tak dokonale neznámá, že mě to svádělo k prostořekým poznámkám o nejzapomenutější toskánské apelaci. Letos jsem tam objevil několik dalších podniků, které jdou nekompromisně za kvalitou vína (a nepochybně je přitom inspiruje úspěch Bolgheri DOC). V textu o českém vinařství tady jsem napsal, že nám chybí velké víno, ale v Montescudaio DOC se o něj snaží hned několik výrobců a viděno perspektivou Bolgheri, které před dvaceti lety asi nikdo neznal, mají docela dobrou šanci. A dvě úspěšná vína můžou strhnout zájem trhu i na ostatní výrobce v oblasti.

Jedno červené z dosud neznámého vinařství v Bolgheri, ale dnes se omezím na poznámky o víně a myšlenky o úspěchu bolgherských vín vytěsním do příštího článku.

Je to už starší nákup, původně jsem tehdy chtěl cestou mezi Bolgheri a Castagnettem Carducci koupit suché Vermentino, ale nechal jsem se zlákat k ochutnávce jejich červených. Arundineto 2008, směs 80% Merlotu s Cabernetem Sauvignon (10%) a Petit Verdotem (10%) je za 8 Euro slušné a dobře pitelné jednoduché červené, jen s 13,5% alkoholu, ale při delším pití brzy začne nudit. (Web je tady.)

Boscantico 2006 má 14,5 % alkoholu a je to směs Merlotu (40%), Cabernetu Sauvignon (40%) a Petit Verdotu (20%). Zrálo 12 měsíců v barikových sudech, ale určitě není přebarikované. Naopak je příjemně ovocné, stále si uchovává pěknou kyselinu, třísloviny jsou už jemné a hřejivé a vyšší alkohol je nápadnější jen ve vůni. Vůně je až parfémově intenzivní a kraluje v ní červené ovoce, v závěru káva. Chuť je koncentrovaná, v závěru pěkně kořeněná a mnohovrstevnatá. Spolu s potlačeným vlivem bariku to ukazuje na pečlivý výběr hroznů. Později večer se s provzdušněním v závěru chuti objevily nahořklé tóny, ustoupila kořenitost a vystoupila kávová chuť, příznak barikování. Víno je citlivé na teplotu a provzdušnění a nabízí dost vůní a chutí, aby bylo co zkoumat. Slušné víno vyšší střední třídy, za 14 Euro dobrá koupě.

Až letošní pohled na mapu pozemků, vystavenou v Tenutě San Guido, přinesl nové poznání: bolgherských výrobců je jen pár a za týdenní dovolenou byste je nejspíš objeli všechny. Jak už jsem napsal nahoře, vytěsnil jsem tyto úvahy do příštího textu a začnu ho záludnou otázkou: kolik bolgherských vinařství dokážete vyjmenovat zpaměti?

O toskánském (biodynamickém) vinařství Caiarossa jsem na blogu psal už třikrát, takže se nebudu opakovat a jen na konec článku přidám odkazy na předchozí články. V říjnových Komunitních Bedýnkách jsem měl jejich Pergolaiu 2007, (skoro) čisté Sangiovese, které mě letos okouzlilo nejvíc. Kdo z Bedýnkářů ho ještě máte, možná nastal správný čas ho otevřít, abyste mohli posoudit to, co se teď chystám napsat.

V prosinci jsem taky otevřel jednu Pergolaiu a propadl jsem lítosti při zjištění, že mi zbývají poslední dvě lahve. Nedalo mi to a poptával jsem u speditérské firmy, co by stála doprava balíku vína z toskánské Riparbelly. Dostal jsem nabídku tak nízkou, že to vypadá jako překlep :o) ale jestli to není překlep, vyplatilo by se ji využít a dovézt si další várku vína jen z tohoto vinařství. Jasně že označit v titulku Pergolaiu 2007 za 340 Kč jako levnou je diskutabilní, ale možná to vzhledem ke kvalitě schválíte.

Pro jistotu připomínám cenové relace:
Pergolaia 2007 : 13,5 Euro / 340 Kč
Caiarossa 2009 bílá : 28 Euro / 700 Kč
Caiarossa 2004-2007 červená : 40 Euro / 1000 Kč
(Pergolaia po kartonech / 6 kusů, Caiarossa po jednotlivých lahvích)

Uvedené ceny jsou maloobchodní při prodeji ve vinařství, cena v korunách už je maloobchodní v Čechách s tím, že byste si vína museli vyzvednout buď v žižkovské vinotéce Le Caveau nebo ve Skleničkově Lhotě u Prahy. Posílání poštou je možné (za příplatek), ale v případě dražších vín riskantní. Pokud budete mít zájem a sestavíme dohromady objednávku, soukromě se připojím s několika kartony Pergolaii. Těším se na vaše odpovědi a objednávky – objednávejte tady.

odkazy na předchozí články:
Profil vinařství Caiarossa
Caiarossa podruhé
Caiarossa 2009 Bianco