Archiv pro měsíc: Prosinec 2011

Za Václavem Havlem

Když v pátek v poledne v obchoďáku oznámili minutu ticha za presidenta Havla a prodavač nám stručně sdělil, že teď se minutu nebude prodávat, byl jsem z toho docela vykolejený. Minuta ticha v chrámu komerce? Cestou z nákupu jsem litoval, že kvůli angině se večer na Václavák nevypravím, před vánoci s dětmi se musím vyléčit.
Večerní televizní přenos z předvánočního Woodstocku v Lucerně bylo naopak krásné rozloučení s Václavem Havlem. Žánrová pestrost a namísto manifestovaného smutku jen vstřícnost k publiku (kterou publikum oplácelo). Nikdy bych si nedovedl představit Suzanne Vega zpívat Tom’s Diner úplně bez ambicí, tak pokorně a dojatě. Moc se mi líbila slova režiséra Kroba, že by se Havel kvůli tomuhle festivalu ještě mohl chtít na chvíli vrátit, než odejde úplně.
Možná by šlo ho podobným festivalem přivolávat zpátky na zem každý rok touhle dobou?

Jen tak

Další ryzlink do zimy

2010 Oberweseler Oelsberg Riesling Spätlese trocken, Weingut Dr. Randolf Kauer

Cenu neznám, vyměnil jsem s dovozcem za ukázkový český Pinot Noir. (O bio-doktoru Kauerovi a břidlicových ryzlincích z mitlrajnu jsem už psal tady.) Světlá citrónová barva, odrůdově typická ryzlinková vůně. Dá se z ní usuzovat nazrálost i sladkost. Nazrálost by byla vzhledem k mládí vína překvapivá, zbytkový cukr už je bez překvapení. Přívlastek Spätlese odpovídá našemu pozdnímu sběru a s 12,5% alkoholu je jasné, že tam nějaký zbytek je. Chuť je skutečně řízná, postavená na ostré kyselině a výrazné mineralitě, kterou si v paměti spojuju spíš se suchými víny. Tady se prosazuje i přes znatelný podíl zbytkového cukru a jde až do tónů nahořklého grapefruitu. Díky mineralitě jakoby měl ryzlink i třetí nohu – kyseliny a cukr jsou nejen na papíře (cukr 8,7 g/l – kyselina 8,8 g/l) ale i v puse dokonale vyvážené, ale stejně výrazně působí i mineralita. Středně dlouhé, velmi zábavné a jako ukázka vyrovnání se s nepříznivým ročníkem 2010 dokonce i poučné. I přes mládí působí dospělým, nazrálým dojmem a byl bych zvědavý, kam se vyvine za pár let.
A jestli tento týden už nic dalšího nenapíšu, tak přeju všem čtenářům klidné a radostné vánoční svátky.
Nezařazené

Málo známé piemontské odrůdy v Altánu

O Františku Šamlovi, který dováží vína ze severoitalského Piemonte, nebo o těch vínech, která dováží, jsem tu psal už nejmíň pětkrát. A už to tady máme zase a podle myšlenek, které se mi v pondělí večer ve Viničním Altánu honily hlavou, to nejspíš není naposledy. S většinou vín jsem se setkal na nedávno popisované malostranské degustaci, takže se dnes můžu věnovat jen rozdílům oproti měsíc starému koštu. Jak to vypadalo před měsícem si můžete přečíst tady.
Hlavním rozdílem bylo to, že před měsícem jsem přišel až na konec (oficiálního) programu a vína byla bezvadně temperovaná, delší dobu otevřená, provzdušněná a prostě dobře připravená. Tohle včera v Altánu chybělo, lahve se otvíraly těsně před podáváním. V případě některých vín (a některých návštěvníků) to nemuselo být podstatné, ale ve srovnání to byl znatelný rozdíl. Nechci nikoho podceňovat, ale myslím si, že málokdo z návštěvníků věděl předem, jak má chutnat nebo vonět Freisa, Grignolino, Timorasso, Bonarda nebo Albarossa (všechno jsou názvy piemontských odrůd), ale naštěstí jsem trochu srovnávat mohl a pondělní podchlazení a otvírání krátce před podáváním neudělalo vínům dobrou službu. Neodbytně se vkrádaly myšlenky na hyperdekantaci :o)

Degustace se zúčastnili bratři Andrea a Marco Buzio z vinařství Oreste Buzio, ale většinu prezentace vedl sám pan Šamla. Některá vína by si žádala podrobnější výklad. Grignolino s typicky bledou barvou, zdravou kyselinou a tříslovinovou chutí bylo OK, ale u Bonardy se štiplavou chutí měl jeden návštěvník pochybnosti, jestli je to ještě v normě. Skladba chutí a vůní byla často nezvyklá a jestli někdo přišel na „normální“ odpočinkovou degustaci, mohl být překvapený. Čekal jsem poprask u dalšího vzorku, kterým byla Freisa od vinařstí Oreste Buzio, ale tohle víno bylo naopak mnohem konformnější a příjemnější než jediná další Freisa, kterou znám (Dora Renato) a která je v chuti postavená na perličce a na znatelném asfaltovém tónu (asfalt, to by byl v Altánu mazec!)

Hned jsem si v duchu skládal další Komunitní Bedýnku z piemontských divočin jako je Freisa, Grignolino, Cortese, Albarossa, Bonarda nebo Herbalucce :o) A překvapení přišlo nakonec. Vyhnu se popisům aktuálního stavu všech vín (nespolehlivým tentokrát nejen počínající rýmou, ale i pozdním otevřením). Víno, které můžu bezohledně doporučit je ta největší piemontská komerce. Nejprodávanější a nejslavnější piemontské víno totiž není Dolcetto ani Barbera. Není to ani Nebbiolo. Je to Moscato d’Asti. Včera to byla Ribota 2011 z vinařství Boeri Alfonso.


Moscato d’Asti je slaďák se 120 gramy cukru (na litr vína) a pěti (až šesti) procenty alkoholu. Často mívá v chuti perlení až do sektu. Má tak báječnou kyselinu, že vám často až tak sladký nepřijde, dokonalý bonbónek jako dezert. Včera se ovšem podával mladý, čerstvě nalahvovaný ročník 2011 s ostrou, neohlazenou kyselinou (napsat svěží by bylo málo). Ta kyselina by byla v míň sladkém víně nepříjemná, ale mladému vínu dodávala záviděníhodný šmrnc. Za půl roku se ohladí, zakomponuje (musím někdy napsat článek jen o těchto synonymech a eufemismech a jejich skutečných významech :o)… a už to nebude ono. Dokud je to mladé a ostré, je to fakt radost. Kupujte, ale něco mi nechte. Přijede mi na vánoce babička a jako Červená Karkulka pro ni potřebuju aspoň tři lahve :o) Tohle víno je totiž zázrak, bude chutnat babičce a bude bavit i mě.

Jen tak

Dekantace In extremis

Asi jste si už všimli, že moc nevěřím na přebírání cizích materiálů, cením si víc zkušenosti a názoru (jako každej chlap asi nejvíc vlastního :o) Víc než jednou jsem tady psal, že názor bez zkušenosti je bezcenný… takže když nedávno tady Jižní Svah psal o brilantní nové metodě hyperdekantování vína podle Nathana Myhrvolda, bylo jasné, že mě to nemine, zvlášť po shlédnutí diskuse (cituji: hovada… peklo :o).
Včera jsem ze sklepa přinesl vhodné víno. Barikované Sangiovese, Arnolfo di Cambio 2007 IGT Toscana (mladší bratříček byl v loňských Komunitních Bedýnkách). Vzpomněl jsem si na něj pozdě a na obvyklé dvě či tři hodiny v karafě nebyl čas. O Arnolfovi jsem na blogu několikrát psal, mám ho rád, takže to bylo fakt navostro.

Samozřejmě nejsem takový barbar, abych upekl živou kočku v mikrovlnce v přímém přenosu… nebo rozmixoval dobré víno! To zase ne! Namísto mixeru jsem vzal starý metličkový šlehač. Půl lahve Arnolfa šlo do hrnku a jedna metlička do vína. Vrrrrr…! Nejdůležitější bylo hned na začátku víno nevystříkat po celém dřezu, ale povedlo se.

Senzorické zkoumání?

Barva zůstala beze změn, pěna na víně bleskově opadla. Původní víno má tvrdší, kořeněnou vůni s trochou marcipánu. Po rozmixování je vůně příjemnější, jde spíš do kávových tónů. Chuť před je zavřená, na vrcholu lehce štiplavá, v dochuti se zemitým tónem a taniny. Po rozmíchání je chuť skutečně přístupnější, harmoničtější a jemnější. Kyselina je znatelnější, v těle víc kávy, jemnější dochuť.

Kontroluju ještě napřeskáčku oba vzorky proti sobě, nerozmíchané víno je v chuti humpoláčtější, zavřené. Naprosto chápu, že milovníky vína tahle technologie odpuzuje (chtěl jsem napsat, že odpuzuje puristy, ale popravdě k tomu moc purismu není potřeba). Na druhou stranu je výsledek docela přesvědčivý (i když rozdíl není velký). Ideální by bylo, kdyby konzument o použití mixéru nevěděl, ale to je v podobných případech sotva splnitelné. Nicméně jako první pomoc v nouzi (in extremis, jak říkají katecheti) to skutečně funguje.

Závěr si musí udělat každý sám. Ale jakou cenu by měl takový závěr bez zkušenosti? Připouštím, že první pokus je nejnáročnější. Jestli to vyzkoušíte, napište do komentářů!

Jen tak

Podvratně o genetice :o)

Dost bylo popisů adjustáže, délky korků, barev, vůní a chutí. Dost bylo nudy. Dnes amatérsky o genetice, ale nebojte, s vínem to souvisí direktně.
Od oblíbeného autora jsem si vypůjčil způsob argumentace, kterému říkám diverzní, a který používám jen nevážně: Kdyby Pán Bůh chtěl, abychom (například: pili / nepili víno), tak by to zařídil (například: nechal by ho růst na stromě hotové v lahvích jako hrušky). Jasně, že to není seriózní způsob diskuse, ale nedávno mě tenhle způsob argumentace doběhl při diskusi o prospěšnosti (či naopak škodlivosti) požívání vína (v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství, říkal tuším Limonádníkův bratr Doug Badman). MUDr. Milan Šamánek mluvil Na Plovárně o aktualizovaných zdravotních výsledcích testování pravidelného požívání vína (už před čtyřmi lety jsem o tom psal tady).
Podvratně jsem tehdy v diskusi napsal, že kdyby Pán Bůh nechtěl, abychom pili alkohol, nedával by nám enzym (alkoholdehydrogenázu), který nám umožňuje ho trávit. Mimochodem, v některých světových regionech (správnější by bylo napsat u některých lidských ras, ale od roku 1945 je slovo rasa ve vědě politicky nekorektní) se tenhle enzym vyskytuje zřídka. Každopádně je jeho výskyt kódovaný geneticky.

O genetiku se zajímám jen amatérsky, jako čtenář, ale to málo z četby vím, že poslední genetická změna lidského rodu je stará 7.000 let a je to přidání enzymu umožňujícímu trávit kravské mléko. Je prakticky jisté, že první lidé-zemědělci nebyli schopni kravské mléko požívat. (Ve skutečnosti prý proběhla ještě jedna genetická změna před asi 4.000 roky, ale jen u Tibeťanů nebo Nepálců, a ta jim umožňuje normálně žít ve vysokých výškách s řídkým vzduchem, kde našinec kolabuje, jak to známe z himalájských cestopisů). Ale zpátky k tématu.

Jestli poslední větší genetická změna před 7.000 lety znamenala přidání genů pro štěpení kravského mléka, jak stará je podobná změna pro alkoholdehydrogenázu? Víte to někdo? Nesmírně mě baví představa, že člověk byl geneticky vybaven pro požívání alkoholu dříve než pro pití kravského mléka (které se díky reklamě dnes považuje za synonymum zdravého nápoje). Radši ani nebudu domýšlet, co by to znamenalo…


Jen tak

České Komunitní Bedýnky

Jen krátké adventní zvěstování příznivcům Komunitních Bedýnek:o) České Bedýnky jsou na světě, pro Pražáky jsou už tradičně k vyzvednutí v žižkovské vinotéce Le Caveau.
Brňákům pošlu zprávu, až Bedýnky dopravím do Brna, doufám, že to bude do konce týdne. Mimopražští a mimobrněnští je dostanou poštou až v lednu, jak už jsem psal v úvodním článku tady, leda že by si někdo z vás výslovně napsal, že je chce dostat do Vánoc a riskovat rozbití v předvánočním poštovním shonu.
Doufám, že kolem vín vzplane diskuse úměrná odrůdovému složení: v bedýnce je dvakrýt rýňák, jednou milerka, dvakrát vavřinec a jednou Pinot Noir. Každej přece víme, jak má chutnat milerka, rýňák nebo vavřinec :o))) Diskusní poznámky o vínech prosím směřujte k jednotlivým článkům: jediné víno, které jsem zatím nezmiňoval, je nový ryzlink 2010 z mělnického vinařství Kraus. Vzal jsem ho proto, že Kraus už několik let za sebou dělá ryzlinky krásně čisté a šťavnaté, pokaždé ve dvou variantách, suchý a polosladký. Baví mě i polosladká verze a každopádně tohle vinařství stojí za návštěvu. Jestli nedám o tomhle rýňáku sólo článek, můžete svoje připomínky k němu, chválu i námitky zapsat do diskuse ke Krausovu Pinotu Noir 2007 tady. Chtěl bych zase na začátku ledna v Le Caveau uspořádat živou degustaci jedné Bedýnky a několika bonusů, které jsem do ní z nějakých důvodů nezískal. Termín ještě nemám, ale uvítám, jestli se k té myšlence někdo přihlásíte. Sám si nejsem jistý, jestli by společná ochutnávka deseti českých vín byla pro čtenáře zajímavá. Co myslíte?
Doporučuju přinejmenším rýňák 2007 ze Školního statku, Krausův Pinot a Vavřinec od Bettiny Lobkowicz (a klidně i žernoseckou milerku) dekantovat a přeju hezké a klidné Vánoce. Ať k nim přispějou i česká vína.
Jen tak

Týden v deseti fotkách

V úterý a ve středu jsem vozil vína pro předvánoční české bedýnky. Prosincová krajina kolem Lovosic nevypadá jako typická vinařská krajina, ale staré fotky mi připomínají, že listopadové Burgundsko maluje podobnou paletou. Docela se mi ulevilo, když jsem všechna plánovaná vína přivezl.
Z Malých Žernosek jsem přivezl jedno Svatovavřinecké. Bedýnkáři už vědí :o)
Navíc jsem u Krausů dostal od cesty Pinot Noir 2005, překvapivě jemný Pinot německého stylu. Přiznám se, že tenhle severní styl nevyhledávám, ale jemností překonává domácí Pinoty a vynahrazuje mi burgundskou ovocnost, které jinak dávám přednost. Zásah!
Čtvrteční nabídka degustací byla královská. Nakonec jsem usoudil, že jsem si tento týden domácích vín užil dostatečně a vyrazil jsem do Le Caveau na setkání s víny Nicolase Renauda z francouzského Cote-du-Rhone. Na fotce je jmenovaný vinař a jeho soustředění hodinu před začátkem degustace, když kontroloval připravená vína.
O jeho vínech jsem se na blogu zmiňoval už třikrát, tentokrát přijel do žižkovské vinotéky Le Caveau představit svoje vína osobně. Mladší vydání Russela Crowea z Dobrého ročníku, nakonec jeho životní příběh se filmové postavě trochu podobá: ještě před několika lety vyučoval zeměpis na gymnásiu. V roce 2005 opustil zaměstnání a začal pracovat ve vinařství v Chateuneuf-du-Pape.
První vlastní víno vyrobil v ročníku 2007. Dnes obhospodařuje asi 18 hektarů vinic a víc neplánuje, protože na nich pracuje sám a víc by nestíhal. Na vinici hospodaří organicky, ve sklepě bez síry (síru používá poprvé až při lahvování, aby víno chránil před transportem a skladováním) a vyhýbá se moderním technologickým zásahům.
Koštovalo se jedenáct vín. Dvě bílá, jedno rosé, osm červených. Vína vesměs nefiltrovaná, některá koncentrovaná a s barvou temnou jako egyptská tma, některá (mladší) řidší a zapeklitější. Některá červená připravovaná karbonickou macerací, až mi to nedalo a šel jsem se Nicolase zeptal na Ondřeje Čálka, českého emigranta citovaného často v souvislosti s hnutím naturálních vín. Když jsme dali dohromady francouzskou výslovnost (Kalek), přitakal, že ho zná a že ho Čálkův vyhraněný postoj do jisté míry inspiruje (i když se snaží dělat víno intuitivně podle svého).
Grenache, Carignan, Mourvedre

Nicolas Renaud z vína nedělal vědu. O víně mluvil bez okázalosti a povýšenosti. Bylo zřejmé, že se vínem především baví, ale přitom ho dělá poctivě a autenticky, včetně krásného úletu, vína Espirit Libre (Svobodná mysl), které dělá v každém ročníku (navzdory tradicionalistům) z jiné odrůdy. Pro radost sobě a jako vyjádření toho nejlepšího, co daný ročník přinesl.
Nicolasovy poznámky tlumočila překladatelka a dovozce, Daniel Brož z Le Caveau. Když po sedmém vzorku degustace plynule přešla v hlasitou volnou zábavu, využil jsem toho k vlastnímu vyptávání.
Moje zápisky o červených vínech by asi nebyly příliš výmluvné bez vlastní zkušenosti, takže je stručně shrnu: většinou mají vína zralou ovocnost a jižanskou kořenitou dochuť, občas kmínovitou, ale skoro pokaždé pepřovou. Po pátém pepřovitém červeném vzorku jsem se na to šel zeptat. Nicolase to potěšilo. Přiznal se, že se snaží dosáhnout ve vínech pepřového výrazu a mrzí ho, když to zákazníci nepoznají nebo neocení. Měl jsem to snazší, protože tenhle projev je v našich vínech vzácný, takže to asi poznám snáz než Francouzi. Navíc podle mojí zkušenosti i nejsilnější pepřovitý štych ve víně dokonale ohladí dobrý francouzský sýr. V Le Caveau byly na stolech tácy s několika druhy sýra, ani jsem je nevyzkoušel všechny.
Nedávno jsem měl několik příležitostí k zamyšlení nad metodou degustace naslepo. To je dobrá zábava v případě, že jste doma sami a můžete si otevřít několik lahví vína. Ale když se chcete o víně něco dozvědět, není nad to degustovat ho s vinařem a otevřeně si o něm povídat.
Jen tak

Sauvignon 2010 VOC, Znovín Znojmo

Už dlouho jsem tady na blogu o apelačním systému nic hlubokomyslného nenapsal. Protože o tom občas trousím myšlenky v diskusích na cizích webech, je na čase se k tomu vrátit i tady, a spojím to s poznámkami o jednom náhodném nákupu vína z VOC Znojmo. Sauvignon 2010 VOC, Znovín Znojmo. 12% alkoholu, suché, trať Knížecí vrch, obec Hnanice. Analytiky: cukr 3,4 g/litr, kyseliny 6,6 gramu, extrakt 24,5 gramu na litr.


Barva je hodně světlá citronová (ale fakt hodně světlá!). Na stěnách skleničky jemné perlení. Vůně herbální, tedy česky kopřivová, trochu zemitá a uzavřená. V chuti suché a tenké, výrazná kyselina dodává svěžest a šťavnatost po nezralých meruňkách, zbytkový cukr jí obrušuje hrany do příjemna. Chuť je hodně jemná a vzdálená vyzrálosti, v závěru je znatelný minerální tón. V dochuti se prosazují kopřivy. Svěží Sauvignon, ale hádám spíš na kabinetní zralost hroznů a nenáročné víno určené k rychlému vypití. Koupeno v MAKRO a skutečně je to víno určené spíš pro supermarkety než pro vinotéky a náročnější konzumenty. Rozhodně bych ho netrápil delší archivací, hodí se nejspíš na letní zahradu.
Z podmínek pro znojemnské VOC (jsou tady) lze vyčíst směřování k jednodušším, lehkým vínům určeným k rychlé spotřebě (zákaz barikování a ležení na kvasničních kalech), mate mě jen legrační povinnost uzavírat lahve korkovým špuntem. A samozřejmě by pro mě bylo zklamáním, kdyby VOC setrvalo u vyloučení všech barikovaných vín a vín školených na kvasničních kalech, protože to je cesta ke komplexnějším vínům, která vydrží v čase. Jenže to jen my amatéři víme hned a předem, jak to má být správně nastavené a co je naopak úplně špatně (podobně jako televizní diváci vědí nejlíp, koho postavit k mezistátnímu fotbalovému zápasu a že Baroše teda určitě né :). Vinaři na to přicházejí postupně, takže se přimlouvám za to, abychom jim na to dali čas – určitě to dopadne dobře…
A teď vážně o apelačním / certifikačním systému
Už dlouho jsem tady na blogu o apelačním systému nic hlubokomyslného nenapsal. Protože o tom občas trousím myšlenky v diskusích na cizích webech, je na čase se k tomu vrátit i tady. Na celém konceptu apelačního / denominačního / certifikačního značení vína je mi sympatických několik vlastností. Nejlepší na tom je asi skutečnost, že si do VOC vinaři „zatřiďují“ svoje vína sami, bez zásahů státních a jiných komisí. Členové VOC společně schvalují, jestli jednotlivá vína jejich členů smí nést označení VOC. (Navrhuju říkat tomuto systému certifikační, podobně jako francouzskému systému říkáme apelační a italskému denominační. Česko se taky nevžilo přes noc :o) Moc by mě udivilo, kdyby vinaři, kteří ještě nedávno nadávali na křivdy spáchané zatřiďovacími komisemi (přívlastkového systému) nezakládali nové a nové VOC a nebrali tak vládu věcí svých do vlastních rukou.
Vzpomínám si na jednu vlastnost VOC, která se objevovala už za socialistického hospodaření. Na moravských vesnických koštech nadávali přespolní vinaři: i dybysme sem daui sebeuepší víno, stejně vždycky vyhrajú domácí. Brali jsme to jako nedostatek objektivity: porota složená z místních vinařů měla huby naučené na místní chutě natolik, že i naslepo neomylně poznala vína přespolních výrobců a hodnotila je hůř. Jednou mi to jeden z místních vysvětlil: my v porotě hledáme rýňák (tramín, veltlín…) takový, jaký má růst tady. Za kopcem už zem dává víno s jinou chutí a dělají ho tam jinak. Chceme najít to nejlepší podle naší místní tradice. (Možná to vysvětluju po dvaceti letech trochu kostrbatě, ale vždycky si na to vzpomenu a pobaví mě to, když slyším vinaře vysvětlovat, že VOC je zbytečná cizí novinka.)

Samozřejmě že jádrem všeho je marketing a bylo by nepochopením podstaty hledat v apelačním systému něco jiného. Jenže je to proklatě dobře fungující marketing. Jeho podstatou je zdůraznění původu vína a myšlenka propojení vína s kulturou, gastronomií, turistikou a čímkoli, co může region původu nabídnout. Tak si s lahví Chianti nebo Brunella kupujete vzpomínky na všechny pizzy snědené o dovolené v Itálii, na výhledy na západ slunce za toskánskými kopečky, na koupání v moři a na Michelangelova Davida. Vím to přesně díky jedné účastnici toskánských Komunitních Bedýnek, která si objednala naslepo rovnou šest bedýnek s poznámkou: Když já to Toskánsko miluju! V tomto ohledu jsme v Čechách ještě neudělali ani první krok, ale naštěstí se můžeme učit od Rakušanů, kteří už dnes dokáží geniálně spojovat svoje vína s pověstí ekologické země s tradicí habsburského mocnářství a dokázali s tím dostat svoje Sauvignony a Veltlinery (!) do prestižních žebříčků s 90+ body.
To je zatím z domácího pohledu hodně vzdálené, ale zakládání prvních VOC pokládám za krok správným směrem. A výše zmiňovaný Sauvignon 2010, kterým jsem tu úvahu začal, raději rychle vypít…
Jen tak

Ryzlink 2007 PS Neuberská, ŠSM, podruhé

Příjemná zlatožlutá barva, perlení zmiňované v červnových degustačních poznámkách (tady) už mizí. Ve vůni výrazně Barvy a Laky, sušené seno, bylinky, med. V chuti medovost a hned za ní herbální a petrolejové tóny, je tam i pěkná kyselina a svěžest, pikantní štiplavost a kořenitost. Je tam prostě všechno, co můžete mít na ryzlinku rádi, a pěkně všechno najednou.
Nadupané, silné víno, ale asi jako byste si v obchoďáku chtěli do vozíku naskládat jeden kus od každého zboží. Překvapení: tohle jsem před půlrokem vychválil? Tentokrát mi vadí právě to, že všech typických ryzlinkových vůní a chutí tam je, jakoby je naházel lopatou. Naštěstí jsem měl rozpité hned tři ryzlinky a nedopité lahve jsem uložil do chladničky. Druhý a třetí den nastala změna: víno se zklidnilo a působí mnohem uměřeněji, příjemněji a harmoničtěji. Stále je to bohatý a výrazný ryzlink, ale líp sladěný. Doporučuju dekantovat (karafu do chladničky nebo teď v zimě do studené předsíně:) a porovnat stav před- a po. Pro mě je odležené víno třetího dne jasný vítěz.
Podle informací od výrobce (Školní statek Mělník) se víno lahvovalo na jaře, asi krátce předtím, než jsem ho měl poprvé. Současný stav je výsledkem půlročního ležení v lahvi a víno se vrací zpátky k podobě, kterou mělo v tanku před lahvováním. Podle výrazného vývoje ve dvou dnech po otevření hádám, že toho má hodně před sebou a vydrží bavit zvědavé konzumenty ještě hodně dlouho.
Účastníci aktuálních českých Bedýnek se už můžou těšit!
Jen tak

Cote-de-Nuits Villages 2005 AOC, Chateau de Prémeaux

Asi poslední láhev z mnoha dovozů ze středně velkého vinařství poblíž burgundského Nuits. Krásná plná rubínová barva s temným podtónem a slabým oranžovým okrajem, tipoval bych si, že je nefiltrované.
Okamžitě po otevření výrazná vůně, hned jsem si vzpomněl, jak jsem ji komentoval tehdy ve vinařství: parfémová. Po několika hodinách klidnější třešňová, malinová a švestková, stále hodně výrazná. Později mix, kterému pracovně říkám třešňové dřevo – ovoce s příměsí sekundárních aromat. V chuti koncentrovaně ovocné, s překvapivě výraznými kyselinami a se znatelnými tříslovinami v pozadí. Před více než třemi lety jsem si zapsal tady „jemně hořkou dochuť…“ ale po té už není ani stopy.
Nabušené chutěmi, po střídavých zkušenostech s tímhle ročníkem bych na 2005 netipoval. Je jasné, že to není mladé víno, ale to jen ustoupily třísloviny, ostatní chutě jsou stále pěkně zaostřené a koncentrované. Před několika dny jsem otevřel stejné víno z ročníku 2007 s mnohem matnějšími dojmy. Jakoby zestárlo mnohem víc, v přímém srovnání s 2005 bych tipoval, že starší je 2007.

Letošní otvírání burgundských Pinotů ročníku 2005 mi přineslo spoustu zklamání, skore je nakonec jen trochu lepší než 50 / 50. Léta jsem se soukromě usmíval nad podivíny, kteří archivují domácí Pinoty a otvírají je po pěti letech, ale letošní zkušenosti s burgundskými Pinoty ze slavného ročníku 2005 mi ukazují, jak je to složité – polovina mých letos otvíraných Pinotů lety archivace nic nezískala, jen ztratila. Statistik by řekl, že skore 50 / 50 by mi vyšlo, i kdybych si hodil korunou. A to ještě obyčejnější kousky piju brzo, zdá se mi, že nemá cenu očekávat po pěti letech zlepšení u vína, které ani na začátku nebylo výborné.
Raději bych si připlatil za víno, které bude už připravené k pití než abych platil za víno, které mám několik let opečovávat a bát se, jak dopadne. Před pár lety mně zasmečoval pan Guillard v Gevrey (když jsem se ho nadšeně vyptával na archivaci): víno se nedělá, aby se archivovalo, ale aby se pilo! Na druhou stranu, když to někdy vyjde, tak to stojí za to. Jako u dnešního Pinotu z Chateau de Prémeaux. Jenže ten byl skvělý už v roce 2007.
____________________________
A pokud jste se ještě nepřihlásili do hezkýchčeských Komunitních Bedýnek, tak úvodní článek je tady a přihláška tady.

Jen tak