Degustace italských vín se jsou stále častější – už před rokem jsem chtěl volat Italové před branami! Na jednu stranu to je varování pro domácí vinaře a prodejce – Italové nelení do Prahy přijet a vína často představují jejich tvůrci, marketing vína mají zvládnutý tak, že to často působí jako školení. A přesně z těch samých důvodů je to příjemné, alespoň pokud jste ochotni se učit od cizích vzorů. Středeční degustaci dovozce VPV Praha s.r.o. ve Viničním altánu bych minul, nebýt upozornění čtenáře Skleničkova blogu. Než jsem si uvědomil, že degustace probíhá ve stejném čase jako plzeňský souboj o Ligu Mistrů, zarezervoval jsem si místo, a pak už mi bylo líto couvnout. Naštěstí všechno dopadlo dobře, Plzeň postoupila i bez mé pomoci u televize a vína za to stála.

Byl tropický letní večer a netypické vedro nabouralo pořadatelům představy o správné přípravě vín. Nakonec všechna vína nosili z chladničky a otvírali těsně před podáváním. To určitě nebylo ideální, ale při vzpomínce na večerní vedro mě nic lepšího nenapadá. Devět z deseti vín pocházelo z desetihektarového piemontského vinařství Boeri (web), sídlícího u Costigliole d’Asti.

1. Delicious 2010 DOC. Název trochu přehání, suché bílé víno z odrůdy Cortese s hodně světlou barvou, lehké a svěže ovocné až do jablíček, příjemné letní pití na zahradu. Projevem připomíná Veltlínské zelené. V den degustace byla cena snížena na 120 Kč, jasná koupě.

2. Beviòn 2010 DOC je čisté Chardonnay zrající v nerezu (a nejspíš na kvasnicích). Spíš lehčí, ale ne úplně lehké nebo dokonce vodovaté, navinulé ovoce v chuti a lehká mineralita. Kořeněný závěr. Příjemné lehčí pití, ale při troše pozornosti se dá najít i dost zajímavých aromat a chutí.

3. Beviòn Selezzione 2008 DOC už pochází ze čtyřicetiletých keřů a pobylo 12 měsíců v barikových sudech. Má silnější barvu, vanilkovou vůni a v chuti už svěžest ustoupila plnosti a zralosti, ale upřímně jsem si nebyl jistý, jestli je to dobře – spíš bych si vybral nebarikovaného předchůdce.

4. Monferrato Dolcetto 2009 DOC, první červené. Podle husté temné barvy jsem hádal na nefiltrované víno. Vůně je navinulá a nazrálá. V chuti výrazná kyselina a třísloviny, koncentrované víno (navíc z nerezu), výrazně ovocné, ale pro mě příliš tříslovinové. Vyznavačům tradice se to líbí, mně třísloviny nepřemohly. Zdá se, že tohle víno zaujalo spoustu návštěvníků, protože se publikum rozpovídalo a pořadatelé je až křečovitě utišovali. K nářkům na nevychované návštěvníky se ale nepřidám, protože mi jistá míra zábavy mezi návštěvníky přijde vhodná a žádoucí. Že má Viniční altán extrémně špatnou akustiku a cirkulaci vzduchu, to je jiná věc.

5. Barbera d’Asti 2010 DOCG. Můj tip, nádherně temná až impozantní barva. Třešňová vůně, v chuti výrazná kyselina, ale málo tříslovin. Víno působí moc příjemně a o třídu jemněji než předchůdce. Cena po odtajnění vypadá jako vtip – 135 Kč (asi 150 je ceníková). Kupuju!

6. Martinette 2007 Barbera d’Asti DOC Superiore má nahnědlou a nazrálou barvu naznačující delší pobyt v barikovém sudu (napůl nový a jednoletý sud, 12 měsíců). Vůně je komplexní, nazrálá, dospělá, totéž se opakuje v chuti. 35 let staré keře. V chuti má ještě trochu víc třísla, než by se mi líbilo, ale jinak se mi moc líbí. Cena v den ochutnávky 180 Kč.

7. Noto 2005 Monferrato Rosso DOC je barikované Nebbiolo s deseti procenty Barbery. Kávová nazrálá barva, zase komplexní vůně, štiplavá, kořeněná a rozjitřená alkoholem. Chuť skoro barolová, s nadbytkem tříslovin. Elegantní, štiplavě kořeněná, se 14% alkoholu. Ovoce v chuti ustupuje komplexnějším projevům, v pozadí minerální chutě. Tady už začínala vadit nejistota ohledně podmínek podávání vína – jak by se to ještě projevovalo dekantované? Cena 325 Kč, báječná.

8. Pörlapà 2006, barikovaná Barbera d’Asti Superiore z pětatřicetiletých vinic. K vínu mám rozporné poznámky, protože první vzorek jsme dostali zkažené lahve. To sice dovozce pan Šamla brzy napravil, ale podrobnější poznámky mám o vadách prvního vzorku. K druhé volbě mám už jen stručně napsané, že to je harmonické a ušlechtilé víno, bez podrobností.

9. Martina 2006 Brunello di Montalcino DOCG je jediné víno prezentované od toskánského vinařství Antonio Sasa. Rudá barva přelomená do čajového tónu, viz název Brunello. Ve vůni sušené byliny až seno, koření a kafe. Příjemně jemná chuť přezrálého ovoce nabušená alkoholem a kořením, tenké třísloviny a velká perspektiva pro archivaci.

10. Ribota 2010 Moscato d’Asti 2010 DOCG. Překvapivě plné, dospělé víno z denominace, které kazí pověst lehké supermarketové slaďáky. Po všech těch suchých vínech sladká tečka se 120 gramy zbytkového cukru (podle dovozce, až se to nechce věřit, protože působí příjemně vyváženě) a s cenou lehce přes 200 Kč senzační náhrada sladkých (a drahých) moselských ryzlinků! Světloučká barva, sladká ovocná vůně, ale správně vychlazené má dokonale vyváženou chuť.

Někteří lidé prostě nemají talent na jazyky. Dovozce pan Šamla měl s výslovností některých italských slov problémy, které trochu kazily dojem z představení. Nicméně vína byla vybraná tak dobře, že by se to nikomu bez pobytu v Itálii ani po roce gůglování nepodařilo, a dokud u nich budou takové cenovky, jako byly ve středu v Altánu, tak je to výmluvnější než toskánská italština. Doufám, že si dojem z degustace budu moct ověřit doma – jak už jsem psal, přípravu vín (a nejspíš i vyladění návštěvníků – degustátorů) ovlivnilo tropické vedro, ale původní dojem z Altánu byl výborný.

Už jsou to čtyři roky, co jsem tady psal o Zweiglu od Špalků. Mám na něj parádní vzpomínky – je to první (a možná i poslední???) víno, které jsem dokázal určit naslepo, včetně ročníku a výrobce, aniž bych ho kdy předtím ochutnal :o)))

Bohužel později nahradili Špalkovi rosé z Zweiglu roséčkem z Pinotu a přestože to je papírově rovnocenná náhrada (ochutnával jsem před pár lety na Otevřených sklepích v Savigny-les-Beaune Rosé de Marsannay, tak to snad můžu říct), buď jsem se s ním míjel fyzicky nebo pocitově, zkrátka Špalkovic rosé z rulandy si nepamatuju.

K otevřené lahvi jsem si otevřel i čtyři roky starý blog a na starých fotkách vidím, že dnešní klaret má hodně bledou barvu. Změnila se i etiketa a celkově to na mě působí jako ústup ze slávy – Vinařství rodiny Špalkovy mi zní prostě líp než „Špalek“ a přestože s oblibou opakuju „nepijeme barvu“ tak lahev rosé z Zweiglu vypadala impozantněji. Pro jistotu jsem zapátral v encyklopedii na Ovíně.cz po vysvětlení pojmu klaret, ale nic zvláštního jsem nenašel – víno vyrobené rychlým lisováním hroznů bez nakvášení rmutu – tedy jen trochu širší výklad pojmu rosé. Ve skleničce se ale loňský klaret starému rosé vůbec nepodobá.

Ve zmiňované slepé degustaci jsme měli především určit původ vína (bylo dané, že je to buď Francie nebo ČR). Rosé 2006 mělo krásnou kyselinu (a taky drobnou perličku na jazyku), díky které jsem Francii okamžitě škrtnul. O čtyři roky mladší kyselý ročník 2010 má kyselinu naopak zkrocenou, s Francií si to asi nespletete, ale stejně… Ve vůni zprvu zavoní kvasnice, teprve po chvíli se objeví vůně typické pro odrůdu, hlavně třešně. Kromě příliš zkrocených třešňovorybízových kyselin bych si ještě postěžoval na to, že víno je prokvašené příliš dosucha – matně si vzpomínám, že rosé z Zweiglu sluší pár gramů zbytkového cukru, který nejspíš stojí i za drobným perlením v nástupu chuti, ale tohle víno je jakoby vyžehlené a nic z toho nemá (ani cukr, ani perlení). Technicky dokonalé a elegantní ano, ale pro mě málo vzrušivé, málo originální. Na webu vidím, že už dostalo zlatou medaili na soutěži Prague Wine Trophy časopisu Víno Revue, ale aťsi – elegantní a technicky dokonalé rosé to je, ale na starou dobrou nulašestku nemá.

GruVe od Rabla přinesla včerejší návštěva a darovanému koni se na zuby nekouká, ale měl stát rovný dvě stovky. Na webu a na etiketě bylo minimum informací: 12,5% alkoholu a trocken, tedy suchý. Zřejmě základní veltlín úspěšného vinařství z rakouského Langelois. Podle vlastního webu je Rudolf Rabl „opravdový advokát spontánního kvašení a dlouhého ležení na slupkách,“ ale o konkrétním víně žádné technické informace. Tak hrrr na ně.

Štíhlá ryzlinková pistole s graficky střídmou etiketou a povinný šroubovací uzávěr. (Hurá, fandím screwcapu!) Víno ve skleničce má hodně světlou citronovou barvu, zřejmě poplatnou ročníku 2010. Vůně je navinulá, jemně travnatá a ovocná (jablka a citrusy), až nasládlá. Žádný rychlený průmyslový ryzlink, vypadá to na poctivou ruční práci. Podobné dojmy nabízí i chuť. Příjemnou kyselinu s tóny jablek (až navinulými, připomínají mi první letní jablka, babička měla snad jen jeden stromek a říkala jim panenské žluté nebo zlaté? a polovina z nich vždycky opadala), hroznů a limetek. Chuť je suchá, při troše pozornosti má travnatý nástup, je svěží, ale elegantní a příjemně dlouhá, pomalu odeznívající. Jestli je tam typická veltlínovská špetka pepře, tak pro mě jen na hranici autosugesce, ale i bez toho je to veltlín dobře poznatelný. Ačkoli to web neuvádí, mám podezření na pár měsíců kontaktu s jemnými kvasničními kaly. Víno zřejmě vyzrávalo v nerezovém tanku, ale podle jemnosti, délky a jisté elegance připomíná Veltliner Friends od poysdorfského Hausera z třetích Komunitních Bedýnek, který taky ležel nejmíň čtyři měsíce na kvasnicích.

Nenápadné víno, ale za dvě stovky velmi poučná pecka. Jestli jde takové jemné víno vyrobit v Rakousku za dvě stovky (včetně dovozní marže a v nešťastném roce 2010), mělo by to jít i v Česku?

Úterní večerní fotbal plzeňské Viktorky přinesl víc radosti, než kolik se vešlo do osmi nominací na domácího Vinaře roku. Svádí to k paralelám mezi fotbalem a vínem, ale podobenství funguje, jen dosadíte-li si do Vinaře roku místo Viktorky své oblíbené vinařství. Pohled na český fotbal očima Fotbalisty roku je skeptický: Petr Čech se omluvil z reprezentace pro utkání roku se Skoty. To se po Norsku dalo čekat. Stejně jako to, že se těch pár domácích vinařů urputně jdoucích za kvalitou do soutěže nepřihlásí, asi jako ten nejchytřejší z fotbalových reprezentantů před Skotskem.

Nevěnuju se domácím vínům tak podrobně a usilovně, abych to mohl definitivně soudit, ale z občasných setkání s vinaři v cizině mám dojem, že skutečná orientace na kvalitu na Moravě ještě nenastala. Z příležitostných diskusí s konzumenty mívám pocit, že nepanuje shoda ani v tom, v čem že by vlastně ta vytoužená kvalita měla spočívat. A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti…

Ke stobodovce se už vyjádřili všichni, co na webu píšou česky o víně. V zásadě se shodují v tom, že bodování odmítají. Mně se naopak bodování líbí a trochu závidím všem, kdo to umí a můžou si ho prakticky zkoušet na soutěžích. Praxe s hodnocením desítek anonymních vín a následnou diskusí nad spornými vzorky musí být k nezaplacení. Něco jiného je bodování jedné neanonymní lahve doma.

Na rozdíl od ostatních webových psavců mám stobodovku rád. Pokud se používá k tomu, k čemu je určena, k hodnocení vín na soutěžích. Mám na to jednoduchý pohled. Porotce dostane dvacet vín jedné odrůdy a jeho úkolem je seřadit vína od nejlepšího k nejhoršímu. Stobodovka je nástroj a metoda, jak to udělat. Výsledný počet bodů (vytržený z kontextu soutěže a použitý v jiné souvislosti) nemusí nutně vypovídat (a často skutečně nevypovídá :o) o absolutní kvalitě konkrétního vína. Výsledné body totiž říkají jen tolik, že jednoho dne v devět hodin ráno otevřeli pořadatelé dvacet lahví vína a od jedenácti hodin je porotci postupně obodovali. Některému vínu mohlo pomoct, že bylo otevřené čtyři hodiny a porotce ho dostal až v jednu, jinému vínu mohlo uškodit, že šlo hned na začátku. Ale všechna ta vína byla posuzovaná za konkrétních podmínek v souvislosti s několika dalšími víny. Nedá se tedy spolehnout na to, že jiný porotce (nebo konzument) si totéž víno otevře o rok později doma a dopočítá se stejného výsledku.

Pokud si to víno bude chtět vychutnat v klidu, bude navíc ovlivněný vlastní náladou, nebo večeří. Skoro jistě bude mít víno jinou teplotu, než mělo při soutěži a bude ho pít z jiných skleniček. Na rozdíl od soutěže bude znát výrobce… Pokud se budu chtět o jednom konkrétním víně něco dozvědět, budu chtít vědět (přesně naopak od bodového hodnocení, kdy se vína hodnotí anonymně), kdo ho vyrobil, odkud víno pochází a z kterého ročníku je. Mnohem víc než bodové skóre mi řekne popis výrobního postupu (jestli zrálo v sudě nebo v nerezu, jestli kvasilo samovolně nebo jestli vinař během kvašení chladil) a slovní rozbor vůně a chuti.

Vůbec by mi nevadilo, kdyby se při prodeji vína nesměly uvádět body ze soutěží. Zajímalo by mě, jestli třeba vyhrálo v kategorii ryzlinků na velké soutěži, ale už ne, kolik při tom dostalo bodů. Z bodování se stává pouťová show – kdo dá víc? Z bodů nakonec blbnou nejen konzumenti – amatéři, ale i renomovaní znalci. Když nejmenovaný britský blogger boduje vína chutnaná doma, která dostal darem od reprezentantů maloobchodních řetězců a pravidelně je hodnotí přes 90 bodů, jsem zmaten. Pokud to není vděčností k dárci, vyplývá mi z toho, že rozdíl mezi Chateau Petrus a supermarketovým vínem je tak malý, že ho amatér snad ani nemůže poznat. To by mi fakt zkazilo chuť na slavná vína…

Svět vína je širší než vzdálenost mezi osmdesáti body a stovkou. Body patří na soutěže, a tam by taky měly zůstat.

Dvě vína z Podere Casanova, vinařství a družstva (web), o kterém jsem se už (tady a tady a taky tady) zmiňoval. Sdružují asi dvacítku malých vinařů a výrobců potravin, zaměřených na organické zemědělství. Letos mi to nedalo a zastavil jsem se tam pro šestici nových vín. Tahle dvě jsou Chianti z okolí Sieny a liší se v zásadě hlavně tím, že první jmenované nebylo a druhé bylo v barikovém sudu.

Sám s tím mám drobný problém, který kopíruje spory mezi tradicionalisty (původní Chianti se nebarikovalo, ale zrálo ve větších sudech, 500 a více litrů) a modernisty (zastánci barikování, když to hodně zjedoduším). Když jsem obě vína chutnal v Toskánsku s vinařem Renatem Baldisserotto, bylo nebarikované jasně lepší, o třídu. Když mám otevřené obě lahve o týden později po večeři, je to naopak. Před rokem jsem to doma měl taky tak :o)

Matně si vzpomínám, že nebarikované Fierile mělo světlejší barvu, barikované Sangiovese bylo o poznání temnější. Fierile má příjemnou ovocnou vůni (lesní plody, synonymum italských dovolených postavených na Sangiovese). V chuti je lehké, s výraznou kyselinou, ale v těle minerální s trochu rušivými hlinitými podtóny, překrytými výrazným kořenitým závěrem (Sangiovese). Barikovaný Večerní člověk (víno je nazvané podle slavné etruské sochy z volterského muzea) má jemnější vůni s lesními plody, zjitřenou čerstvě namletým kořením a broskvovým podtónem. V chuti je plnější a kulatější, ohlazené teplými taniny, pěkně barikované. Jen znalci by mohli špekulovat, jestli barik k Chianti patří nebo ne – výsledek je dobrý, zatímco nebarikované Fierile má trochu zelený projev, působí nezrale. Vyšší bere :o)

Vymyslel jsem si, že Ombre della Sera by se hodilo do Komunitních Bedýnek, ale poslední den dovolené jsem v prodejně v Castel San Gimignano našel vinařovu ženu a ta mi udělala škrt přes rozpočet – všechno, co potřebují, prodají pasantům, kteří se u nich zastaví jen díky ceduli umístěné u silnice. Do ciziny nevyvážejí a ani s tím nechtějí začínat. Jakoby nebylo dost na tom, že mi končí dovolená a vracím se do deštivých Čech…

(Horní fotku jsem zcizil z webu Marchesi Ginori Lisci.) Stejně jako loni jsme v Toskánsku bydleli pár kilometrů od Querceta a zase jsem se tam vypravil až předposlední den pobytu. To co je blízko, to se tak necení, zpíval kdysi můj oblíbený sextet (čtenář z Dublinu ví…) Myslel jsem si, že Querceto už nepřekvapí, protože jsem od nich měl v loňských toskánských Komunitních Bedýnkách dvě vína a k nim jsem si soukromě nechal poslat i vzorky nových ročníků.

Ale nakonec jsem tam zajel a zašel do sklepa za Kenem Lenzim. Ken je winemaker. Odbočka o překládání: už po několikáté jsem se s tím v Itálii setkal, že winemaker je člověk, který je ve vinařství zodpovědný nejen za sklepní hospodářství (sklepmistr), ale i za péči o vinice. Nechce se mi to překládat českým (moravským:o) slovem vinař, protože si z filmu Dobrý ročník (doporučuju!) pamatuju, že ve Francii je vinař majitel podniku, který se třeba jen jednou za rok přijede podívat na to, jak jeho zaměstnanci dělají víno. Nejradši bych to přepisoval prostě jako winemaker, tvůrce vína. Konec odbočky a zpátky do Querceta: Ken Lenzi předtím několik let sbíral zkušenosti jako zástupce winemakera Ornelaii. Až v roce 2009 přestoupil pár kilometrů na sever a převzal jako ředitel vinařství Marchesi Ginori Lisci.

Takže jsme nakoukli do výrobní haly, přes Lenziho kancelář jsme prošli do Barricaii, sklepa, kde zrají vína v dubových sudech (tenhle sklep je chloubou vinařství, výstavní sklep s klenutými stropy a působivým osvětlením), udělali jsme fotky před výrobní halou a prošli celým středověkým městečkem Querceto do prodejny, kde nám Corrado otevřel dvě lahve Castello Ginori.

Do loňských Komunitních Bedýnek jsem vybral Castello Ginori 2005, hlavně pro ten luxusní zážitek z pět let starého bordeauxského vína. Píšu bordeauxské kvůli složení cuvée – je to 50 : 50 Cabernet Sauvignon a Merlot. Zatříděné (jen) jako Toscana IGT, ale je to nejlepší (a nejdražší) víno podniku. S Kenem Lenzim jsme ochutnali ročník 2006 a 2007. Ročník 2006 se podobá mým vzpomínkám na předchozí 2005, ale je mnohem svěžejší. Má pěknou temně rudou barvu a štiplavě kořeněnou vůni se zahradním ovocem v pozadí. V chuti má docela výraznou kyselinu (díky které by mohlo dobře chutnat u nás v Čechách:), lehkou minerální linku v pozadí a v dochuti mix bobulového ovoce a koření. Podle mého odhadu ideálně nazrálé k pití – zlepšovat se už asi moc nebude. Je to o kus svěžejší a živější víno, než jsem čekal, s pěknou kyselinou, ale žádná bomba. Překvapení přišlo až s Castello Ginori ročníku 2007. To byla ve všech směrech povedená kopie předchozího ročníku, jen o poznání výraznější. Víno stejného charakteru, jen znatelně koncentrovanější a hlavně s výrazným kořeněným závěrem a dochutí, které ho posouvaly nejmíň o třídu výš a dodávaly mu luxusní šmrnc, asi jako když si poprvé v životě zajdete pro sako do Pařížské 🙂

Vyzvídal jsem na Lenzim, co se stalo, protože nárůst kvality se nedal přehlédnout. Bylo to ročníkem? Počasím? Výměnou winemakera? Bylo to těžké hádat, když jsem věděl, že vinice jsou mladé výsadby z let 1999 až 2000. Shovívavě se usmíval a vrtěl hlavou. Ten rok jsme zavedli třídící stoly, řekl.

Druhá odbočka: vzpomněl jsem si přitom okamžitě na moravského vinaře, s kterým jsme před rokem nebo dvěma probírali rozdíl mezi moravskými a burgundskými Pinoty. Jako konzument a amatér jsem stáčel řeč na burgundské extrémně nízké výnosy a selekci hroznů při sklizni. „Já nevím, co bysme mohli dělat líp,“ krčil rameny. „Zavedli jsme třídící stoly,“ řekl mi Ken Lenzi. Vysvětlivka: třídící stůl je běžící pás jako ve fabrice, ze kterého několik pracovníků vyhazuje nedozrálé, přezrálé nebo poškozené hrozny pře zpracováním. Ty vyhozené se mohou použít na nějaké jiné víno, ale nepatří do nejlepšího, prestižního vína podniku. Konec odbočky.

Mám z té návštěvy zase staré známé poučení, že víno se nemá hodnotit před ochutnáním. Moje odhady, že následující ročníky nepřekvapí, byly prostě chybné. A když uvažuju o dalších monteskudájských Komunitních Bedýnkách, láká mě to dát do nich dva ročníky Castella Ginori, abych na nich ukázal rozdíl spočívající v přísném výběru nejlepších hroznů. Castello Ginori 2007 se prodává za 20 Euro, ale srovnání s ročníkem 2006 by mohlo být zajímavé…

Dvě toskánská červená koupená v Podere Casanova v Castel San Gimignano, v prodejně družstva asi dvacítky toskánských výrobců vesměs zaměřených na organické hospodaření.

Monty’s 2009 (13,5% alk.) inzeruje na etiketě certifikované hrozny v organickém režimu už od roku 1990 s dodatkem „vhodné pro vegany.“ Cuvée Sangiovese (70%) a Merlotu (30%). Záměrně jednoduchá ambaláž, laciný korek, ale víno je nezaměnitelně toskánské. Má rudou barvu s kávovým tónem, vůni lesních plodů a růží a lehce navinulou chuť zralého ovoce. Má pěknou kyselinu a i bez barikování příjemné třísloviny. Brzy po otevření mělo ještě sirovodíkový štych, který vzbuzoval podezření, ale po několika hodinách v otevřené lahvi už je zcela bez výhrad. Je to lehké suché víno, vhodné (myslím) jako společník k jídlu, podle mě nejen pro vegany – pro mě spláchlo pizzu s pancettou i se šunkou výborně. Nepřehání to s koncentrovaností ani s elegancí, je tak trochu rustico (v souladu se svojí etiketou) ale jistý půvab si nese.

Il Conventino 2003 (14 % alk.) je naopak sedm let staré víno, vyzrávané v dubovém sudu (částečně v bariku). Cuvée odrůd Sangiovese grosso, Canaiolo, Mammolo a Grechetto, taky se prezentuje jako produkt biologického zemědělství. Světle rudá barva je už přemožená kávovým odstínem a neomylně naznačuje vyšší stáří vína. Vůně je jemná a kořenitě štiplavá, jde do lesních plodů, najde se i kůže. V suché chuti jsou stále patrné třísloviny, ale kyselina už ustoupila. Je to bezvadně pitelné, ale vyrušuje mě dojem, že je víno už na sestupu, za vrcholem.

U obou vín jsem sice zaznamenal jisté výhrady, ale obě mají jednu velkou přednost: jasně přiznávají místo původu. Jsou zřetelně toskánská, odrůda Sangiovese i Toskánsko jako místo vzniku je v nich dobře poznat.

Toskánská slámovka z malého vinařství (web) v městečku Guardistallo. Překvapivě jen 12% alkoholu a žádné informace o odrůdě na etiketách. Z trávníku a parkoviště u vinařství je báječný výhled na sousední Montescudaio.

Podle informací z vinařství se vyrábí z hroznů odrůd Trebbiano a Malvasia. Hrozny se suší na slámových rohožích, po vykvašení se víno uzavře v dvěstělitrových sudech na pět let. Barva ukazuje stáří i oxidaci (tradičně se v sudech nechá pár litrů místa a sudy se nedolévají, aby víno rychleji oxidovalo a stárlo), je zlatá až dohněda. Vůně zase prozrazuje oxidaci, ale zároveň je hroznová nebo spíš rozinková. V chuti je zbytkový cukr, sametová jemnost a příjemná kyselina. Nejsem objektivní, klidně bych napsal, že zbytkového cukru je jen malinko, ale spíš ho vyvažuje kyselina. Půllitrová lahev stojí 12 Euro.

V Itálii se Vin Santo doporučuje mimo jiné k sýru doprovázenému medem, ale toskánská babička nám ho před rokem naservírovala s cantuccini, sušenkami o tvrdosti diamantu, o jejichž účelu a poživatelnosti jsem do té doby pochyboval. Zkamenělou sušenku namočíte na minutu do malé skleničky s dezertním vínem a nasáklou, rozmočenou, ji ujídáte. Najednou život začne dávat smysl…

V Toskánsku jsme s dětma kupovali čerstvé, měkké cantuccini v několika verzích, s lískovými oříšky, mandlemi, čokoládou, s želé… Čerstvé cantuccini byly naopak prudce jedlé. Prodávají se na váhu, a když jsem jich koupil dvacet deka dětem jako KPZ na nějaký výlet, obvykle jsme je snědli už cestou z pekárny. Vin Santo jsem přivezl jen pár lahví pro návštěvy nebo veřejnou degustaci, ale zároveň jsem v Kobylisích objevil supermercato Grazie s typickými kamennými sušenkami catuccini. Po otevření první lahve se zdá, že na návštěvy nic nezbude, moje železná vůle roztává jako sníh na jarním slunci… Výrobce tvrdí, že víno po otevření vydrží v lednici přes půl roku (aby ne, když zrálo pět let v dopola dolitém sudě), ale to je utopie, otevřená půllitrovka nepřežije ani tři dny – a to jsem si myslel, že mě na slámovku nikdo nenachytá…

Caiarossa (web) je asi nejambicióznější projekt, s jakým jsem se zatím v toskánské denominaci Montescudaio setkal.

Na konci devadesátých let minulého století koupil Eric Albada Jelgersma, holandský vlastník dvou margauxských chateaux (Château Giscours a Château du Tertre) pozemky u Riparbella, kousek od Ceciny na toskánském pobřeží. Nechal udělat půdní rozbory (název vinařství je odvozený z místního označení pro zdejší červeně zbarvenou půdu) a osadil několik svahů keři Sangiovese, Cabernetu Franc a Cabernetu Sauvignon, Merlotu, Mourvédru, Syrahu, Grenache a Petit Verdotu a dvěma bílými odrůdami (Chardonnay a Viognier). Dnes má vysázených asi šestnáct hektarů na několika sousedních parcelách. Když se podíváte na web vinařství, je tam zábavná puzzle-animace jednotlivých parcel a odrůd, ale když přijedete do vinařství, uvidíte, že každá odrůda je na vlastním pozemku, na vlastním svahu, přírodně zřetelně (a přirozeně) odděleném od ostatních, a všechny se sbíhají z jednoho kopce do údolí pod novou budovou vinařství.

Samozřejmě k tomu postavil novou budovu, nápadnou už cihlově červenou barvou (Caiarossa, přeci!) v zeleném údolí, ale uvnitř velmi účelně zařízenou. Jako logo používá vinařství obrázek staré etruské sochy boha Dionýsa.

Prvního července jsem měl to štěstí, že mě vinařstvím provázel člověk nejpovalanější – mladý, odhadem třiatřicetiletý sklepmistr a agronom Dominique Génot, který vystudoval vinařství v roce 2003 v burgundském Dijonu a později i agronomii v Bordeaux. Ve vinařství má na starosti nejen sklepní hospodářství, ale i vinice. Že mi odpustil poplatek 10 Euro za prohlídku podniku a degustaci, to jsem přičetl jeho dijonským studiím a tomu, že jsem dorazil v tričku jednoho burgundského vinařství :o)

Ukázal nám na mapě jednotllivé parcely, provedl nás výrobní halou a zázemím a ukázal lahvovací linku, sklad, sklep se sudy, kde víno zraje. Zdůraznil, že vinařství je od počátku certifikované jako organické a biodynamické (Ecocert a Demeter), a že vína kvasí bez přidání selektovaných kvasinek (na webu uvádějí, že i mědi ve vinici používají mnohem méně, než je dovoleno). Celá budova a zázemí vinařství je postavené jako gravitační, hrozny a mošt tedy putují z vinice do technologie vlastní gravitací, bez pump a přečerpávání. Mošt se dost dlouho maceruje, asi 3 týdny. Ze všech těch červených odrůd, jejichž složení tak připomíná Chateuneuf-du-Pape, se dělají jen dvě červená vína, ale pan Génot trval na tom, že to složitě složené cuvée vyjadřuje Toskánsko a ne Chateuneuf :o)

Vinice jsou osázené s v Toskánsku nevídanou hustotou 9.000 keřů na hektar, úroda se redukuje už předem na vinici a následně při sklizni na třídících stolech. I na mých fotkách je poznat docela malá vzdálenost mezi řádky (cca 1,3 metru) a proměnlivý, občas docela strmý sklon vinic. Prostě od začátku do konce jde podnik důsledně za kvalitou. V souvislosti s komplikovaným složením cuvée to může nechávat prostor pro pochybnosti, ale degustace dvou vín je docela smazala. (Kromě nich Caiarossa vyrábí dvě bílá vína. Caiarossa bianco je směs Chardonnay a Viognieru, Oro di Caiarossa je slámovka, sladké víno vyrobené z vysušených hroznů.)

Pergolaia 2007 IGT Toscana je montescudájské cuvée 90% Sangiovese a po pěti procentech Cabernetu Sauvignon a Merlotu. Samozřejmě převažuje ovocný projev Sangiovese, který dvě další odrůdy jen změkčují. Žádný barik, víno je částečně z pětisetlitrových dubových sudů a z nerezu. Výnos je 50 hektolitrů z hektaru, redukuje se už ve vinohradě (zelenou sklizní) a částečně selekcí hroznů po sklizni na třídících stolech. Příjemné pití, nesrovnatelně jemnější než běžné Montescudaio DOC. Cena je taky vyšší, 13,50 Euro.

Caiarossa 2005 IGT Toscana je klasa, navíc z mladých vinic vysázených v letech 1999 a 2000. Cuvée všech těch nahoře zmiňovaných modrých odrůd má stále pěkné kyseliny. Vzniklo smísením partií vyzrávaných v bariku, ve velkých sudech a snad i v nerezu, ale barik rozhodně není nápadný, spíš bych řekl, že už vyprchal. Nízké výnosy ve vinici (do 25 hl z hektaru) zřejmě odrážejí francouzské zkušenosti majitele i sklepmistra. Krásně bohaté, komplexní víno, pěkně pitelné, k jakému bych si nepředstavil žádné jídlo, ale jen jednu lahev solo na celý večer. Podle toho, jak smáčí skleničku (nápadné mosty), je husté, ale neunavuje tím v puse. Dlouhé, s kořeněnou dochutí na patře.

Jak vína z Rhony často poznám podle Syrahu, tak musím dát zapravdu Dominique Génotovi, že tohle víno je toskánské – žádné dluhy u Chateauneuf-du-Pape. Podle etikety má 14,5% alkoholu, ale podle mě je jemné, elegantní a hlavně pitelné, lákavé k dalšímu napití. Cena ve vinařství 40 Euro je dobrá. Jak už jsem psal v úvodu – asi nejambicioznější projekt v Montescudaio DOC.