Fontemorsi (web) je docela typický příběh malého italského vinařství z toskánské denominace Montescudaio. Vzniklo před osmi lety skoro od začátku. Podnik koupila v roce 2003 paní Laura Berlucchi (rodina Berlucchi je známá hlavně výrobou sektů z Franciacorty) a řídí ho dnes trojice Francesco Benasaglio, Carlo Sanvitalee a Roberto Ligasacchi spolu se sklepmistrem Paolem Salvim.

Po prvotní analýze půdy se rozhodli většinu vinic vysadit znovu. Vsadili přitom na domácí Sangiovese, dnes obhospodařují 24 hektarů vinic. Nové vinice mají hustotu kolem 7 500 keřů na hektar, podstatně vyšší, než je v Toskánsku běžné. Kromě Sangiovese pěstují Cabernet Sauvignon a Merlot, z bílých odrůd Chardonnay, Viognier a Riesling. Víno z bílých odrůd zpracovávali poprvé v roce 2010. Samozřejmě jsem se zeptal na ryzlink, ale v loňském roce prý dal malou úrodu, takže ho nezpracovávali. Mimochodem motiv ulity na etiketách jejich vín pochází z vlastních vinic, jsou prý plné zkamenělých pozůstatků ulit, škeblí a krunýřů dávných mořských živočichů.

Fontemorsi sídlí v městečku malebném městečku Montescudaio, centru stejnojmenné denominace. V loňském roce jsem ho hledal marně, bylo poledne, měl jsem s sebou děti a nechtěl jsem ve vedru napínat jejich trpělivost. Letos jsem měl domluvenou schůzku s Robertem Ligasacchim a pochopil jsem, proč se tohle vinařství v malém Montescudaiu špatně hledá. Jednu budovu má nad vinicemi na severním okraji města s výhledem na údolí Ceciny, malou výrobní halu pár kilometrů dál na jiném okraji vinic (v obou případech s příjezdem po prašné cestě), a prodejna otevřená jen odpoledne je v jedné starobylé uličce v centru města. Pan Ligasacchi nás i s dětma naložil a provezl nás po vinicích. Leží na severovýchodních svazích pod Montescudaiem, což pan Ligasacchi vysvětloval jako přednost ve srovnání s místními jižními svahy, kde ostré slunce upeče hrozny někdy už na přelomu srpna a září. To může být na škodu, pokud jde o kvalitu. Viděno z Česka to vypadá divně, ale nad víny samotnými jsem mu dal zapravdu.

Na všech vinicích hospodaří v biorežimu, kromě révy pěstují i olivy a vyrábějí olivový olej. Ve výrobní hale stálo možná dvacet moderních nerezových tanků, nikde žádné sudy. Pan Ligasacchi potvrdil, že se v zásadě snaží pracovat bez chemie, vína kvasí bez přidání ušlechtilých kvasinek, ale není to dogma – když se kvašení růžového vína nechtělo rozběhnout, nakonec mu pomohli.

Fontemorsi vyrábí jen patero vín. Ochunali jsme bílé Tressasi 2010, zatříděné jako IGT Toscana. Směs Chardonnay a Viognieru, panenská úroda z nové vinice, měla vyšší slámovou barvu a na toskánské bílé nečekaně svěží kyseliny a ovocný projev.

Růžové Rosato di Fontemorsi je vyrobené z odrůdy Sangiovese. Získává se ze zpracování Sangiovese pro červené, po patnáctihodinové maceraci se z moštu odtáhl samotok na rosé. Má poměrně výraznou barvu, na můj vkus málo kyselin, ale dobrou strukturu s tříslovinami v závěru.Ve vůni i v chuti příjemně ovocné po Sangiovese – tedy především ostružiny a všeobecně lesní plody. Hodně zajímavé rosé, není to úplně jednoduchá vodová růžovka :o)

Základním červeným vínem Fontemorsi je Spazzavento. Směs Sangiovese a Merlotu zatříděná jako Montescudaio DOC (což v praxi znamená asi 70% Sangiovese a zbytek Merlotu). Jednoduché víno s ovocným projevem, ve kterém převládá vliv Sangiovese. Lehké pití, po zkušenostech s jinými místními vinaři dodám, že překvapivě bez bariku (vyzrávání komplet v nerezových nádobách). Třísloviny jsou cítit, ale nejsou agresivní.

Volterrano 2007 je čisté Sangiovese, vyrobené v nerezových tancích a vyzrávané jeden rok ve velkých dubových sudech (500 litrů) různého stáří. Tohle se mi moc líbilo, příjemně přirozený projev Sangiovese nezatížený přehnanými tříslovinami, boj s barikem se nekonal. Zase projev lesních plodů, rozpuštěné třísloviny, přirozeně jemné víno, paráda. Navíc s příslibem do budoucna, protože ročník 2007 byl vůbec první sklizeň z nové vinice.

Guadipiani 2007 IGT Toscana je cuvée Sangiovese a Cabernetu Sauvignon (nejsem si jistý, ale snad se 70% Sangiovese). Obě odrůdy kvasí odděleně, odděleně i zrají devět měsíců ve velkých dubových sudech (500 litrů). V nose i v chuti se hodně prosazuje CS, ale víno je pěkně zakulacené, jemné, jaksi olejovité:o) Cabernet Sauvignon nevyhledávám, ale tohle bych mohl.

Píšu článek jako poděkování panu Ligasacchimu (grazie!) za pohostinnost a za čas, který mi tak velkoryse věnoval při prohlídce vinic i společné degustaci. Z vín samotných jsem měl velmi příjemný pocit a převažoval dojem, že Fontemorsi si hledá svoje místo v konkurenci místních vinařství (Montescudaio i Bolgheri) a chytře se vyhýbá těm nástrahám, které mě při prvních setkáních s monteskudájskými víny nejvíc rušily. To bylo jednak časté nadužívání barikových sudů a jednak občas nepochopitelná skladba červených cuvée. Pravidla Montescudaio DOC se zřejmě (můj dojem) hodně inspirovala úspěchem bolgherských vín, postavených na tzv. mezinárodních odrůdách, tedy na CS a Merlotu. V případech některých ambiciózních vín jsem míval dojem, že denominační pravidla a ambice vinařů jdou proti sobě. Fontemorsi se moc netrápí s mezinárodními odrůdami, klade důraz na Sangiovese, typickou místní odrůdu, a má s ní hodně zajímavé a slibné výsledky.

Proč se dva lidé se zálibou ve víně málokdy shodnou, to je téma na vědeckou práci, kterou nikdy nenapíšu. Umístil bych ji do oboru národopisu, protože si myslím, že kořeny jsou nejspíš v historicky tradované slovanské řevnivosti a nesvornosti. Jedna z mála věci, na které se s podobně postiženými oenofily většinou shodnu je to, že k pochopení vína a vytvoření vztahu k němu pomáhá znalost prostředí, kde víno vzniká, počínaje krajinou a lidmi až po architekturu, jazyk a historii. Zjednodušeně řečeno, při dvouhodinovém koštu ve sklepě s výrobcem snadno navážete vztah k vínu, který často bývá nepochopitelný pro chladného posuzovatele, který nejedl chleba se sádlem od vinařovy manželky a neví, že na otázku po vinařovi odpovídá místní farář s úsměvem „á, ten s koňským ohonem!“

Proto i já budu teď pít víno ze sklenic z harrachovské sklárny Novosad a syn. Ještě jsem nestihl otestovat jejich vlastnosti na svých oblíbených vínech a porovnat je se špíglovkami, které jsem si přivezl z Burgundska nebo se strojně vyráběnými sedmičkami od Rony. Ale viděl jsem skláře kolem pece, jak nabírali na píšťalu bambule zářícího tekutého skla, jak z nich ve vodní lázni v jakémsi primitivním leč důmyslném strojku vyfoukávali ten krásný tulipán, potil jsem se při pohledu na to, jak jiný sklář přilepil na spodek malou kuličku roztaveného skla a další z ní vytáhl a srovnal nožičku. A jak potom ještě další k ní přilepil ten podstavec a vytvaroval ho.

A potom jsem sledoval, jak se diamantem vykrouží rýha, nahřeje a utrhne vršek skleničky, jak se to potom obrousí a otaví, aby okraj neměl ostrou hranu, o kterou bych si pořezal pusu. Zatoužil jsem po té skleničce … a hned jsem si koupil dvě sady a paní mi to skládala do tašky a říkala, dávám vám tam šest skleniček plus jednu na rozbití, to kdyby se k vám skutálel ze svahu někdo kdo rozbíjí drahé skleničky a jednu vám křupnul…

Vlastně jsme šli s mými dětmi na exkurzi do sklárny, aby viděly ukázku pracovního procesu, a na nějakou souvislost s vínem jsem ani nepomyslel! Hodně věřím na to, že to všechno, co nás obklopuje, utváří náš život, stejně knihy, které čteme, jako skleničky, ze kterých pijeme vodu a víno. Přesto jsem se dosud bránil utrácet extravagantní částky za ručně vyráběné riedlovky … piju víno skoro každodenně a průběžně rozbíjené drahé skleničky by mi tu radost kazily, paní Skleničková je v rozbíjení skla též nadprůměrně dobrá. (Zcela všeobecně, popíjet dobré moravské malovinařské červené za 70 Kč z riedlovky za 2 000 Kč mi připadá… nepatřičné.) Přesto jsem tady už několikrát psal hlavně o alsaských ryzlincích, jak jejich vnímání až brutálně ovlivňuje použité sklo. V létě jsem konal ochutnávku cizích vín pro skupinu vinařů a byl jsem z toho nervozní, a mám dojem, že mě výrobci začali pozorněji poslouchat, když jsem na alsaský ryzlink vytáhl alsaské skleničky a nabídl jim test ze tří druhů skleniček. „Já to zkusím, ale nemělo by to nějak závažně ovlivnit…“ říkali napřed a za chvíli „to bych si nepomyslel, že to je takový rozdíl.“ Doufám, že ty harrachovské skleničky budou dobré, protože bych se jich nerad vzdával!

(Druhé prázdninové čtení z archivu – prosinec 2008.) Díky delší nucené nečinnosti jsem rozečetl knihu Stanislava Komárka „Příroda a kultura.“ Hned na začátku mě popíchla jeho zmínka o Rorschachově testu (to je test známý i nepacientům, v nekonkrétních barevných skvrnách vidíme zuřivého draka, tygra nebo voňavou růži. Z popisu draka psycholog odhaduje naši povahu, čím více popisujeme své představy, tím víc odhalujeme sami sebe): „v zásadě celá příroda je pro nás jedním velikým Rorschachovým testem“). Samozřejmě si uvědomuju, že na blogu o víně píšu stejně zase o sobě (proto se taky snažím zatahovat sem víc témat :o), jen jestli to není všechno o mně až příliš… Občas se můj popis Rorschachových skvrn na blogu může stát Rorschachovou skvrnou pro čtenáře – naštěstí sem chodí kultivovaní čtenáři a nestává se to často.

Tak třeba archetypy popisuje Komárek jako vrozené obrazy, základní myšlenková schémata, která bývají ambivalentní. Asi jako archetypální ryzlink, lučně voňavý, uspávavě bezový, řízně kyselý a opulentně sladký, ale zároveň smradlavě benzínový, a lacině bezově páchnoucí?

Archetypální vlašák mi vystupuje z mlh nad Mušovem jako vodovaté, řídké víno s jemnou kyselinou a výrazným minerálním závěrem, moravský ekvivalent burgundského Chablis. Jeho ambivalentní protějšek má místo lahodného závěru zrádnou hořčinku, maskovanou tupým zbytkovým cukrem…

Archetyp Chardonnay pochází z rovin a mírných kopečků západně od státovky 74. Je ovocný a oříškový, máslový a vanilkový, celý opancéřovaný dubem, někdy provoněný kouřem jako ohníček, u kterého jste proseděli celou noc až do rána, s krásnými minerálními vůněmi i chutěmi. Jeho ambivalentní komplement má záda ohnutá pod pytlem zbytkového cukru nebo v něm dub převálcoval hrozny. Snad jen šardonku si dovedu představit ztělesněnou rytířem v brnění, ale její proměnlivost naopak ukazuje na ženskou.

Archetyp rulandského modrého se mi vynořuje se z mlhy za silnicí 74 jako fešácký husarský poručík, zahalený vančurovským oblakem stájových vůní. V plné kráse bývá ovocně voňavý, višňo-švestkový, višně i švestky dominují i v chuti, doplněné tóny kůže, lesa a hub, a zmíněnými stájovými vůněmi. Jeho ďábelský negativ mívá vodovou barvu, bramborovou vůni a chutě vařené kořenové zeleniny – odstup, satane!

Rád bych v těch hlubokomyslnostech pokračoval, ale nejsem si jistý pohlavní identitou jednotlivých archetypů. Ještě tak u ryzlinku bych se vsadil, že jde o ženský obraz, dokonce bych hádal na mladičkou dívku. Ale o výklad pohlaví Chardonnay a Pinotu Noir si netroufám. (Moc by mě zajímalo, jak vidí tyhle odrůdy vinaři – je Chardonnay muž nebo žena?) Mě to vede vždy k ženskému principu, ale Komárek napovídá, že obraz se vytváří jako doplněk vlastní identity, takže se dá očekávat, že čtenářky budou naopak vnímat rulandské modré, Chardonnay i ryzlink jako mužské obrazy. Žádné řešení, zas jen další Rorschachova skvrna, cheche… 😉

Pokud si chcete vyzkoušet Rorschachův test, na konci článku najdete jako v nedělních novinách správné řešení, stačí jen otočit noviny vzhůru nohama.

Už jsem zpátky z dovolené, zapřáhnutý v postroji makám a tahám, ale výhled z okna je jako pohled na výpis z účtu: zataženo, déšť. Stejné je to i na statistikách, které poskytuje blog.cz – počet přístupů klesá, ať to psaní tahám až ze střev – čtenáři jsou na dovolené. Mám sice napsáno pár příspěvků z toskánské cesty za vínem, ale teď by je stejně nikdo nečetl. Schovám si je na lepší časy, až se vrátíte ze slunečnějších krajin. Pro věrné čtenáře samožersky vybírám něco odpočinkového čtení z textů z archivu, ke kterým mám nadstandardní vztah. (Prošvihl jsem příležitost k sebeoslavnému článku ke čtvrtému výročí Skleničkova blogu, tak aspoň takhle:o)

Ve středu večer při sledování fotbalového utkání Švýcarsko – Turecko mi paní Skleničková rozšafně sdělila: „Tulek dar gor tulkum.“ Někdy se mi posmívá, když po dlouhém koštu mluvím svahilsky, ale sama ovládá svahilštinu pasivně i aktivně.

Tento týden se sousedům za plotem začervenal rybíz. Moje čtyřletá dcera objevila v křoví u plotu první maliny a dokonce i višně na stromku, který vyrostl z větve, kterou jsme dostali od sousedů. Višeň byla jen růžová, tak jsem ji poučil, že se ještě nemá trhat, že se na ni budeme chodit dívat a sníme ji, až zčervená. Asi za minutu přišla s višní v ruce: Hele tati, co jsem našla! Pobavilo mě to, matně si vzpomínám, že jsem jako dítě taky trhal nezralé ovoce. Děda měl velkou zahradu a dokonce na ní vypěstoval meruňky. Když mu meruňka poprvé dala ovoce, vydal zákaz trhání. Měl meruňky na stromě spočítané, bylo jich asi 23. Babička věděla, že na mě se zlobit nebude, tak mě naváděla: Běž se podívat, jak dědovi rostou meruňky! Nemáš na nějakou chuť?

Vyrazil jsem na vycházku na mělnické vinice. A vzpomněl jsem si při tom na starou příručku pro amatérské vinaře, kterou sepsal profesor Vilém Kraus.

Z té brožurky jsem se poprvé dozvěděl, že vinná réva je vlastně původem liána.

Pralesní parazit se popínal po stromech a snažil se vyšplhat po jejich větvích ke slunci, protože ve stínu se nedokáže množit – tedy dávat hrozny. Doufám, že si to pamatuju dobře.

Hrozny ještě nebyly, ale réva se popínala a liánovala ostošest.

Tady šátrala, ale ještě nedosáhla.

Jak dokázala tohle, to netuším.

Tohle bude asi omyl, to stéblo ji neudrží 🙂

Když nebyly dráty, chytala se i železa.

Tady se zkouší vecpat pod kůru 🙂

Tady si dvě liány dávají pusinku přes dvoumetrový řádek.

Další objetí.

Tady se pod listím perou…

Ale vypadá to dobře – víno bude!