Čelem k masám a ne zády k slunci, parafrázoval kdysi kamarád dobový slogan. V pátek večer jsem se konečně i já přidal k většině, která už viděla Bobule. Podle oficiálního textu distributora „režiséra a scenáristu Tomáše Bařinu napadl námět filmu poté, co se loni vydal poprvé do vinného sklípku.“ To se nedivte, že jsem se Bobulím tak dlouho vyhejbal.  Naštěstí zafungoval efekt nulového očekávání – nebylo to tak strašný. Nechci to s chválou přehánět, ale dalo se na to koukat. Vlastně jediná nesnesitelná věc byla písnička kapely Kryštof, s tou jsem se úplně minul.

Co mi na Bobulích vadilo: Nejhorší bylo neustálé stroboskopické střídání míst záběrů: řidič nasedá do auta, projede pod Rajstnou a po silnici přes novomlýnské nádrže, otočí se v Pouzdřanech a vystoupí v Mikulově. To je asi jako by si Belmondo zapálil cigaretu pod Eifelovkou, potáhl pod hunawihrským kostelem a típnul ji na molu v Bordeaux. Kolik Francouzů by vstalo a odešlo z kina? Ale možná na laické diváky neznalé posvátných vinařských poutních míst to naopak zapůsobí jako propagace, nechci bejt radikální… Serióznost filmu shazuje i reklama na Actimel ve vynucené reklamní přestávce: Martina Sáblíková v ní bruslí v podobných lokalitách nasnímaných stejným filtrem, takže to vypadá jako součást filmu.

A hláškaření, smrtelná nemoc českýho filmu. Na Bobulích je to dobře vidět. Hlášky jako by měly zakrýt nejen chyby scénáře, ale i špatnou práci s herci, špatný výběr exteriérů, špatný obraz. Všechno zaplácne vtipná hláška nebo pokus o ni.

Ocenil jsem použití houslové linky moravské lidové jako alternativy černošského blues: tam, kde by Američan použil muziku Muddyho Watterse, hraje houslový terc. Na rozdíl od toho mála domácích filmů, které jsem viděl, mají Bobule slušný tempo vyprávění, nezadrhávají jako Pendolino. Odvozenost scénáře od Dobrého ročníku je patrná, ale na první pokus to není špatný.

Jenže aby to byl první pokus, to bych nesměl počítat Mertův (a Jirešův) film Opera ve vinici o Fanouši Mikuleckém – na Brzobohatého, Kemra, Čepka a Skopala dnešní herci nemají, stejně jako nemají Bobule na Mertův scénáristický ponor do folklórních reálií včetně dobově neuvěřitelných scén folklórního zpívání v plenéru s až náboženským vyzněním a improvizovanou scénu Sváti Skopala z rockové Folimanky –  pravdivosti tehdejších odkazů se dnešní režiséři s neomezenou vyjadřovací svobodou paradoxně ani nepřibližují. K jejich hanbě dodám, že se o to ani nesnaží. Stačí jim, když se diváci baví.

Jako zábavnej film bez dalších ambicí to není marný. Jen pro člověka, který ten kraj projel z vlastního zájmu víc než dvakrát, je to málo. Na druhou stranu, už se Bobulí nebojím, a klidně si je pustím znova. Podobně jako s vínem, mám radši suchá, minerální bílá, ale někdy přijde vhod i něco sladšího.

V sobotu jsem trochu pochopil ten podivný český fenomén, oblibu burčáku. Vinného polotovaru, meziproduktu, prodávaného a konzumovaného většinou v nekvalitní podobě – tady se můžu prsit, že jsem už ochutnal ve vinném sklepě živý burčák, legendu, které vděčí stovky sezónních prodejců za kšeft s umolousaným sladkým nápojem v petce.

V sobotu na vinobraní v Tróji se stály nejdelší fronty na burčák. Viděl jsem v tom obdobu obliby Blesku a dalších bulvárních novin a časopisů zkříženou s pozůstatky čtyřicetiletého socialistického návyku na fronty na nedostatkové zboží. „Dáte mi ochutnat vzorek z lahvových vín?“ ptal jsem se u stánku jednoho českého vinařství. „Nezlobte se, nemůžeme. Prodáváme jen celé lahve,“ zněla odpověď, ale smysl byl jiný. Na pultu měli stolitrovou konev s burčákem a nestíhali prodávat ani burčák. Tak proč by se ještě patlali s vínem za dvě stovky, když to můžou prodat rovnou, neprokvašené, za stovku. Burčák jsem neochutnal žádný, ale podle vín z českých vinařství, která jsem ochutnal, bych jim dal zapravdu. Ta většinou za dvě stovky nestála.

Výhled z trojské vinice na Prahu je krásný, vinice skutečně působí krajinotvorně a kulturně, ale vína sama zatím jsou spíš suvenýry návštěvníkům než suverénní produkty, které by obstály samy o sobě. Když k tomu přičtete dlouhé fronty na burčák a snahu (některých) prodejců zbavit se podivínů dotěrně se snažících ochutnávat jejich vína, je jasné, proč jsem skončil u stánku zlínského dovozce portugalských vín – prostě tam žádný burčák neměli, jen pár lidí chtělo po půldeci ochutnávat portské. Slečny na to byly připravené a nalévaly.

Abych nezůstal jen u burčáku, to odpoledne bylo krásné letní počasí a na vinici Svaté Kláry přitáhlo spoustu Pražanů. Celý areál vinice je krásně upravený, prezentační materiály o historii pěstování vinné révy v Čechách jsou vzorně zpracované, to je radost číst, a výstavka desítek keřů různých (občas až pofiderně pojmenovaných) odrůd révy spolu s možností ochutnání dozrávajících hroznů je skvělá. Zajímalo by mě, kdo (a proč) zkřížil Pobědu s Košutovem, aby vznikla Pola?

Bylo to krásné odpoledne. Doufám, že všechny hrozny podél cesty návštěvníci nevyzobali jako moravští špačci z loňských reklam Vinařského Fondu. Chci tam někdy vzít děti, aby z mého vinného hobby taky něco měly.

Abstinenti jsou ohroženi nejvíc, zjistili vědci. Je to jistý, je to vědecky prokázaný a je to tady. Abych udělal něco pro vaše zdraví, připravuju další extra zdravé Komunitní Bedýnky. Po těch se každému zbystří zrak, čich i chuť! Druhou nejohroženější skupinou jsou policisté. Ti alkohol nesmějí, proto musí cvičit!

Britský wineblogger (a vinný profesionál) Jamie Goode nedávno tady spáchal téměř seppuku z neopatrnosti, když nepřímo obvinil velkého obchodníka s vínem (Oddbins) z nepoctivého jednání, protože víno, které dostal k degustaci (recenzi) darem jako novinář-blogger se výrazně lišilo od téhož vína, které si koupil. Po reakci obviněného obchodníka se rychle vyjasnilo, že si blogger koupil jiný ročník než ten, který dostal zdarma, a seznam sedmi možných hříchů vína, které to všechno mohly způsobit, se rozrostl o osmou položku, přirozeně nejjednodušší a nejmíň hříšný důvod, proč vína chutnala jinak.

Mám k tomu dvě poznámky. První je k autorovi: nejjednodušší by bylo původní příspěvek smazat. Jamie Goode našel sílu nechat příspěvek nesmazaný, včetně průvodní diskuse, a to je dobře. Všichni děláme chyby.

Druhá poznámka je soukromá. Píšu tenhle blog už přes tři roky. V poslední době se snažím psát víc o vlastních pocitech, myšlenkách a názorech než o faktech a jistotách. Přesto si dobře pamatuju nutkavou potřebu ověřovat každé tvrzení, každý střípek, aby byl neprůstřelný. Nakonec se to nikdy nepovede, každý uděláme chybu, i já jsem jich pár udělal. Jen závidím Goodeovi, že po tak triviální chybě se na něj nevrhnou internetoví vlci jako na Akélu a neroztrhají ho. Že může psát beze strachu z vlastních chyb. Asi je to v nás od dob Rakousko-Uherska: co je psáno, to je dáno. Stejné chyby jako Jamie Goode (jsme) přece udělali mnozí, jen neveřejně. Jasně, že si všichni musíme ověřovat vlastní tvrzení, ale jsem mile překvapenej mírnou reakcí britských čtenářů.

Uvědomil jsem si, že jsem vás už dlouho neotravoval žádnou anketou ani soutěží. Taky jsem už dlouho neprovedl facelift blogu, tak jsem si s ním o prázdninách trochu hrál. (Kritikové řeknou, nemá o čem psát, tak si hraje s fotkama :o) a dobře mi tak!) Původně jsem představu, že by blog měl taky hrát, zpívat a tančit, ale nakonec jsem svedl jen malou animaci z několika fotek, jak vidno v záhlaví, nahoře na stránce. Tak jestli někdo nemáte nic lepšího na práci, můžete zkoušet poznat, odkud všechny ty fotky jsou. Není to žádný reprezentativní výběr, určujícím kritériem byl nudlovitý formát.

Přeskočíme úvodní hrozny (ty jsou z Čejkovic), k následujícím osmi obrázkům napovím, že půlka fotek je z Česka a půlka z ciziny. Nastavil jsem střídání na hysterickou frekvenci s periodou 10 sekund, po čase to zmírním aspoň na půlminutu, aby to nebylo jako když bliká stroboskop. Některé obrázky jsou triviální, některé asi úplně neuhodnutelné… kdo do 24. září určí nejvíc míst, určitě dostane nějaké víno, ale zatím ještě nevím, jaké (ale našel jsem jednu lahev Charvátu z posledních Komunitních Bedýnek, pokud bude mít výherce zájem…) Odpovědi prosím na můj e-mail nebo do komentářů.

Cestou do práce jsem zastavil jsem na staré mělnické silnici u malého vinohradu a šel si po ránu vyfotit hrozny. Marně jsem hledal fotogenický hrozen bez shnilých bobulí. Bude tuhá zima, bude málo ryzlinku, usoudil jsem podle přírodních znamení a objednal si ryzlinkovou testovací sadu z farkatéky. Kdo chce přežít dlouhou zimu, musí si udělat zásoby.

Je doma v Johannisbergu (Rheingau), přesto jediné zklamání z dnešní kolekce. Nejsvětlejší barva a ve vůni zřetelný pozůstatek kvasinek a následně i oxidace. Možná bylo víno vyrobeno hodně tradičním postupem s delším ležením na kvasnicích a s přístupem vzduchu, ale mně to nejde dohromady s představou mladého čerstvého a jiskrného ryzlinku, kvasnicová vůně mi ten obraz ruší. Na webu jsem o víně ani technologii žádné poznámky nenašel. Cena 219 Kč.

Ve vůni a následně i v chuti jasná stopa vykouřených cigaret, tabákový štych, navozující představu luxusu, který jsem u burgundských šardonek spojoval s barikem. Asi mylně, protože dovozce mi potvrzuje, že barik je nepravděpodobný, ale zato prý tyhle vinice leží v tom jediným zákrutu řeky Mosely s železitým podložím. Ještě druhý den v klidu dopíjím a snažím se analyzovat, nakolik se tabákový štych podobá petroleji (vůbec) nebo kůži (ani to ne). Každopádně Dr. Hermann vysoko zabodoval, je to zřetelná Mosela se šťavnatou kyselinou a stopou zbytkového cukru, a přesto se výrazně odlišuje od ostatních. Cena 229 Kč. Bezohledně doporučuju!

Poslední dva roky jsem ujížděl na moselských ryzlincích, až teď postupně poznávám i oblast, podle které má ryzlink rýnský jméno. Podle firemního webu Wernerovi hospodaří na hochheimských vinicích už od roku 1780. Dnes vlastní sedmá generace vinařů 14 hektarů. Na 98% vinic roste ryzlink, na zbylých dvou procentech Pinot Noir (zase se mi vybavují diskuse o padesáti moravských odrůdách a přednostech domácí odrůdové pestrosti, ale nebudu to sem tahat :o). Oba ryzlinky jsou krásná vína (za báječnou cenu 249 a 199 Kč) se kterými jsem měl menší problém. I při přímém srovnání vykazovaly jen minimální rozdíly a bylo těžké je od sebe rozeznat. A samozřejmě odvozený a spíš intelektuální problém, zda považovat za autentické dva ryzlinky z různých ročníků, když jeden nejde poznat od druhého? Intelektuální otázky ponechávám intelektuálům, já jsem si nakonec klíč k vínům našel. Ročník 2009 se v chuti pozná podle vyššího obsahu alkoholu (13%), nulaosmička má jen 11,5%. Oba ryzlinky mají celkem typickou vůni s přídavkem marcipánu, v nulaosmičce je marcipán výraznější. Osmička má taky víc minerální charakter, devítka je jaksi plnější, o cihlu tělnatější. Asi jako když děláte dětem pití ze sirupu a když se vám výsledek zdá řídký, ještě přikápnete sirup. To všechno jsou pochvalné charakteristiky a nedá se z nich vyčíst, jestli je osmička lepší, než devítka. Navíc oba ryzlinky jsou ukázkově suché a minerální, a tak to nakonec (jako vždycky) zůstane na člověku, aby to rozhodnul. Vykroutím se z toho kličkou: dnes večer bych dal přednost nulaosmičce pro zřetelnou mineralitu zvýrazněnou tenčím tělem. Ale docela dobře bych mohl zítra líp polykat tělnatější nuladevítku, je to prostě spravedlivá remíza.

I bez konzultace s dovozcem o prvním kontroverzním víně je to vysvědčení s vyznamenáním: ze čtyř ryzlinků jeden skvělý a dva na hranici mezi výborným a skvělým, všechny v cenách od 200 do 250 Kč. Domdechant Werner už byl v druhých Komunitních Bedýnkách, a kdybych nedejbože někdy v budoucnu skládal bedýnku čistě ryzlinkovou, určitě bych v ní chtěl Moselu od Dr. Hermanna.

Světlá zelenkavě žlutá barva a jemná květinová vůně Trebbiana. (Tonfo de‘ Massi 2009, Montescudaio Bianco DOC. Podle etikety směs Trebbiana a Vermentina.) Už ve vůni trochu plnější. Po zahřátí se objevují broskve a vermentinovská lesní vůně. Svěží chuť s drobným perlením na jazyku, překvapivě tělnatější, než jsem čekal a než jsem si pamatoval z prvního ochutnání v horkém toskánském poledni v Guardistallu.

Tam mi víno připadalo lehké a nekomplikované, přesně jak bych čekal u toskánského bianco s cenou do pěti Euro. Dnes bych hádal na pár gramů zbytkového cukru, tak plně a tělnatě víno působí. K pozdní večeři, zeleninovému salátu na zahradě, se báječně hodí a co mu chybí ve vůni, to dohání v chuti, kořenitostí, mineralitou a středně dlouhou štiplavou dochutí. Svoje asi vykoná i 14,5 % alkoholu (s cukernatostí hroznů prostě v Toskánsku problém mít nebudou), celkově víno sugeruje dojem hodně vyzrálých hroznů. Po ohřátí se zvýrazňují ovocné tóny, ale po mém soudu vínu spíš prospěje ochlazení na doporučovaných 10-12 ^oC. Bohužel ve víně postrádám eleganci a lehkost a při srovnání se vzpomínkou na prázdninovou polední ochutnávku u výrobce je to mírné zklamání. Podle naší průvodkyně je Tonfo de‘ Massi místní název vinice u říčky Ceciny, která spojuje celou apelaci Montescudaio.

Fattoria Santa Maria, vinařství s pouťovým názvem nemůžete při průjezdu městečkem Guardistallo minout díky cedulím u silnice. Ze zahrady a parkoviště u domu je báječný výhled na Montescudaio (na úvodní fotce) a v neopečovaném domku vedle hlavní budovy je sklep, kde se víno koštuje a prodává. Nám ho prodávala babička v pracovním a já jsem měl bohužel službu jako designated driver, nepijící řidič, takže jsem ochutnával vždycky jen po kapkách a hned jsem ho vyplivoval. Babička na dotaz informovala i o složení vína a technologických podrobnostech, ale nejraději vypravovala o párování vín s jídlem.

Utkvělo mě v paměti vlastně jen několik vín. První bílé v ceně cca 4 Euro bylo ovocné, svěží a lehounké. Líbilo se mi Tonfo de‘ Massi a potom až nejdražší červené, Macchiatagliata, Montescudaio Rosso DOC. Směs Sangiovese, Canaiolo, Colorino, Merlot, Syrah v ročníku 2003 za deset Euro, nazvaná podle znatelného vlivu bariku. Odbourané kyseliny, dvanáct měsíců ve francouzských barikových sudech. Není to osmý div světa, ale poctivé, řemeslně příkladně udělané víno, a viděno českou optikou (260 Kč) ve své cenové kategorii to malý zázrak je.

A samozřejmě závěrečné Vino Nobile, krásně vyzrálé, zlatavé, nazrzlé, sladké až likérové slámové víno, ke kterému babička nutila jako kámen tvrdé sušenky cantuccini.

Vysvětlivka: v pekařství v Ponteginori jsem kupoval čerstvé cantuccini, měkké jako vánočka, s mandlemi nebo lískovými oříšky na kůrce. Nikdy jsem nepřišel na chuť tvrdým supermarketovým cantuccini, nebo kamenitým cantuccini prodávaným u benzinek. Osvětlila mi to až monteskudájská babička, když nám nalila do likérové skleničky malého panáka Vin Santo a ukázala nám, jak do něj namočit tu tvrdou sušenku … už tomu rozumím… bez sladkého Vin Santo jsou pro mě tvrdé cantuccini nepoživatelné a dávám přednost čerstvým z pekárny, ale jako dezert po večeři, oblázek sušenky a Vin Santo, ukousávat tu měkkou sušenku nasáklou likérem … doporučuju!

Minulou středu jsem doprovázel dceru poprvé do školy. Moc se jí tam líbilo, cestou zpátky si otevřela v autě okýnko a několik kilometrů nadšeně křičela do ulice: Ať žije škola! Ať žije učení! Zrovna tak bych mohl na konci textu vykřikovat já: Ať žije Brunello! Ať žije čisté Sangiovese!

Od roku 2003, co jezdím tam jezdím na dovolenou jsem měl s italskými víny jeden problém. Kdykoli jsem koupil víno nad 15 Euro, byla to tříslovinová obluda. Nepitelná, štiplavá, podle příruček perspektivně k vypití za deset roků. Ale co s tím, když máte dovolené dva nebo tři týdny, nikdy ne deset let? Miloval jsem laciná vína za šest Euro, tam jsem jen zřídka sáhl vedle. Tohle italské prokletí zlomila dvě vína. O prvním jsem už psal tady, Arnolfo di Cambio, čisté Sangiovese z toskánské Fattorie Il Palagio. Druhé je Brunello, jinak ukázkový příklad dlouhověkých tříslovinových oblud. Brunello di Montalcino 2005. Výrobce Casa Cerri, lahováno pro Fattorii Il Palagio. 14,5% alkoholu.

Začalo to banální komplikací. Jel jsem si v červenci do Fattorie Il Palagio pro několik kartónů Arnolfa di Cambio. Využil jsem té příležitosti k ochutnání Brunella a přihodil k objednávce ještě krabici Brunella 2003. Za tři dny jsem doma krabici rozbalil na našel Brunello 2005. Trochu jsem se zalekl, protože nulatrojka byla vyjímečně jemná, vyjímečně noblesní a rafinovaná. Skoro dva měsíce jsem sbíral odvahu k otevření první lahve.

Adjustáž jako obvykle přeskočím. Bordeauxská lahev, střídmá černá etiketa, nic výrazného, nic rušivého. Ovšem barva vína se už přeskočit nedá. Krásně světlá, čirá a průžračná, višňově rudá s čajovým tónem a oranžovými až vodovatými okraji. Višňovo-třešňová vůně s dotekem sudu. Krásně jemná a rafinovaná. V chuti zprvu potlačené kyseliny, potom naplno nápor jemných tříslovin a višňové kyseliny, vanilky a alkoholu. Druhý den jde vůně víc do ostružin a lesních plodů, které si obvykle spojuju se Sangiovese. Víc se prosazuje dřevo, přísahal bych i na čokoládu. V chuti jsou už ostružiny jako malované, hned za nimi jdou stále ještě výrazné třísloviny. Víno zrálo 36 měsíců v barikových sudech. I vyšší alkohol se v tom ztratí.

Stejně si myslím, že ročník 2003 byl prostě o dva roky jemnější a vyzrálejší. S pohlcenými tříslovinami. Ale i nulapětka je výborná. Dal bych nevimco za láhev nulatrojky pro srovnání. Už jsem se ptal v Il Palagio, jestli ji ještě mají, a mají.

Pravidelní čtenáři blogu už vědí, že na Svatovavřineckém neujíždím. Dobře si pamatuju, že vícero vinařů mluví o Vavřinci jako o té blbé odrůdě, ze které se bez doslazení nedá udělat víno. (Vysvětlivka pro nové čtenáře blogu: SV nedozrává do vysokých přívlastků a býval problém ho dostat na cukernatost, která by garantovala obsah alkoholu kolem dvanácti procent. Při menším procentu alkoholu může být víno v lahvi nestabilní.) Přesto se tahle odrůda občas dostane do skleničky (i do Skleničky)… před rokem jsem dokonce bojoval za Svatovavřinecké (s patnácti procenty Portugalu, pro přesnost) od Járy Springera, tak usilovně, že jsem jeho Saint-Laurent nominoval do Komunitních Bedýnek. Krásně vyzrálé víno s aromatickými i chuťovými charakteristikami jižních středomořských vín, ovšem umně barikované.

Můj vztah k Vavřinečku je prostě komplikovaný. Jsem zvyklý, že z něho bývají jednoduchá až triviální vína, ale o to víc umí překvapit vyjímky. Z koštů naslepo mám podvědomý odhad, že dvě domácí odrůdy se dají poznat už podle barvy. Rulandské modré a SV.

Teď mám před sebou dva Vavřince stejného výrobce. Svatovavřinecké 2007 barrique, jakostní odrůdové suché bez udání tratě. Školní statek Mělník. 12,5% alkoholu. Po otevření jsem byl zklamaný, víno bylo v chuti tenké, s výraznou kyselinou. Barik poctivě štípal do jazyku, ale celkový dojem byl shozený vystupující kyselinou. Věděl jsem, že si další ročník objednala společnost O.H.M.S. (psal jsem o tom útržkovitě tady), tak jsem pátral po vzorku. Až dnes jsem koupil netradiční půllitřík v restauraci Na Štěpáně. Mělnické Svatovavřinecké 2008, výrobce opět Školní statek Mělník. A několik poznámek ze zadní etikety: Vinařská obec Mělník, viniční trať Neuberk – vinice Čarodějnice. Limitovaná šarže 220 litrů. Vyrobeno historickou metodou zrání v otevřených kádích, nečeřeno a nefiltrováno. Takže varování: lahvuje se single barrel – každý barikový sud zvlášť. Z toho plyne, že další šarže může mít o poznání jiné vlastnosti, než předchozí. Půllitrové balení beru jako daň použití – v restauraci se k jídlu pro večeřící dvojici hodí půllitr, když nepočítáme s tím, že dvojice odejde nedopitou sedmičku dopít v soukromí…

Obě vína mají tmavě rudou barvu s fialovým okrajem, pro Vavřinec netypicky temnou, ale zřejmě ovlivněnou částečnou oxidací v barikovém sudu. Nulaosmička je trochu plnější a těžší, než byla předvčerejší nulasedmička. Ale protože pan Sklenička je vtělená střídmost, tak předevčírem vypil jen půl lahve a schoval si ji zašpuntovanou původním korkem pro přímé porovnání. A ejhle, starý Vavřineček zinkoustovatěl a vyzrál, už není vůbec tak tenkej, jako před pár dny. Obě vína jsou příjemně koncentrovaná a hustá, a je znát, že jim experimenty s barikováním pomohly. Na konečný verdikt se hned necítím. Zavřel jsem lahve a dám jim ještě jeden den. (Dodatečně potvrzuju, že oběma vínům nadechnutí pomohlo. Doporučuju odšpuntovat nejmíň 24 hodin před ochutnáním!)

To sám zírám, po třech letech psaní wineblogu se tady rozplývám nad Svatovavřineckým jako gymnasista nad zrzavou holkou. Jenže znáte to, pravejch zrzek tolik nechodí, a když se nějaká povede…!

Přítelkyně mi několikrát vyčítala, když jsem si o některém víně nepsal poznámky. Že ho jen tak vypiju a nic z toho není, ani článek na webu. Marně jsem jí vysvětloval, že blog je jakýmsi vedlejším produktem života. Že nepiju víno proto, abych měl o čem psát. A často o dobrém víně nic nenapíšu, protože si ho chci v klidu vychutnat a nechci si kazit náladu přepnutím do vínopsaveckého módu a zaostřením pozornosti na konkrétní víno. Někdy je prostě příjemnější, když v dobré společnosti zůstane pozornost jaksi rozostřená… tak i tohle víno málem uniklo pozornosti, ale druhý den mi to přišlo líto.

Tradiční adjustáž, doplněná jen údajem o alkoholu a číslem šarže (N31/07). Světe žlutá barva, krásně čirá. Nápadná ryzlinková vůně s medem, bezem a citrusy. Opakuje se i v chuti, typické citrony a grapefruity, trocha medovosti, stopa rynglí a minerální závěr. Parádně suchý v nerezu školený ryzlink. Ze tří přívlastkových ryzlinků, které právě ŠSM prodává, je to ten nejlevnější. Liběchov, viniční trať Budyně. (Zrovna teď se vyplatí si zajet do Liběchova – v místním rybářství prodávají živé lososové pstruhy a v nedalekém lese nad Čertovýma hlavama jsem včera nasbíral dvě kila pravých hřibů…) Ostatní dva ryzlinky ze Školního statku posbíraly ocenění na výstavách a podražily, tenhle zůstal na skutečně lidové ceně (pod stovku). Přesto je to příkladný suchý ryzlink z Čech, dosud neohlazený časem, řízný a s typickou ryzlinkovou aromatikou.