Po víkendové brigádě (tady) jsem plánoval krátký odskok do Wachau. V nedělním dešti jsem to vzdal a doma se utěšoval ryzlinkem z Wachau. Pro srovnání jsem si k němu otevřel alsaský ryzlink z Cave de Turckheim. Ve skutečnosti jsem chtěl vybrat jeden z nich, ten lepší. Nebylo to jednoduché. Bez toho, že bych si začal psát poznámky, by to dopadlo klasicky – žádné rozhodnutí, za to dvě vypité lahve.

Riesling 2007 Vieilles Vignes, Cave de Turckheim, Alsace AOC, 279 Kč

Rakouský rýňák měl na první posouzení o odstín plnější barvu, nicméně oba vypadaly jako vzorné rýňáky. Citronově žluté. Ve vůni byl okamžitě patrný rozdíl – Rakušan měl typickou mladou ryzlinkovou vůni (med, citrusy, výrazně ovocné aroma) zatímco Alsasan zavoněl mnohem nazráleji – uprostřed medové louky rozlitý petrolej. Zřetelná petrolejová či terpentýnová vůně, možná i krém na boty. Takže jsem si oddechl, že si skleničky nespletu.

Rakušan je v chuti poměrně koncentrovaný, i když v nástupu převládá svěží kyselina, následuje medové tělo, překvapivě s meruňkovými či broskvovými tóny, a poměrně dlouhá dochuť, ve které se mísí kyselina s mineralitou. Moc se mi to líbí, je to suché, byť nejspíš s pár gramy zbytkového cukru, lehké a elegantní, je to sebevědomé a ta příjemná dochuť celý dojem ještě povyšuje. Alsasan je celý nazrálejší a usedlejší. Nástup chuti není tak ostrý a objevuje se v něm znovu petrolejový tón, v těle je pěkná kyselina připomínající citrony a grepy, středně dlouhá dochuť. Suché, nejspíš s vyšším bezcukerným extraktem. Víno je plnější a usedlejší, s potlačenou kyselinou, což je asi všechno vlivem starší vinice. O pár hodin později se v závěru chuti objevuje glycerolový tón připomínající Pinot Gris.

Dva výborné ryzlinky z Farkatéky. Chtěl jsem si vybrat jeden pro případ, že bych někdy nedejbože sestavoval Komunitní Bedýnku jen ryzlinků. Dnes večer mi víc sedne rakouský typickou svěžestí, kterou mám u ryzlinků rád. Nejradši bych vzal oba, ale jestli si budu muset vybrat jeden, nakonec asi sáhnu po alsaském, kvůli ukázkovým petrolejovým aromatům. Petrolej je v něm poznat docela zřetelně, ale ještě je zakomponovaný do ostatních aromat a nepotlačuje je.

Nedávno jsme s kamarádem diskutovali o sklizni hroznů v Burgundsku a o tom, zda burgundští vinaři sbírají vinohrad najednou nebo na několikrát. Dodatečně jsem zjistil, že ve čtvrtek měl k tomuhle tématu příspěvek s pěkným videem Jamie Goode tady.

Video je o sklizni hroznů v sauternském Chateau d’Yquem (Bordeaux). Na videu je první sběr (první průchod) vinicí, při které sběrači vybírají ty nejzralejší a nejplesnivější bobule (= nejvíc botrytické, jde o ušlechtilou plíseň). Goode to komentuje jako „totally crazy,“ protože to je nesmírně časově náročné. Vinohrad se takhle probírá naněkolikrát a pokaždé se vybírají jen ty nejzralejší bobule (ani ne hrozny!). Je to pracné (=drahé) a je to v jistém smyslu přesně opačný postup proti domácímu jevu, kdy se vinohrad sbírá nadvakrát. Jednou před zralostí a podruhé v plné zralosti, a ve víně se potom objevují zároveň nezralé tóny i přezrálé. Někteří domácí vinaři tak řeší problémy se zpracováním hroznů s vysokou cukernatostí. Jak je vidět, v Chateau d’Yquem se prostě zaměřují na získání co nejlepších hroznů.

Pokud jde o toskánské Komunitní Bedýnky, ještě čekám s objednávkou, abych dal šanci posledním zájemcům a opožděným plátcům. Pospěšte si!

Ilustrační obrázek z víkendové brigády, pomáhal jsem natahovat vodicí dráty a nachodil sto viničních kilometrů, do zblbnutí nahoru a dolů, ale krásně jsem se vyfoukal na zdravém vzduchu. Víkendová Morava byla plná vydlabaných dýňových hlav a přejetých žab – jíst žáby, jak to prý dělají Francouzi, mě neláká, ale pobíjet je autem na silnici se mi už vůbec nelíbí. To už by snad bylo lepší je jíst? Víte někdo, jak chutná žába?

Pokud jde o degustační zážitky, pominu tentokrát Pinot Noir 2003 Stapleton – Springer i Chardonnay 2008 z vinařství, „které kdo nezná, jakoby nebyl“ (vtip! :o) i bojanovický koncert sourozenců Ulrychových (pořád jim to zpívá!). Nejsilnější chuťové zážitky byly dva. Segedínský guláš fasovaný při brigádě na vinici (simply sex, musel jsem si přidat a navečer jsem bez skrupulí dojedl zbytky) a hrozny Charvátu (též Slováka nebo Isabelly), které jsem ochutnal poprvé v životě. Na rozdíl od hroznů ryzlinku, vavřince a pinotu, chutnaných téhož dne, je Charvát fakt divočák.

Citoval jsem tady kdysi Jamieho Goodea, který kdysi napsal o Sauvignonu Blanc, že typická aromata a chutě se vytvářejí až při kvašení a nejsou rozpoznatelná v hroznech. Nesouhlasil jsem s ním, protože jsem měl tehdy čerstvý dojem ze sauvignonového moštu s typickými SVG chutěmi. Kdo jednou ochutnal víno z Charvátu, ten pozná i hrozen. Typické lesní jahody maskované dada divočinou… odrůdy prý dělíme na stolní a moštové. Přidal bych třetí typ, odrůdy pergolové nebo okrasné, a zařadil tam Charvát a Bago. K výše zmíněné ochutnávce došlo až v devět večer, takže fotky nemám. Účastníci Komunitních Bedýnek si budou pamatovat, že jsem je v minulých Bedýnkách nechal určovat naslepo šest odrůd, mezi nimi Charvát. Pokud to pro někoho byl životní zážitek, tak se mu omlouvám… jak říká známý reklamní slogan, Když ji miluješ, tak není co řešit.

Tentokrát si musím vystačit se vzpomínkami a úplně se obejít bez googlovské berličky. Na webu sice najdete spoustu odkazů na Podere Casanova, ale všechny ukazují na jiné podniky. Jediný správný odkaz je tady, ale z toho moc nevyčtu. Už jsem v Casanově nakupoval nejmíň šestkrát, ale těžko budu hledat nějaké fotky. Tak napřed víno, Večerní stín.

Chianti Colli Senesi čili Chianti z kopců u Sieny je papírově jakási střední třída Chianti. Vyšší, než obyčejné Chianti, které je určené k rychlé spotřebě, Chianti Colli Senesi většinou nedosahuje kvalit Chianti Classico. Večerní stín, Ombra della Serra, je poetické jméno jakoby převzaté z indiánek, ale je to název klasické etruské sochy z volterrského muzea, jejíž ženskou kopii mám na psacím stole. Podle ní je nazvané i víno. Je v klasické bordeauxské lahvi s netradiční, ale vkusnou etiketou. Temně rudá rubínová barva jde na okrajích až do čiré průsvitné. Ve vůni plný kbelík lesních vůní, od krásně zralých lesních plodů (ostružiny, borůvky) a jehličí až po ohnivé koření a exotické luční kytky. Jasně barikované. V chuti plné, s odbouranou kyselinou jablečnou, ale stále výraznou kyselinou, plné lesního ovoce a rozjitřené kořenitosti. Pěkně strukturované, s dostatkem tříslovin. Dlouhá dochuť, ve které převažuje koření a třísloviny. Kromě 13,5% alkoholu má i Bio-certifikát. Za 11 Euro parádní víno.

Jediné, co bych vínu vytknul, je špatná prezentace. Z mnoha zastávek u výrobce u silnice za vesnicí Castel San Gimignano si pamatuju krásný výhled na vinice (které nejspíš patří Fattorii Il Palagio), zídku u parkoviště obrostlou mučenkou, koupi sklenice toskánského medu, kterým dodnes sladím omáčky, nákupy mandarinkového, pomerančového a malinového džemu s nálepkou BIO a pětilitrové kanystry olivového oleje, které si odtud vozím. Nabízejí asi čtyři druhy oleje a samozřejmě dávají ochutnat. Taky jsem tam kupoval vína, s ochutnávkou, ale většinou v průměrné kvalitě. Až při letošní návštěvě jsem s majitelem trochu promluvil a koupil pár dražších vín.

Casanova trochu doplácí na to, že leží u silnice. Je totiž součástí asi dvacetičleného sdružení či družstva malých samostatných toskánských zemědělských farem, které nabízejí biopotraviny, víno nebo prázdninové ubytování. V Casanově koupíte oleje, vína a potraviny z několika sdružených farem, jen je to pro mě, italsky téměř němého, těžko k rozluštění, a nabídka vína se trochu ztrácí v nabídce ostatních výrobků. Když jsem při předchozích čtyřech dovolených šetřil a kupoval lacinější vína, nenašel jsem žádné, kvůli kterému bych se do Casanovy chtěl vrátit. Tohle víno by za to stálo, a moje spotřeba olivového oleje stoupla natolik, že bych se tam měl do vánoc ještě jednou podívat…

Na druhou stranu se mi podobná spolupráce dvacítky zemědělských statků a vinařství při prodeji líbí. Nakonec to zafungovalo i na mě – zastavoval jsem se tam několikrát, aby si ženské nakoupily džemy a med, a nakonec se tam vracím i kvůli vínu. Není nadto, když (malí) konkurenti spolupracují?

Abych nezapomněl: tohle Chianti v nejnovější Komunitní Bedýnce určitě nenajdete. Zato tam najdete jiná toskánská vína, pokud se přidáte ke Komunitním Bedýnkářům – podrobnosti se dočtete tady!

Už jsem tady psal o trojském burčákobraní a sliboval, že co nejdřív vezmu do Tróje svoje děti. Jak řekli, tak udělali, říká se v pohádkách, a my jsme v sobotu odpoledne vyrazili do Botanické zahrady na výstavu masožravých rostlin. Měli jsme to i s výkladem a moc se nám to líbilo. Včetně probleskujícího vysvětlení o druhovém vývoji těchto zvláštností – většinou se vyskytují na nějakém izolovaném místě a nerozšiřují se na větší území. Typicky se druh vyvine v izolovaném místě – na malém ostrově nebo ve vysokých horách – a nešíří se dál.

Tahle vývojová zvláštnost má své paralely i v jiných odvětvích (společenského) života, třeba v lokální oblibě některých podivných odrůd, která se taky nešíří. Asi jako když mi v jedné vísce na Hodonínsku dva vinaři u stolu přísahali, že nejlepší odrůdy na světě jsou Charvát a Bago. Ale zpátky do Tróje :o)

Babí léto je ideální na procházky po vinici svaté Kláry. Cesta je lemovaná desítkama odrůd, každá má vlastní cedulku s fotkou a popisem vlastností. V sobotu jich většina dozrávala, tak si děti udělaly degustaci a ochutnaly snad tři desítky bobulek. Bavilo je, jak každá chutná jinak, vyhrály samozřejmě muškátové odrůdy. Senzační závěr: Tati, už se těšíme, až budeme velký a budeme moct ochutnávat víno s tebou! To se taky těším…

Navečer přišel kamarád na kus řeči a s maskovanou lahví, že mi dá ochutnat naslepo. Velký úspěch, Merlot s devíti procenty alkoholu jsem sice pod závějí zbytkového cukru nepoznal, ale zemi původu jsem trefil, i když se nepamatuju, kdy jsem z Moldávie něco pil… zdrbali jsme zlatou etiketu a dostalo se mi vysvětlení – nejoblíbenější barvou nástěnných vypínačů v Rumunsku je právě zlatá.

Netěším se na letošní úrodu hroznů. Když jsem tady vtipkoval o tom, že Indiáni sbírají klestí a já syslím ryzlinky, potvrdilo mi hned pár vinařů, že úroda bude špatná a dělat si zásoby je na místě. Včera jsem se cestou z hub stavoval na mělnické vinici, kde jsem loni udělal desítky fotek hroznů, které občas používám na blogu k oddělení různých témat. Letos tam žádné hezké fotky neudělám. Už loni byla vinice hodně zanedbaná, téměř zapomenutá. Včera hrozny vypadaly úplně zničené, z toho letos víno nebude.

Takže kdo chce dělat zásoby vína na příští rok, najde na blogu dost tipů. Na zimu doporučuju italská červená, nejlíp z nových Komunitních Bedýnek. Nezapomeňte se přihlásit, podrobnosti jsou tady. Už to vypadá, že se nás Bedýnkářů sejde dost na to, abych víno z Toskánska objednal, ale ještě vyčkávám s objednávkou, aby to stihli všichni, kdo bedýnkovali v minulosti…

Dárek, soukromý dovoz z Maroka. Víno, které muselo podstoupit groteskní anabázi na pařížském letišti při přechodu evropské hranice. Nakonec ji přešlo a dorazilo až ke mně, provázeno komentáři jiných vinných cestovatelů o tom, že dobré víno v Maroku prostě neexistuje. Trochu se spletli…

Střídmá adjustáž, klasická burgundská láhev a plný korek, úplně proteklý, naštěstí bez zřejmých následků na kvalitu vína. Údaj o výrobci zcela chybí, jen logo s textem Thalvin a řeči o tom, že víno vyrostlo v prestižním regionu Rommani a bylo vyrobeno s láskou. Barva je řádně temná, výrazná temně rudá s filovým odstínem, ale bez znaků nazrálosti. Vůně jemně kořeněná, ale Syrah bych neuhodl, žádnou kůži jsem nenašel. Stopy květin a koření, černý rybíz, pěkné. Chuť spíš ovocná s kořenitým závěrem a minerálním tělem. Suché, pokud jde o obsah cukru i pokud jde o dojem z hroznů, suché jako ze spálené, vyschlé země. Výrazné, ale pěkné třísloviny a vanilka. Jasně barikované. Mám ho otevřené už tři hodiny, napřed jsem ho podceňoval s tím, že do horké severoafrické noci to je dobré, ale po třech hodinách se příjemně zlepšuje. 13% alkoholu, na dně lahve půl lžičky depotu. Předpokládám nákupní cenu do deseti Euro, bezvadné.

Nejsem obdivovatelem webových kompilací, tak jsem negůglil, dokud jsem víno nedopil. Dodatečně jsem tady našel firemní web včetně vín. Řeči o historii podniku s belgickými kořeny a o 200 hektarech vinic v Rommani si můžete přečíst tady, k samotnému vínu jsem se dočetl jen to, že pochází z patnáctihektarové vinice a bylo školeno v barikových sudech. Jiný text ovšem naznačuje, že na Syrah se používají pětisetlitrové sudy, tak nevím.

Zatím to na novou Komunitní Bedýnku, severoafrickou, nevydá. Pokud ovšem chcete před dlouhou zimou získat zajímavá vína jižního typu za ceny, za které se prodávají u výrobce, klikněte si na včerejší text o Toskánských Komunitních Bedýnkách tady a objednávejte. Zima bude dlouhá…

Ryzlinková vášeň a zvědavost mě vyhnaly do Mlazic. V pondělí před polednem se mě paní Krausová ochotně ujala a otevřela mi k ochutnání ryzlink, přestože jsem se předem omlouval, že koupím jen jednu lahev a navíc řídím, takže musím plivat. Takže za vstřícnost k neohlášeným návštěvníkům dávám bod.

Nevydržel jsem a tentýž večer obě lahve otevřel. Ta jednoduchá ambaláž s protivně
šedivou etiketou musí mít nějakou podprahovou přitažlivost, měl jsem ještě nedopitá tahle dvě červená. (Jestli Krausovy etikety neznáte, postačí kliknout na webové stránky tady, tam je šedá použitá až extrémně destruktivně.) Ale napřed ještě k tomu, co jsem vyčetl z etiket. Obě vína jsou nezatříděná a deklarovaná pouze jako zemská. Na to bych se vinaře rád zeptal, protože podle kontraetikety (zadní etiketa není vůbec vzadu, ale přitisknutá k přední etiketě, oddělená jen stříbrnou linkou) první suchý ryzlink byl poctivý kabinet (21^o cukernatosti a 12,5% alkoholu), druhý dokonce PS (22,5^o cukernatosti a jen 10% alkoholu, na vysvětlenou taky 31 gramů cukru). Navíc vína nemají žádné lidové ceny, stojí 190 a 200 Kč. Je prostě zjevné, že si je vinař vědomý kvality vína, ale z nějakého důvodu se rozhodl prodávat ho bez zatřídění v panujícím přívlastkovém systému.

První ryzlink, říkejme mu SUD, vyrostl na Mělníku na vápenitém podloží a kvasil v 1250-litrovém dřevěném sudu. Klasická ryzlinková štíhlá láhev je uzavřená korkem. Vinař doporučuje otevřít 2-3 hodiny předem. Světle žlutá barva vína je o odstín sytější než u druhého polosuchého ryzlinku, zřejmě vlivem částečné oxidace v dřevěném sudu. Ve vůni citrusy a meruňky, v chuti příjemně suché, ale plné víno s výraznou, ale čistou kyselinou, s citrusovým a minerálním tělem. Krásně čisté, se středně dlouhou dochutí, opět nesenou citrusovou kyselinou. Lehké a pěkně pitelné, jen bych je soukromě viděl spíš jako doplněk k jídlu než na soustředěné pití. Podle webu (tady) má víno 12% alkoholu, 8 gramů kyselin a 7,6 g cukru. Myslím, že zbytkový cukr dodává vínu plnost a dobře vyvažuje kyselinu.

Druhý ryzlink, říkejme mu POLOSLADKÝ, je pro mě ještě o třídu výš. Je to prostě dobrota, navíc díky kvašení v nerezu o poznání ovocnější a plnější, než předchozí víno. Barva je světle žlutá se zelenavými tóny, už ve vůni se prosazuje dualita kyselin a zbytkového cukru. Pod ním zase citrusy a přezrálé broskve. V nástupu chuti je ještě nesené jemnou bublinkou, po ní přijde ruku v ruce kyselina a cukr. Hodně se podobá předchozímu ryzlinku, až mě napadlo, jestli oba nepochází ze stejné vinice (ze stejného materiálu nejsou, vzhledem k rozdílné cukernatosti moštu.). Stylem míří někam k Mosele, je podobně čistý jako předchozí SUD, ale zbytkový cukr mu dodává rozměr navíc. Navíc bude díky nižšímu alkoholu bezpečnější, pitelnější. Stejně jako u dobrých moselských ryzlinků ani v tomto případě nepůsobí vyšší cukr otravně a únavně, díky výrazné kyselině je naopak svěží. 10% alkoholu, 7,8 gramu kyselin a 30,9 gramu zbytkového cukru.

Jestli budu někdy dělat ryzlinkovou Komunitní bedýnku, chtěl bych do ní Krausův POLOSLADKÝ rýňák. Kdyby to všechno vyšlo a líbil se vám tak jako mně, jeho suchého bratříčka, SUD, byste si už pro srovnání koupili sami…

Po čtyřech ryzlincích z Farkatéky přináším ještě dva Toskánce jako náplast na krátké léto a příliš rychlý nástup podzimu. Včera se zmínil sklepmistr vinařství Marchesi Ginori Lisci, o kterém jsem psal tady, že už sklízejí… hledal jsem náhradu za rychle vypitá vína přivezená z dovolené a korigoval jsem původní představy o tom, jak lacino doma pořídím některá Chianti, která mě oslnila v Itálii. Přesto se do tepání vysokých cen dovezených vín nebudu pouštět. Jednak jsem se Skleničkovým Sklepem aspoň jednou nohou na stejné lodi s dovozci, a jednak si ještě dobře uvědomuju, že jsme v Čechách. V těch Čechách, kde se jeden režim definitivně položil poté, co se jeho nejvyšší představitel ztrapnil závistivým komentářem příjmů jedné zpěvačky (To nemá žádnej z nás, soudruzi!) a kde zanevřeli na bývalého předsedu vlády a vůdce opozice kvůli nesnesitelnému buranství při prezentaci vlastních příjmů a obleků (Kdo z vás to má?), je lepší vyhýbat se komentářům o cenách dovezených vín a vůbec komentářům příjmů svých bližních. To už si ta vína raději přivezu z ciziny sám. To ostatně vůbec není špatnej nápad, možná se s vámi o něj ještě podělím. Co jsem si koupil z Farkatéky?

Rosso dello Sparviero 2007, IGT Toscana
Casale dello Sparviero znamená volně Statek Krahujců, alespoň podle chatrné Italiano delle Bicchiere, italštiny Skleničkovy. 380 hektarů (podle firemního webu) u Castelliny v Chianti s historií sahající zpátky až do šestnáctého století. Krahujčí červené, Rosso dello Sparviero, je cuvée 60% Sangiovese a po dvaceti procentech Merlotu a Cabernetu Sauvignon. 4000 až 5000 keřů na hektar, 80 hektolitrů z hektaru, takže ať dělám co dělám, dává mi to zatížení přes dvě kila hroznů na keř. Nic působivého. 6 měsíců v nerezovém tanku a tři měsíce v lahvi. 13% alkoholu, 5 gramů kyselin, 1,7 gramu zbytkového cukru, ale pozor, 29 gramů bezcukerného extraktu. Podle technického listu dobře pitelné, mladé svěží víno s výrazně ovocitou vůní a příjemnou harmonickou chutí. Můžu potvrdit, že je to typické toskánské víno na běžné pití v segmentu mezi pěti a osmi Euro. Má příjemnou, čirou temně rudou barvu, pěknou vůni po lesním ovoci a koření, totéž ovoce je v chuti spolu s příjemnými tříslovinami a překvapivě dlouhou dochutí. Chuť není přehnaně bohatá nebo elegantní, ale mezi levnými víny na všednodenní pití je to nadprůměrný kousek. Takových vín se v Itálii najdou spousty, někdy lepší, častěji horší, ale v Čechách většinou bývají za turbo-ceny. Tohle stojí 249 Kč, takže ještě snesitelně.

Chianti Classico 2007 D.O.C.G., Casale dello Sparviero
Chianti Classico 2007 se 14% alkoholu je podobný příklad. Víno, které přesně pasuje do své kategorie, do vymezené škatulky, a v zásadě ji překračuje. Podle firemního webu 95% Sangiovese a 5% Canaiola, hustota výsadby kolísá mezi 3 500 a 6 200 keřů na hektar, což je docela podstatné kolísání (ale třeba jsou tam zrovna strmější kopce). Výnos 50 hektolitů na hektar. 12 měsíců ve velkých dubových sudech a nejmíň 6 měsíců v lahvi. Barva je výrazně plnější a temnější, než u předchozího Rosso (zřejmě díky delšímu barikování). Objevuje se v ní kávový tón, přesto je pěkně čirá. Ve vůni lesní plody a koření, taky vanilka a dřevo, vůně trochu působí jako cizokrajné květiny, jak jsem o tom psal nedávno tady. V chuti znatelně koncentrované, husté (kyseliny 5,4 g, cukry 2 gramy, bezcukerný extrakt 31 gramů). Stále výrazná kyselina a znatelné tříslo trochu stahují pusu. Kávovo-likérový závěr. Celkový dojem prudce elegantní, ale uměřené víno, za 379 Kč čistá radost.

Ve skutečnosti jsem jen hledal náhradu za Chianti Classico 2006 od Fontodi, nejlepší klásiko z mé letošní dovolené. To se bohužel v Čechách prodává za cenu, za kterou je pro mě většinou nedostupné. Podle mých prázdninových degustačních poznámek má Fontodi výrazný středomořsky kořenitý závěr, který ve Sparvieru nenalézám, ale taky luxusní cenu 660 Kč. Beru Sparviero!

Dneska překvapím. Vědomě, protože stálí čtenáří vědí, že tady neprovozuju Brownův pohyb od burgundských Grand Cru ke krabicákům a přes supermerkáče zpátky k biodynamikům… asi nejlepší letošní víno jsem otevřel v pondělí. Merlot Veneto 2008 IGT Cornalè, Casa Vinicola Bennati, Cazzano, Verona. Italský Merlot s dvanácti procenty alkoholu.

Pěkná černorudá, temně zakalená barva. Ve vůni už na první čuch rozorané pole, vlhká půda rozseklá pluhem. Černý rybíz a peckovité ovoce, přezrálé a rozkvašené. V chuti pěkná kyselina po MLF, víno je výrazně tělnaté, ale bez přehnaných tříslovin. Suché, plné, opakuje se černorybízový a peckovinový projev. Kyseliny poněkud spálené, krátká dochuť. Popravdě v tom odrůda není moc poznat, ale víno je příjemně plné a bez rušivých projevů, a dobře se pije.

Tipuju to kolem stovky v Bille, kam chodí nejčastěji nakupovat. Je to dárek k narozeninám od syna. Letos mu bylo deset a tohle byl asi první dárek od něj se vztahem k vínu. Tak se nedivte, že víno soukromě hodnotím výš, než všechna letošní burgundská Premier Cru nebo těžce vyhledávané supertoskánce :o) Že si ho považuju víc než dárky od kamarádů – vínoznalců. Už se těším, co mu dám k osmnáctým narozeninám. Uvítám tipy na six-packy vynikajících vín ročníku 2000. Nevíte o nějakých? Mám to těžký – v Burgundsku ročník 2000 za moc nestál, asi budu muset hledat v Itálii… poraďte!