Archiv pro měsíc: Červen 2009

Druhé narozeniny

Dnes má blog druhé narozeniny. Vloni jsem na to zapomněl, letos se to nestane. Připomněla mi to jedna francouzská pohlednice:
Doufám, že až tahle samožerská sebeoslava vyjde, budu už sjíždět šusem z Alp do pádské nížiny. Ještě nevím, jestli se v toskánských pizzeriích provozuje wi-fi internet, ale kdyby ne, jistě to dva týdny beze mě vydržíte. Stejnými slovy (Však vy to beze mě vydržíte!) jsem se omlouval v dubnu kamarádovi, že nepřijedu na košt do jeho vísky, ale vezmu novou přítelkyni na košt do Klentnice. Kamarád tehdy pravil prorocky, „My to bez tebe vydržíme, jen abys to ty vydržel bez nás!„
Pro jistotu jsem naprogramoval jeden článek dopředu… a taky ještě spousta Bedýnkářů neokomentovala Bedýnky… Ciao, ragazzi!
Jen tak

Otevřené sklepy v Novém Poddvorově, 20. a 21. června 2009

Magický víkend s nejkratší nocí a nejdelším dnem v roce začal v pátek deštivým počasím, tak protivným, že mě posedla líná nálada a neodhodlal jsem se začít balit. Nakonec to vyřešil telefonát do Čejkovic a večer a noc nad čejkovickými a přespolními víny. Sobotní počasí přálo koštování, ale už méně rodinným výletům. Až v neděli ráno se udělalo krásně. Zatímco my bezvěrci jsme vytřásali z hlavy následky hříchu nestřídmosti, bojanovický kněz měl z nejvyšších míst, že pršet nebude, a vytáhl mši na svátek Božího srdce na trávník před kostel.
Sobotní počasí mě zbrzdilo a na Horňácké kosení v Malé Vrbce jsem dorazil k poledni. Louka byla pokosená a Horňáci už jenom zpívali. Taky jich bylo míň, než před rokem. Zamračené počasí ale přálo poddvorovskému koštu vína víc, než loňský hic.
Pozdravil jsem se s třemi generacemi Vybíralů ve Vinařství Krásná Hora a vzal to Poddvorovem odshora. Tam sídlí Vladimír Kašík, člen sdružení Císařův vinohrad, kterého proslavilo jeho roséčko až v Cannes (a přivezlo si Zlatou medaili ze soutěže Le Mondial du Rosé, diplom má pověšený v průjezdu do dvora). Víno bylo výborné, ale vzhledem k vyrobenému malému množství jsem si dával rosé i u dalších výrobců. U Kašíků mám ještě poznamenanou RŠ se zbytkovým cukrem a výrazně ovocnou chutí.
Podstatný čas jsem strávil ve sklepě vinařství Krásná Hora. Ve večerní debatě jsem se dozvěděl i to, že Marek Vybíral konvertoval k biodynamice, ale vzhledem k tomu, že ho už trochu znám, myslím, že zakopávat kravské rohy na vinohradu nebude. Z dosud nebiodynamické produkce zaujalo hlavně Rosé 2008 z Pinotu Noir, potěšil Modrý Portugal 2008 (protože si pamatuju, jak jsem ho loni ochutnával z kádě), nadějný mi přišel Pinot Noir 2007 a vyloženě nadchl Cabernet Sauvignon 2007. Marek Vybíral se vymlouval, že byl lahvovaný pár dnů před Otevřenými sklepy, ale mně se i tak líbil a rád si počkám, až se v lahvi srovná.
Taky jsem se těšil na Milana Sůkala. Večer před Poddvorovem jsme v Čejkovicích popili sůkalovské sladké Rulandské šedé 2002, které krásně zestárlo do jemnosti, v Poddvorově jsem si poznamenal, že měli výborný rýňák 2008 s 12 % alkoholu, jemným zbytkovým cukrem (5 gramů opřených o 7 gramů kyselin) a grapefruitovým závěrem. Moc se mi líbil i jejich Cabernet Moravia 2007 jakostní za 85 Kč, krásně typický s paprikovou vůní i chutí, svěží, až podezřele levný!
Nakonec přinesl Sůkal mladší ze sklepa v džbánku nový nenalahvovaný Pinot Noir 2007 VzH. Výrazná, silná barva, likérová vůně s výrazným barikovým tónem, ovocná až likérová chuť s kořeněným závěrem, no prostě parádní. Měl jsem štěstí, že jsem byl ve správný čas na správném místě, protože když jsem později doporučil známým vyhledat Sůkalův džbánek, vrátlii se zpátky s tím, že přímo před jejich očima si někdo spletl džbánek s odlivkou a vylil do něj zbytek čehosi ze své sklenky. Pan Sůkal to vše samozřejmě vylil a bylo po koštování Pinotu.
Postupem času moje poznámky řídnou, a čím podrobněji (a uvolněněji) jsme vína diskutovali se spolustolovníky, tím méně mám poznámek. S několika vykřičníky jsem si poznamenal, že výborný Cabernet Moravia měl Pavel Veselský (další člen sdružení Císařův vinohrad).
Na konec procházky mě chytilo Rosé 2008 zemské (z Cabernetu Sauvignon) Václava Mrkvy (zase Císařův Vinohrad) s krásnou barvou a silnou kulatou chutí. 12% alkoholu, 4,4 gramy cukru a 6,2 gramu kyselin. Nemohl jsem uvěřit, tak jsem za stovku koupil jednu láhev na přechutnání domů.
Být trochu pečlivější, mohl jsem mít článek jako telefonní seznam. Dlouhý, podrobný a nabitý informacemi. Takhle abych se omlouval za to, že jsem si vybral pár vín a nezmínil spoustu dalších. Ale já na podobné akce jezdím kvůli setkávání s lidmi, které vídám zřídka. Abych potkal Evase, která je až z Ostravy, takže ji často nevídám, Macerovaného, který měl letos málo času, ale teď mi pošle jedno pédéefko, kvůli společnému ochutnávání s yaxim, který na dvorku u Sůkalů prozradil, že v domě přes ulici prožil dětství a nejspíš má rád úplně jiná vína než já, ale tím spíš mě dokáže upozornit na víno, které bych jinak přešel, nebo abych se potkal s vinařem Richardem Tichým z Hrušek, kterého mám na horní fotce, jak hodnotí víno z Krásné Hory, a s kterým jsme se letos už třikrát minuli a potkali se až v Poddvorově. (Taky kvůli čejkovickým třešním ke snídani a báječné domácí večeři na Zlatém Kopečku, děkuju!)
A kvůli nočnímu posezení s cimbálovkou v Poddvorově, kdy chvíli před půlnocí se dva primáši zničehonic odpíchnou od dětvanských a podlužáckých písniček a vystřelí Let čmeláka, aby pak místní tenor z diváctva jen s cimbalistou zazpíval Yesterday. Dělal jsem neviditelného, protože bylo jasné, že kdyby si všimli, že se tam opírá o tekutou hůl nějaký Pražák, kouzlo by se zrušilo a šohaji by zapěli něco jako Vínečko bílé…
Ráno bylo jako malované. Odjel jsem na snídani k bufetu, kde mají wi-fi a zkontroloval e-maily. Neuspokojivé. Kafe ke snídani bylo velmi neuspokojivé. Možná by na břeclavsku a hodonínsku měli vyměnit wi-fi za dobré presovače. Takové ty italské, chromované. Vrátil jsem se do Poddvorova, využil ranního slunce k focení vinic a ospalému klábosení s vinařem Markem Vybíralem a pražským vinotékařem Honzou Schlindenbuchem, který zničehonic přijel pro dvacet kartonů vína a měl zrovna plnou hlavu vinařů z Čech. Cestou zpátky po D1 jsem v duchu vzpomínal na nově koštovaná vína a dopočítal šesti – sedmi výborných vzorků. Hned by z nich byla další Komunitní bednička!

Měl jsem v autě několik volných míst. Pojeďte příště taky! Nebo možná jste tam byli?

Reporty

SKB 2, Komunitní Bedýnky podruhé

Spokojeně si předu jako starej kocour – v prvním kole jsem rozeslal bedničky skoro třiceti bedýnkářům, v druhém kole jich bude čtyřicet. To je 240 lahví, půl palety! Navíc všichni bedýnkáři zaplatili předem, bez toho, aby věděli, jaká vína v bedničce dostanou. Takže teď je nejvyšší čas to odtajnit.
Čtyři červená, dvě bílá vína.
1. Bourgogne Pinot Noir 2007, Chateau de Premeaux (psal jsem o výrobci tady)
2. Bourgogne Hautes-Cotes-de Beaune 2005/6, Marc Bouthenet (tady)
3. Santenay Premier Cru 2007 „Clos Rousseau“, Marc Bouthenet (tady)
4. Zweigelt Exclusiv, Weingut Hauser, Poysdorf (tady)
5. Weinviertel DAC Friends, Weingut Hauser, Poysdorf
6. Hochheimer Riesling Trocken 2007, Domdechant Werner, Rheingau. (tady)
A pár poznámek k vínům. Začneme trojicí burgundských Pinotů. Pinot z Chateau de Premeaux je víno z té nejširší burgundské apelace, ve které můžete najít víno z hroznů sklizených kdekoli v Burgundsku. Základní šestieurové víno s čistým ovocným projevem a pěknou vůní. O návštěvách v Chateau de Prémeaux jsem už psal několikrát, třeba tady. Dvojka, Hautes-Cotes-de-Beaune, patří taky do těch základních, regionálních apelací, byť tato zahrnuje menší území, než základní Bourgogne (takže je vlastně o stupínek „vyšší“). Panu Bouthenetovi z Maranges se už několik let daří – v roce 2006 jsem poprvé narazil na ročník 2003 (měl zlatou medaili ze soutěže v Maconu) a na základě toho jsem se o rok později vypravil přímo k výrobci (psal jsem o tom tady). To už prodával ročník 2005, taky se zlatou medailí z Maconu. Letos měl už jen posledních pár lahví, takže jsem koupil celý zbytek nulapětky a ostatní jako nulašestku (ta si přivezla zlatou medaili ze soutěže v Chalonu). Ta dvě vína se trochu liší, nulašestka je ovocnější a lehčí, nulapětka koncentrovanější.
Doma s návštěvou jsme se vyblbli, nechal jsem si nalít oba vzorky a testovali jsme, zda je poznám naslepo. Můžu ctěné čtenáře uklidnit, poznal by to i běžný čtenář blogu s průměrnou rozlišovací schopností. Je to vidět už na barvě, přesně podle očekávání je 06 světlejší, 05 výraznější, temnější. Ve vůni to bylo zprvu těžší, za studeného večera na zahradě byla 06 zavřenější a nevydávala informace, vůně z 05 byla výraznější a příjemně komplexní. Chuť to potvrdila, 06 má víc kyselin a jednodušší, přímočaře ovocný projev. 05 byla plnější, složitější a těžší, ale i 06 s ovocnějším a lehčím projevem je dobrá. Kdyby to bylo možné, doporučil bych kombinovat bedýnky s nulapětkou a nulašestkou jako chromozomy X a Y, vytvořit studijní dvojice a porovnat vliv ročníku na chuť vína. Srovnávání samo může být zábavnější než výsledek, aneb jak zpíval před pětadvaceti lety Oldřich Janota: I cesta může být cíl.
Santenay Premier Cru 2007 „Clos Rousseau“ je naopak víno z té nejvyšší burgundské apelace, nad ním je už jen kategorie Grand Cru. Musím upozornit na to, že tohle víno má potenciál k tomu, aby pět a více let zrálo v archivu (samozřejmě při konstantní teplotě atd…) a že šlo do lahve v prosinci 2008, takže by se teoreticky nemělo otvírat dříve, než na vánoce 2009 – všeobecně se doporučuje nechat takováto vína v lahvi aspoň 12 měsíců. Kupoval jsem ho s vědomím, že mnozí z vás toto doporučení oslyší a víno vypijí dříve, jen podotýkám, že máte-li možnost víno patřičně skladovat, pravděpodobně se vám za trpělivost odmění.
Jestli neodoláte a podlehnete pokušení, doporučuju alespoň otevřít láhev 3 až 5 hodin před začátkem ochutnávky. Sám jsem otevřel ve čtyři odpoledne a koštoval v devět večer, po návratu domů. Při otevření bylo víno v chuti silné, výrazné. Po pěti hodinách působí mnohem jemněji. Barva je světlá pinotová, vůně trochu štiplavá a ovocná, působí teple a likérově, ale není příliš silná. V nástupu chuti se objevují pěkné kyseliny, dominují švestky, stále jsou výrazné třísloviny, i když jejich projev se v čase mění – nebo se mění moje vnímání? Santenay obecně mívá víc kyselin než jiné burgundy, ale tady je všechno jemné, byť ještě ne úplně uhlazené a propojené. Vypít víno hned není úplná infanticida, ale vyplatí se počkat.
Mimochodem, při nakládání vína do auta se řeč společensky roztekla do takové šířky, že moje chatrná francouzština nepostačovala, ale pro Bedýnkáře tohoto kola mám nadějnou zprávu. Pan Bouthenet se zmínil, že jeho obec Šejly chystá žumláž s nějakou jihočeskou obcí. Zpozorněl jsem a vzpomněl si na obecní cedule u vjezdu do burgundských vesniček – heuréka, jumelage = družba! Marc Bouthenet vysvětlil, že dijonský council radí uzavírat žumláž s obcemi ve východní Evropě a já si vzpomněl na dosud nesrozumitelný webový článek o podzimních obecních volbách v Cheilly, kde pan Bouthenet kandidoval na starostu. Domyslel jsem si (a s mojí fráninou je to naprosto bez záruky), že Marc Bouthenet zřejmě vyhrál volby starosty v Cheilly a přijede do Čech zpečetit družbu s nějakou, mně dosud utajenou obcí. Kdyby se nějakým úradkem vyšší moci ukázalo tohle moje proroctví správné, slíbil jsem panu Bouthenetovi, že pro něj uspořádám ochutnávku moravských a českých Pinotů, a slibuju, že půjde-li to, přednostně pozvu na setkání s panem Bouthenetem čtyřicítku Bedýnkářů 🙂
O německém ryzlinku (č. 6) jsem nedávno psal tady (12,5 % alkoholu, trochu plnější citronová barva. Plná nazrálá vůně, luční kytka, lípa, med. Na jazyku jemně perlí, v chuti je neutrální pokud jde o poměr cukru a kyselin, ale příjemně plné a přitom lehké. Minerální závěr chuti.). Pochází z českobudějovické vinotéky Farkatéka, její e-shop najdete tady, tam si taky můžete koupit další lahve, bude-li vám víno chutnat. Mně chutnalo natolik, že jsem mu dal přednost před jinými víny, která jsem mohl dovézt z Francie nebo z Rakouska. Jukněte tam, stojí baťovské dvě stovky!
O dvou poysdorfských vínech od Wernera Hausera jsem psal minulý týden tady. Nejlepší bude, jestli vás ta vína inspirují k cestě do Poysdorfu, je to jen asi 15 kilometrů za Mikulovem.
Od většiny vín jsem nakoupil pár lahví navíc a budou ke koupi ve Skleničkově e-šopu tady.

A teď už je to na vás!

Několik brněnských bedýnkářů už bedýnky dostalo minulý týden. Pražští si je mohou vyzvedávat od pátku v žižkovské vinotéce Le Caveau a posledních pár bedýnek posílám v pondělí jako Obchodní balík. Dál je to jen na vás! Jaké si to uděláte, takové to budete mít. Komentujte, pište, kritizujte! Stojí základní burgundský Pinot za šest Euro (162 Kč) nebo je strachotická rulanda lepší? Chutná vám poysdorfský veltlín? Kdo první podlehne pokušení a otevře Santenay Premier Cru? Pište do komentářů!
Bedýnky

Oběd u Leflaivů podruhé

Začátkem června jsme byli s Pavoukem a Pavoučicí v Puligny u Leflaivů. Napřed společenské upozornění: ve vstupní hale Leflaivových domu najdete butik s tričky, zástěrami, talíři a dalšími nezbytnostmi každého milovníka vína. Hned vedle triček a zástěr se povaluje několik krásných kovbojských klobouků. Američané mají přísloví „Fill someone’s shoes,“ tedy vejít se do cizích bot. Ty klobouky přímo lákají k vyzkoušení, ale společensky bezpečnější bude se jim vyhnout. Nejsou na prodej. Nechává si je tam pohozené Olivier Leflaive.
O degustačním obědě La Table d‘ Olivier Leflaive jsem tady psal už před rokem. Dnes to bude víc o prohlídce sklepů s Patrickem Leflaivem, kterou mi paní recepční nabídla, když jsem si v pondělí pozdě odpoledne ve stotřicítce na dálnici vzpomněl na to, že bych měl zarezervovat místa na úterní degustační oběd u Leflaivů. Oběd se koná každý den kromě neděle od půl jedné, takže jsme dorazili na půl dvanáctou a ohlásili se v recepci. Za chvíli k nám přišel neznámý pán a francouzsky se představil jako Patrick Leflaive. Tak jsem se mu taky představil, řekl, že jsem z Čech a mluvím špatně francouzsky, ale že si pamatuju, že jeho bratr mluví výborně anglicky. Představil nás skupince dvou Francouzů, dalšímu anglickému a americkému páru a další výklad vedl střídavě anglicky a francouzsky. Protože nás anglofonních bylo víc, jako první dával vždy anglickou verzi.
Malá odbočka: šestiičlenná skupinka byla zřejmě před prohlídkou sklepů ještě na prohlídce vinic. Z předchozích několika návštěv u Leflaivů vím, že Olivier Leflaive navštěvuje všechny degustační obědy, pořádané pod jeho jménem, obejde všechny přítomné, s každým si podá ruku a prohodí pár slov. Taky jsem si lámal hlavu s tím, proč dva majitelé prestižního vinařství s produkcí kolem 800.000 lahví ročně ztrácejí tolik času s turisty, ale Patrick Leflaive to během prohlídky sklepů vysvětlil. Vinařství založili v roce 1984 s pomocí amerického investora a v prvním roce vyrobili 40.000 lahví. Dnes dělají zmíněných 800.000 lahví a vědí, že není reálné zvyšovat příjmy pomocí zvyšování objemu výroby.
Burgundsko není nafukovací a další vinice nejsou na prodej. Rozhodli se tedy expandovat (při stejném objemu výroby vína) zvyšováním prodeje služeb. Nabízejí turistům degustační obědy, prohlídky vinic a sklepů, nabízejí luxusní ubytování ve vlastním hotýlku, prodávají turistům účast na práci při sklizni hroznů ve vinici, práci ve sklepě při vinobraní. Podle jejich zkušenosti získá japonský turista po drcení hroznů v kádi vlastníma nohama úplně jíný vztah k Leflaivovým vínům a stane se věrným zákazníkem. Není-li možné zvyšovat tržby pomocí zvyšování výroby vína, je třeba hledat nové cesty. U nás to zatím možné je, ale příklad dvou bratrů Leflaivových, kteří každodenně věnují několik hodin svého drahocenného času turistům – amatérům nutí k zamyšlení.
Leflaivové vlastní dvě vinařství, která se do jisté míry překrývají. Domaine Leflaive zpracovává pouze hrozny z vlastních vinic a zakázala si nakupovat cizí hrozny. Jinak řečeno, je to klasické vinařství. Druhý podnik má na etiketách „Olivier Leflaive,“ ale myslím, že se jmenuje „Leflaive Fréres,“ vlastní 16 hektarů vinic, ale nakupuje hrozny i od jiných pěstitelů – vinohradníků. Je to model, který známe ve Francii jako negociant – obchodník. Pokud jde o správné názvy podniků, nejsem si jistý, jestli to někdo víte líp, opravte mě. Matka Leflaivová je zakládajícím členem sdružení Rennaisance de Terroir, spojovaného hlavně s Nicolasem Jollym.
Patrick Leflaive jako správný burgundský sedlák biodynamiku neskloňoval, jen zmínil, že ořou vinice nejmíň šestkrát ročně a snaží se dostat co nejzdravější hrozny. Zásadní důraz dávají na kvalitu hroznů. Používají třídící stoly, při poslední sklizni vyřadili odhadem 20 – 25 % sklizených hroznů. Ukázal nám několik hal s nerezovými tanky různých velikostí („Na velikosti záleží, ale dokud nenakoupíme hrozny, nevíme předem, jak velké množství budeme zpracovávat.“) Vysvětlil, že v Puligny se klasické hluboké sklepy nenajdou, protože hladina spodní vody je asi metr pod úrovní země a každý výkop by se hned zalil vodou. Proto jsou i jejich „sklepy“ nová nadzemní stavba s klimatizací a všemožnými moderními výmysly.
Po alkoholovém kvašení v nerezových nádobách přečerpávají víno do dubových sudů. Průběžně kontrolují jeho vývoj a beze spěchu se rozhodují o dalším postupu. („Nespěcháme. Víno nesnáší spěch. Naštěstí můžeme prodávat, když chceme my, nemusíme pospíchat.“) Při naší návštěvě v hale s barikovými sudy dvojice vinařů ochutnávala vzorky z jednotlivých sudů. („Každý sud se může vyvíjet jinak a někdy to může být problém. Takový sud potom vyřazujeme. Vylejeme ho do odpadu. No ve skutečnosti ho prodáme obchodníkovi v Beaune, ale to byste neměli vědět.“ – cituju zpaměti a nepřesně, ale smysl snad je správně 🙂
Několik let nechávali víno lahvovat externí firmou, ale před deseti lety od toho upustili. Přistavěli další halu, ve které víno nechávají před lahvováním chladit a lahvují sami, aby zabránili teplotním skokům vína při lahvování. 80 % produkce tvoří bílá vína, na červená vína mají jednu malou halu a separátní hloubený sklep v jiné lokalitě.
Po hodinové procházce výrobními prostorami jsme přešli do restaurace na náměstí. O samotném degustačním obědě se příliš rozepisovat nebudu – možná to udělá Pavouk, možná si přečtete mou rok starou zprávu. Podávaná bílá vína se do velké míry shodovala s loňskou nabídkou. Vedlo mě to k planým úvahám o tom, že jednak můj loňský dojem, že ročník 2006 byl ještě příliš mladý, byl správný, protože letos byla vína mnohem vyzrálejší a celkový dojem výrazně lepší. Druhá větev planých úvah byla o tom, zda byl ročník 2006 opravdu dobrý, když ho ani Leflaivové nemají po roce prodaný. O Leflaivových obědech už dříve psal krásně Bertrand Celce tady a neméně pěkně pan Sklenička tady a tady.
Uprostřed oběda mi zavolal pražský vinotékář a sponzor Komunitních Bedýnek Daniel Brož z žižkovské vinotéky Le Caveau, že veze sýry z Lyonu a jestli se za námi může stavit v Puligny? Tak jsem ho pozval na kafe, dal mu ochutnat trojici Premier Crus (Puligny – Meursault – Chassagne) a za necelou hodinu jsme při obědě volným burgundským tempem probrali počasí, poslední burgundské ročníky a několik dalších témat. Při rozloučení jsem od něj dostal darem čerstvě dováženou láhev Le Clos des Grillons, raritního vína z prastarého vinohradu, které jsem popisoval nedávno tady. A protože jsme neodolali a poslední večer před odjezdem ji s Pavoukem otevřeli, přidám několik poznámek k dřívější recenzi. V Burgundsku to bylo zase blízké setkání třetího druhu s cizokrajnými chutěmi, jako jsem to popisoval v prvním textu, ale tohle víno už bylo mnohem jednodušší. Neotesané, mladé, ale korektní. Oproti původnímu setkání s vínem, které se cestou „pohlo,“ rozkvasilo, bylo korektní, byť složení chutí bylo zase neznámé. Chybělo mi původně popisované hledání, co z nalezených aromat a chutí vzniklo chybou a co bylo správně. Napoprvé bylo víno jako rande s Číňankou nebo Japonkou – může se vám líbit, ale na první schůzce prostě nevíte, na čem jste. Cizí jazyk, cizí kultura, exotický vzhled. Napoprvé mě víno bavilo víc, když jsem nevěděl, na čem jsem. Ale můžete se přesvědčit sami, ochutnávku vín z tohohle vinařství pořádá Le Caveau ve čtvrtek 18. června v 18:30, podrobnosti jsou tady.
Z degustačního oběda vyzvednu už jen předkrm, jambon persillé, tedy obdobu naší tlačenky. Podávala se plněná masem z lososa, k tomu jedno rosé z Pinotu Noir, Aligoté a základní šardonky. Na tlačenku s lososem bych rád ještě někdy narazil.
Ve čtyři hodiny jsme na pulignském náměstí zkoušeli elektronické alkoholtestery. Můj ukazoval 0,4 promile, na pavoučím svítily 4 promile. Tak jsem raději řídil já.
A jestli jsem vás navnadil na cestování za jídlem nebo za vínem (a do burgundského Puligny-Montrachet to máte daleko), doporučuju vyrazit v sobotu 20. června do Nového Poddvorova. O poddvorovských Otevřených sklepech jsem psal vloni tady, doufám, že letos to bude ještě lepší! Na Cabernet Moravia a Pinot Noir z vinařství Krásná Hora, na Sůkalův Pinot a Sauvignon, na klaret pana Kašíka oceněný zlatou medailí ve francouzském Cannes – v sobotu do Nového Poddvorova! (S těmi z vás, kteří nebudou líní, se možná uvidíme v sobotu ráno v Malé Vrbce na Horňáckém kosení, plakát je tady!)
Reporty

Teasing

Poslední dvě vína do druhých Komunitních Bedýnek jsem koupil ve středu večer v rakouském Poysdorfu. Už jsem o Poysdorfu několikrát psal, jednou jsem tam byl ve vinařství Neustifter, několikrát ve vinotéce na náměstí, kde se prodávají vína místních vinařů a běžně jich bývá 20 až 30 otevřených k samoobslužnému ochutnávání. To se to vybírá! Úplně mě irituje, že ani po dvou letech (poprvé jsem tam byl na začátku roku 2007) jsem takový koncept neviděl nikde u nás.
Měl jsem do bedýnek vytipovaná dvě vína z Weingut Hauser – Weinviertel DAC a Chardonnay. V pondělí večer jsem napsal e-mail do vinařství, že chci koupit dvakrát 42 lahví jejich dvou vín, v úterý jsme si vyměnili pár vzkazů a ve středu odpoledne jsem vyrazil do Poysdorfu. Dorazil jsem dvě minuty před čtvrtou hodinou, na kterou jsme se domluvili, a minutu po mně přijel Werner Hauser. Pozval mě do veliké a moderně zařízené degustační místnosti a začal snášet neotevřené lahve.
Malá odbočka: Weingut Hauser hospodaří na dvaceti hektarech vinic, z dalších zhruba deseti hektarů nakupuje hrozny. Velkou část produkce tvoří víno prodávané v soudcích do restaurací na tzv. Spritzel – restaurace sama mixuje víno s vodou na vinný střik, tato produkce má u Hauserů objem asi 100.000 litrů ročně a zřejmě představuje nezanedbatelnou část příjmů. Nejspíš jde o tu nejméně ambiciózní část produkce, ale mám pro to jisté sympatie – nejen, že to přináší vinařství příjmy, ale zároveň tento druh spotřeby propaguje pití vína. Nekomplikované, bez nevhodných společenských následků – výsledný nápoj má odhadem 5 % alkoholu, tedy asi jako dvanáctistupňové pivo.
Hned na začátku jsem zopakoval, kolik lahví chci koupit a že si ho chci vybrat ze čtyř druhů, které už od Hausera znám. Nevadí, mávl rukou, ochutnáme všechno. Přinesl asi deset lahví a postupně jsme projeli všechna vína, byť jsem upozornil na to, že jako řidič budu koštovat opatrně. Werner Hauser z hlavy doplňoval informace o zbytkovém cukru a dalších analytických hodnotách, měl jsem z něj dojem, že ho taková prezentace baví, že to nedělá jen jako obchodník v naději, že koupím něco navíc oproti plánu. Je pro něj snadné získat si sympatie návštěv a je znát, že ho společné koštování s novými lidmi baví. Většina produkce jsou lehká vína pro běžné letní pití, signalizuje to i použitý šroubovací uzávěr. Přímočarý ovocný projev, nižší podíl alkoholu. (Welschriesling, Sauvignon, Veltlín, Rosé…) Několik ambicioznějších vín je uzavřeno korkem. Nakonec jsem vybral ze dvou veltlínů ten méně typický, těžší, elegantnější (s korkem) – Weinviertel DAC FRIENDS je směs několika veltlínů (u nás se tomu říkává enologické cuvée) z nejlepších poysdorfských poloh.

Nakonec jsem při ochutnávce změnil úmysly a přeskočil původně vyhlídnuté Chardonnay. K obyčejnému Zweigeltu, který jsem už znal, přidal pan Hauser dva další : Zweigelt Exclusiv a Bestes Fass.

Zweigelt Exclusiv 2006, Weingut Hauser
Pěkně sytá karmínová barva, mírně ovocná vůně, jemná až nevtíravě parfémová. V chuti zkrocené kyseliny, jemně koření, zbytek nezkvašeného cukru a hladká sametovost. Velmi harmonické víno s příjemně dlouhou dochutí. Při prvním napití ve vinařství jsem hádal na krátký pobyt v dubovém sudu, podle kávovvého tónu v chuti. Pan Hauser prezentoval barikový sud až u vyššího Zweigeltu – Bestes Fass 2006, u Exclusivu mě zkoušel, jestli jsem si jistý? Jistý jsem si nebyl, ale podezření jsem měl, a pan Hauser potvrdil dva roky starý barikový sud. 8 Euro ve vinařství i ve vinotéce na náměstí.

Zweigeltu – Bestes Fass 2006
Má o odstín temnější barvu než předchůdce, komplexnější a bohatější vůni s pěkně zakomponovanou kávou. Zřejmý barik, projevuje se to potom i v chuti, ale víno je krásně srovnané a plné, s dlouhým a výrazným dozníváním chuti. Krása! Při ochutnávce ve vinařství z vychlazené a čerstvě otevřené lahve ještě nebylo tak harmonické, o pět hodin později při vyšší teplotě ukazuje svoji krásu jako snědá Tahiťanka… Na ceníku ještě není, má stát asi 10 Euro, a přestože jsem ho při prvním ochutnání tak vysoko nehodnotil, spletl jsem se, je výborné.

Takže v Komunitních Bedýnkách bude Weinviertel DAC FRIENDS 2008 a Zweigelt Exclusiv 2006. Budu se zase opakovat: rozhodně doporučuju všem milovníkům vína návštěvu poysdorfské vinotéky i případnou návštěvu tamního vinařství. Až do začátku prosince má v Poysdorfu jedno vinařství týden službu v programu Otevřených sklepů (leták Der offene Keller dostanete ve vinotéce). Všem moravským vinařům i obchodníkům s vínem bych takovou návštěvu nařídil jako povinnou: jeďte se podívat, co po vás za pár let budou vaši příznivci vyžadovat.
Jen tak

Zase doma

Z burgundské šnečí idyly jsme zase doma. Na Pavoučím blogu i tady se o výletu snad postupně dočtete víc, ale teď šnečí tempo vystřídal domácí chvat, vyplňuju celní papíry a posílám je zpátky (jak moje stará Mazda dokázala uvézt 300 lahví, to nechápu. Už jen naskládat je tam byl Tetris 🙂 Pro začátek jen pár obrázků. Tady jsme bydleli… mám to v záhlaví blogu :o)
Přijel jsem pozdě a nestihl koupit víno. Ale jako z udělání měla naše paní domácí vinařství. Sedla do auta a za půl hodinky nám dovezla šláftruňk. Pavouk je mi svědkem.
Zašli jsme i na degustační oběd k Leflaivovi a tentokrát nás před obědem pozvali i na hodinovou prohlídku sklepů. Provázel nás Patrick Leflaive. Jestli dokážu z mobilu vysápat heslovité poznámky, něco o tom napíšu.
Stihl jsem sníst šneky (ale nechutnali mi, nebudu je vyhledávat ani sbírat), stihl jsem i výběh do vinic. Ale Montrachet je na mě moc velký kopec – to bych musel vypustit večerní sezení nad vínem. Na obrázku je ranní pohled na Saint-Aubin z Montrachetu.
Moje neexistující francouzština se o trošku zlepšila. Už se nebojím jíst v restauracích (i díky úžasnému francouzskému vynálezu jménem Plat du jour), dokonce jsem rozuměl i tomu, když syn Marca Boutheneta v Maranges hlásil, že začala kvést réva. A protože před rokem a půl Zelený Svah brblal nad mojí recenzí tady, že „Boutheneta tu normální smrtelník moc nesežene,“ tak jsem zrovna tohle recenzované víno přivezl a půjde do ohlášených Komunitních Bedýnek. Hautes Cotes de Beaune 2005 a 2006, má zlatou medaili ze soutěže v Maconu a už je ve sklepě a proclené. Pro opozdilé zájemce zvedám cenu Bedýnky!
Zaujala mě mládež na náměstí v Puligny, která v pátek večer nešla na pivo, ale na víno do místní vinotéky. Postávali se skleničkami před vchodem a klábosili podobně jako naši dorostenci, ale upíjeli k tomu bílé Puligny nebo Chassagne AOC. Já jsem si tam dal malý košt pěti domácích vín, dohromady za deset Euro. Celkový dojem – po nudném ročníku 2006 přichází nádherná nulasedmička!
Nečekaně jsem ulovil velký karton vín z Domaine Robert Arnoux, včetně Vosne-Romanée AOC 2005 a Chambolle-Musigny 2006, takže pro znalce a mlaskaly bychom mohli na podzim uspořádat soukromou a velmi úzce zaměřenou degustaci kultovních Pinotů. Taky jsme byli s Pavoukem na báječné degustaci v Marché Aux Vins, kde se koštuje v hlubokých sklepích z tastevinů, taky v Mercurey a v Montagny… ale o tom snad příště.
Jen tak

Saint-Aubin!

Konečně! Až se tenhle článek ukáže na webu, měl bych už být na cestě.
Že pojedu do Burgundska na víno jsem tady už inzeroval, a před týdnem se ozval Vinný Pavouk, že tam bude tou dobou taky a jestli se někde nepotkáme. Zavolali jsme si a během hodiny se domluvili, že si společně pronajmeme domeček v Saint-Aubinu, abychom po večerech stihli všechno řádně prodiskutovat. Světovou finanční krizi, nástup VOC Znojmo, pokles prodeje vína, Skleničkovy Komunitní Bedýnky (SKB), Garyho Vaynerchucka, Svahovy klobouky, a ještě dvě – tři další věci. Něco jako další Interblogární degustace. Přitom mi snad Pavouk pomůže s výběrem vín do SKB 2.
Bude-li dostupné wi-fi připojení, budu vás průběžně informovat o všem, co se šustne, co se rozlije, co se pokazí 🙂 Chápu, že po dvou letech nudného čtení si zdejší čtenáři zaslouží něco zajímavého, ale o videokanálu z večerních koštů zatím neuvažuju. Sám doufám, že stihnu další večeři U Žanety, kohoutka na víně v Meursaultu, další oběd u Leflaiva a taky nový oběd v Chassagne u Picarda. Zbavím se alergií a nemocí. Zaběhám si ráno a večer pod Montrachetem, nejlépe v tričku některého malého moravského vinařství. Načuchám se lípy a vanilky ze saintaubinských šardonek a višní a švestek z nuitských Pinotů. Přijedu opálený a usměvavý. Prostě usmířený se světem. Přivezu podstatný příspěvek do druhého kola komunitních bedýnek. Omládnu zase o celý rok, jako pokaždé, když si zajedu do Burgundska. Pojeďte taky!
Pernard-Vergelesses 2005 Premier Cru Fichots, Olivier Leflaive
Už třináct měsíců odolávám pokušení jako Robinson Crusoe nad poslední sirkou v krabičce. Podléhám až těsně před dalším výletem, abych zjistil, jestli mám tohle víno koupit znovu. Koupil jsem na obědě u Leflaiva, popisovaném tady, tři kartony vína, ale jedinou láhev tohoto Pernardu. Matně si vzpmínám, že důvodem k té opatrnosti byla podezřele nízká cena – koupil jsem několik lahví Aloxe-Cortonu AOC 2003, který jsem dobře znal, po 23 Eurech, ale tohle víno ze sousední vesnice a dokonce v o třídu vyšší apelaci, stálo pouhých 16 Euro, slovy šestnáct eurošů. Houby, které neznáme, nesbíráme – vštěpuju dětem. Normálně bych totiž očekával, že i červené Village od Leflaiva z ročníku 2005 bude stát víc.

Přesto víno už od nalití do sklenky přitahuje pozornost. Má nepřehnanou, ale příjemně sytou barvu se znaky nazrálosti, na okrajích příjemně bledne a cihlovatí. Ve vůni je to krásný burgundský Pinot s navinulým ovocem – typické burgundské švestky a višně jsou překryté ostružinami a dalšími lesními plody, a pepř/paprika, které jsem nadšeně hlásil na jaře 2007, se rozvinuly ve sklence do příjemně komplexní kořenité vůně. Spolu s navinulou ovocnou vůní to dává dohromady moc příjemný akord, který trochu připomíná Pommard, ale výraznější kyseliny ho posunují víc na sever. Třísloviny jsou znát, ale jako prašný závoj na konci chuti. Krása…

Tři hodiny po otevření víno přestává být jednoduché, ale zachovává si příjemnost i eleganci. Marně přemýšlím o vztahu mezi jednoduchostí, komplexností a příjemným pitím. Je to přesně to, co bych čekal od burgundského Premier Cru? Nevím, ale je to hodně jemné, hladké, a že se to dobře pije, to snad není vada :o) Kéž by ho tak ještě za pár dnů u Leflaivů měli!
Do nebíčka nebo do peklíčka ?
Už jsem tady párkrát psal, že největší radost mám, když ulovím dušičku. Když mi někdo napíše, že se nechal inspirovat zdejšími neuspořádanými poznámkami a navštívil vinaře pana Bertheneta v Montagny, máničku v Premeaux-Prissey nebo moravský vesnický košt. To se potom tetelím jako anděl strážný, když převedl dušičku přes přechod. Co byste ale řekli na následující vzkaz?
„Chtěl bych Vám poděkovat, že díky Vašemu blogu objevil nový svět. Než jsem na něj před necelými dvěma lety narazil, tak jsem víno vůbec nepil – myslel jsem, že by mi nedělalo dobře na zažívání. Ale když jsem četl Vaše články, tak mě Váš lehký styl s nadhledem tak zaujal, že jsem se rozhodl to vyzkoušet. Od tý doby si vedu primitivní statistiku všech okoštovaných lahví (včetně
fotky), takže jste mi obstaral moc prima koníček. Díky moc a mějte se prima.“
Taky děkuju za tak milou zprávu i komplimenty o lehkém stylu a jen v duchu přemítám, jestli se za tuhle dušičku dostanu do nebe nebo do pekla :o) S ohledem na katolickou mši svatou předpokládám, že Bůh není abstinent, ale pro jistotu dodávám pro všechny – pijte s mírou!
Jen tak