John Steinbeck kdysi napsal, že olympiáda je soutěž v tom, kdo dokáže nejlépe na světě udělat něco naprosto neužitečného, jako třeba víckrát pinknout míč přes síť (než soupeř) nebo dohodit dál železnou kouli (cituju z paměti a volně, možná nepřesně). Prostě olympiáda už není, co bývala. Za socialismu jsem miloval boxerské turnaje, zvlášť když proti sobě v ringu nastoupili sovětský policista proti bulharskému vojákovi nebo naopak kubánský policista proti sovětskému lampasákovi. To byly boje!

Fandil jsem střídavě oběma, ale vytoužený výsledek, vzájemné K.O. a remíza, nikdy nenastal. Od rozpadu tábora míru už box není, co býval, i když vítězství Špotákové tu zatuchlou dobu tesilových kalhot, třídní nenávisti, tuzexových bonů a výjezdních doložek připomnělo. Nakonec olympiádu zachraňoval náš syn, který uspořádal se sousedovic synem (a bez naší asistence) závod na čas osmkrát kolem domu. Měřili si to na mobilu a neuvěřitelně měli oba stejný čas (2:16:00). K čemu je mi televize? (Sousedův kluk je o čtyři roky starší, náš má osm, ale rodné listy jsme kvůli tomu nepřepisovali.)

V červnových a červencových textech o Horňácku jsem se dopustil (nejméně) dvou omylů, které musím napravit. První je jednoduchý, napsal jsem tady, že se na Horňácku nepěstuje víno. Není to pravda, ostatně už zde zmíněný zpěvníček vydaný JZD v Lipově konstatuje, že „s rozvojem socialistické zemědělské velkovýroby … vzrostla výměra vinic téměř na 150 ha.“ Chybička, ale měl jsem si vzpomenout, že přinejmenším blatnické vinice dosahují až k Louce.

Druhá chyba je horší. Ve zprávě z Horňáckých slavností (tady, až na konci) jsem obdivoval píseň „Šak si moja koralenko dobrý lék“ a odhadoval, že to není stará lidová píseň, ale opus někoho z žijících folkloristů. V sobotu jsem na velickém náměstí potkal Mirka Minkse, který moji teorii rozmetal, protože si vzpoměl, že to je slovenská píseň, kterou na Horňácko zavlekli slovenští dělníci při stavbě železnice někdy ve třicátých nebo čtyřicátých letech dvacátého století. Zapsal ji Emil Miškeřík a několik hudebníků a zpěváků si ji upravilo, tedy použili ji jako materiál pro svoje verze. Nebudu se vymlouvat na to, že ta píseň skutečně není tradiční moravská lidová, prostě se už nějakých sedmdesát let prozpěvuje a zdomácněla.

Páteční Lidové noviny psaly o internetové anketě o nejpopulárnější „přeslechy,“ přeslechnuté a zkomolené texty pop music. Vyhráli Police se skladbou „When The World Is Running Down,“ ve které se říká „You make the best of what’s still around,“ ale někteří to slyší jako „You make the best homemade stew around.“ S podobnými fatálními přeslechy mám své zkušenosti, hlavně vím, že je složité původní „přeslechnutý“ význam opravit a pochopit správně, pokud si člověk jednou silně zapamatuje ten špatný. Sám jsem tady citoval moravskou lidovou o cestě navaleného šohaje z hospody domů, „Ručkujem z príkopy do príkopy,“ dokud jste mě neopravili, že tam je správně „brčkujem…“ Nejlepší přeslech se ovšem podařil našim dětem, které jednou přišly s otázkou co je to Lemrouch. Netušili jsme ani, jestli to je člověk, zvíře nebo věc, tak jsme vyzvídali, v jaké souvislosti to slovo slyšely. „No včera jak jsi mi v postýlce četl pohádku.“ – „Pohádku??? A jak to bylo v té pohádce?“ „No přeci jak Honza políbil královi lemroucha!„

Karlovarská firma Kupmeto CZ, která dováží slušná vína za slušné ceny z Francie, pořádala tiskovou konferenci k uvedení chilského vinařství Errazuriz na náš trh. Součástí tiskovky byla ochutnávka osmi vzorků vína, přičemž mě vlastně zaujala víc vína v nižších cenových kategoriích, než ta úplně špičková. Ta špičková (Don Maximiano Founder’s Reserve a Viňedo Chadwick) firma propaguje pomocí tzv. Berlínské degustace, kdy byla tato vína naslepo hodnocena spolu s předními francouzskými a italskými víny. Neměl jsem to štěstí, že bych mohl ochutnávat napřeskáčku Chateau Margaux, Sassicaiu a Dona Maximiana, ale obávám se, že bych je i tak poznal, a celý projekt Berlínské degustace mi připadá diskutabilní. Asi je zbrklé poměřovat víno, které je na trhu deset let, s Chateau Margaux. Navíc má chilské vinařství jeden problém podobný s moravským – průměrná domácí spotřeba na hlavu je podobná, jako u nás. Ve Francii s její historií a spotřebou vína je tlak na zvyšování kvality asi jiný, než v Chile (odkud se většina vyrobeného vína exportuje) nebo u nás (kde se většina spotřebovaného vína dováží). Ale základní Chardonnay 2007 za cenu těsně přes 200 Kč bylo výborné a moc se mi líbilo i základní Carmenére 2007.

Minulý týden jsem si po roce zase koupil (legálně) cédéčko. Supraphon konečně vydal archivní nahrávky folkrockové kapely Marsyas z roku 1977, studiovky natočené doma u Oskara Petra. Díky Oskarově dramaturgickému vrtochu vyšly na CD ve stejném pořadí jako na prvním supraphonském elpíčku, a když jsem si je poslouchal pošesté, vzpomněl jsem si, že na původním pásu snad bylo i Břímě, takže se možná dočkáme ještě nějakých objevů? Ze tří nejlepších sedmdesátoletních folkových kapel tak konečně jedné vyšlo reprezentativní album. Na zbylé dvě kapely je už asi pozdě, Blátotlačky ani Kidův Krakatit už asi dnes nikdo nevydá… nemluvě o Mertově a Mišíkově ČDG.

Už jsem na začátku propíchl, že jsem byl o víkendu ve Velké nad Veličkou na Ozvěnách Horňácka. Oželel jsem páteční program, společný koncert Melody Makers Ondřeje Havelky a Cimbálové muziky Ležhory, protože ve čtvrtek přišla nabídka udělat řízenou degustaci Burgund pro ratíškovické vinaře. Teď už můžu přiznat, že jsem se toho trochu obával, protože jsem laik a v odborných věcech bych si moc netroufal diskutovat – obvykle se lidí, kteří dělají víno, vyptávám a svoje názory a předsudky jim nenutím. Rozhodlo mimo jiné i to, že jsem si chtěl vyzkoušet projekt „Koštu ze Skleničky,“ ochutnávku vín, o kterých jsem tady psal v minulém roce. Takže jsem vzal Montagny Premier Cru 2005 Vieilles Vignes od Bertheneta, tenhle Meursault 2005 od de Sousy, tuten Riesling 2003 Grand Cru Rosacker a červené: Cote-de-Nuits Villages 2006 z Chateau de Premeaux, Santenay Premier Cru 2005 od Marca Boutheneta, Auxey-Duresses 2003 Premier Cru Le Val (zmínka je tady) a Gevrey-Chambertin 2004 Vieilles Vignes od Guillarda. Protože se akce konala jako oslava narození jedné dcery, hostitel přidal dvě Gevrey-Chambertin 2003 (jedno Premier Cru a jedno Grand Cru, snad dcera poroste dobře). Návštěvníci přinesli ještě dost slušné Bordeaux a tři domácí vzorky vlastní výroby, ale vše proběhlo hladce, přestože jsem před ochutnávkou domácích vzorků uváděl hodně dobrý Meursault s tím, že to není víno, že jsme to před pár týdny nechali zkvasit z chlebových zbytků a pomerančové kůry.

Nakonec mě z moravské verze Koštu ze Skleničky nejvíc utkvělo v mysli několik lifestylových detailů. Akci jsme domluvili ve čtvrtek pozdě večer a za 24 hodin jsme na koštu měli asi 6 návštěvníků, před koncem dorazil asi dvanáctý. Cestou na košt z večeře v místní restauraci chvíli po sedmé hodině večer jsem v průjezdech domů šel kolem dvou asi desetihlavých společností, kde to cinkalo skleničkami a vonělo grilovaným masem. Dojem, že se na jižní Moravě žije trochu jinak podtrhl hlouček lidí před veselským kostelem v neděli ráno – snad dvacítka lidí se nevešla do kostela, tak poslouchala mši vestoje na náměstí. Jak kdysi zpíval Commander Cody: That’s what I like about the South! A i když stále dávám přednost burgundským Pinotům před moravskými, v dobré společnosti funguje slušný domácí Pinot líp, než Chambertin Grand Cru ve špatné.

Ozvěny Horňácka jsem viděl poprvé, přestože se konají už od roku 1997. Tuto soboru bylo hlediště na Strážné Hůrce poloprázdné (před měsícem při hlavním programu Horňáckých slavností přecpané). Nejspíš se na tom podepsalo špatné počasí, které se až do deváté nedo desáté večerní hodiny nemohlo rozhodnout, jestli spustí déšť a vyžene nás, nebo ne. Zůstali jsme a litovali asi jen ti účinkující, kteří doplatili na mokré podium pádem. První kapela ještě hrála s osobními asistenty s deštníky.

Ještě před samotným večerním koncertem prošel krojovaný průvod účinkujících na náměstí a předvedl ukázky z večerních vystoupení, už tam mě nejvíc zaujala eruptivně erotická show slovenské folklórní skupiny Dolina, i díky civilnějším (méně stylizovaným) krojům, než navečer na stadionu. Pamatujete se na Elán a Tanečnice z Lúčnice?

Ne že by jinak nebylo na co koukat a co poslouchat. Bez nároku na úplnost (zapoměl jsem si tužku v autě): zábavné konferenciérky dětského pořadu, ženský sbor z Veličky, Cimbálová muzika Kubíci (se dvěma vnuky Jožky Kubíka IV. Filíka), vlčnovský mužský sbor (ty mongolské kroje, úplně jsem zíral! – fotka nahoře), zábavné číslo s ovcema a jejich pastevcema… ale v mojí soukromé hitparádě byla živelná Dolina suverénně první. Na repertoáru bylo vidět, odkud se některé ščeklivé písně v moravských zpěvnících berou (slovenské jsou, pokud jde o párové vztahy, mnohem přímočařejší), na tanci byl vidět veliký temperament a kapela hrála tak, aby to ostatní vyniklo.

Pokud chcete ukázku erotiky v podání Doliny, mám tu kousíček záznamu z mobilu.

A pro gurmány mám i kousek z volné zábavy na podiu po skončení hlavního programu. Ale to je spíš pro připomenutí zážitku těm, kteří tam byli. Pokud jste tam nebyli, bude vám k dokonalému zážitku chybět studená vlhká noc, jako plachetnice proti větru křižující vůně horňáckých slivovic a sdílená radost ze zábavy.

Zase za rok na Horňáckých, a jak se říká na Slovácku, Zdar jak sviňa!

Minulý týden se nic zvláštního nestalo. Zelený Svah je stále na svobodě (blahopřeju!) a podle posledních informací agentury JPP (Jedna Paní Povídala) není pravda, že mu pan Kalina podruhé nabídl místo šéfredaktora Víno & Styl poté, co tuto nabídku poprvé odmítl. Stejně tak není pravda, že by Svah dostal nabídku na místo šéfredaktora české mutace Decanteru. Šíří se drby, že Decanter bude, ale že ho bude vydávat vydavatelství, které se zavedlo několika nezajímavými specializovanými časopisy, takže si Víno Revue ani Víno & Styl (bohužel) nemusí dělat starosti. Pokud jste ještě nepracovali jako šéfredaktor(ka) časopisu Víno & Styl, můžete se přihlásit tady.

Beru nůžky a dnešní text vytvořím jako koláž starých i nových degustačních záznamů, půl- a čtvrtmyšlenek minulého týdne.

Aloxe-Corton je moje vytoužené víno. Možná je to nedostupností, nemám příliš často příležitost ochutnat ho. Přesto mají pro mě zdejší vína jakousi magii, kterou si spojuji s tím, že leží na hranici mezi dvěma burgundskými vinorodými podoblastmi, Cote-de-Beaune a Cote-de-Nuits. Adjustáž je, jak jinak, klasická burgundská, jen na etiketě je podivná stylizovaná rytina. Barva vína je přiměřená pinotová, nebo jak mám sakra stále opisovat klasickou světlou barvu burgund s tím, že je někdy o chlup tmavší a jindy světlejší? Asi jako směr západoseverozápad (ZSZ) při pochodovém cvičení?

Vůně je zapeklitá, začíná jednoduše ovocnou s jemnými švetkami a třešněmi, ale rozvíjí se ve smyslnou vůni s jemně dráždivým alkoholem. Pěkné! Chuť je krásně ovocná, zase švestky, višně, jemné třísloviny které svírají jazyk jako prach z letní cesty, špetka lékořice a dlouhá dochuť. Překvapivě lehké víno.

Nejlepší zprávou minulého týdne tak zůstává, že si díky večeřím v restauraci Na Štěpáně nacházím cestu k moselským vínům. Minulý týden tam měli rozlévaný Rivaner (deci za 40 Kč) a polosuchý moselský ryzlink (deci za 30 Kč), které šly krásně dohromady s kachními prsíčky grilovanými na hruškovém ragou s bramborovými hoblinkami a se staročeskou vepřovou panenkou se švestkovou omáčkou (na úvodní fotce). Ňam! Měl jsem zato, že Rivaner je jiný název pro v Čechách populární Muller-Thurgau, ale nechutnalo to jako millerka. A Mosela není daleko, láká mě to, nebyli jste tam někdo?

Le G de Chateau Guiraud 2006, AOC
Důkaz mojí lenosti, víno jsem vypil před prázdninami, ale pořád jsem odsouval zápisek s výmluvou, že se mi to bude špatně psát, když se jinak o Bordeaux moc nezajímám. Třetí víno z Chateau Guiraud ze Sauternes, jinak řečeno suché víno od výrobce proslulého sauternskými slaďáky. Hrozny se pěstují na 15 hektarech (s hustotou 6 600 keřů na hektar), víno je směs Sauvignonu (70%) a Sémillonu (30%), celková produkce je 30.000 lahví. Když to tak přepočítávám, vychází mi méně než čtvrt litru vína z jednoho keře. Až zase uslyšíte domácí vinařství, které se prsí nízkými hektarovými výnosy, zkuste si jejich nízký hektarový výnos přepočítat na výnos z jednoho keře. Domácí deklarovaná snaha o malé zatížení vinic pak často vypadá jako šidítko pro kojence.

Výrazná stylizovaná etiketa, zlatavá barva vína. První dojem z vůně je velmi jemný, převládají luční květiny a med. Podle informací z webu výrobce hádám, že komplexní vůně vína je výsledkem složitého sklepního zpracování včetně kvašení při velmi nízké teplotě. Postupem času z vůně vystupují vyzrálé sauvignonové tóny, meruňky a broskve. Je to celé až mazlivé a svádivé, po první skleničce jsem si myslel, že druhá už bude nudná, ale nacházel jsem si v každé další skleničce nové věci k objevování. V chuti se rozvinou nezralé broskve, meruňky a tóny tropického ovoce. Víno jemně perlí na špičce jazyka, má krásné kyseliny (bez jablečno-mléčného kvašení) a vyváženou sauvignonovou chuť se špetkou cukru (to hádám). Bez chyby! Při delším pití opadne prvotní vzrušení z objevování neznámého a převládne klidná harmonie, ale ani to není špatné.

Minulou sobotu jsem byl na Mělnickém koštu. V historické ulici mezi mělnickým zámkem a náměstím vyrostl tucet slováckých búd, ve kterých se kupónovou metodou rozlévalo víno. Tentokrát vynechám všechny ty severské kyselé ryzlinky, kterým jsem nepřišel na chuť, a zmíním jen pár příjemných objevů. Rulandské šedé z Vinařství Vaněk, se zbytkovým cukrem i příjemnou mineralitou. Lobkowiczský Muškát 2007 jakostní, příjemný, lehký a pitelný.

Lobkowizcské vinařství navíc věnovalo výtěžek z prodeje Lobkowiczského Vavřince na obnovu varhan v místním kostele. To nemá nic společného s kvalitou vína (nebo varhan), ale líbí se mi, když se tak víno zapojuje do kulturního a společenského života. Taky se mi líbil ryzlink rýnský 2006 PS z mělnického Vinařství Luděk Vondrák. Polosuchý, se 7 gramy kyselin a 8 gramy cukru, nechutnal sladce, ale vyváženě. U Vondráka se mi ještě líbilo rulandské bílé 2006 VzH, typická rulanda s chlebovinkou ve vůni a olejovitá v puse.

Snažil jsem se o usmíření s domácími rulandami modrými, ale po třech pokusech bez úspěchu. Ale nevzdávám to, Jednou to vyjít musí!, jak říkává Pišta P. pokaždé, když v mariáši vynáší plonkovou desítku.

Pinot Gris 2004 Grand Cru Froehn, Cave Vinicole de Hunawihr

Střídmá adjustáž, klasická láhev (předepsaná pro alsaská vína AOC) s jednoduchou etiketou. Zlatá barva se zelenkavými odlesky, vysoká smáčivost, mosty na stěně sklenky. V chuti typický výrazný Pinot Gris s jemnou, neagresivní kyselinou a nahořklým minerálním závěrem. Sladce medová, hroznově ovocná chuť. Docela nechápu, jak dokážou uchovat tak výrazné minerální chutě i přes výrazný zbytkový cukr. Možná do sudů místo dubových hoblin hází štěrk?

Trochu prudce jsem se minulý týden zapojil do diskuse o tom, zda se alsaská AOC vína doslazují. Byl jsem z vyjádření alsaských vinařů přesvědčený, že ne, ale následná diskuse a pátrání moji jistotu zviklaly. Základní rovina je asi daná regulacemi AOC systému stejně jako u našich přívlastkových vín: doslazování je zakázáno. INAO (francouzský úřad pro kontrolu původu a kvality) však může doslazování povolit. Někteří namítají, že je povoluje tak často, že původní omezení doslazování je jaksi… neúčinné. Na webu INAO jsem našel rozhodnutí ze září 2007, kterým se v tomto roce v Alsasku skutečně doslazení povoluje, údaje z dalších roků neznám. Poté, co jsem na jaře v burgundsku pil burgundské bílé Savigny AOC s převahou rulandského bílého (Pinot Blanc), je to další důkaz toho, jak je vinařská Francie jednoduchá. Řeknu-li, že doslazování je zakázané, je to pravda (podle vinařského zákona). Řeknu-li, že se doslazuje, mámnejspíš pravdu taky. Po několika týdnech dovolených v Alsasku (a Burgundsku) jsem měl dojem, že tamější počasí je tak fajnové, že o nějaké doslazování tam snad nikdo ani nestojí…

Deštivý pátek, zaháním stesk po slunci a po Itálii, té vysněné, co mám v srdci, té mimo čas a prostor. Víno má temnou, černorudou barvu, ve vůni sladké koření, které vozívaly lodě do benátského a janovského přístavu, v chuti dokonale krotké kyseliny, tropické slunce, sladké fíky a zase to kalábrijské slunce. Abych se moc nerozteskňoval, v Kalábrii jsem ještě nebyl. Ale snad se tam podívám! Za deštivého večera v Čechách je to víno sice harmonické, ale celkem obyčejné, ale s Vesuvem ve výhledu by se nejmíň o dvě třídy zlepšilo!

Život bez radosti, to je jako dlouhá cesta bez hospod! Citát z řeckého filosofa, už jsem zapoměl autora. Pro staré Řeky byla filosofie totožná s cestováním, utkvělo mi v paměti z dávného kurzu dějin filosofie. Po týdnu na antibiotikách jsem konečně dostal zelenou, vlastně červenou, burgundskou. Původně měl přijít na košt přátelsky nakloněný zákazník, ale před polednem schůzku odvolal, tak jsem na oslavu vyléčení vytáhl burgundské červené Auxey-Duresses Premier Cru „Le Val“ 2003. Na fotce Vincent Roy, jeden ze dvou výrobců. Nejsem nestranný, vybíral jsem to víno pro tenhle e-shop a v minulosti jsem ho podceňoval. Snad to není jen týdenní abstinencí, že mi dnes chutná báječně.

Nadprůměrná barva odpovídá horkému ročníku 2003, vůně je přiměřeně komplexní a trochu živočišná, ale chuť je nadprůměrně uhlazená (Auxey-Duresses patří k jemnějším burgundským), a výrazně minerální až kovová. Je to husté, koncentrované víno, v puse dlouhé. Bez tříslovin! Ale třeba je to jen následek týdenního výpadku – ostatně to je jeden z důvodů, proč píšu tenhle webový cancák. Představuju si, že až budu to víno pít příště, otevřu si blog a budu srovnávat aktuální dojmy se starými zápisky. Those we were.

K sobotnímu obědu mělo být pivo, ale těsně před obědem jsme zjistili, že pivo doma nemáme. Jsme taková netypická domácnost, zato vína máme na výběr celkem dost. Vytáhl jsem z pohotovostní zásoby Cabernet Moravia barique 2006 z Vinařství Krásná Hora. Má krásnou barvu, temně do fialova, jemnou vůni s paprikou (čím víc čuchám, tím víc mám podezření na podíl Pinotu?) a přes patrnou dubovou příchuť je chuť lehká a příjemná. Zkrocené kyseliny (předpokládám jablečno-mléčné kvašení). Je tam i máček, je tam paprička, a navíc je to příjemné, pitelné a lehké (12,5% alkoholu), nezávodí to se Sicilií. Koupil jsem v Novém Poddvorově na Otevřených sklepech a ještě jich pár přikoupím. Doporučuju, ale nevykupte mi to!

Dnešní text s vínem vůbec nesouvisí, navrhuju číst ho jako zpestření okurkové sezóny a bonus pro ty věrné čtenáře, kteří na Skleničkův web nezapoměli ani o prázdninách. Ne že bych se po včerejším článku na Svahu & Stylu bál psát o víně. (Když jako amatér píšu o víně, je to vždycky přinejmenším o hubu.) Přemýšlel jsem o tom, jestli mám ze solidarity se Svahem recyklovat dopis pana Reimanna, ale zavrhl jsem to: ten dopis je stejně nevábný jako praktiky, které popisuje. Ostatně všechny v něm popisované problémy jsou problémy pánů Kaliny, Reimanna a Jansy, s jedinou vyjímkou: ověřil jsem si, že v časopise byl skutečně nahrazen závěr článku sommeliérky Dity Skřivánkové o degustačních skleničkách. Všechno ostatní by si pánové mohli vyříkat mezi sebou, pokud to tahají na veřejnost, neměli by se divit, že se tím ostatní baví. Fuj. Takže dnes nebudu psát o víně, ale o tipu na letní rodinný výlet.

Historickou vesnici řemesel v Ostré (u Lysé nad Labem) jsme s dětmi navštívili koncem června, na oslavu konce školního roku, bez velké přípravy a dokonce bez foťáku. Obrázky jsou tedy z mobilu, omlouvám se. Za vysvědčení středověk.

Historické centrum řemesel vzniklo v roce 99 jako projekt rekultivace místní skládky.

Patnáct napodobenin středověkých budov tvoří kulisy pro předvádění středověkých řemesel. V paměti mi uvízlo, že za malý poplatek se tady děti mohou zúčastnit středověké výroby svíčky a vyrobenou svíčku si porom odnést domů (stále ještě s ní svítíme), podobně je to hned u vchodu s výrobou konopného provazu a o kousek dál s výrobou ručního papíru.

Taky jsme chvíli rejžovali zlato. Ukázek starých řemesel je tu mnohem víc, ale všechny najednou ožívají zřejmě jen víkendových tématických slavnostech, za běžného provozu se předvádějí jen některá řemesla.

V provozu je stylová cukrárna a hospoda (o slylovosti některých receptů jsme měli pochybnosti, o pivu z novodobého pivovaru pochybnosti nebyly).

Mrzí mě, že jsme neviděli v provozu kamenickou dílnu, protože na některé artefakty jsem měl zálusk.

Nejlepším zážitkem pro mě byly rozsáhlé bylinné zahrady, zbudované podle středověkých vzorů (ano, vzpomněl jsem si na Jméno růže i na bratra Cadfaela z detektivek Ellis Petersové). Děti se nakonec vyšílely v Bludišti, kde střídaly schovávanou i honěnou mezi sestříhanými thujemi.

Od května do konce září tam probíhají víkendové tématické slavnosti s programem, podrobnosti tady.

V rozsáhlých zahradách by se dalo strávit několik víkendů – myslím, že by to bylo vhodné místo i pro degustaci vína (vida, že jsem se nakonec dostal oklikou k vínu!)

Vedro je strašný. To budou zase na jaře přívlastky (a cukry)! Odumírání mozkových buněk ve vedru nejspíš dostává lavinovitý charakter. Poznáte to v novinách i na některých blozích… i tady. Nedokážu dokončit souvislejší text. Teď v létě házím degustační poznámky do krabice a říkám si, že v zimě přijdou vhod. Tak aby ten přechod nebyl moc prudký, sestřihám z nich dnešní článek.

Mercurey Premier Cru „Clos du Roy“ 2005, J.-P. Chartron.
Pinot Noir, hustá rubínová barva, nezvykle tmavá, s náznaky nazrálosti. Vůně je výrazně ovocná, višně a třešně. Chuť: silné kyseliny v nástupu nesou tóny zralých višní a třešní, v závěru se objeví i borůvky a ostružiny. Jemné třísloviny, stále patrné, ale neruší. Krásné silné víno s výraznými kyselinami, které by někomu mohly vadit. Stálo asi 12 € v Mercurey v roce 2007. Tehdy jsem si to orientačně násobil třiceti, takže 360 Kč, dnes násobím x 24, takže cena kolem 300 Kč.

Doporučuju folklórní festival v Miloticích u Kyjova, 8.-10. srpna. Rodina ještě neví, že se chystám, takže by to mohlo též nevyjít. Byl jsem tam v minulosti asi třikrát. Milotice jsou malý festival, který jednou za čtyři roky ustupuje Slováckému roku v blízkém Kyjově. Matně si vybavuju malý stadion uprostřed areálu vinných sklepů U Šidlen. Matně proto, že po skončení programu nastala volná zábava s muzikami v celém areálu sklepů a program spontánně přešel do Otevřených sklepů šidlenských. To byly ty doby, kdy se ještě jezdilo stopem a kdy jsem se nestyděl falešně skřehotat s cimbálovkou… Ale jestli se mi nepodaří vyjet do Milotic, ještě je tu Mělnický košt! V sobotu 9. srpna od 15 hodin ve Svatováclavské ulici (z mělnického náměstí k zámku) se koná druhý ročník ochutnávky mělnických vín. Vstup volný, zúčastní se mimo jiné: Vinařství Bettina Lobkowicz, Lobkowiczské zámecké vinařství, Školní statek Mělník, Vinařství Kraus… a osm dalších.

Aloxe Corton 2002, Chateau Corton André
Barva: hodně světlý rubín, do cihlova. Zralé! Vůně ovocitá se špetkou koření, jasný Pinot Noir! Směs peckovitého ovoce a alkoholu. Chuť: zprvu mírně drhnoucí směs ovoce a rozpadajících se tříslovin. V nástupu potlačené kyseliny, v dochutí svíravé třísloviny. Švestky, višně a třešně, typické ovoce, ale celkový dojem je neohlazený, hrubý. Ovoce v chuti působí nezrale. Zřejmě 2002 nebyl úplně šťastný rok. Takže nebrat, od Aloxe-Cortonu očekávám víc elegance a rafinovanosti.

Během soukromé ochutnávky u nás na zahradě (místní Svatovavřinecké 2007, Pinot Noir 2006 Vinařství Krásná Hora, Cote-de-Nuits Villages 2006, Chateau de Premeaux-Prissey, Gevrey-Chambertin 2004 Vieilles Vignes, S.C. Guillard) na jižním okraji mělnické vinařské oblasti jsme zdrbali i současnou aféru s převodem pozemků mělnické vinice Na Svini na stavební parcely. Zařekl jsem se, že tady nebudu opisovat z gůglu, takže si fakta najděte jinde. Když mi došlo, o který pozemek se jedná (je napravo od cesty z mělnického starého náměstí ke kruháku u Mountfieldu), fandím památkářům, aby ho nedali, ta vinice je na tom místě krásná! Navíc první písemné zmínky o ní jsou (prý) z poloviny 12. století.

Mělnické veřejné mínění si Lobkowicze spojuje s vinařstvím. Jestli se Lobkowiczové identifikují i s něčím jiným, nevím, ale lobkowiczké vinařství a jeho stoupající prestiž si mělničtí spojují s paní Bettinou. I kdyby pan Lobkowicz v budoucnosti uspořádal na Becku operní festival, takového uznání se na Mělníku asi nedočká, jako paní Bettina a lobkowiczské vinařství.

O vínech v ochutnávce pomlčím, nejsem nezaujatý, ale zajásal jsem, když jsme v Gevrey-Chambertinu znovu objevili elegantní višňovou chuť mísící se s animálními až stájovými tóny, jak jsem to tady popisoval před půlrokem. Pobavilo mě, jak stejné vůně a chutě ve víně popisujeme jinými slovy. Já: „zřetelně višňová chuť,“ můj host, malovinař: „to byly krásně vyzrálé hrozny!“

Na alsaských vínech je v USA nějaká obchodní přirážka, ale Burgundy? Bourgogne Chardonnay od Etienna Sauzeta jsem v Beaune kupoval za 12 €, v USA stojí 25 $. Budu muset poslat do Wine Spectatoru ceníky několika pražských dovozců… Clos des Lambrays 2004 za 110 $ ? Domaine R&W bych hádal za 4.500 Kč. Podle zpráv z 30.7. je sice Big Mac v ČR dražší než v USA (o 28%), ve Švýcarsku (o 78 %) nebo v Kanadě (o 14 %), ale bohužel to platí i o vínech, která na rozdíl od Big Fat Maca k životu potřebuju. Ještě že mají Američani tak drahej benzín!

Je to samozřejmě Veltlín zelený (nebudu opakovat chválu na rakouský DAC „apelační“ systém), má hodně slabou světlou barvu, ve vůni trávu a citrusy a špetku koření, v chuti začíná nasládle (hádám na pár gramů zbytkového cukru), pokračuje pěknou živou kyselinou (citrusy, jablka) a končí jemnou pepřovinou. Už jsem to tady psal o jiném víně, je to exemplární příklad rozdílu mezi vínem, které vyhrává výstavy a mezi vínem, které vás uhrane, když si večer otevřete celou láhev, ať už sami nebo s malou společností. Tohle je ten druhý případ, nenáročné pití, u kterého už teď lituju, že jsem si v Poysdorfu koupil jen jednu krabici o šesti kouscích. (Teď jsem si po sobě přečetl ten první text a vida, před rokem touto dobou jsem už psal, že je v červenci poloviční proti tomu, jaké bylo v březnu.)

Krásný letní večer, jako dělaný pro posezení s vínem na zahradě. Ale za ten jeden večer mi do vína spadla vosa a tři mouchy. Znamená to něco? Bude konec světa? Nebo je to víno tak dobré? Po vedrech zase na shledanou!