Tak jsem zpátky v civilizaci po třech dnech v rajské zahradě, ve kterou se každý třetí červencový víkend v roce proměňuje městečko Velká nad Veličkou. Jedenapadesáté Horňácké slavnosti pro mě začaly páteční večer a skončily v neděli kolem čtvrté odpoledne, kdy konečně začalo na zahradu kuželovského větrného mlýna (domácí mu říkají Horňácký větrák) pořádně pršet a já jsem to při posledním vystoupení zabalil a jel domů. No jak by nezačalo foukat a pršet, když Horňáci spustí svůj větrák! (O tom, co je to Horňácko, se dočtete všelikde jinde, ale třeba taky tady a tady a tady.)

Cestou jsem viděl tyhle blumy, po folklóru druhý pramen horňáckého bohatství. Vlastně ani nevím, jak se to správně jmenuje, ale je mi jasné, co z toho nakonec bude. Proslulou horňáckou slivovici mě ještě za studentských let v Praze učila pít slečna z Hrubé Vrbky. Jako student jsem znal jen levné koňaky, a její padesátiprocentní slivovici jsem usrkával podobně, jako bych ji ochutnával. Smála se mi, „To se necucá! Musíš si udělat slinu a polknout, kopnout to tam!“ Naučiua mě ju piť po deckách, ze skueniček od horčice (přepisuju horňácky).

V sobotu ráno jsem po mnoha letech zase viděl svítání nad Strážnou Hůrkou. Měli jsme úplněk a svítání bylo tak pěkné, že ani nejlepší výtvarník Večerníčků by to líp nenamaloval. Nabírané dešťové mraky jako krajkové ovečky nad světlající oblohou, do toho loučící se houslisti, odcházející zpěváci a tanečníci. Zpěváci si nad ránem vzpomínali na nejnepravděpodobnější sloky písniček („A nesložil si to?“ zeptal se jednu chvíli horňácký houslista zpěváka, nedůvěřivě).

Naštěstí jsem tady zase potkal spoustu lidí, které vídám jenom tady – mimo jiné i Angličana Richarda, který objíždí spoustu let moravské a slovenské folklórní festivaly a kterého jsem viděl naposled před pěti lety. (Vezl jsem ho v neděli z Kuželova do Veselí a vysvětloval mu, proč Češi a Slováci tak radostně přijímají Euro, nechápal to.)

Ani nevím, co o Horňáckých slavnostech napsat, protože každý tam jezdí kvůli něčemu jinému. Základem je samozřejmě muzika, ale i moje zážitky se za ta léta, co tam jezdím, proměňují. Zpočátku jsem míval víc společenských zážitků, postupem času převládly ty hudební. V Hrubej Vrbce jinší svět, tam jsou dívky jako květ!

V pátečním hlavním programu se předváděla lidová pouť ke svatému Antoníčkovi, a když se hrála zpověď, vzpomněl jsem si, že když jsem byl na Horňáckých poprvé, nejenže na podiu žádný kňaz nebyl, ale před programem ještě nastoupili SNB s vlčáky (vedenými Pomocnou stráží SNB) a všem nám zkontrolovali občanky, dostali totiž hlášení, že na festival se sjíždějí podezřelé máničky z Prahy. Uklidňoval jsem tehdy kamaráda znervoznělého rafajícím vlčákem, který se sebevražedně hádal s esenbákem „jen ať si nás zapíšou, aspoň se neztratíme.“

Sweet Harry Havelka je na fotce omylem. Chtěl jsem vyfotit basistu Jaroslava Smutného a zachytit na fotce velikou radost z muziky, která z něj až fyzicky sálala, a Ondřeje Havelku jsem objevil na fotkách až doma. Ale nic proti tomu, na srpnových Ozvěnách Horňácka mají hrát i Havelka a Melody Mejkrs (přepisuju důsledně horňácky), do Velké jezdí možná déle než já.

Jedním z mých hrdinů letošních Horňáckých byl právě pan Smutný. Nejenže je to pan Basista, tvrdí muziku a na basu hraje ďábelské sólové party, ale rozdával živočišnou radost při pátečním jam sessionu i při sobotním hraní s muzikou Mirka Minkse.

Tahle muzika mě překvapila nejen pódiovým hraním, ale i tím, jak zahráli sobotní jam session – lidovou zábavu po skončení programu na hlavním pódiu. Minksova muzika je, aspoň předpokládám, rodinná kapela, ale opticky je poskládaná z různorodých typů. Díky tomu, že si Minkse pamatuju jako hubeného mladíčka, baví mě, jak mi dnes stále víc připomíná sedláka.

Půvabná houslistka, mladíčci v kapele a basista Smutný to dokonale doplňují, ale jejich muzikantský výkon ze sobotní noci byl úžasný. Připomněl mi primáše Jožku Kubíka, který prý říkával, „nač jsou nějaké súťaže. Mezi ožralých ludí nás pusťte, tam sa ukáže, jak kdo hraje.“

Vylovím z paměti další hrdiny slavností, jak si je pamatuju. Martin Zálešák zpíval s muzikou Martina Hrbáče a exceloval v písničce, kterou znám od Františka Okénky. Zálešák je tenor jako hrom, jako když na vás přijde bouřka uprostřed roviny a nemáte se kam schovat. Písnička taky stojí za citování, škoda že nemůžu ocitovat i s melodií: „Byla jedna Andulenka, Anka, / Ona si tú krepelenku zamkla / Až k ní došel ten vrbecký stárek / Odrazil jí od krepelky zámek. Joj!“

Zábavu u horňácké muziky táhnou skoro výlučně chlapi, ženským je dovoleno jen tancovat, takže jsem málem prošvihl Sboreček žen z Lipova. Nezapsal jsem si žádné komentáře, ale jejich zpěv se nedal přeslechnout, i když vlastně u Horňáků očekávám hlavně mužské sedlácké nebo verbuňky. Jednoduchý zpěv bez ozdob, teď vydaly cédéčko. S trochou štěstí si ho pořídím.

Osmdesátiletá Anna Kománková zpívala krásně čistě pětitisícihlavému davu, tak, že jste se mohli cítit jako byste seděli s ní sami v místnosti, kde by zpívala jen vám. Neumím popsat – že devětašedesátiletý Martin Hrbáč zvládá noční hraní pro dvěstěhlavý dav mírně podnapilých zpěváků a tanečníků, to si vysvětluju tělesnou konstitucí moravského pořízka, ale pro osmdesátiletou zpěvačku paní Kománkovou nemám vysvětlení. „Ty nohy už mně neslúží,“ komentovala to paní Kománková, a když s ní moderátorka pátečního pořadu zapřádlala hovory na téma balení kluků zamlada, řekla to též stručně. „My sme na ně u muziky tak kůkaly…“ a pomáhalo to? „Pomáhalo.“

V závěru sobotního programu mě překvapilo vystoupení kapely nejmladší generace muziky z Lipova, Lipovjánku. Nezletilá muzika hrála nečekaně suverénně, s jasnými linkami nástrojů a jednoduše účelnými houslovými party. Nesnažili se ohromit technikou, hráli jaksi služebně, účelně, sloužili muzice a bylo v tom cítit sebevědomí. Ale muzikálnost se tady asi rodí snadno jako na břeclavsku všechno co roste ze země. To píšu s nepokrytou závistí, protože já si před horňáckou muzikou sólo nezazpívám. Už jsem viděl přehnaně sebevědomé mládence, které majstr Hrbáč odháněl od muziky výmluvným gestem s hrozícím smyčcem.

A to je další milník mojí paměti, protože každé vystoupení muziky devetašedesátiletého Martina Hrbáče je svátek, a vidět jeho hraní na volné zábavě pro lidi, kde každý může přijít a poručit si vlastní písničku, to je pro mě něco jako pro předškoláka vánoce. Jako degustační vzorek nabídnu pro kolegy f***bloggery video z mobilu. Píseň pojednává o zdravé výživě v typicky horňáckém duchu.

Rovnou se omlouvám, stál jsem za cimbálem a nejvíc je tam slyšet békání připitého zpěváka po mé levici. Pro posluchače nezvyklého horňáckému dialektu přikládám přepis textu: „Jaký frištuk, taká večera./ Včera byla husa pečená. / Ale dneska ráno, prevelice málo, / Běda preběda!“

Největším hitem se pro mě stala píseň, kterou jsem v pátek slyšel poprvé. „Šak si moja koralenko dobrý lék“ se hrála nejmíň třikrát, a to jsem nebyl všude. Zajímavé je, že některé písně, které se zhusta prosazovaly v mých mladých letech, jsem letos neslyšel vůbec („Ej, čo som to porobil na dětvanskom mostě, / Hodím sa do vody, nebudem v arestě“ si chtěl tehdy zazpívat každý). Píseň pojednává o tom, co má zpěvák nejradši a je tam přítomná i smrt – ostatně každá opravdová poezie je o těch třech věcech, a to jsou život, láska, smrt. Nepodařilo se mi nahrát ji pořádně, ale úvodní sloky můžete vidět tady dole s Martinem Čambalem. Vydržte, bude to stát za to.

Druhou část písně jsem nahrál v sobotu v noci při volné zábavě s muzikou Martina Hrbáče. Zase za cimbálem a s falešným zpěvem z davu.

Dopustím se teď vlastní myšlénky. Jedním z atributů lidové písně, ba přímo podmínkou jejího uznání za opravdovou lidovou píseň, je bezživotí jejího autora. Autentická lidová píseň nemá známého autora a její autor by měl být bezpečně na onom světě. Nerad bych se mýlil a nebudu se hádat, ale vsadil bych se, že autora této písně jsme v sobotu mohli zahlédnout na Horňáckých slavnostech.

Nesoudím tak jen z náhlého vynoření téhle písně. „Kdyby byla z marijánu, šafránu,“ podobná podmínka je často používaná v lidových písních (Kdyby tady byla taková panenka nebo Scarbourough Fair odjinud) je tady použitá jinak, bezvýchodně: „z tej lavice nikdy více nevstanu.“ Nemůžu si být jistý, ale pár lidových písniček jsem už slyšel a na podobný obrat použitý v takové souvislosti si nevzpomínám. Taky si myslím, že před sto nebo dvě stě lety převládal ve společnosti úplně jiný vztah ke kořalence, než je ten prezentovaný v písni, takže by se píseň těžko šířila ústním podáním.

A pokud mi napíšete, že autora znáte, rád ho odměním za použití autorských práv, nejraději lahví něčeho tekutého, určeného k rychlé spotřebě. Ještě se nechystám na pohřeb, ale tuhle písničku bych si na něm přál zahrát!

P.S. A protože je tohle wine-blog, tak abych nebyl úplně off-topic, dodávám, že jsem s sebou měl Riesling AOC 2002 z hunawihrské Domaine Sipp-Mack. Díky nesmyslně vysoké teplotě podávání jsme si kromě medově-lipových vůní užili i noblesní petrolejové chuti. Jako poklonu všem folkloristům, s kterými jsem víno sdílel, dodávám, že všichni určili „ryzlink, hodně starý“ a někteří dokonce ukázali do Alsaska. Na druhý den jsem měl kabinetní Vlašák 2007 z věstonického Vinohradu CZ, zbytek jsem vezl domů a dopil pozdě večer doma, bez závad a s chutí. Tomu říkám parádní vlašák, mikulovské Chablis! Tož tak.

Bože, to je léto! První den dovolené otevřené sklepy v Pavlově, druhý den Poysdorf (Veltlíny…), třetí den Hrušky, čtvrtý den Salon vín ve Valticích, pátý den PPS Agro ve Strachotíně, a další dny ještě Otevřené sklepy ve Věstonicích, Mikulov, Tanzberg, Kolby, taky Otevřené sklepy ve Vlkoši. Snáz se to všechno projede než napíše! Ale Tanzberg nevynechám – psal o něm už jednou v zimě, takže jsem cestou z mikulovského koupaliště přemluvil ženu a děti, aby zabočili do Bavor a hodinku mě tam nechali.

Někdy to zhlehčuju a říkám, že renomovaná moravská vinařství se odlišují hlavně tvarem lahve, ve které svá vína prodávají, a cenami. Tanzberg dostal do vínku dokonalý marketingový obal, počínaje stylovými (novými) budovami v Bavorech a konče exkluzivní lahví a etiketami, a přestože mě zajímá, co do těch lahví dávají, stejně mě ovlivňuje respekt k jednotnému stylu, kterým se prezentuje.

V mnoha moravských podnicích stále ještě není zvykem nabízet návštěvníkům ochutnávku, Tanzberg alespoň v turistické sezoně je na to zařízený, dokonce má ceník ochutnávek, kde je půldeci každého vína oceněno (ceny kolem dvacky). Pro mě to v tom horkém červencovém dni byla úleva, sice jsem z ciziny zvyklý na to, že ochutnávka je zadarmo, ale to je ochutnávka pro ty, kteří přišli víno koupit. Já jsem do Tanzbergu zašel s tím, že chci jen ochutnávat, a ceník mě ušetřil rozpaků – v takovém případě si za ochutnávku rád zaplatím, namísto toho, abych špekuloval, kterou lahev si mám koupit jako poděkování za ochutnávku.

Připravený je dokonce ceník se základními analytickými hodnatami nabízených vín. Chválím a tleskám, jen by pro mě nemusel být údaj o extraktu uváděn jako „extrakt veškerý,“ který si musím přepočítávat na obvyklejší „bezcukerný extrakt.“ Začali jsme rýňákem 2006 PS z Turoldu, suchým vínem s 13,7 % alkoholu. Má pěknou lipovou vůni a neodbourané kyseliny (7,5 g). Další poznámky nemám, ale soudím z toho, že se mi cena (226 Kč) zdála vysoká.

Chardonnay 2006 PS z Turoldu přeskočím, nastal u něj už dříve zmiňovaný generálský efekt, láhev byla zoxidovaná a druhá, náhradní, nebyla. Ryzlink vlašský 2007 kabinet z Goldhammeru (12% alkoholu, 1,3 g cukru, 5,9 g kyselin, 17,7 extrakt, cena 175 Kč) má pěknou typickou odrůdovou vůni a příjemnou kyselinu. Hádal bych na odbourané kyseliny, kdybych nevěděl, že něco takového se na Moravě u bílých nepraktikuje. Pěkné nenáročné víno, jen ta cena…

Pinot gris 2005 z Turoldu je už podle vůně typický šeďák s pěknou barvou a 14,9 % alkoholu a šesti gramy zbytkového cukru. Při vší úctě, byl bych zvědavý na šeďák s menším alkoholem a vyšším cukrem, zrovna u šeďáků mám cukr rád. Taky extraktu je možná míň, než by mohlo být.

Červená vína jsme začali jakostním Zweigeltrebe 2005 z Novosedel, pěkným, ale jaksi obyčejným, za cenu odpovídající spíš neobyčejnému zweigelu (160 Kč).

Cabernet Sauvignon 2005 PS z Turoldu má krásnou barvu a typickou hustou vůni, až marmeládovou. Tohle víno mě z ochutnávky zaujalo nejvíc, stojí sice 250 Kč, ale kdybych měl něco koupit, byl by to tento CS. (Ehm, tedy pokud bych překousl tu cenu…)

Pinot Noir 2005 PS z Růžové hory (232 Kč) jsem přeskočil, věnoval jsem se mu na podzim. Rovnou jsem si vyžádal tanzbergský trumf, Pinot Noir 2005 výběr z bobulí z Anenského vrchu (14,6 % alkoholu, 2,9 g cukru, 4,2 g kyselin, 31,1 g veškerý extrakt, cena 420 Kč). Má úžasnou barvu, plnou a nazrálou s až kávovými tóny, domácí vůně – trnky, ale v chuti vystupuje alkohol a vládnou kyseliny a třísloviny, za 420 Kč zklamání.

O zábavné epizodě se zvětralou lahví Chardonnay jsem se už tady zmiňoval, dodal bych, že „to se může stát,“ nebýt jedné věci. V degustační hale Tanzbergu jsou vína uskladněná v chladicím boxu s dusíkem, kde by vína měla být před oxidací téměř dokonale chráněná. Kdysi jsem se zajímal o italské skříně Enomatic, kde nejjednodušší konfigurace pro 8 lahví stojí asi 250.000 Kč. V Tanzbergu mají podobný systém od jiné firmy, ale namísto dusíkové ochranné atmosféry jsou lahve uzavřeny korkem a tahle drahá hračka slouží jen jako chladnička. Jediný závěr, který mě napadá je, že od nastavení původní ideje projektu Tanzbergu dodneška uteklo spousta času.

Jak původní ideje běžným provozem korodují a drolí se, může se někdy stát, že z nich zůstanou jen pěkný obal a vysoké ceny. Přeju Tanzbergu, aby to nebyl jejich případ. Každopádně mají v Bavorech pro návštěvníky vinařství v našich končinách nezvyklý (a chvályhodný) ochutnávací program, takže se mými poznámkami neřiďte a vybírejte si sami. Navštivte Tanzberg (a napište mi do komentářů, co jste si vybrali)!

V poslední době jsem tady několikrát jásal nad tím, jak to vypadá, když malí vinaři – konkurenti spolupracují. Záminkou mi byly (nebo ještě budou) Otevřené sklepy v Novém Poddvorově, v Pavlově, v Hruškách nebo Věstonicích. Ze všech těchto akcí mám výborný pocit, protože se vinařům – konkurentům podařilo pro návštěvníky společně zorganizovat příjemné ochutnávky, jaké by jeden každý z nich připravit nedokázal, propagovat svoje vína (a ještě to nejspíš všechno zařídit tak, aby na tom nikdo z organizátorů neprodělal). A jak to vypadá, když spolupracují velké vinařské podniky? Navštivte Salon vín ČR 2008 ve Valticích.

Když byly v zimě zveřejněny výsledky, kolega překřtil Salon na Salon vín Michlovského. Nekomentoval jsem to, protože jsem tam ještě nebyl. První červencový týden jsem ale Valtice navštívil, a stále ještě vstřebávám dojmy a ne a ne je strávit… Expozice je v krásném valtickém zámku. Proběhl jsem ji rychle, protože jsem měl venku ženu a děti. Za 349 Kč máte 90 minut se skleničkou (tu potom musíte vrátit) a můžete ochutnávat z 98 vystavených vín (vystavených jich je stovka, ale dva sekty nejsou otevřené). Vybíral jsem si vína suchá a ochutnal jsem jich třicet, včetně několika (málo) zvětralých, příliš dlouho otevřených vzorků. Hned na začátku mě zaujal vzorek č. 1, výrazně minerální Vlašák 05 PS z Liščího vrchu od Mikrosvínu. Taky se mi líbil vzorek 23, Rulandské bílé 2006 PS od Moravína, rulanda typická ve vůni i v chuti, svěží a kupovatelná. Od Moravína mám ještě poznámky u čísla 51, Frankovka rosé 2006, pěkné, ale není svěží, je bez vzrušení – byl bych zvědavý na ročník 2007, ale už ne na rosé 2006 v létě 2008. Podobné pochyby jsem měl u několika vín, ale pro nedostatek času jsem je zahrnul do kolonky „příliš dlouho otevřená láhev.“ Hodně mě zaujalo Rulandské modré 2006 VzH z Vinných sklepů Kutná Hora, včetně popisu s deklarovaným bezcukerným extraktem (30 gr/l) a výnosem (15 q/ha). Chci vyzkoušet celou lahev!

Z mého psaní tady asi vyplývá, že jen zřídka nakupuju víno v supermarketech. Raději si pro něj zajedu přímo k výrobci, občas i 1000 kilometrů, abych přitom poznal člověka, který ho vyrábí a prostředí, ve kterém víno vzniká. Většinou mi nestačí víno samotné, chci vědět víc o kultuře, která je s vínem spjatá. Mám raději cimbál a verbuňky než velkoobchodní ceníky a sezónní slevy. Přesto doufám, že dokážu poznat a ocenit dobré víno, a dobrá vína v Salonu jsou. Jen mi u nich chybí něco navíc, osobnost tvůrce, něco víc než jen dokonalé řemeslo. Dokonalá technologie se mi brzo přejí.

Kdybych měl návštěvě zdaleka předvést pár dobrých moravských vín, vůbec bych si nevzpoměl na Malverinu (vzorek 41, Michlovský), Dornfelder (vzorek 55 a 56, Michlovský) nebo Laurot (vzorek 59 a 60, můžete hádat, zase Michlovský). Názory mohou býti rozličné, … jenom dodám pro úplnost, že třeba Laurot 2005 (č. 60) bych si klidně koupil, ale nerozumím tomu, proč je v Salonu. Podobné poznámky („pěkné víno, ale co je na něm tak úžasného, aby bylo v Saĺonu?“) jsem si napsal u patnácti ze třiceti ochutnaných vzorků. Myslím, že spousta vín, které jsem ochutnával na vesnických Výstavách vína nebo Otevřených sklepích byla lepší než to, co jsem našel v Salonu. Odpovědní lidé by zřejmě argumentovali způsobem výběru vín do Salonu atd., ale mně jako návštěvníkovi je vlastně jedno, jaký postup pořadatel stanovil pro výběr vín do Salonu – tohle prostě není reprezentativní výběr nejlepších domácích vín, jak je znám já.

Jak vyplývá z informací z katalogu, v Salonu mohou být pouze vína, která se umístila na jedné z devíti nominačních výstav, vína, která výrobce do salonu přihlásí a která do Salonu vybere osmadvacetičlenná porota. Seznam členů poroty je v katalogu výstavy na straně 18, z fotek na straně 19 vyplývá, že výběr se neděje sumarizací samostatných nezávislých hodnocení porotců, jak je běžné u mezinárodních soutěží, ale společnou diskusí členů poroty nad ochutnávkou.

Přiznám se, že se moc nezajímám o velké vinařské podniky a osoby, které je reprezentují, ale i tak jsem v osmadvacetičlenné porotě našel 9 lidí, spjatých s největšími domácími výrobci vína. A těchto 9 velkých výrobců má v letošním Salonu celkem 47 vín. Takže vyhlašuju malý kvíz pro vinné detektivy – pokud někdo najdete víc angažovaných porotců a větší počet vín, které tito porotci vyrobili, než já, napište mi do komentářů. Katalog se seznamem porotců je tady, seznam vín tady. Kdo jich najde nejvíc, vyhraje láhev moravského vína – od malého výrobce, nezastoupeného v Salonu!

Minulý víkend se s vinařskými radovánkami roztrhl pytel. Byly Otevřené sklepy v Pavlově, v obou Věstonicích a v Moravské Nové Vsi. Dalo se to stihnout všechno a znám jedince, kteří absolvovali pěšky dvě poslední akce, sám jsem si netroufl. Nechal jsem se odvézt.

Věstonická vína vlastně moc neznám. Když nepočítám velikonoční košt v Pavlově (a ten nepočítám, Pavlov je z druhé strany kopce), byl jsem tam vlastně jen vloni na Výstavě vína v Dolních Věstonicích (byla skvělá, moc se mi to líbilo!) Nechal jsem se v pátek zavézt do Horních Věstonic. Za tři stovky jsem dostal skleničku (s krásným obrázkem věstonické Venuše), mapku s popisky a vstupné s možností ochutnávat. Byl to první ročník, premiéra, a probíhala současně v Dolních Věstonicích (2 sklepy) i v Horních (dalších 7 sklepů). Trochu jsem ten program podcenil, přijel jsem na pátou hodinu a do osmé jsem stihl navštívit jen šest sklepů. Ale i tak jsem udělal několik nadějných objevů.

Vyšplhal jsem až na horní konec Horních Věstonic a chvíli se kochal výhledem na vinice pod bílými skalisky nad vesnicí i pohledem na rozházené věstonické domky pode mnou a mušovská jezera v dálce. A pak jsem našel první sklep pana Věroslava Kováře. Jako první vzorek nabízel Večerku 2006 jakostní. Ovšem jaká to byla nápadná jakostka, pěkně vybarvená, s hustou až likérovou kořenitou chutí! Na moji poznámku o hustotě jsem se dozvěděl, že tohle víno má 27 g/litr bezcukerného extraktu a 7 gramů zbytkového cukru. Navíc 15% alkoholu a za 150 kaček jasná koupě! Na můj vybízivý dotaz, co je to za jakostku s takovými analytikami jsem se dozvěděl příběh nachlup podobný tomu, který jsem tady už reprodukoval v textu o hrušeckém vinaři panu Tichém. Víno mělo na zatřídění do vysokého přívlastku, ale zatřiďovací komise při posuzování organoleptických charakteristik víno shodila o třídu níž. Vrtěl jsem hlavou, protože tohle VČR bylo až nápadně dobré a na vynikající vyzrálost hroznů by při ochutnávce musel přijít i začátečník. Nevím, kolik návštěvníků dorazilo na věstonické Sklepy v sobotu, ale přeju panu Kovářovi, aby Večerku rychle vyprodal, protože je prostě skvělá!

Druhý vzorek byl vlašák 2006 PS, dobrý, kořenitý a vodový, jak vlašáky bývají. Sauvignon 07 byl lehký, suchý, příjemné pití. Sauvignon 06 lehký a oproti předchozímu už krásně vyhlazený, pěkná ukázka toho, jak rychle takové víno stárne do krásy. Pálava 2006 jakostní byla stejný příklad jako úvodní Večerka, nadupané a už pěkně uhlazené víno postižené verdiktem zatřiďovací komise. Nevím, zda by pan Kovář prodával úvodní VČR za 150 Kč, kdyby mu ho komise zatřídila do VzH nebo VzB, kam patřila, a tyhle úvahy ani nejsou mým úkolem. Ale všechna ochutnávaná vína byla dobře udělaná, suchá byla lehká a příjemná, vína se zbytkovým cukrem a zejména úvodní VČR byla pěkně vybalancovaná, pro mě to byla nesmírně povzbuzující návštěva. Už jsem tady psal, že nechovám žádné sympatie k u nás zavedenému germánskému systému klasifikace vín, a vína pana Kováře bych si po ochutnávce u něj koupil i jako zemská nebo klidně i neoznačená, bez etiket. Ufff. Nechci z několika jednotlivých případů nesouhlasu se zatříděním vína vyvozovat závěry, setkal jsem se jen s pár případy a to není statisticky významné. Podstatné je víno uvnitř, ne text na etiketě. Howgh.

Druhá zastávka: Vinařství Antonín Gorčík. Mladý vinař, jednoduchá vína. Po delším pobytu v předchozím sklepě jsem návštěvu zkrátil a ochutnal jen čtyři vzorky. Vlašák, milerku, rýňák a zweigl. Všechno jednoduchá vína, deklarovaná jako zemská. Nadšení se tentokrát nedostavilo.

Třetí zastávka, ZMIKO s.r.o. Doplnil jsem síly chlebem, sýrem a klobáskou, nabídka byla štědrá. Na začátek Vlašák 07 PS, sladší, ale pěkný. Slabší vůně, líbivá chuť. Veltlín 07 byl hodně lehký, Sauvignon 07 se zbytkovým cukrem. Jsem odpůrce zbytkového cukru, ale tento SVG jsem nezatratil. Jako nejlepší jsem si vyhodnotil Modrý Portugal 07 s poměrně vysokou barvou a pěknou navinulou vůní. V chuti trochu ostřejší. Překvapení, protože MP jsem chtěl při ochutnávce přeskočit, ale podlehl jsem doporučení sklepmistra. Možná jsem jen obětí rozporu mezi (nulovým) očekáváním a příjemným výsledkem, ale víno stálo 70 Kč a klidně bych ho koupil. Ještě jsem ochutnal ZW 07 PS a CS 03 PS, ale nepřekonaly Portugal.

Čtvrtá zastávka, Moravčíkova vína z vinic pod Pálavou. Byl jsem tam a nechce se mi do hodnocení. Měl jsem čtyři vína, vesměs s vyšším zbytkovým cukrem, a rychle jsem běžel dál. Můžu to přeskočit?

Pátá zastávka, Vinařství Pod Martinkou, s.r.o. Sklep na příjezdové silnici, u kterého díky poloze bylo stále plno. Spousty spokojených návštěvníků. Těšil jsem se sem, protože jsem si předem našel na internetu nějaké informace, ze kterých jsem získal dojem, že půjde o vycházející hvězdu, ale dojem jsem si za mé krátké návštěvy nepotvrdil. Sylvánské zelené 07 Kabinet bylo pěkné kořenité víno se silnější kyselinou, byť trochu řídké, jak už domácí Sylván bývá. Pak jsem ještě zkusil RB 07 PS polosuché, Frankovku 07 Rosé s příliš výraznými kyselinami a hlavně kvasinkami, které celý dojem strhávaly. ZW 07 Rosé polosladké bylo čisté víno, ale mně u rosé zbytkový cukr překáží. Ještě SVG 06 PS suché, ale na odchodu jsem si říkal, že mě vlastně nejvíc zaujal úvodní Sylván. Ale nedejte na mě, třeba si Pod Martinkou najdete sami něco jiného…

Šestá a poslední zastávka, Vinohrad CZ, s.r.o. Jsem ignorant, logo firmy i pestrobarevně řešené etikety mi byly povědomé, ale že vína dělá bývalý sklepmistr Tanzbergu pan Gala jsem se dozvěděl až po návratu domů. No alespoň se můžu prsit, že jsem zase jednou poznal dobré víno naslepo, bez berličky pomocných informací a nápovědy ostatních, lépe informovaných. Ale postupně…

Vinohrad CZ se na akci evidentně dobře připravil. Předkládaná vína byla vesměs vychlazená v blízké chladničce, degustační místnost byla sice v prvním patře velké podnikové budovy při silnici mezi Horními a Dolními Věstonicemi, ale byla stroze zařízena, aby to ochutnávající zákazníky nerozptylovalo a neodvádělo pozornost od vína. Vešel jsem do ní sám pět minut před sedmou, kdy celá akce měla pro ten den oficiálně končit, ale když jsem v osm odcházel, byla místnost plná dobře se bavících návštěvníků, kteří dorazili po mně.

Začínalo se, jak jinak, Vlašákem 07 kabinetem. Zřetelně odrůdovým, kořenitým, s mírnou (neodbouranou) kyselinou. Veltlínské zelené 07 (kabinet) působí podobně, zase je ve vůni poznat odrůda (pepř), jemné suché víno. Muller-Thurgau 07 (kab.) je taky v nose poznat. Muškát moravský 07 (kab.) poměrně málo voní, ale jinak bez výhrad. Nízký extrakt, cukr 1,1. Rosé Zweigeltrebe 07 (kab.) má výraznější kyselinu, ale líbí se mi. Sauvignon Blanc 07 (kab.) má 4 gramy cukru a příjemně voní. V chuti se mísí ovoce a v závěru dokonce i ty proklínané kopřivy, to mi připadá zajímavé. Koupil jsem. 128,50 Kč.

Modrý Portugal 07 (jakostní) má pěknou (vodovou) barvu, pikantní chuť a působí přes střídmé analytické hodnoty jemně. Jakostka doslazená na 22 stupňů, klidně se mi posmívejte, koupil jsem (105 Kč). Frankovka 07 (kab.) má zářivě světlou barvu, příjemnou chuť, ale působí řídce, přestože analytické hodnoty ukazují zatím nejvyšší extrakt (22,4). Cabernet Moravia 06 PS (konečně pořádný přívlastek) se 14% alkoholu a 25 gramy extraktu se mi líbí, kupuju. Od nově příchozích návštěvníků jsem se dozvěděl, že ve vstupném je zakomponovaný stokorunový bonus na nákup vína, takže nakonec kupuju čtyři lahve a doufám, že pozdější kontrola moje dojmy z Vinohradu CZ nerozmetá.

Obvykle nepropadám nadšení nad kabinetními víny s extraktem pod 20 gramů, ale Vinohrad CZ mě dostal. Jednak jsem si z ochutnávky odnesl dojem, že se cíleně rozhodli dělat lehká vína bez zbytkového cukru. Za druhé všechna vína měla jasně patrný odrůdový charakter, a tomu já fandím (už jsem tady psal, že to je asi dáno tím, že jsem se mnohokrát ztrapnil nesprávným určením odrůdy, tak prostě mám rád výrobce, u nichž toto nebezpečí nehrozí). A za třetí očekávám, že tahle lehká vína půjdou dobře kombinovat s jídly, vlastnost, kterou obdivuju u italských vín, které dobré spárování s jídlem vystřelí o třídu výš. V dnešní záplavě slaďáků působí ochutnávka devíti lehkých vín z Vinohradu CZ jako oáza po celodenním pochodu rozpálenou pouští.

Chtěl jsem taky něco napsat o těch občas neuspořádaných, děravých, nepodsazovaných vinicích na Pálavě, o tom jako roli hrají majetkové poměry v tom, že občas na třetině plochy vinic je prázdno, ale schovám si to na jinou příležitost. Dnes už budu jen chválit.

Moji vítězové jsou tři: pan Kovář s bezvadně udělanými víny, s těmi nadupanými z dokonale vyzrálých hroznů i s těmi lehkými suchými víny. Vinohrad CZ s přesvědčivou kolekcí lehkých suchých a odrůdově zřetelných vín pro ty, kdo už jsou unaveni vysokými přívlastky a hledají odpočinek u příjemného, ale poctivě udělaného vína. A pořadatelé, Sdružení věstonických vinařů, pro které to byl první ročník. Myslím, že podobný podnik potřebuje nejméně tři čtyři roky, aby pořadatelé vychytali všechny mouchy a přilákali dostatečný počet návštěvníků. Přeju jim i návštěvníkům, aby měli dost vytrvalosti a těch několik let vydrželi. Jen houšť !

A pokud jste dočetli až sem, malé nakopnutí – jestli jste ve Věstonicích nebyli, máte o důvod víc vyjet na sobotní otevřené sklepy v Hruškách alias Putování za vínem!