Wolfe seděl u svého stolu s pivem a Saul v červeném křesle popíjel víno. Na stojanu u lokte měl postavenou láhev Corton Charlemagne. Zřejmě debatovali o literatuře. Na Wolfově stole ležely tři knihy a další držel otevřenou v ruce. Šel jsem si sednout a chvíli jsem naslouchal. Jo. Literatura. Vstal jsem a zamířil jsem ven… (str. 427)
Četl jsem to poprvé před dvaceti lety v angličtině a s kamarádem jsme se tehdy napoprvé neshodli, co název knihy znamená. The Mother Hunt – je to Matka Huntová nebo Hon na matku? Znovu jsem četl minulý týden. Na čtenářskou soutěž je toho málo, knihu a autora pozná asi každý, otázka na barvu vína (červené nebo bílé? nebo růžové???) je na wine-blog slabá… ale stejně – detektiv popíjející Corton Charlemagne – to je jako by Sherlock Holmes přešel z kokainu na Jambalayu 😉
Miluju všechny jeho knihy, ale čtenáře food-blogů musím upozornit zejména na jednu. Too Many Cooks je z roku 1938, dnes by ji autor určitě nazval Too Many Chefs. (O jeho smyslu pro humor svědčí i jeden detail – když pošle vypravěče A.G. na třídenní výlet z New Yorku do Kalifornie, celé tři dny mu tam proprší.) Tak dávejte pozor: „Šunka z prasete, které je vykrmeno z padesáti až sedmdesáti procent burskými oříšky, je neuvěřitelně lahodná a delikátně šťavnatá a jestliže je správně vyuzena, správně uskladněna a správně uvařena, předčí každou jinou šunku na světě. Uvádím to jako příklad jednoho z amerických přínosů (…) Podobných výsledků bylo dosaženo krmením mladých kuřat borůvkami…“ No já nevím – že by autor znal Steinera? Kdy bylo poprvé publikováno něco o biodynamice???
Pokud se chcete stát food-kritikem, začněte právě s Too Many Cooks: Wolfovo líčení objevu saucisse minuit je samo o sobě klenot: „Tenkrát se nejmenovala saucisse minuit, byla to prostě domácí klobáska v malé hospůdce ve španělském městečku. O to mi právě jde, tím se na vás snažím udělat dojem : už jako mladíček, s patrem dosud nezkušeným na chuťové vjemy, za obtížných okolností a v zapadlém koutě jsem v té klobásce poznal umělecké dílo. Dobře se na to pamatuju, když jsem jedl první, měl jsem podezření a strach, že jde jenom o náhodnou směsici ingrediencí, daných nazdařbůh dohromady, ale ostatní byly stejné, i všechny další na příštích třech mísách. Bylo to dílo génia. Moje patro to ocenilo hned a na místě. Nepatřím k těm, kdo jezdí z Nizzy či z Monte Carla na večeři do Corridony v San Remu, poněvadž Jerome Berin je slavný a saucisse minuit je jeho mistrovský kousek; nemusel jsem čekat na slávu, abych rozpoznal velikost; a kdybych si do Corridony zajel, nebylo by to proto, abych se tam samolibě snobsky uculoval, ale abych se tam najedl.“
Berin se stále mračil. „Připravuju i jiná jídla než klobásky,“ zabručel…
(Podobně jsem nedávno líčil, jak jsem si pro sebe v toskánské trafice objevil Sassicaiu, jen ty tři mísy (lahve) jsem na první pokus nedal :o)
A protože mě čtenářka Evelýna žádala o další recepty paní Skleničkové, vypomůžu si citací z druhého odstavce Zlatých pavouků (1953, česky 1973): „Každoročně kolem poloviny máje zastřelí jeden farmář z okolí Brewsteru podle trvalé dohody osmnáct až dvacet špačků, strčí je do pytle, sedne do auta a doveze je do New Yorku. Máme ujednáno, že je musí dopravit k našim dveřím během dvou hodin poté, co je střelil. Fritz je oškube a osolí a v patřičné chvíli je mašlovačkou potře rozpuštěným máslem, zabalí je do šalvějových listů, pak je griluje a servíruje s horkou polentou, což je hustá kaše z jemně mleté kukuřičné mouky, polité máslem, posolené, opepřené a posypané strouhaným sýrem.
Je to nákladná a oblažující krmě a Wolfe se na ni vždycky těší, ale tentokrát udělal scénu. Když byla kouřící mísa přinesena a postavena před něho, zavětřil, sklonil hlavu a znovu zavětřil, napřímil se a podíval se na Fritze.
„Šalvěj?“
„Ne, pane.“
„Co to má znamenat – ne, pane?“
„Myslel jsem, že byste je jednou rád zkusil na způsob, který jsem vám navrhoval, se šafránem a estragonem. Hodně čerstvého estragonu a jenom špetku šafránu, takže tím způsobem -„
„Odneste to!“
Fritz ztuhl a semkl rty. „Nekonzultoval jste to se mnou,“ řekl Wolfe chladně. „Zjistit takhle bez předběžného varování, že jedno z mých oblíbených jídel bylo radikálně změněno, je pro mě nepříjemný šok. Třeba je to poživatelné, ale nemám žádnou chuť to riskovat. Dejte to laskavě pryč a přineste mi čtyři vajíčka naměkko s toastem.„