Vánoce byly senzační, od Štědrého dne jsem byl pět dní s dětma. Díky tomu jsem přibral tři kila (přemýšlím, jaký podíl na tom měly večery se stogramovými moselskými Auslese :o), dosyta jsem si zahrál šachy (pod stromečkem byly elektronické šachy) a dokonce jsem si po mnoha letech dopřával ten luxus, že jsem rozečetl několik knížek najednou.

Z jedné z nich (Leonard Cohen, Pozoruhodný život, Anthony Reynolds) teď zacituju: Přestože turné bylo nepochybně úspěšné a většina koncertů byla vyprodaná do posledního místa, nepřineslo nijak oslnivý finanční zisk a Cohen ještě po mnoha letech žertoval, že jedním z důvodů bylo možná množství Chateau Latour (ročník 1982), které na něm s kapelou vypili. „Veškerý zisk jsme v podstatě prochlastali,“ přiznával. Pít před každým koncertem byl Cohenův způsob, „jak najít cestu k písni.“

„Narazil jsem náhodou na tenhle archivní ročník,“ vyprávěl, „a zjistil jsem, že jeho pití vede k velmi přijatelnému průběhu koncertu. A spousta muzikantů, kteří se mnou tohle víno pili, se mnou souhlasila.“

Když předloni kytarista Bob Metzger vzpomínal, že v devadesátých letech na turné Cohen vypil za večer dvě lahve červeného, šlo mi to druhým uchem ven, protože sotva s kým si posluchači (a posluchačky) spojují tolik legend jako s Leonardem Cohenem. V čerstvém životopise mě to zaujalo hlavně kvůli potvrzené značce „oficiálního vína turné.“

Myslím, že před pár lety měl Jamie Goode blog o požadavcích rock’n’rollových hvězd na vybavení koncertního zákulisí – zatímco někteří velikáni pop-kultury mají ve smlouvě striktně zakotvenou basičku prestižní značky šampaňského, jiní požadují výběr z celostránkového seznamu banálních supermarketových značek. Myslím, že Cohenův přístup je neotřelý, inspirativní a velkorysý – při naznačené spotřebě dvou lahví na hlavu, dvanácti členech kapely a průměrné délce Cohenova turné (50 štací) jsem se dopočítal ke dvěma plným paletám Chateau Latour 1982. Možná, že někteří členové kapely abstinovali a výpočet je přestřelený, ale v každém případě to ukazuje, že vždy hubený L.C. nemá problém s alkoholdehydrogenázou.

Pokud jde o doporučení nebo nedoporučení knihy, tak váhám. V některých hodnotících názorech se s autorem rozcházím, ale pokud je autorovo vidění souvislostí vzniku většiny desek (a spolupráce s klíčovými producenty, především s Johnem Lissauerem) správné, vezme kniha čtenáři nevratně spoustu iluzí. Až se nabízí Cohenovo známé motto, volně tradované „Život není dokonalý, práce ano“ překládat jako „Život není důležitý, dílo ano.“ Zase záleží na úhlu pohledu. Může to být dobrá zpráva pro autory (třeba pro mě jako bloggera, který za loňský rok napsal přes 130 textů), ale potenciálně znepokojující zpráva pro všechny čtenáře, posluchače a diváky. Vaši oblíbenci vůbec nemusí být tak dokonalí, jak si je představujete podle jejich díla…