Nebyl jsem si jistý, jestli psát další zprávy o italských prázdninách, ale z předchozí diskuse vidím, že by se o příštích prázdninách ke mně mohlo pár čtenářů přidat. Tak to berte jako náborový text dosud neexistující (virtuální) cestovní kanceláře…

Největším překvapením letošních italských prázdnin asi bylo to, že v kdejaké hospodě dostaneme výborné jídlo. Někde mi nechutnala pizza (příliš tlustý korpus a příliš upečená), ale to byla asi jediná výhrada. Z dřívějška už vím, že můžu bez rizika objednávat neznámé dezerty – dolce – vždycky jsou dobré. Ale vysoká kvalita těstovin (a masa) mě stále udivuje.

Nejpříjemnější překvapení nás čekalo v agriturismu Casavecchia u Ponteginori. Byli jsme tam na dovolené v roce 2004. Dceři bylo tehdy šest měsíců, synovi tři a půl, a když jsem jim o tom v Ponteginori řekl, chtěli se tam oba podívat. Zastavil jsem na parkovišti agriturisma a ukazoval jim, jak to tam vypadá, i přišla paní domácí s přerostlým vlčákem. Vysvětloval jsem jí lámaně, že jsme tam byli v roce 2004, a paní pravila, aháá, signor Bicchiere! Tamhle v tom apartmánu jste bydleli! A holčičku jste vozili v kočárku! Zavolal jsem na děti, pojďte se podívat, oni se tady na vás pamatují! Děti chvíli předtím pravily, že by se jim tenhle domeček s bazénem a výhledem za milion dolarů líbil víc než současný domeček sto metrů od moře, takže jsem s klidným srdcem slíbil paní domácí, že vacanze deux milles dieci budou v Casa Vecchia. Předpokládám, že jsme tam tehdy byli první Češi, ale ani to nevysvětluje, že si po pěti letech sama vzpomněla na moje jméno.

Další překvapení mě čekalo ve vinařství Fattoria il Palagio v Castel San Gimignano. Jezdím do Fattorie od roku 2003, v roce 2004 jsem zjistil, že patří do impéria Zonin, velkovýrobce orientovaného na export do USA a supermarkety, který vlastní asi desítku vinařství rozesetých po celé Itálii. Byla to pro mě jedna z prvních – ne-li vůbec první – zastávka na toskánské Strada del vino v roce 2003 a zabodovala u mě, zvyklého na moravská třičtvrtěhektarová vinařství s dvacítkou odrůd (nejlepších na světě) tím, že na osmdesáti hektarech pěstovala jen o málo víc než dvě odrůdy, bílou Vernacchiu di San Gimignano a červené Sangiovese. Pil jsem od něj v minulosti jednoduchá přímočará vína s dobrým poměrem kvality a ceny, ale bez větších ambicí. Takže jsem si před dvěma lety koupil supertoskánce jménem Arnolfo di Cambio 2004 IGT a dodnes ho schovávám doma na dně chladničky na zvláštní příležitost, která zatím váhá s příchodem. Bál jsem se zklamání, tak jsem ho ještě neotevřel.

Ještě si musím nastudovat definici supertoskánce, abyste mě nepřistihli při omylu, ale snad 100% Sangiovese tu definici splňuje? Víno stálo 15 Euro, letos jsem ho znovu ochutnal ve vinařství, koupil jednu lahev a za pár dnů, večer na terase, jsem do ní zajel vývrtkou. Paráda!

Barva drahých holandských růží, ten černorudý tón, vůně spíš slibná a neurčitá, jemně ovocná, mírně štiplavá a trochu květinově růžová a lehce tříslovinová. V chuti je víno lehounké, příjemně proměnlivé, lehce barikované (etiketa uvádí 18 měsíců), nesené hlavně chutí lesních plodů a višní. Je to příjemně lehké, působí to přirozeně a mezi všemi dosud vypitými italskými víny i docela osobitě. Kde se to vzalo u podniku orientovaného na velkoprodukci?! Možná si Gianni Zonin piplal tohle víno jako odpustek za supermarketovou produkci?

Mimochodem, jakkoliv se jinak adjustáži moc nevěnuju, v tomhle případě si Zonin za láhev notně připlatil, je to ten ušlechtilý bordeauxský typ lahve s užším spodkem a širšími rameny, tlustostěnná láhev sugerující majestát. Úplně se ostýchám udělat nějaký konečný závěr: velkovýrobce zaměřený na supermarkety a k tomu lehké příjemné víno, které půjde bezvadně párovat se spoustou jídel. Vůbec netuším, jak bude stárnout, ale současný stav je velmi uspokojivý. Nebo jen podléhám toskánské sugesci?

O týden později jedeme do Fattorie znovu, kupuju dvě krabice Arnolfa a vyptávám se na vinařství. Paní je skoupá na informace, potvrzuje, že hrozny na Morellino i Chianti nakupují od jiných pětitelů, ale hrozny na Arnolfo jsou jejich. Zrovna tak Vernacchia a nejspíš i šardonka a Sauvignon, které doplňují sortiment (Chardonnay je docela dobré). Vytáhnu z ní i informaci, že Fattoria změnila majitele – Zonin ji prodal bratrovi. Ten zavádí změny (La Gentilesca, směs dvou odlišně zpracovaných Vernacchií se přestala vyrábět), ale Arnolfo zůstává. Ještě se budu Arnolfovi věnovat (zbývá mi desítka lahví), ale dal jsem mu přednost před všemi supertoskánci z Bolgheri, takže mu docela věřím.

Nastalo u mě další stádium lásky k Itálii: líbí se mi Italky. V roce 2003 jsem se zamiloval do italského slunce, krajiny a jídla. Postupem let jsem se v tom utvrzoval, objevoval si nové pokrmy, nové scenérie, zjistil jsem, že italské vnitrozemí je vlastně zajímavější a zábavnější než povrchní krása pobřeží. Naučil jsem se pár slov italsky (a naučil jsem mít rád Itálii i svoje děti) Letos jsem zjistil, že žeru i osobitou krásu Italek. Krásné vlasy, výrazné obličeje, sebevědomé vystupování… další stádium nastane, až si koupím Fiata. Mi piace Italia!