Už dlouho jsem tady na blogu o apelačním systému nic hlubokomyslného nenapsal. Protože o tom občas trousím myšlenky v diskusích na cizích webech, je na čase se k tomu vrátit i tady, a spojím to s poznámkami o jednom náhodném nákupu vína z VOC Znojmo. Sauvignon 2010 VOC, Znovín Znojmo. 12% alkoholu, suché, trať Knížecí vrch, obec Hnanice. Analytiky: cukr 3,4 g/litr, kyseliny 6,6 gramu, extrakt 24,5 gramu na litr.

Barva je hodně světlá citronová (ale fakt hodně světlá!). Na stěnách skleničky jemné perlení. Vůně herbální, tedy česky kopřivová, trochu zemitá a uzavřená. V chuti suché a tenké, výrazná kyselina dodává svěžest a šťavnatost po nezralých meruňkách, zbytkový cukr jí obrušuje hrany do příjemna. Chuť je hodně jemná a vzdálená vyzrálosti, v závěru je znatelný minerální tón. V dochuti se prosazují kopřivy. Svěží Sauvignon, ale hádám spíš na kabinetní zralost hroznů a nenáročné víno určené k rychlému vypití. Koupeno v MAKRO a skutečně je to víno určené spíš pro supermarkety než pro vinotéky a náročnější konzumenty. Rozhodně bych ho netrápil delší archivací, hodí se nejspíš na letní zahradu.

Z podmínek pro znojemnské VOC (jsou tady) lze vyčíst směřování k jednodušším, lehkým vínům určeným k rychlé spotřebě (zákaz barikování a ležení na kvasničních kalech), mate mě jen legrační povinnost uzavírat lahve korkovým špuntem. A samozřejmě by pro mě bylo zklamáním, kdyby VOC setrvalo u vyloučení všech barikovaných vín a vín školených na kvasničních kalech, protože to je cesta ke komplexnějším vínům, která vydrží v čase. Jenže to jen my amatéři víme hned a předem, jak to má být správně nastavené a co je naopak úplně špatně (podobně jako televizní diváci vědí nejlíp, koho postavit k mezistátnímu fotbalovému zápasu a že Baroše teda určitě né :). Vinaři na to přicházejí postupně, takže se přimlouvám za to, abychom jim na to dali čas – určitě to dopadne dobře…

Už dlouho jsem tady na blogu o apelačním systému nic hlubokomyslného nenapsal. Protože o tom občas trousím myšlenky v diskusích na cizích webech, je na čase se k tomu vrátit i tady. Na celém konceptu apelačního / denominačního / certifikačního značení vína je mi sympatických několik vlastností. Nejlepší na tom je asi skutečnost, že si do VOC vinaři „zatřiďují“ svoje vína sami, bez zásahů státních a jiných komisí. Členové VOC společně schvalují, jestli jednotlivá vína jejich členů smí nést označení VOC. (Navrhuju říkat tomuto systému certifikační, podobně jako francouzskému systému říkáme apelační a italskému denominační. Česko se taky nevžilo přes noc :o) Moc by mě udivilo, kdyby vinaři, kteří ještě nedávno nadávali na křivdy spáchané zatřiďovacími komisemi (přívlastkového systému) nezakládali nové a nové VOC a nebrali tak vládu věcí svých do vlastních rukou.

Vzpomínám si na jednu vlastnost VOC, která se objevovala už za socialistického hospodaření. Na moravských vesnických koštech nadávali přespolní vinaři: i dybysme sem daui sebeuepší víno, stejně vždycky vyhrajú domácí. Brali jsme to jako nedostatek objektivity: porota složená z místních vinařů měla huby naučené na místní chutě natolik, že i naslepo neomylně poznala vína přespolních výrobců a hodnotila je hůř. Jednou mi to jeden z místních vysvětlil: my v porotě hledáme rýňák (tramín, veltlín…) takový, jaký má růst tady. Za kopcem už zem dává víno s jinou chutí a dělají ho tam jinak. Chceme najít to nejlepší podle naší místní tradice. (Možná to vysvětluju po dvaceti letech trochu kostrbatě, ale vždycky si na to vzpomenu a pobaví mě to, když slyším vinaře vysvětlovat, že VOC je zbytečná cizí novinka.)

Samozřejmě že jádrem všeho je marketing a bylo by nepochopením podstaty hledat v apelačním systému něco jiného. Jenže je to proklatě dobře fungující marketing. Jeho podstatou je zdůraznění původu vína a myšlenka propojení vína s kulturou, gastronomií, turistikou a čímkoli, co může region původu nabídnout. Tak si s lahví Chianti nebo Brunella kupujete vzpomínky na všechny pizzy snědené o dovolené v Itálii, na výhledy na západ slunce za toskánskými kopečky, na koupání v moři a na Michelangelova Davida. Vím to přesně díky jedné účastnici toskánských Komunitních Bedýnek, která si objednala naslepo rovnou šest bedýnek s poznámkou: Když já to Toskánsko miluju! V tomto ohledu jsme v Čechách ještě neudělali ani první krok, ale naštěstí se můžeme učit od Rakušanů, kteří už dnes dokáží geniálně spojovat svoje vína s pověstí ekologické země s tradicí habsburského mocnářství a dokázali s tím dostat svoje Sauvignony a Veltlinery (!) do prestižních žebříčků s 90+ body.

To je zatím z domácího pohledu hodně vzdálené, ale zakládání prvních VOC pokládám za krok správným směrem. A výše zmiňovaný Sauvignon 2010, kterým jsem tu úvahu začal, raději rychle vypít…