Už jsem zpátky doma z italské dovolené a léčím si italský jet lag, následek šestnácti hodin za volantem:o) Úvodem jen pár fotek. Letošní Toskánsko bylo ve znamení kultury a výborného vína. Kulturní program začal hned po příjezdu oslavou prvních narozenin dcery přátel majitelů farmy, kde jsme byli ubytovaní. Začalo to nevinně, matka přišla s dcerkou k bazénu, kde jsme se zrovna s dětma koupali. Natáhl jsem se z vody pro dítě, matka mi ho dala a já ho chvíli koupal a pak ho vrátil matce. Dítě se nebálo, vypadalo spokojeně a já jsem si na to vzpomněl až druhý den – snad jsem se tím nestal v Itálii kmotrem?

Na horní fotce je výhled od našeho stolu na farmě na hrad Querceto, utopený v lesích. Querceto patří už několik století rodině Ginori Lisci, která se postarala o další kulturní zážitek, když na hradním nádvoří uspořádala představení Verdiho opery La Traviata. A protože jim patří i vinařství Marchesi Ginori Lisci, konala se o přestávce ochutnávka vína Castello Ginori 2006. Na operu dorazili i vinaři z blízkých podniků Caiarossa a Ornelaia.

Opeře nerozumím, šli jsme tam s dětma kvůli atmosféře inscenace na nádvoří středověkého hradu v západu slunce. Už před třema lety jsem je vzal na večerní loutkové představení Pinocchia v italštině, tak jsem usoudil, že už jsou dost staré i na operu. Překvapivě se jim to líbilo.

Taky je baví fotit, ostatně jsem o tom psal už před rokem tady. Tady nás vyfotila dcera při degustaci s Kenem Lenzim, ředitelem a sklepmistrem vinařství Marchesi Ginori Lisci (Lenzi je ten mladší a štíhlejší vlevo:). Setkali jsme se dvakrát a došlo i na degustaci už nalahvovaného, ale ještě neprodávaného ročníku 2009. Bude to dobré.

A když už jsem u těch dětských fotek, tak samožersky přidám dceřin obrázek z degustace ve vinařství Caiarossa s krásně zakomponovanou baterií lahví. Dáma, se kterou jsme vína ochutnávali je Solenn Génot, manželka ředitele podniku. Na seznamu priorit toskánské cesty bylo i zjistit, jak vypadal první ročník vinařství, tedy 2003. Splněno.

Další prioritou byla návštěva u Simone Santiniho (Tenuta Le Calcinaie, San Gimignano). Vlastně to byla priorita už loni, ale podařilo se až letos. Škoda, měl jsem tam jet už loni, jeho vína jsou senzační. Má to jedinou chybu, nejsou úplně levná. Ale i tak jsou senzační. Navíc je k sežrání, je si vědomý toho, že má vynikající vína, a na nic si nehraje. Včetně toho, že nijak nezdůrazňuje to, jestli má vinařství bio-certifikaci nebo nemá, podstatné je jen to, jaké je víno.

Poprvé jsem vyjel do Montepulciana a dobře jsem udělal. Na horním obrázku se rovnají k focení moje děti s Federicou Riboldi z Fattorie di Palazzo Vecchio. O setkání s ní jsem psal před měsícem tady, jejich Vino Nobile mě v Perugii nadchlo a tak jsem tam zajel. Report bude následovat, až ho napíšu.

Jedna věc dokáže člověku cestování pokazit, a to je benzin za 50 Kč. Vzhledem k tomu, že výrobní cena je někde kolem 5 Kč (zbytek je spotřební daň a DPH), vypovídá stoupající cena benzinu především o neschopnosti evropských vlád efektivně spravovat svou zemi. Mám představu, že při ceně benzinu přes 40 Kč by se měly zrušit všechny ostatní daně (dobře, ponechal bych spotřební daň z tabáku). Pokud by některá vláda chtěla dál zvyšovat daně, měl by nastoupit ombudsman. Ten by se ohlásil na návštěvu k ministerskému předsedovi, položil by před něj nabitou pistoli a po způsobu dávných rakousko-uherských oficírů by mu důrazně řekl: Doufám, že víte, co se od vás očekává.

Večerní pohled do toskánské krajiny jsem si nemohl odpustit.

A italskou klasiku, Prosecco u bazénu, taky nevynechám. Tohle stojí tuším 3,60 EUR.

Na podzim jsem už dvakrát organizoval toskánské Komunitní Bedýnky. Letos to bude komplikovanější. Nejen že mám pár nových objevů, ale podařilo se zorganizovat i to, že mi na italskou farmu poslalo degustační krabici šesti vín vinařství Torre Raone z Marche. Psal jsem o nich letmo tady a zamotali mi hlavu, jejich bílá vína z autochtonních odrůd Trebbiano a Pecorino jsou výborná (k červeným jsem se ještě nedostal, ale jestli budou stejně dobrá, bude to mazec). Takhle si představuju autentická vína – moderní a technicky skvěle provedená, bez toho, aby se jejich konzumenti museli navzájem spiklenecky přesvědčovat, že na takováto vína obvyklá měřítka neplatí a technický nedostatek není chyba, ale zajímavá zvláštnost. (To je totiž blbost.)

Začal jsem zmínkou o kulturním programu, a tím taky skončím. Poslední večer naši hostitelé spolu s organizací Confederazione Italiana Agricoltori uspořádali pro sousedy přednášku o středomořské kuchyni. Překazili nám tím noční koupání v bazénu a děti po chvíli italského přednášení šly spát. Než jsem uložil děti, přednáška přešla v degustaci a když jsem se vrátil, zbylo na mě jen pár kousků syrové cukety. To rozhodně nebylo Slow Food, tak takhle tedy ne!