Zametám střepy a luxuju drobky z minulých týdnů. První střípek-zážitek byl ještě z lednového programu Prague Wine Weeku (a konkurenčního GRFestivalu) a kdyby se mi fakt nestal, musel bych si ho vymyslet. Jako důkaz pro Skleničkův zákon, že víno je společenský nápoj a je mnohem důležitější, s kým víno pijeme, než jaké víno pijeme.

Čekal jsem na vhodnou příležitost, až jsem zjistil, že moje nová blonďatá příležitost je vegetariánka, a tak jsem šel na degustační večeři v rámci Wine Weeku sám. To byla velká chyba a přestože jsem dostal protekční místo u stolu s významným dovozcem vína a známým novinářem, třetí spolustolovník se projevil jako sebestředný trouba a svými řečmi nám otrávil celý večer. (Jídlo, pití i obsluha byly výborné.) Už jsem se z toho vyspal, ale víckrát na šestichodovou večeři sám nevyrazím!

Pondělní večer s bořetickým Saint-Laurentem 2007 Craig’s Reserve (Stapleton-Springer, psal jsem o něm tady) byl zase jiný, s vůní jdoucí až do kůže. Chuť je trochu zelená, zavřená, ale první poznámky píšu dvě hodiny po otevření vína, třeba ještě něco připíšu. Tohle víno je nad všechno očekávání proměnlivé, a zatím jsem nepřišel na to, jestli to je mojím osobním vyladěním v tu chvíli, kdy víno piju, nebo nějakou lahvovou alchymií.

Kromě úvodní anonce tady jsem nenapsal nic o benátském večeru ve Wines Home, jako bych čekal, až někdo vystaví lepší fotky, než jsem udělal já. A protože ta chvíle nastala, můžu se do toho pustit.

Začátek je jasný. Předváděčka jednadvacítky benátských vinařství byla výborná. Nenarazil jsem tam na jediné víno, které by vadilo, překáželo, nedostačovalo. Nenašel jsem žádné víno, z kterého bych lezl po stropě nebo jinak expresivně demonstroval nadšení, ale našel jsem hodně pitelných vín a dost výborných. Krásný suchý neročníkový sekt Soave Brut z odrůdy Garganega od Balestri Valda, plný sekt se zbytkovým cukrem ze žlutého muškátu od Ca‘ Lustra, Amarone Classico morar 2004 od Valentina Cubi, tam jsem si nechal nalít tenhle jediný vzorek a zůstal stát jako přibitý, protože jemnost a vyzrálost ve vůni dominovaly. Otočil jsem se a šel se zeptat na ročník, a bylo to jasné, 2004. Trocha stájových vůní, v chuti sametová jemnost a oheň, hřebíček, vanilka a další koření, čokoláda a kafe. Pětadvacet Euro za láhev. Corvina, Corvinone, Rondinella. Italská exotika.

Taky extra suché Prosecco z Vigna Dogarina s luxusně jemným perlením a plnou chutí, která mi sugerovala pocit sladkosti. Zpočátku jsem se na té slavnosti cítil jako v Gothamu, když na recepci u starosty potkáte Tučňáka, Jokera, Batmana a další zábavné figurky. Potom jsem se chvíli cítil jako Joker sám, když jsem se s Italy bavil o Itálii: Mluvíte italsky? Nemluvím. Jezdím tam každej rok na dovolenou, ale mezitím zapomenu všechno, co jsem se naučil. A kam jezdíte? Omlouvám se, ale do Toskánska. Aha. Bene.

Ale po chvíli alkohol zafungoval a rozpustil moje rozpaky z obchodníků v lesklých sakách, kteří s sebou vlekli asistentky-abstinentky v růžových svetřících, rozpustil i můj stud nad tím, že místo italského grazie v rozpacích plácnu francouzské merci a vyhrálo víno, které Italové dělají s obdivuhodným vkusem a vždycky s ohledem k místnímu jídlu. Jak říkal jeden z italských vystavovatelů: Itálie je veliká a každách sto kilometrů se mění. Mění se krajina, mění se vína, mění se jídla. Co sto kilometrů, to jiná země. Já jsem na Itálii fanoušek, mě by stačila kterákoli stovka kilometrů… My Rakušani jsme se neměli před 92 lety vzdávat Terstu!

Poznámka k tématu, které měl už pan Cuketka tady. Vařil jsem pro děti hovězí vývar, slabejch pět hodin. Děti nad tím vohrnuly nos, prej nudle dobrý (nakrájel jsem pravou italskou chlazenou pastu), knedlíčky dobrý (mražený z pytlíku), ale tu vodu nechaly. Příště to mám dělat postaru, z kostky. Beznadějný. Asi takhle.

Po školní jídelně moje děti neocení vaření. Zbytečně trhám salát a krájím okurky a rajčata. Koupím jim jogurt a pytlíkovou polívku!

A jestli jsem snad na něco zapomněl, tak to všechno určitě najdete tady :

Zítra dám poznámky z víkendového koštu vína v Blatnici a k příštím Komunitním Bedýnkám.