Minulý týden se nic zvláštního nestalo. Zelený Svah je stále na svobodě (blahopřeju!) a podle posledních informací agentury JPP (Jedna Paní Povídala) není pravda, že mu pan Kalina podruhé nabídl místo šéfredaktora Víno & Styl poté, co tuto nabídku poprvé odmítl. Stejně tak není pravda, že by Svah dostal nabídku na místo šéfredaktora české mutace Decanteru. Šíří se drby, že Decanter bude, ale že ho bude vydávat vydavatelství, které se zavedlo několika nezajímavými specializovanými časopisy, takže si Víno Revue ani Víno & Styl (bohužel) nemusí dělat starosti. Pokud jste ještě nepracovali jako šéfredaktor(ka) časopisu Víno & Styl, můžete se přihlásit tady.

Beru nůžky a dnešní text vytvořím jako koláž starých i nových degustačních záznamů, půl- a čtvrtmyšlenek minulého týdne.

Aloxe-Corton je moje vytoužené víno. Možná je to nedostupností, nemám příliš často příležitost ochutnat ho. Přesto mají pro mě zdejší vína jakousi magii, kterou si spojuji s tím, že leží na hranici mezi dvěma burgundskými vinorodými podoblastmi, Cote-de-Beaune a Cote-de-Nuits. Adjustáž je, jak jinak, klasická burgundská, jen na etiketě je podivná stylizovaná rytina. Barva vína je přiměřená pinotová, nebo jak mám sakra stále opisovat klasickou světlou barvu burgund s tím, že je někdy o chlup tmavší a jindy světlejší? Asi jako směr západoseverozápad (ZSZ) při pochodovém cvičení?

Vůně je zapeklitá, začíná jednoduše ovocnou s jemnými švetkami a třešněmi, ale rozvíjí se ve smyslnou vůni s jemně dráždivým alkoholem. Pěkné! Chuť je krásně ovocná, zase švestky, višně, jemné třísloviny které svírají jazyk jako prach z letní cesty, špetka lékořice a dlouhá dochuť. Překvapivě lehké víno.

Nejlepší zprávou minulého týdne tak zůstává, že si díky večeřím v restauraci Na Štěpáně nacházím cestu k moselským vínům. Minulý týden tam měli rozlévaný Rivaner (deci za 40 Kč) a polosuchý moselský ryzlink (deci za 30 Kč), které šly krásně dohromady s kachními prsíčky grilovanými na hruškovém ragou s bramborovými hoblinkami a se staročeskou vepřovou panenkou se švestkovou omáčkou (na úvodní fotce). Ňam! Měl jsem zato, že Rivaner je jiný název pro v Čechách populární Muller-Thurgau, ale nechutnalo to jako millerka. A Mosela není daleko, láká mě to, nebyli jste tam někdo?

Le G de Chateau Guiraud 2006, AOC
Důkaz mojí lenosti, víno jsem vypil před prázdninami, ale pořád jsem odsouval zápisek s výmluvou, že se mi to bude špatně psát, když se jinak o Bordeaux moc nezajímám. Třetí víno z Chateau Guiraud ze Sauternes, jinak řečeno suché víno od výrobce proslulého sauternskými slaďáky. Hrozny se pěstují na 15 hektarech (s hustotou 6 600 keřů na hektar), víno je směs Sauvignonu (70%) a Sémillonu (30%), celková produkce je 30.000 lahví. Když to tak přepočítávám, vychází mi méně než čtvrt litru vína z jednoho keře. Až zase uslyšíte domácí vinařství, které se prsí nízkými hektarovými výnosy, zkuste si jejich nízký hektarový výnos přepočítat na výnos z jednoho keře. Domácí deklarovaná snaha o malé zatížení vinic pak často vypadá jako šidítko pro kojence.

Výrazná stylizovaná etiketa, zlatavá barva vína. První dojem z vůně je velmi jemný, převládají luční květiny a med. Podle informací z webu výrobce hádám, že komplexní vůně vína je výsledkem složitého sklepního zpracování včetně kvašení při velmi nízké teplotě. Postupem času z vůně vystupují vyzrálé sauvignonové tóny, meruňky a broskve. Je to celé až mazlivé a svádivé, po první skleničce jsem si myslel, že druhá už bude nudná, ale nacházel jsem si v každé další skleničce nové věci k objevování. V chuti se rozvinou nezralé broskve, meruňky a tóny tropického ovoce. Víno jemně perlí na špičce jazyka, má krásné kyseliny (bez jablečno-mléčného kvašení) a vyváženou sauvignonovou chuť se špetkou cukru (to hádám). Bez chyby! Při delším pití opadne prvotní vzrušení z objevování neznámého a převládne klidná harmonie, ale ani to není špatné.

Minulou sobotu jsem byl na Mělnickém koštu. V historické ulici mezi mělnickým zámkem a náměstím vyrostl tucet slováckých búd, ve kterých se kupónovou metodou rozlévalo víno. Tentokrát vynechám všechny ty severské kyselé ryzlinky, kterým jsem nepřišel na chuť, a zmíním jen pár příjemných objevů. Rulandské šedé z Vinařství Vaněk, se zbytkovým cukrem i příjemnou mineralitou. Lobkowiczský Muškát 2007 jakostní, příjemný, lehký a pitelný.

Lobkowizcské vinařství navíc věnovalo výtěžek z prodeje Lobkowiczského Vavřince na obnovu varhan v místním kostele. To nemá nic společného s kvalitou vína (nebo varhan), ale líbí se mi, když se tak víno zapojuje do kulturního a společenského života. Taky se mi líbil ryzlink rýnský 2006 PS z mělnického Vinařství Luděk Vondrák. Polosuchý, se 7 gramy kyselin a 8 gramy cukru, nechutnal sladce, ale vyváženě. U Vondráka se mi ještě líbilo rulandské bílé 2006 VzH, typická rulanda s chlebovinkou ve vůni a olejovitá v puse.

Snažil jsem se o usmíření s domácími rulandami modrými, ale po třech pokusech bez úspěchu. Ale nevzdávám to, Jednou to vyjít musí!, jak říkává Pišta P. pokaždé, když v mariáši vynáší plonkovou desítku.

Pinot Gris 2004 Grand Cru Froehn, Cave Vinicole de Hunawihr

Střídmá adjustáž, klasická láhev (předepsaná pro alsaská vína AOC) s jednoduchou etiketou. Zlatá barva se zelenkavými odlesky, vysoká smáčivost, mosty na stěně sklenky. V chuti typický výrazný Pinot Gris s jemnou, neagresivní kyselinou a nahořklým minerálním závěrem. Sladce medová, hroznově ovocná chuť. Docela nechápu, jak dokážou uchovat tak výrazné minerální chutě i přes výrazný zbytkový cukr. Možná do sudů místo dubových hoblin hází štěrk?

Trochu prudce jsem se minulý týden zapojil do diskuse o tom, zda se alsaská AOC vína doslazují. Byl jsem z vyjádření alsaských vinařů přesvědčený, že ne, ale následná diskuse a pátrání moji jistotu zviklaly. Základní rovina je asi daná regulacemi AOC systému stejně jako u našich přívlastkových vín: doslazování je zakázáno. INAO (francouzský úřad pro kontrolu původu a kvality) však může doslazování povolit. Někteří namítají, že je povoluje tak často, že původní omezení doslazování je jaksi… neúčinné. Na webu INAO jsem našel rozhodnutí ze září 2007, kterým se v tomto roce v Alsasku skutečně doslazení povoluje, údaje z dalších roků neznám. Poté, co jsem na jaře v burgundsku pil burgundské bílé Savigny AOC s převahou rulandského bílého (Pinot Blanc), je to další důkaz toho, jak je vinařská Francie jednoduchá. Řeknu-li, že doslazování je zakázané, je to pravda (podle vinařského zákona). Řeknu-li, že se doslazuje, mámnejspíš pravdu taky. Po několika týdnech dovolených v Alsasku (a Burgundsku) jsem měl dojem, že tamější počasí je tak fajnové, že o nějaké doslazování tam snad nikdo ani nestojí…

Deštivý pátek, zaháním stesk po slunci a po Itálii, té vysněné, co mám v srdci, té mimo čas a prostor. Víno má temnou, černorudou barvu, ve vůni sladké koření, které vozívaly lodě do benátského a janovského přístavu, v chuti dokonale krotké kyseliny, tropické slunce, sladké fíky a zase to kalábrijské slunce. Abych se moc nerozteskňoval, v Kalábrii jsem ještě nebyl. Ale snad se tam podívám! Za deštivého večera v Čechách je to víno sice harmonické, ale celkem obyčejné, ale s Vesuvem ve výhledu by se nejmíň o dvě třídy zlepšilo!

Život bez radosti, to je jako dlouhá cesta bez hospod! Citát z řeckého filosofa, už jsem zapoměl autora. Pro staré Řeky byla filosofie totožná s cestováním, utkvělo mi v paměti z dávného kurzu dějin filosofie. Po týdnu na antibiotikách jsem konečně dostal zelenou, vlastně červenou, burgundskou. Původně měl přijít na košt přátelsky nakloněný zákazník, ale před polednem schůzku odvolal, tak jsem na oslavu vyléčení vytáhl burgundské červené Auxey-Duresses Premier Cru „Le Val“ 2003. Na fotce Vincent Roy, jeden ze dvou výrobců. Nejsem nestranný, vybíral jsem to víno pro tenhle e-shop a v minulosti jsem ho podceňoval. Snad to není jen týdenní abstinencí, že mi dnes chutná báječně.

Nadprůměrná barva odpovídá horkému ročníku 2003, vůně je přiměřeně komplexní a trochu živočišná, ale chuť je nadprůměrně uhlazená (Auxey-Duresses patří k jemnějším burgundským), a výrazně minerální až kovová. Je to husté, koncentrované víno, v puse dlouhé. Bez tříslovin! Ale třeba je to jen následek týdenního výpadku – ostatně to je jeden z důvodů, proč píšu tenhle webový cancák. Představuju si, že až budu to víno pít příště, otevřu si blog a budu srovnávat aktuální dojmy se starými zápisky. Those we were.

K sobotnímu obědu mělo být pivo, ale těsně před obědem jsme zjistili, že pivo doma nemáme. Jsme taková netypická domácnost, zato vína máme na výběr celkem dost. Vytáhl jsem z pohotovostní zásoby Cabernet Moravia barique 2006 z Vinařství Krásná Hora. Má krásnou barvu, temně do fialova, jemnou vůni s paprikou (čím víc čuchám, tím víc mám podezření na podíl Pinotu?) a přes patrnou dubovou příchuť je chuť lehká a příjemná. Zkrocené kyseliny (předpokládám jablečno-mléčné kvašení). Je tam i máček, je tam paprička, a navíc je to příjemné, pitelné a lehké (12,5% alkoholu), nezávodí to se Sicilií. Koupil jsem v Novém Poddvorově na Otevřených sklepech a ještě jich pár přikoupím. Doporučuju, ale nevykupte mi to!