Znova do Itálie, tentokrát i o tom, jak jsem dostal u výrobce Sassicaii placenou degustaci zadarmo a jak moc se liší kvalita vín ze sousedících italských vinařství – jako ilustraci k pátečnímu textu Jižního Svaha o degustaci vín Bolgheri DOC.

Kolega-konkurent J. Svah mi sice předem napsal o degustaci vín z Bolgheri, ale tou dobou jsem už slíbil ženě hlídání dětí, takže dobrodružství popisovaného v pátečním Jižním Svahu jsem se nezúčastnil. Dokonce jsem ani nestihl tento text zveřejnit před Svahovým popisem degustace, prostě proto, že Svah je více než rychlej 🙂 Takže si smolím tento text do zhoršujícího se podzimního počasí jako ilustraci jeho popisu degustace a jako prevenci zimních depresí – až v lednu na Prahu padne smog a na mě deprese z toho, že několik týdnů nezahlédnu slunce, můžu si prohlížet tyhle poznámky z červnové dovolené v Bolgheri. V Itálii totiž svítí slunce pořád. Sempre. Furt.

Z Prahy do toskánského San Vincenza, kde jsme si pronajali na dva týdny apartmán, je to asi 1160 km (podle viaMichelin.com, podle tachometru to bylo asi 1300). Ze San Vincenza je to asi 20 km do městečka Bolgheri, hradby Bolgheri na spodním obrázku..

S ženou jsme se domluvili na dovolené v úterý a v pátek jsme jeli, a pokud jde o vína z Bolgheri, odjížděl jsem bez přípravy jako naprostý ignorant. Až na místě mi cosi v hlavě secvaklo, když jsem na silnici u Castagnetta Carducci (spodní obrázek) viděl směrovku na Sassettu – není odtud Sassicaia? (Není, i když slovní základ je nejspíš stejný.)

A hned na prvním výletu do Castagnetta Carducci jsem objevil prodejnu sýra a uzenin (fotka v prvním textu o Itálii), ve kterém provozovali i vinotéku. Osm nejzajímavějších lahví měli v zajímavé mašince pod inertním plynem, desítky dalších v policích.

Poslal jsem ženu s dětmi naproti přes ulici do gelaterie a vyzkoušel svou chatrnou italštinu na majiteli prodejny. Vinný lístek nabízel ochutnávku z několika desítek vín, vzpomínám si na 2 vzorky za cca 3-4 €:

Le Macchiole, Bolgheri Rosso DOC 2005 (Sangiovese 30%, Cabernet Franc 30%, Merlot 40%). Poznámky nemám, Le Macchiole bylo výborné víno, ale vybral jsem ho náhodně jako přípravu na Sassicaiu.

Tady by se asi slušelo vysvětlit, proč se těm vínům říká Supertuscans – podle všeobecně rozšířené legendy vznikla jaksi natruc italskému vinohradnickému statusu D.O.C., který v Toskánsku povoloval jen místní odrůdy Sangiovese a Vernacchia di San Gimignano. Sassicaia je dítětem Marchese Mario Incisa della Rocchetta, který vysadil roku 1944 na své farmě Cabernet Sauvignon, protože obdivoval Bordeaux. Původně ho vysázel jen na nejvýše položenou vinici, ale když byl s výsledky spokojen, vysadil jej v roce 1964 i na níže položenou vinici jménem Sassicaia. Údajně i proto, že kamenitý povrch vinice se podobal povrchu vinic v Graves. Sassicaia dostala jméno podle sassi – kamení. Původně bylo víno určeno jen pro vlastní potřebu, poprvé se prodávalo v roce 1968 a mělo okamžitý úspěch. Zpočátku se muselo prodávat jen jako stolní víno, protože italský vinařský zákon preferuje místní odrůdy, až později (1994) získalo Bolgheri vlastní status D.O.C. V loňské anketě časopisu Decanter byla Sassicaia zvolena za druhou nejvýznamnější italskou vinici.

Druhý vzorek mi z paměti vypadl, třetí bylo I Montali 2004 Enrica Santiniho, překvapivě dokonale vyvážené víno bordeauxského typu, krásné, lahev za 18 € (pokud mě paměť neklame), doporučuji!

Čtvrtá a poslední byla Sassicaia, která bohužel v celém Toskánsku stojí všude přibližně stejně – 120 €, degustační vzorek byl za 12 €. Nafocenou mám lahev 2004, ale nejsem si jistý, jestli jsem si nevybral jiný ročník. Řeknu to stručně, zdálo se mi, že nic tak jemného jsem ještě nepil. Zásah do srdce!

Po zkušenostech z Francie, kde obvykle u výrobce nakoupíte levněji, než u dalších obchodníků, jsem se vydal hledat Sassicaiu do terénu. Vyjel jsem bez přípravy a nevěděl zhola nic, ale můj anděl strážný stál při mně a zavedl mě k výrobci. Občas zastavuju a fotím italskou krajinu, na jedné z prvních zastávek jsem udělal snad dvacet fotek jakési zanedbané kapličky, až jsem se sám divil, proč ji tak vytrvale fotím… došlo mi to tři minuty poté, co jsem od ní odjel.

Její stylizovanou kresbu jsem našel na etiketě vína GuidAlberto, druhého vína Tenuty San Guido, výrobce Sassicaii. Jeho budovy leží na dohled od zmíněné rotundy, bohužel i San Guido drží nastavenou laťku a prodává Sassicaiu za 120 €.

Ochutnal jsem tam několik vín v rámci placené degustace, a navzdory mojí italštině si vinotékař nevzal za ochutnávku peníze, prý když vidím, že vás víno tak zajímá, mávl rukou a odmítl mi to účtovat. Koupil jsem tam mimo jiné i Vermentino od Antinoriho, viz červencová recenze.

Jak už jsem psal v srpnu, nejlepším vinařským dobrodružstvím v Itálii je Venditta Diretta – přímý prodej vína (a olivového oleje, občas i medu a džemu) ve vinařství. Při první dovolené v Itálii mě překvapilo, že ve vinařství (o výměře 80 hektarů) vyrábějí 2 vína (bílé a červené, když to zjednoduším). Protože jsem tam přijel rovnou z Moravy, vrtalo mi to hlavou. Copak Italové nevědí, že správný vinař pěstuje milerku, šardonku, ryzlink, šeďák, veltlín, rulandu, cvajgl, druhou rulandu, modrý portugal, vavřince a jánevímcoještě, a kdo nepěstuje na jednom hektaru aspoň 10 odrůd není vinař? Toskánci neomezeně věří svému Sangiovese. Mimochodem, ty placky co mají na krku sommelieři na spodním obrázku z garážového koštu v Montecatini Val di Cecina, jsou postříbřené tasteviny, cechovní odznaky burgundských vinařů a středověké verze dnešních koštovaček.

Při prvním pobytu v Itálii jsem projel Strada del Chianti (silnice, která vede krajem intenzivního pěstování révy a u které je každý kilometr vinařství s prodejem pasantům). Toskánskem vede ještě několik takových silnic, značených v mapách jako Strada del Colli Senesi nebo Strada del Chianti Classico. Podobně je to i v Bolgheri. A podobně jako v Chianti kvalita nabídky silně kolísá. Jedu-li si pro víno do Burgundska, těším se, že přivezu víno z dvaceti různých vinařství a užívám si pestrost nabídky. Naopak v Itálii volím větší nákupy od mnohem pečlivěji vybraných výrobců. Velmi povzbudivé je, že se při prodeji vždy nabízí ochutnávka a Italové se chovají vzorně i k turistům, kteří koupí jen jednu lahev. Na spodním snímku je prodejna vinařství, kam rád jezdím pro Chianti.

Těsně před Bolgheri odbočuje silnice na Castagnetto Carducci a po pár kilometrech zvlněnou italskou krajinou minete vjezd do Ornelaie. Píšu minete, protože vjezd je pro návštěvníky uzavřen, Ornellaia nepřijímá návštěvy a neprodává víno jinak než prostřednictvím obchodníků. Zklamaně jsem zastavil po pár metrech za Ornellaiou, skoro naproti ní přes silnici je vjezd do jiné usedlosti s cedulí „Vendita diretta…“ Těšil jsem se, že naproti Ornellaie bude také výborné víno, natočili mi z nerezového tanku do plastové lahve litr červeného za 3,50 €, ale bylo to strašné, nepoživatelné, vyhodil jsem lahev druhý den.

Ale i když je tento blog věnovaný vínu, do Itálie jezdím i kvůli jiným radostem. Třeba kvůli památkám… (když jsme v San Gimignanu už hodinu marně hledali místo na zaparkování, divila se moje žena, kde se tady na konci světa bere tolik autobusů z Holandska a Německa, navíc v pondělí?)

… nebo kvůli moři…

a pokud jde o moře, spodní fotka s typickými barvami toskánského moře mi vždycky připomene oblíbeného básníka:

Louder than the gulls the little children scream / Whom fathers haul into the jovial foam; / But others fearlessly rush in, breast high, / Laughing the salty water from their mouths – / Heroes of the nursery.

Jednorožec bude vědět 🙂 Český překlad Pavla Šruta teď nemůžu najít…

A jednou se ještě musím podívat i na Sicílii za rajčaty. Kupovali jsme je na místních trzích („mercato,“ Italové nerozumí anglickému „market“) v toskánské Vadě. Poprvé jsme už měli všechno nakoupeno, když jsem objevil malá rudá rajčata s cedulkou „sicilská.“ Žena se mi napřed posmívala („No to si musíš koupit, když to znáš z Kmotra, ale dělej, vždyť už máme troje jiný rajčata“), ale když je ochutnala, byla by pro ně běžela v noci lesem a bosá! Pokud jde o rajčata, celá Sicílie je jedno Grand Cru.

Jako se někomu při dlouhém odloučení stýská po domově, za dlouhých středoevropských zim se mně stýská po italském slunci. S vínem to je složité, každý máme jiné oblíbence. Itálii si zamiluje každý, kdo tam stráví týden.