Kde jsou ty krásný časy, kdy jsem se mohl zbláznit z kdejaké barikované šardonky, aneb, jak by řekli Frantíci, Où sont les neiges d’antan? (Touhle otázkou jsem já, francouzsky němej, loudil z Marca Boutheneta v burgundském Cheilly už vyprodané Hautes-Cotes de Beaune 2005 do druhých Komunitních bedýnek. Jen jsem ten stařičký refrén Francoise Villona trochu parafrázoval: Où sont les Hautes-Cotes d’antan? Bouthenet Villona znal a čtyřiadvacet lahví toho úžasného omedailovaného vína mi našel.)

Dnes mám ve Skleničce víno ze stejného vinařství, jako bylo víno, které jsem pil můj první večer v Burgundsku. Tehdy to bylo bílé Hautes-Cotes-de-Beaune 2002 z Chateau de Santenay, moje záznamy říkají 6,60 Euro v hypermarketu. Dodatečné poznámky říkají jen „voňavé živé víno s perlením na jazyku a osvěžující kyselinkou. Vyvážené, působilo mladě,“ ale pamatuju si, že jsem z něho byl ten první večer v Puligny-Montrachet, na penzionu maličké Portugalky Marie, úplně paf. Ohromený exotickými chutěmi a vůněmi, kombinací ovocné svěžesti a vanilkového bariku.

I dnešní víno jsem si vybral s ohledem na ten iniciační zážitek. Na etiketě už nemá „Chateau de Santenay“ ale nově „Chateau Philippe-Le-Hardi“ po burgundském vévodovi, kterému zámek patřil (v těch dávných dobách prý Burgundské vévodství nespadalo do Francie a mělo větší rozlohu, než tehdejší francouzské království). Tahal jsem víno z chladničky s ironickou myšlenkou, že se ukáže, jestli se po třech návštěvách Chateau de Santenay a celkem šesti v Burgundsku ještě budu klanět něčemu tak obyčejnému, jako je barikovaná šardonka.

Jednak to není stejné víno, dnes mám Mercurey 2005 AOC, koupené přímo u výrobce. Mercurey je méně významná, ale úžasně zajímavá apelace kousek na jih od Cote d’Or. Dává spoustu červených vín s vynikajícím poměrem kvality a ceny a podobně zajímavá, ale mnohem méně známá bílá vína. Zrovna Chateau de Santenay s bílými víny získává často ocenění na významných francouzských soutěžích, zrovna dnešní Mercurey má nálepku soutěže Burgundia d’Or, o které jsem si nic podstatného nevygůgloval, ale moje zkušenost říká, že i v beaunském hypermarketu se podle těchto nálepek dá docela dobře řídit aniž bych byl zklamán.

Víno má vyšší zlatavou barvu, naznačující střední až vyšší věk, voní jako šardonková lesní studánka okořeněná vanilkou, s čmoudícím ohníčkem vedle za šutrem, a podobně i chutná: ještě je tropicky ovocná a trochu svěží, ale už se do ní dostaly vyzrálé tóny dubu a extraktivní plnosti. Není to žádná bomba, ale běžím probrat účty, abych mohl porovnat dojmy s cenou. Cokoli do dvanácti Euro by bylo výborné. Není to dnes takový zážitek jako pro mě bylo mnohem obyčejnější víno před čtyřmi roky, ale jak říkají pivaři v létě: Není nad první napití!

Tak vidíte, zase jsem víno odbyl jedním odstavcem a ostatní plky zabraly čtyři sloky. Pořád to říkám, že víno samo není tak moc důležité: opravdu důležitá je společnost, s kterou ho pijete a to, co při tom všem zažijete.