Proč se dva lidé se zálibou ve víně málokdy shodnou, to je téma na vědeckou práci, kterou nikdy nenapíšu. Umístil bych ji do oboru národopisu, protože si myslím, že kořeny jsou nejspíš v historicky tradované slovanské řevnivosti a nesvornosti. Jedna z mála věci, na které se s podobně postiženými oenofily většinou shodnu je to, že k pochopení vína a vytvoření vztahu k němu pomáhá znalost prostředí, kde víno vzniká, počínaje krajinou a lidmi až po architekturu, jazyk a historii. Zjednodušeně řečeno, při dvouhodinovém koštu ve sklepě s výrobcem snadno navážete vztah k vínu, který často bývá nepochopitelný pro chladného posuzovatele, který nejedl chleba se sádlem od vinařovy manželky a neví, že na otázku po vinařovi odpovídá místní farář s úsměvem „á, ten s koňským ohonem!“

Proto i já budu teď pít víno ze sklenic z harrachovské sklárny Novosad a syn. Ještě jsem nestihl otestovat jejich vlastnosti na svých oblíbených vínech a porovnat je se špíglovkami, které jsem si přivezl z Burgundska nebo se strojně vyráběnými sedmičkami od Rony. Ale viděl jsem skláře kolem pece, jak nabírali na píšťalu bambule zářícího tekutého skla, jak z nich ve vodní lázni v jakémsi primitivním leč důmyslném strojku vyfoukávali ten krásný tulipán, potil jsem se při pohledu na to, jak jiný sklář přilepil na spodek malou kuličku roztaveného skla a další z ní vytáhl a srovnal nožičku. A jak potom ještě další k ní přilepil ten podstavec a vytvaroval ho.

A potom jsem sledoval, jak se diamantem vykrouží rýha, nahřeje a utrhne vršek skleničky, jak se to potom obrousí a otaví, aby okraj neměl ostrou hranu, o kterou bych si pořezal pusu. Zatoužil jsem po té skleničce … a hned jsem si koupil dvě sady a paní mi to skládala do tašky a říkala, dávám vám tam šest skleniček plus jednu na rozbití, to kdyby se k vám skutálel ze svahu někdo kdo rozbíjí drahé skleničky a jednu vám křupnul…

Vlastně jsme šli s mými dětmi na exkurzi do sklárny, aby viděly ukázku pracovního procesu, a na nějakou souvislost s vínem jsem ani nepomyslel! Hodně věřím na to, že to všechno, co nás obklopuje, utváří náš život, stejně knihy, které čteme, jako skleničky, ze kterých pijeme vodu a víno. Přesto jsem se dosud bránil utrácet extravagantní částky za ručně vyráběné riedlovky … piju víno skoro každodenně a průběžně rozbíjené drahé skleničky by mi tu radost kazily, paní Skleničková je v rozbíjení skla též nadprůměrně dobrá. (Zcela všeobecně, popíjet dobré moravské malovinařské červené za 70 Kč z riedlovky za 2 000 Kč mi připadá… nepatřičné.) Přesto jsem tady už několikrát psal hlavně o alsaských ryzlincích, jak jejich vnímání až brutálně ovlivňuje použité sklo. V létě jsem konal ochutnávku cizích vín pro skupinu vinařů a byl jsem z toho nervozní, a mám dojem, že mě výrobci začali pozorněji poslouchat, když jsem na alsaský ryzlink vytáhl alsaské skleničky a nabídl jim test ze tří druhů skleniček. „Já to zkusím, ale nemělo by to nějak závažně ovlivnit…“ říkali napřed a za chvíli „to bych si nepomyslel, že to je takový rozdíl.“ Doufám, že ty harrachovské skleničky budou dobré, protože bych se jich nerad vzdával!