V neděli mi psal František Šamla, že jeho Barbera Porlapa 2006 uspěla s 91 body v soutěži Prague Wine Trophy (loni jsem o vínu psal tady). Další Barbera, Martinette 2007 dostala 90 bodů. Na středeční degustaci ve Viničním Altánu nabízel František nový ročník Martinette 2008 za 225 Kč, pak že se dobrá vína nedají koupit lacino! Samozřejmě to má háček… „Martinette jsem zvednul na 245 Kč,“ psal mi vzápětí. Za 245 kaček je to pořád skvělá koupě, ale chci teď napsat něco obecnějšího. Dobrých vín je na trhu spousta (a průměrných, méně dobrých i špatných ještě mnohem víc). Jak si z toho množství vybrat a přitom si zachovat přesvědčení, že jste svoje peníze utratili dobře nebo dokonce výhodně? Pokud vám není jedno, za kolik kupujete, budete na tom podobně jako investor na burze nebo sázkař v Chuchli.

Napřed si řekneme, že ve chvíli, kdy víno dostane 90 a víc bodů od Roberta Parkera, Wine Spectatoru nebo na soutěži Prague Wine Trophy, už je pozdě. Znám to z obou stran a dlouho jsem školil obchodní techniky, takže si dobře pamatuju jedno pravidlo: Když máte úspěch, chtějte víc! Pokud máte kvalitu produktu potvrzenou z tak autoritativního zdroje, musíte zdražit. Je to nevyhnutelné, zdroje konkrétního vína jsou omezené, vinice mají omezenou rozlohu a s vyšším oceněním nevzroste produkce. Dobrého vína bude vždycky málo, protože je vázané na konkrétní vinici, už je vyrobené a nabídka bude omezená, i když se zvýší poptávka. Jediný způsob, jak vyrovnat nabídku s poptávkou je zvýšit cenu. Jestli se o nákupu rozhodujete podle ceny, vína s vysokým bodovým oceněním klidně přeskočte. V tomhle případě má všechny trumfy prodávající.

Podobné to je s víny významných, uznávaných producentů. Pokud se rozhodujete podle ceny, můžete nejlepší vinařství rovnou přeskočit. Pokud výrobce dostane tři hvězdičky v „Classement des Meilleurs Vins de France,“ bude mít jistě výborná vína, ale víc než odpovídající ceny. Platíte bonus za renomé. Miluju třeba Chianti Classico od Fontodi, ale když bylo loni Fontodi vyhlášeno nejlepším italským vinařstvím roku, moc mi to radost neudělalo – bylo jasné, že na jejich vína teď žádnou slevu nedostanu.

Když jsem v roce 2005 jel poprvé do Burgundska a do Alsaska, navštěvoval jsem podniky předem vytipované podle nejznámějšího francouzského průvodce, Guide Hachette. Potíž byla v tom, že nový ročník průvodce vychází v prosinci a já tam jezdil v květnu a v červnu. Kdekoli jsem si vytipoval vynikající víno za dobrou cenu, bylo už vyprodané. Už si Guide Hachette nekupuju. Pokud chcete dostat výborné víno za dobrou cenu, musíte ho objevit dříve, než trh. Musíte ho najít dříve než ti, kteří mají větší rozpočet na nákupy, než máte vy.

To umějí malí dovozci.

Spousta vinotékařů si už spočítala, že marže při dovozu vína z ciziny není tak veliká, aby uživila vinotéku i dovozce – velkoobchodníka. Raději si najdou vlastní zdroje, nové vinaře. Jednak je to zábava a jednak tím získají větší podíl z konečné prodejní ceny, pokud se sami stanou dovozci. Nejprestižnější vinařství si už rozebralo několik velkých dovozců, ale stále ještě zbývá spousta skvělých vín za výborné ceny – alespoň do té doby, než se jejich výrobci proslaví a zdraží. Jestli chcete nakupovat víno za dobré ceny, hledejte malé dovozce. Vybírejte si málo známé vinařské podniky a shánějte informace stejně jako je shánějí sázkaři. Pokud jde o moravské vinaře, je to o to snazší, že se k nim snadno dostanete bez prostředníka. Čím blíž k výrobci, tím lepší podmínky můžete dostat.

Lidi kupujou od lidí, které mají rádi.

„People buy from the people they like,“ vtloukal mi před osmnácti lety do hlavy můj americký učitel Hank Loeser. Dělal jsem to taky tak. Vedl jsem dlouhé hovory se sympatickými vinotékaři a na základě toho jsem postupně kupoval jejich vína a po večerech je porovnával s dojmy, které jsem měl z rozhovorů. Víc než jednou jsem se přesvědčil, že někteří čtenáři to dělají podobně se Skleničkovým blogem – několikrát jsem na něm bezohledně vychválil nějaké víno a když jsem si chtěl po týdnu dokoupit karton, dozvěděl jsem se, že mám smůlu. „Tři tvoji čtenáři mě vykoupili, nic pro tebe nemám. Objednám nové, ale bude to už dražší.“ Stejně to je s úvodním příkladem Barbery. Čtenáři, kteří si před rokem přečetli moji chválu Boeriho Porlapa 2006 a rozhodli se ji hned vyzkoušet, mohli nakoupit za lepších podmínek než dnes, kdy kvality vína potvrdila i renomovaná porota PWT. V poslední době se mi stává příjemně často, že se vínu, které jsem šířil v Komunitních Bedýnkách, dostane ocenění na renomované soutěži. Zweigelt z Krásné Hory jsem kupoval do bedýnek za 140 kaček, ale po vítězství v kategorii na Prague Wine Trophy bych si tipnul, že teď už vůbec nebude na prodej. Když jsem loni váhal nad tím, jestli dovézt do Komunitních Bedýnek biodynamickou Pergolaiu z vinařství Caiarossa, napověděl mi jeden komentář, který odhadoval potenciál vinařství podobně. Po roce už dochází k tomu, že Pergolaia zdražuje.

Myslím si, že konzument vína si s bodovým hodnocením nemusí lámat hlavu. O kvalitě vína (přesněji řečeno o jeho úspěchu) rozhoduje především on sám. (Jen je nutné, aby se rád rozhodoval – tohle není sport pro ty, kteří se bojí rozhodování.) Ale stále je spousta prostoru pro dobrou koupi i pro špatnou koupi.