Zatím jsem veletrhu V&D odolával, odrazovaly mě nepříznivé poznámky kamarádů i na webu. Volná vstupenka od kamaráda v úterý přebila všechny argumenty proti, tak jsem vyrazil. Na nějaké podrobné psaní to není, jen pár obrázků.

Že Neustifterovy dcery mluví česky, to ví kdekdo z českých (moravských) návštěvníků Poysdorfu. Mého německého kamaráda čeština téhle mladé dámy spletla natolik, že jsem mu musel poradit, ať vyzkouší němčinu. Mladé Veltlíny byly správně suché a čisté, jak jsme z Poysdorfu zvyklí, radost!

Bavilo nás (mě i kamaráda, to není plurál majesticus) i další rakouské (kamptálské) vinařství Sax, hlavně Veltlíny, včetně cen. Dovozce německých vín si stěžoval na Saxovské ceny v korunách – jak to dělají? Jak tomu mám konkurovat? K večernímu fotbalu jsme koupili dva Veltlíny, Panzaun 2011 (lehce barikovaný Veltlín, no nekupte to!) a Alte Reben 2011 neboli staré keře. Při soustředěnejším zkoumání doma už vyšlo najevo, co jsem neodhalil ve veletržním ruchu, že ta vína jsou přece jen trochu zakulacená a líbivější malým zbytkem cukru. Ale stejně, jsou krásně čistá, odrůdová, pitelná a vůbec ne drahá. Postoupit večer Real přes Bayern do finále Ligy Mistrů, byla by moje spokojenost úplná.

Signorina Grignolina. Téhle slečně jsem udělal radost, když jsem kamarádovi udělal malý kurz o odrůdě Grignolino. Lombardské vinařství nabízelo snad jen čtveřici vín a zakládalo si právě na Grignolinu vyráběném asi trochu netradičně, s výraznějším ovocným projevem a potlačenými tříslovinami, hádám, že to mělo být Grignolino přístupné širšímu publiku. Nejspíš jsem byl toho dne u stánku první, kdo Grignolino znal.

Italských vystavovatelů bylo vůbec hodně, jako potvrzení mé teorie o přebytcích italského vína a snaze vyvážet je. Na stánku Strade del Vino di Sardegna jsem namísto svěžího Vermentina dostal hodně oxidativní bílé s barvou měsíce v úplňku a utíkal jsem dál, hledat piemontský stánek Strade del Vino. Nakonec jsem ho našel, trochu zastrčený v rohu haly, ale s piemontským enologem Massimem Boido, s paní Annou Borgogno a sklepmistrem Markem Bollou. Článek o úterní vertikální degustaci Barola Cannubi vinařství Borgogno 2006 až 1971 bude následovat presto, hned jak ho napíšu…

Tiskové zprávy o experimentech Vinařství Špalek (dříve Vinařství rodiny Špalkovy) s tradičními technologiemi a o pokusech o rekonstrukci středověkých vín nevypadaly přesvědčivě, přinejmenším ne pro ty, kdo nesdílí běžně rozšířenou víru v to, že víno vzniká vyskládáním lahví z krabic na police supermarketů. Takže jsem od stánku L-G-L sdružujícího Reisten (příznivci vinařství si můžou pustit písničku Bye-bye, Love od Everly Brothers :o), Nové Vinařství a Vinařství Špalek nic moc nečekal. Ale obsluhující paní měla na návštěvníky ten správný gryf a takhle zpaměti si vybavuju uspokojivé Reisteny a překvapivě dobrou Rulandu bílou sur lie od Špalka. Snad to nebyl jen skok od podcenění k uspokojení, ta rulanda byla opravdu dobrá :o)

Na fotce je vlevo rozmazaná ruka a sklenička kamaráda, s kterým jsem výstavu prošel, a uprostřed v typickém prezentačním zaujetí Petr Nejedlík z Dobré Vinice. Po dvou nákupech více než sedmdesáti vín do Komunitních Bedýnek jsem neodolal a šel se s ním seznámit (oba nákupy jsem domlouval s jeho bratrem Jaroslavem). Podle letmého sledování náhodných passantů to vypadalo, že Nejedlíkova vína nejsou tak snadno skousnutelná jako třeba poysdorfské veltlíny (nic proti nim), ale že přímo vyžadují soustředění a pozornost – a ze zkušenosti s veltlíny od Saxů vím, že soustředění je na výstavě nedostatečné. Pokud se chcete vidět se svým oblíbeným vinařem nebo obchodníkem, je tenhle veletrh správné místo. Pokud si chcete rozšířit obzory a poznat nová vína a nové vinaře, jděte jinam, tady byste to nenašli.

Závěrem – černá očekávání se nenaplnila, kromě příležitostných chumlů před stánky populárních vinařství jsem neměl žádnou špatnou zkušenost. Všichni oslovení vystavovatelé se chovali profesionálně vstřícně a kromě drobných nedostatků provoz fungoval uspokojivě, včetně procházejících číšníků s čistými skleničkami atd. Zarazilo mě poznání, že se moje preference zřejmě míjí s cílovou skupinou vystavovatelů veletrhu – po devíti Komunitních Bedýnkách (9 x 6 = 54 vínech) jsem našel na veletrhu zastoupené jediné vinařství z Komunitních Bedýnek (Dobrá Vinice).

Zásadní výhrada ale směřuje k prostředí, ve kterém se výstava odehrává. Těm, kdo tam byli, to nemusím vysvětlovat, ostatní to pochopí i z fotek na blogu. Standardní stánky sestavené z veletržních panelových stavebnic prostě nevytvoří prostředí pro setkávání s vínem a jeho výrobci. Úzké uličky mezi stánky s imperativem držet lokty u těla a pohybovat se opatrně taky nejsou moc povzbuzující. S časem stráveným na veletrhu se mi stále naléhavěji vybavovala myšlenka Daniela Brože (Le Caveau) na pořádání podobné akce po burgundském způsobu: někde v pražské Sokolovně, kde by každý vystavovatel měl k dispozici jeden sud (velikosti bariku), na který by vyskládal dvě až X lahví a z nich naléval návštěvníkům. Pořadatel by nekasíroval obě strany (zároveň návštěvníky i vystavovatele) nebo jen střídmě, a celá akce by byla zaměřená spíš na prodej malým zákazníkům. Trochu se tomu blíží akce Vinaři z Podskalské (v sobotu 12. května, web je tady), ale mohlo by to být ještě střídmější.