13,5% alkoholu, nefiltrováno. Podle ústního briefingu víno pochází z biodynamické produkce, podtitul „Mille neuf cent un“ označuje rok výsadby vinice – 1901. Výnosnost vinice 1 700 litrů na hektar, celková produkce pouze 600 lahví (to jsou dvě bečky, vinařská malá násobilka 🙂 Takže hádám ještě na původní pravokořenné vinice z doby před peronosporou, extrémně nízké výnosy a všechny ty doprovodné legendární atributy… Součástí doprovodného briefingu bylo i varování před druhotným kvašením v lahvi, druhá lahev stočená přímo ze sudu bez filtrace a síření se během květnového převozu autem rozjela a měla údajně burčet a vykazovat atributy zvrhlosti až nepoživatelnosti. Takže jsem ho dostal darem při nedávné degustaci a slíbil jsem, že dám pozor, aby mi korek nevystřelil oko. Ale jsem nadprůměrně zvědavý a na podobné historky o tom, že víno ještě nebylo nalahvované a dovozce přivezl pouhé dvě lahve stočené rovnou z bečky jen pro účely ochutnávky, na to se pokaždé nechám chytit. K legendě patří i exotické složení cuvée – 85 % odrůda Bourboulenc ( :o) a 15% Ugni Blanc.

Korek jsem vytáhl opatrně leč bez doprovodných příhod, alarmované smysly zaregistrovaly na jazyku drobné perlení, ale nepřesahovalo to do nějaké jasné diagnozy druhotného kvašení. Přesto jsem vínu věnoval zvýšenou pozornost, to víte, mám slabost pro příběhy (přiznám se, že od dětství poslouchám Johnnyho Cashe a Toma T. Halla :). Bílé víno s nezvykle výraznou zlatou barvou, s drobnými částečkami plovoucími ve sklence (ale nijak mě to neruší, barva působí příjemně). S popisem bude velká potíž, protože víno pochází z jakési už dávno zapomenuté bílé odrůdy, takže pokud jde o charakteristiku a její názvosloví, nemám s čím srovnávat. Je to trochu jako experimentální archeologie, pokus o rekonstrukci vína z počátku 20. století. Složení vůně a chuti je nezvyklé a vzdálené mým zkušenostem, podobně jako sicilské nebo kampáňské víno „mluví jiným jazykem,“ má jinou kompozici chutí a vůní než strážnické nebo blatnické, tak ani tady nemám žádný metr, žádný daný způsob překladu, žádnou zaručenou cestu k porozumění.

Vůně působí oxidativně, vyvětrale. Vespod přezrálé ovoce, všemožné neznámé tropické plody a nejspíš hrušky, možná trochu alkoholu, navrch oxidace. Takový nezdravý tón, až zatuchlý. Ale celá vůně nepůsobí nepříjemně a já v tom snadno nacházím zalíbení a radost, asi jako když si poprvé v italské restauraci objednáte naprosto neznámý moučník. V chuti jemné kyseliny, mírná trpkost a známý tón přezrálých hrušek, zatuchlosti a prachu, jemný dotek štiplavého koření. Celá chuť je jakoby minerálně obalená. Kulatá, nepůsobí jako mladé víno. Strašně zajímavé, jasné známky sekundárního kvašení nenacházím, ale jak jsem už předeslal, může to být i tím, že vlastně nevím, jak by mělo víno správně chutnat (a proč :). No prostě báječné pití – žádná nuda!

Rozhodně bych to risknul a víno doporučil. Úchylům nebo encyklopedistům, kteří narozdíl ode mě pijí všechno, by se to mohlo (a mělo) líbit. Zvědavcům jako já a lidem s hlavou otevřenou novým zkušenostem by se to mohlo (a nemuselo) líbit. Dan Brož z Le Caveau slíbil, že příště přiveze stovku lahví (tentokrát až po zasíření a nalahvování), hned jsem si u něj zarezervoval jeden karton. Ještě neznám cenu, ale byl by to bonbónek Komunitních bedniček! Jestli tohle víno chytilo při převozu druhotné kvašení – a Dan se dušuje že ano, že ve sklepě chutnalo jinak – tak jsem moc zvědavý, jak bude chutnat regulérně nalahvované po zasíření!