S vínem od Marchesi Ginori Lisci jsem se poprvé setkal v enotece v toskánské Vadě. Kupoval jsem tam několik dražších lahví, Vino Nobile a cosi od Michele Satty. Podél jedné stěny stály čtyři tisícilitrové nerezové tanky na Vino Sfuso, tedy víno stáčené do přinesených nádob, v cenách od 1,30 do 2 Euro. Nejdražší byla směs CS a Merlotu právě od Marchesi Ginori Lisci. Vyžádal jsem si ochutnávku a potom i koupil jednu petku. Přítelkyně víno zavrhla, mně se líbilo. Nenáročné, ale pitelné nebarikované červené (kde by se za ty peníze vzal nějaký sud), sedmička za čtyřicet kaček? Paráda!

S vínem jsem si z enotéky odnesl i mapku a prospekt konsorzia Vino DOC Montescudaio. Z něho jsem zjistil, že bydlíme uprostřed maličké, neznámé a mladé (schválené 25. října 1999) apelace Montescudaio. V mapce bylo vyznačeno třináct vinařství a dodatečně mě napadlo, že jich v apelaci zase o moc víc nebude, takže bych se mohl snadno stát odborníkem na jednu sice malou a neznámou toskánskou apelaci, ale co na tom, že je malá… Někdo udělá kariéru na objevu něčeho tak nepraktického, jako jsou elektrické vlastnosti tenké vrstvy křemíku, někdo se proslaví sledováním pohlavního rozmnožování škrkavky, někdo si udělá doktorát na výrobě fortifikovaných vín… tak co na tom? Bohužel mě to napadlo až předposlední večer před odjezdem, po návštěvě hradu rodiny Ginori Lisci v Quercetu. Mít v Toskánsku ubytování s připojením k internetu, už bych měl pohromadě další komunitní bedýnku, tentokrát toskánskou, monteskudájskou …

Apelace Montescudaio je rozlohou maličká. Pokrývá okolí obcí Castellina Maritima, Riparbella, Montecatini Val di Cecina, Montescudaio, Guardistallo a Casale Maritimo v údolí říčky Ceciny. Na jihu sousedí s apelací Bolgheri, na východě s Vernacciou di San Gimignano a s Chianti. Apelační pravidla jsou tak mazaně sestavená, aby dávala vinařům co nejširší prostor. Montescudaio Rosso musí obsahovat aspoň 50% Sangiovese a do padesáti procent dalších schválených červených odrůd. Minimální obsah alkoholu je 11,5% (to se v toskánském slunku snadno splní), jsou předepsané požadavky na barvu, vůni i chuť. Apelační označení Montescudaio Sangiovese smí nést i směsky s minimálně 85% Sangiovese, podobně Montescudaio Cabernet musí obsahovat aspoň 85% Cabernetu Sauvignon. Podobně Montescudaio Merlot. Montescudaio Rosso Riserva má podobné předpisy jako Rosso, jen se vyžaduje minimální obsah alkoholu 12,5% a 24 měsíců zrání (z toho aspoň 3 měsíce v lahvi), počítáno od listopadu v roce sklizně. Podobná pravidla jsou předepsána i pro bílá vína. Základem produkce je odrůda Trebbiano (aspoň 50% v Montescudaio Bianco), minimální alkohol 11%. Další kategorie (obdobné červeným) jsou pro Vermentino, Chardonnay a Sauvignon, zvláštní kapitolou je Vin Santo s nejméně 16 % alkoholu.

Rovnou se přiznám, že jsem zpočátku vůči vínům s označením Montescudaio DOC měl předsudky. Několik dobrých vín vybičovalo moji zvědavost k návštěvě několika blízkých vinařství. Tam jsem zjistil, že v porovnání s blízkou vinotékou jsou ceny od výrobce příznivější a poměr kvalita/cena v některých případech velmi zajímavý. A protože si vínomilec s nadprůměrnou spotřebou nemůže hrát na snoba a cinkat po večerech Sassicaiou, Barolem a Brunellem, několik monteskudájských vinařů jsem navštívil.

Marchesi Ginori Lisci nám byli zeměpisně nejblíž. Sídlí v Quercetu, což je stařičká toskánská víska s hradem skrytá  na kopci uprostřed kilometrů dubových lesů. Celý týden jsem si lámal hlavu, jak s rodinou Ginori Lisci souvisí název obce Ponteginori, kam jsme o dovolené jezdili na kafe a základní nákupy. Na konci dovolené jsem to objevil – obec se skutečně až do půlky devatenáctého století jmenovala Tegolaia. V roce 1842 rodina Ginori nechala postavit most přes říčku Cecinu a spojila tak Querceto se silnicí, která vede z Volterry do Ceciny. Vděční radní Tegolaie poté schválili přejmenování na Ponteginori neboli „Il Ponte del Ginori.“ (Fotka dole je z roku 1938, v roce 1944 byl most zničen a po válce znovu postaven.) Z krátké návštěvy Querceta jsem měl dojem, že Marchesi Ginori Lisci vlastní nejen historický hrad a dva tisíce hektarů pozemků v okolí, ale i všechny domy v Quercetu. Ještě se můžete dočíst o rodinném ekologickém projektu, ale to znám jen z webu, tak pro zájemce přidám jen odkaz. Rodina dokonce má vlastní heslo v italské Wikipedii.

Vinařením se intenzivněji začali zabývat teprve v roce 1999, vinice zabírají jen asi 15 hektarů ze zmiňovaných 2000. Na rozdíl od moravského zvyku pěstovat co nejvíc odrůd se Italové bůhvíproč soustřeďují jen na několik z nich, v případě Marchesi Ginori Lisci to je Sangiovese, CS a Merlot. Vyrábějí z nich jedno růžové víno a tři červená. (Taky prodávají olivový olej.) Všechna červená kvasí bez přidání selektovaných kvasinek a s poměrně dlouhou dobou macerace.

Směs Merlotu a Sangiovese bez udání poměru, podle apelačních pravidel soudím, že to znamená nejmíň 85% Merlotu. Zato výrobce upozorňuje na ruční sběr hroznů a následný výběr zdravých hroznů před lisováním. Patnácti až dvacetidenní kvašení v nerezových tancích při řízené teplotě následované šestiměsíčním zráním v sudu (velkém, ne v bariku) a dalšími šesti měsíci v lahvi. Ani to sice nevysvětluje skutečnost, že výrobce právě prodává ročník 2006, ale musím dodat, že se mi italský zvyk nechat víno dozrávat v lahvi (v některých případech nejde o zvyk, ale o předpis) moc zamlouvá. Odpadají tak časté spory poučených konzumentů, jestli na víno „nebylo moc brzy“ a zdali „ještě nemělo to nejlepší před sebou“ – snažil jsem se podobným půtkám vyhýbat tvrzením, že výrobce by neměl prodávat vína, která by měla na otevření čekat třeba několik let. Pro úplnost dodám, že loterie zvané En Primeur jsem se nikdy nezúčastnil. Konec odbočky a zpátky k vínu.

13,5% alkoholu. Barva jemně mate, černorudá, čirá, ale bez velkých známek nazrálosti. Ve vůni se mísí mineralita a ovocitost, je plná a jemná, ale ne překvapující. V chuti příjemné kyseliny (samozřejmě odbouraná kyselina jablečná), příjemně ovocné tělo se stopou tříslovin a jemná, štiplavě kořenitá dochuť. Elegantní a plné, čisté a nekomplikované, báječné víno na běžné každodenní pití.

Macchion del Lupo 2006, Montescudaio D.O.C. Cabernet je směs Cabernetu Sauvignon a Sangiovese s 13,5% alkoholu. Ruční sběr a následný výběr hroznů před lisováním. Kvašení v nerezových tancích při řízené teplotě trvá 15 až 20 dnů. Následně osm měsíců v sudu a šest měsíců v lahvi. Silná rubínová barva, třešňovorybízová vůně s tradiční kořenitou štiplavostí. V chuti překvapivě výrazná kyselina a klasický mix vysušeného Sangiovese, suchého jako rozpukaná toskánská pole, a kabernetových vjemů. Koncentrované, husté víno, kterému bohužel něco chybí. Mně tam chybí elegance, jemnost, kterou bych už dnes od ročníku 2006 čekal. Pokud se jí nedostává ve víně za pár Euro, snadno to překousnu, ale tohle víno stálo přes deset Euro a zdá se mi, že u něj je poměr výkonu a ceny nejhorší.

Castello Ginori 2005, Toscana IGT je „nejvyšší“ víno vinařství, barikovaná směs CS a Merlotu (se 14% alkoholu a bez udání poměru odrůd, jen jejich web uvádí 50/50 pro ročník 2006) oceněná v ceníku na dvacku. Nulapětka je už podle barvy příjemně nazrálá, má hustou černorudou barvu s čajovým odstínem na okraji. Neprůhledné, vsadil bych se, že nefiltrované. Ve vůni zase patrná nazrálost: je tam cítit vyzrálé ovoce, štiplavé kabernetové koření, kafe, trochu vystupuje alkohol, ale hlavně to působí velmi hustě, koncentrovaně. V chuti ještě jde separovat vliv těžkého kabernetu a typické paprikovitosti od ovocného Merlotu. Jsou ještě patrné třísloviny, ale opakuje se dojem lahvové nazrálosti a extraktivnosti. Ovoce v chuti přechází projevem až do chuti pečeného ovoce na dortu nebo koláči a svěží tóny se příjemně míchají s vyzrálými. Štiplavě kořenitá dlouhá dochuť. Po několika hodinách zbude na dně poslední sklenky šupina depotu, nápadně velká jak z třeboňského kapra. Z posledního doušku je cítit zkvašená černorybízová šťáva jako reklama na kabernet. Není to typické italské víno, ale protože ho znám od nerezových sudů s Vino Sfuso až po turistickou návštěvu Querceta, tak si s tím hlavu nelámu. Líbí se mi.

V Quercetu jsme se rychle shodli, že nejlevnější Campordigno a nejdražší Castello Ginori jsou nejlepší vína. Doma vyhrává Campordigno, lehčí a svěžejší. Toho mít na zimu dvanáct kousků!