O prvním setkání s vinařstvím Torre Raone jsem už psal tady, dnešní mladé Trebbiano jsem dostal z vinařství darem. Odrůda Trebbiano se pěstuje hodně ve střední Itálii a dává často vína s nelibou vůní zahnívajícího ovoce, nás amatéry a ignoranty pak často napadne, že vinař nechal hrozny zbytečně přezrát. To v lepším případě, v horším jsou vína vodová, zředěná vysokými hektarovými výnosy. Nevím, jak je to v případě Torre Raone s hektarovými výnosy, ale tohle Trebbiano je úplně jiný případ. Podle kusé informace na zadní etiketě to ani s hektarovými výnosy nebude přehnané, protože jde 42 let starou vinici.

Ve skleničce má světloučkou žlutou barvu, hodně světlou a odpovídající odrůdě i ročníku. Vůně je intenzivně citrusově ovocná a květinová, brzy po otevření lahve zabíhá až do čajových výluhů. Po výše zmiňované přezrálosti ani stopy. Doporučovaná teplota je 8-10 stupňů, po ohřátí na teplotu horkého toskánského večera se objevily až medově vyzrálé a bonbónové vůně. V chuti je úplně suché (až na padrť), s pěknou citrusovou kyselinou, zajímavou (až lehce štiplavou) kořenitostí a výrazným minerálním závěrem. Slušně dlouhé, lehké, ale překvapivě strukturované a intenzivní. 12,5 % alkoholu je tak akorát. Pokud jde o výrobní postup, skoro jistě si poleželo několik měsíců v nerezovém tanku společně s kvasnicemi, jinak si intenzitu vůně a chuti nedokážu vysvětlit. Web je tady.

Jako Popelka: víno pocházející z autochtonní (a podceňované) odrůdy a certifikované bioprodukce, udělané naprosto moderně. Cena je jako bonbónek nakonec – už jsem tady několikrát psal, že Italové stojí před branami, s velkými přebytky výroby, zajímavými víny a často i nízkými cenami.