Jak se dokáže zvrtnout program Horňáckých slavností, když v sobotu večer začne pršet, o tom jsem už psal tady (a o variantě s dobrým počasím zase tady). V sobotu jsem kvůli počasí víkendový program raději zredukoval na nedělní závěr slavností u větrného mlýna v Kuželově a na sobotní večer se domluvil s Markem Vybíralem na návštěvě vinařství Krásná Hora. Na Horňácko jsem poprvé vezl děti, proto mi záleželo mi na tom, aby nepršelo a všechno dobře dopadlo.

Na horním obrázku zmoklé vinice a bláto v Novém Poddvorově. Při debatách o organickém hospodaření a biodynamice jsem se snažil Markovi přetlumočit zkušenosti z červencových zastávek u toskánských biovinařů s tím, že podobné počasí je tam neznámé a toskánský roční souhrn srážek proprší na Moravě v průměrném srpnu, ale zdá se, že lidská zkušenost je nepřenosná :o) Ale pojďme k vínům.

Krásnohorský Muškát (2011) je už v Praze známý, ostatně jsem ho před lety sám pomáhal v Praze zavádět. Je to krásnohorská verze Svatomartinského, víno lahvované jako mladé ještě před vánoci, které ovšem nepostrádá muškátové charakteristiky. Před měsícem jsem ho dostal na stůl naslepo při hodnocení Prague Wine Trophy, teď už snad nic nepokazím, když prozradím, že dostal 82 bodů (ode mě i od celé poroty). Nic, z čeho byste si sedli na zadek, ale jestli takové rychle lahvované víno dočká června a solidně obstojí na takové soutěži, tak je to snad slušné vysvědčení.

Položka, u které jsme se neshodli, byl Sauvignon 2011.V lednu jsem koštoval z tanku dvě vína, opulentně ovocný SVG z jedné vinice a zelený, kopřivový SVG z druhé vinice. Rovnou se přiznám, že kopřivové Sauvignony nemám rád a tvrdím, že pouhá lžíce kopřivového dokáže zkazit móře ovocného. V Krásné Hoře oba SVG smísili a dostali víno, ve kterém se mísí ovocné, broskvové tóny se zelenými kopřivovými. Mám o víně takovou dřevně naivistickou představu, že lahev vína je (v ideálním případě) prokvašená šťáva z hroznů jednoho nebo dvou keřů révy. Rozvoj velkovýroby a vpád průmyslových technologií do vinařství tuhle představu odstrkuje jako veteš do skanzenu a v současném vinařství je čím dál míň reálná, asi jako Lhotákovy vzducholodě nebo Zrzavého lodičky, ale pro mě je cenná svou názorností. Agrotechnické metody několikerého sběru hroznů se mi líbí jen potud, pokud je cílem sbírat surovinu (hrozny) v optimální zralosti. Naopak metody několikerého sběru a následného mísení vín vzniklých z míň vyzrálých, ideálně vyzrálých a nakonec ještě třeba přezrálých hroznů mě ve výsledku otravují, protože narušují ideální představu vína jako autentického projevu jednoho keře. V sobotu jsme o tom tak obsáhle nemluvili. Sauvignon s oběma typickými projevy (kopřivy a broskve) jsem prostě nepochválil, Marek Vybíral mi na to řekl, že tomu naštěstí nerozumím a tím to skončilo :o)

Koštovali jsme dva zweigly a oba mě dostaly. Rosé 2011 tím, že to vůbec nebylo typické rosé. Bylo napadrť suché, vlastně to bylo docela dospělé a plné víno, žádné „ovocité víno s vyváženým poměrem cukru a kyselin a jahodovou a jogurtovou aromatikou.“ Bonus navíc: ZW Rosé 2011 přivezlo zlatou medaili z jarního rosé-kola soutěže Prague Wine Trophy, a že porota ocenila „seriózní“ roséčko, to bylo pro mě největší a velmi příjemné překvapení.

Moc mě bavil Pinot Blanc 2011, připomínal mi alsaský Pinot Blanc z posledních Komunitních Bedýnek: plností a odrůdovým charakterem. Myslím, že to je poprvé, co v Krásné Hoře lahvovali samostatně Pinot Blanc. Je suchý, máslový a má navíc kořeněný závěr. Pili jsme ho měsíc po lahvování, takže je to můj tip na začátek roku 2013. Pinot Gris a Tramín mi bez poznámek unikly z paměti, snad jen že oba jsou hodně suché (já je radši se zbytkem), ale už podle vůně jde odrůda dobře poznat.

Pokud jde o dosud nalahvovaná bílá vína ročníku 2011, je to Krásná Hora, jak ji znám: všechno dosucha, bez zbytkového cukru, a všechno „jednobarevná“ odrůdová vína. Vlivem ročníku jsou jedenáctky trochu tělnatější a všechny mají odbouranou kyselinu jablečnou (s jednou vyjímkou rovnou na vinici, už v hroznech). Vína ponechali delší dobu na kvasničních kalech, aby se naplnil krásnohorský mission statement „Vína, která umí zrát.“ Pro milovníky moravských vín s výraznou kyselinou to mohou být úplně netypická vína, pro ty, co hledají vína co nejmíň ovlivňovaná sklepními technologiemi, to může být poklad. Bílá vína z ročníku 2011 bez zbytkového cukru a se snesitelným obsahem alkoholu?

Úplně mě dostal základní Zweigelt 2011, a kdybych se už před léty jako blogger nepřihlásil ke glasnosti, nechal bych si to pro sebe. Dokonale sametový, plný Zweigelt, komplexní a bezvadně pitelný. Nevykupte mi ho!

Pak už jsme šli do sklepa a ochutnávali nehotová vína ze sudů a tanků. Zmíním jen ty, co mi výrazně utkvěly v paměti. Především Merlot 2011 z barikového sudu (a z kupovaných hroznů), ale to je zbytečné psát, protože toho zbude na prodej příliš málo. Pinot Noir 2011 má nápadně světlou barvu a ze sudu se mi zdál nejvíc podobný prvnímu ročníku 2005, ale Marek Vybíral upozorňoval, že je mnohem plnější, tělnatější.

Hodně slibně se ukazoval Sauvignon 2011 z barikového sudu, bohužel pro mě do něj přišla víc než výše zmiňovaná jedna lžíce kopřivového Sauvignonu. Závěr obstaralo víno, o kterém jsem tady psal už v lednu: super-autentické cuvée snad deseti starých odrůd ze starého vinohradu ve stylu vídeňského Gemischte Satz. V lednu to ještě byla divočina, v červenci je směs krásně vyhlazená a lahodná. Pak už jsem musel běžet s dětma spát, takže jsem asi ještě o pár vín přišel.

V neděli odpoledne jsme se potkali znova pod kuželovským mlýnem: soška Jožky Kubíka s vědoucím nadhledem obhlédala, jak v davu lovím tváře lidí, se kterýma jsem se potkával na Horňáckých slavnostech před dvaceti lety. Místo nich jsem našel starého pana řídícího Františka Okénku (na horní fotce uprostřed) a pár dalších. Když už jsem to vzdával a smiřoval se s tím, že moji kamarádi letos nepřijeli, přihlásila se ke mně jedna mladice: „Strýcu, že mňa nepoznáš?“ Poznal jsem ji, podobnost s matkou se nedala přehlédnout. A že rodiče zůstali doma. Musela hned odběhnout, že prý přivezli do Kuželova z hradištské filmové školy osmdesátiletého Carlose Sauru. Taky už to předávám mladším, osmiletá dcera se podle očekávání chytila na bohatě zdobené ženské kroje, dvanáctiletý syn si oblíbil aspoň můj dolňácký klobouček. Sedne mu líp než mně.