Havířské červené aneb italská vzpomínka na Ostravský kahan? To je jen nejapné vtipkování nad neumělým překladem názvu vína. Se socialistickým patokem nemá nic společného, je to naopak nejambicióznější víno menšího toskánského vinařství Fattoria Sorbaiano z Montecatini Val di Cecina. Osmnáct Euro ve vinařství, dvacku v místních vinotékách. Malůvka důlní výztuže na etiketě patří k Montecatini podobně jako Muzeum hornictví, ostatně výrobce má sídlo kousek od vstupu do místních dolů. Rovnou se přiznám, že nevím vůbec nic o tom, co tam ti horníci kutali. Strávil jsem sice poblíž Montecatini celkem čtyři týdny dovolené, ale místo hornictví mě vždycky zajímalo vinařství a gastronomie.

Poprvé jsem se s Fattorií Sorbaiano setkal v roce 2004. O dovolené jsme narazili na plakáty místních víkendových potravinářských trhů a v pátek večer jsme tam zajeli. První zastávku jsme udělali v místní garáži (doslova!), kde dva someliéři z Fattorie Sorbaiano ve fracích a s postříbřeným tastevinem kolem krku nabízeli sedmnáct místních vín. Fotku z té garáže jsem použil na blogu už v říjnu 2007 tady a teď s radostí koukám, že druhé víno zleva je dnešní Hornické červené aneb Rosso delle Miniere!

Mimochodem, tastevin, ta kulatá placka, kterou mají italští somíci na horní fotce pověšenou na krku, je středověká obdoba dnešní OIV sklenky – plechová miska na víno, ze které se před pár stoletími „koštovalo“ ve sklepě ze sudu a umně deformovaný tvar misky měl napomoci přečíst při světle svíček barvu vína a uvolnit aromata k lepšímu prozkoumání vůně. Ve Francii a Itálii se dodnes nosí ozdobné tasteviny jako cechovní symboly, odznaky odbornosti nositelů.

Ve zmíněné garáži v Montecatini jsem zažil i tehdy těžko pochopitelný emocionální projev. Postarší Ital se vyptával na složení vína (o základních pravidlech apelace Montescudaio D.O.C. jsem psal tady) a když mu somelér odpověděl, že v tomto případě jde o čisté Sangiovese – asi nejrozšířenější italskou odrůdu – stařík vzrušeně zvedl ruku se sklenkou jakoby chtěl připít (o dvacet let mladší milence) a emotivně zvolal, No jistě, Sangiovese! Moje italština nestojí za nic, ale emoce mluvčích byly výmluvné a čitelné. Tehdy jsem poprvé zažil tak jasné ztotožnění se konzumenta vína s (místní) odrůdou. (Jasně, že v Itálii se pěstuje víc odrůd než našich padesát. Ale místní obyvatelé se většinou ztotožňují s jednou z nich, a na té je většina vín v regionu postavená, jako v Toskánsku na Sangiovese.)

Z vlastní omezené zkušenosti hádám, že se za svého života žádného nového objevu kalibru Sassicaie v Montescudaio DOC nedočkám. Stejně jako celá apelace (denominace) Montescudaio, i Hornické červené je jakoby nedotažené. Ale je to velmi poctivě udělané víno s dobrým poměrem výkon/cena, i přes vysokou cenu (18 Euro) a záplavu výborně pitelných italských červených. Naštěstí jsem na konci dovolené pronikl na krátkou prohlídku s řízenou degustací do sklepů Sorbaiana, a tak můžu každému dalšímu zájemci Sorbaiano doporučit (s výše uvedenou výhradou).

Úžasnou devizou Sorbaiana je poloha. Místo na pahorku s krásným výhledem na Montecatini je k nezaplacení. Vůbec výhledy z hradeb starých italských měst vám podají vysvětlení pro Čecha nepochopitelného jevu většinového katolictví Italů. Sám jsem to zažil poprvé jako osvícení při pohledu z hradeb Volterry. Najednou mi bylo jasné, že jestli existuje (křesťanský) Bůh, tak určitě bydlí tady. Tahle krajina prostě nemůže být ani dílem náhody (neboli přírody podle darwinistů) ani dílem lidské práce. Jedině Boží přítomnost může tu krásu vysvětlovat. Ale zpátky k vinařství: Sorbaiano má degustační salonek s terasou s výhledem na Montecatini a celé údolí pod ním. Tam se víno musí prodávat samo!

Fattoria Sorbaiano hospodaří na 270 hektarech půdy, z toho 27 hektarů je osázeno vinohrady. S průvodcem jsme prošli halu s nerezovými kvasnými tanky, betonovými tanky i s barikovými sudy, lahvovací linku i sklady. Vždycky jsem si nadarmo představoval „betonové tanky,“ ve kterých zraje Barolo, jako nějaké plavecké bazénky. Kdepak, jsou to normální, zvenčí dokonce hranaté (!) nádrže, konstruované zřejmě podobně jako nerezové tanky. V barikových sudech se nechávají zrát pouze nejprestižnější vína, náš průvodce nijak nezdůrazňoval, že do červených vín se nepřidávají žádné selektované kvasinky, ale nejspíš to jen tak dodal pro ty, kteří si toho chtějí všimnout. V ceníku je prostě osm vín a ve sklepě mají dost prostředků k tomu, aby každému z nich věnovali odpovídající péči (nerez, beton, sudy).

Něktará vína z nabídky Fattorie Sorbaiano přeskočím. Základní Sorbaiano Bianco 2009 (Montescudaio D.O.C., 80% Trebbiano, po deseti procentech Vermentino a Chardonnay) stojí pět Euro, bylo svěží a dobře udělané, ale zůstalo bez degustačních poznámek. Sorbaiano Rosso 2008 Montescudaio DOC je 80% Sangiovese a 20% Montepulciano. Má rudočernou rubínovou barvu a intenzivní květinovou vůni. Živou chuť se spoustou tříslovin a štiplavým kořením v závěru. Třísloviny ještě s dochutí stahují pusu. Podle informace našeho průvodce v Sorbaianu nezrálo v sudu, ale v nerezu. Za 7 Euro výborné.

(Italská a anglická verze popisu vín na firemním webu se zábavně liší v technických údajích včetně hektarových výnosů a doby zrání v sudu jako dojemné varování důvěřivcům spoléhajícím na informace z webu: to podstatné se nedá vygůglovat! Pro jistotu dodám, že naprosto přezíravý odstup od dat v technických listech vín není žádnou specialitou Sorbaiana, už dávno jsem to komentoval v textu o jednom prvoligovém burgundském vinařství tady a při troše pozornosti sami najdete další příklady. Takže se už tradičně vyhnu rozšířené metodě opisování PR článků z cizích materiálů a soustředím se na skleničkovskou dojmologii.)

Třináctieurová bílá Lucestraia 2008 na mě udělala velký dojem. 14% alkoholu, Trebbiano 50%, Chardonnay 30%, Vermentino 20%. Krásná plná barva tekutého zlata. Vůně byla zpočátku nevýrazná a mdlá, po ohřátí nastupuje šardonkovitý projev exotického ovoce, celý dojem nasvědčuje hodně vyzrálým až přezrálým hroznům. Smažená cibulka, fenykl, který jsme našli růst na kraji pole, a celá zahrada dalších bylin. Vanilkový dotek sudu. Vyvážená plná chuť s příjemnou kyselinou. Až likérově těžká, díky vyššímu alkoholu a glycerolu působí nasládle. Na konci obligátní kořeněná dochuť. Pěkně zakomponovaný sud, víno snad mělo v barikovém sudu rovnou kvasit. Celkově báječné překvapení, koncentrované víno, které si přes vysoký alkohol uchovalo svěžest. (Jen podle dojmů druhého dne musím přece varovat před čtrnácti procenty alkoholu.) Výborné víno!

Ochutnali jsme taky červené Pian del Conte 2007 IGT, čisté Sangiovese (15 Euro), které se mi nesmírně líbilo na ochutnávce, ale už ne tolik večer poté. Výpis z poznámek: odobně intenzivní rudočerná barva jako Sorbaiano Rosso. Intenzivní květinová vůně se stopami lékořice připomíná Pinoty z Krásné Hory. Suchá chuť, ne tak široká jako u Sorbaiana, ale elegantnější a harmoničtější. Velmi kultivované třísloviny. Zrálo napůl v betonových tancích a napůl v bariku, ukazuje to na citlivou práci s barikem. Podle současného projevu je víno spíš určené k jídlu než na nějaké meditování, ale má předpoklady k archivaci a druhotné tóny vyvinuté ze Sangiovese by měly být zajímavé.

Vraťme se zpátky k Rosso delle Miniere 2003, Montescudaio DOC. 60% Sangiovese, 30% Cabernet Franc a 10% Malvasia Nera. Patnáct měsíců v barikových sudech a dalších 12 měsíců na lahvi předtím, než půjde do světa. 13 % alkoholu.

Uměřená, klasická etiketa. Nic k vytknutí, ledaže bych chtěl pro nejvýznamnější víno podniku vymyslet něco nápadnějšího? Přesto, ve skleničce krásná černorudá třešňová barva, tipnul bych si, že jde o nefiltrované víno. Na konci lahve už se ve skleničce objevuje drobný prach depotu. Intenzivní vůně, rozjitřená alkoholem a vyprahlostí Sangiovese, přesto pěkně plná, opulentní, bohatě ovocná s podkresem květin a kávy. V chuti ještě zpočátku příjemně ovocná a s pěknou kyselinou (i přes pokročilý ročník). Plné tělo s kořeněnými tóny (hned mi blesklo hlavou, že by se hodilo k sýrům s modrou plísní), lesní plody a uměřený, pepřový závěr, který v duchu připisuju Cabernetu Franc. Spolu s vyprahlostí Sangiovese převládá hladce sametový dojem vyrovnanosti, harmonie.

Udělám dvojitý závěr: jednak jsem rád, že jsem víno koupil u výrobce, protože ty sice aristokratické, ale přesto křehké dojmy, které připisuju Sangiovese a Cabernetu Franc, by se mohly v regále místní enotéky brzo zkazit a vyvanout. Za druhé bych byl hodně zvědavý, kam se víno posune za dva – tři roky. Jen jsem si netroufl koupit víc lahví vína, které v místních enotékách stojí dvacku, a přitom má tak nevýraznou ambaláž.

Ukusuju k tomu plátky Parmiggiana Reggiana a ukrutně se mi stejská. Taky byste se hned vrátili do Itálie?