Pokud jde o letošní parlamentní volby, volil jsem stejně jako 40% spoluobčanů. Co jsem volil? Ano, ryzlink!

Už tři dny po návratu z Itálie jsem vyměnil abruzzské slunce a věčné jaro za větrem a deštěm bičovanou břidlici ve studeném Německu.

No nebylo to tak hrozný, jak názorně ukazují fotky. Jen teď dokončuju článek v rodném městě Karla Marxe, to mě pobavilo. Generace mých dětí možná nebude rozumět tomu, že se Karel Marx nenarodil v Karl-Marx-Stadtu, Lenin v Leningradu a že Stalina nezastřelili ve Stalingradu… zatracený dvacátý století :o)

První obrázky jsou z dálnice a jediný problém byl udržet foťák v prudkém větru, jinak mi počasí přálo. Vyměnil jsem italské opulentní sedmichodové obědy a večeře za bílou veku, sýr a šunku. A Riesling!

Před rokem jsem to dával jako hádanku, ale tady je to už jasný. Tak rozsáhlé plantáže ryzlinku nerostou nikde jinde. Jedna věc mě lákala – ty skromné večeře. V Itálii jsem se z poslední večeře omluvil a zůstal na hotelu bez večeře, už jsem byl přežraný.

Pro všechny případy jsem se zastavil ve sklepě pro lahev levného ryzlinku. Nakonec jsem stejně šel na večeři, ale to vyplyne dál. Z loňska jsem si pamatoval asfaltový chodníček podél Mosely, tak jsem si vzal kecky a trenky. Hned po příjezdu jsem si proběhl (prosupěl) Urziger Wurzgarten a Erdener Treppchen. Maraton nedám, ale už jsem dal Saint-Aubin „En Remilly“ a kousek Montrachetu :o)

Tahle věc ovšem hrozí, že všem běhavcům a milovníkům vína zkazí výhled. Bude hůř. Pomník Angely Merkelové už staví nožičky nad údolím Mosely.

Po krátkém výběhu jsem se osprchoval a vyrazil do nočního života Urzigu. Vypadalo to bledě, ale osmělil jsem se po šesté večer vejít do nálevny vinařství Durkum. U dveří bylo několik vývěsek s jídelními lístky, ale kolem tma a mrtvo, tak jsem nedoufal. Uvnitř skoro prázdná hospůdka. Nakonec přišel číšník a dopadlo to tak, že jsem na něj mluvil anglicky a on odpovídal francouzsky. Na dva pokusy jsme vybrali lahev místního ryzlinku (Urziger Wurzgarten Spatlese trocken), salát a Jagerschnitzel čili myslivecký řízek. Byl to klasický vídeňský řízek přelitý UHO se žampiony. Hranolky budu muset ráno zase vyběhat. Riesling byl slušný, hodně suchý, olejovitě břidlicový a s nízkým alkoholem (11,5%). Trochu málo samonosný, nevýrazný na samostatné popíjení, ale dobrý k jídlu.

Malá odbočka – ve vinařské hospodě to nijak zvlášť nežilo, ale než jsem dojedl, zaplnila se. Vládla naprosto uvolněná atmosféra, kdy vinařská rodina večeřela u jednoho stolu a jednotliví strávníci odbíhali obsluhovat příchozí. Běžně si číšník přisedl k nerozhodným hostům a kromě výběru jídla probrali i společenské a osobní záležitosti. Docela jsem zíral, bavilo mě to tam. Už před rokem jsem psal, že vinařské vesničky ve Francii a v Německu mají podobnou atmosféru, a je to tady zase!

Když škrtnu nesmyslnou omáčku, bylo to dobré (v nabídce bylo i totéž jídlo bez UHO, o 1,50 EUR levnější). Za řízek s hranolky, sezónní salát a lahev urzigského Spatlese jsem platil 19,50 EUR. 700 kilometrů do Urzigu samozřejmě nedovoluje přepočítat cenu 19,50 EUR běžným kurzem na cca 500 Kč, ale s postupným rozšiřováním undergroundových bytových restaurací se něčeho podobného asi dočkáme. Bydlet v Praze, hned bych do toho šel! Ale možná byste za takovou večeří jeli i do Mělníka?