Až současná foodblogová masáž mě přiměla vyzkoušet chřest. Vyhýbal jsem se mu, tak jako se po zkušenostech ze socialistické školní družiny vyhýbám veškeré vařené zelenině (snad jedině brambory mají vyjímku). Ale protože bydlím kousíček od Hostína u Vojkovic – českého Spargeldorfu – v úterý ráno jsem tam zajel a nakoupil. Půlkilo zeleného, půlkilo bílého.

Odpoledne jsem oloupal, povařil, pomáslil a posypal (moravským:) parmezánem. Při prvním kousnutí jsem se rozblažil jako právě pokřtěný pohan. Lahoda! Zelený mi chutnal víc. Intuitivně jsem z chladicího boxu vybral čerstvý rakouský Veltlín a intuice nezklamala, veltlín a chřest k sobě pasují jako Jeníček a Mařenka.

Večer jsem zapékal, s bramborama, nivou, rajčatama, vajíčkama… Už hledám na webu další recepty. Chřestová pizza? Zapékaný chřest? (Díky Cuketce a Šárce, především.) Najednou mám tak málo Veltlínu…