Další víno Simone Santiniho, už jsem tady psal o jeho Vernaccie. Santini má sympatický web, Vernaccia zaujala a domluvil jsem si u něj návštěvu, ale nakonec jsem se k němu nedostal, takže o vinařství žádné závěry dělat nebudu – na to tři koštovaná vína nestačí. Třetí z vín je organické Chianti, údajně typické Sangiovese z oblasti San Gimignana.

Příjemně střídmá etiketa a výrazná rubínová barva připomínající pinoty. Připomíná je i vůně hned po otevření, typickým slepičím dvorkem. Po dvou hodinách nejvýraznější aroma vyprchá a vůně připomíná chlév, v chuti stále škrábou třísloviny a koření, ale rozhodně to není typické Chianti. Očekávaná lesní směs je překrytá kravskou mrvou a zbývá z ní jen výrazná kyselina, kdyby svítilo slunce a kolem hlavy mi bzučely mouchy jako před čtyřiceti lety o prázdninách u babičky, byla by iluze dokonalá. Jdu rozkliknout web, abych si to ověřil. Na webu nic kromě poznámky o dvacetidenní maceraci, která vysvětluje výraznější barvu vína.

To víno je dobré, nic proti němu, jen bych naslepo Chianti neuhodnul. Podle pokaděných zvířecích dvorků bych tipoval Rhonu, s tou by se dala splést i výrazná kyselina, a podle štiplavě kořeněného závěru bych se už do Toskánska nenasměroval. Takže OK, slušné víno, ale zůstalo za očekáváním hlavně pokud jde o toskánskou typičnost. Pommard má chutnat jako Pommard, Chianti jako Chianti a Rhona jako Rhona. Jak se to začne míchat, je to špatně. Tohle je zábavný experiment se Sangiovese, ale už ne typické Chianti.