Třetí část seriálu o prvocestě do Burgundska, původně zveřejněného na O víně v dubnu 2006 (začátek seriálu je tady).

Byla neděle a počasí dělalo Burgundsku špatnou reklamu. Zamračeno, mrholilo. Snídaně na balkonku nad záhumenkem paní domácí byla francouzsky neskutečná, Maria nelenila a kromě několika druhů sýra, šunky a salámu, džemů, čaje a kávy nám usmažila i čerstvé palačinky. Pochlubila se, že z vinice (asi 15 řad krát 100 metrů), kterou máme pod balkonem, si nechává dělat od souseda-vinaře vlastní víno (zeleň na spodním obrázku ukazuje, že je z června 2007).

Na nástěnce v hale měla vyvěšené letáky několika restaurací a vinařství včetně vinných lístků z místních sklepů. Koupili jsme si lahev Saint-Aubin 1er Cru za 12 Euro (nekupte to), neb jsem měl už předem vytipované vinařství v Chassagne-Montrachet, kde také prodávali St. Aubin za 15-18 Euro. Načneme ho večer, tak čtěte dál. U snídaně jsme se potkali s Dánem a jeho ženou, kteří si přijeli do Puligny „doplnit zásoby vína.“ Domlouvali jsme se střídavě anglicky a německy, pamatuji se, že se Dán chlubil, že má ve sklepě 2 000 lahví, a přestože má dost těch drahých, už mu docházejí levná vína na každodenní pití, takže si přijel na otočku pro 300 lahví. Pomyslel jsem si, že jeho Renault Scénic se při tom nákladu docela dorasí, ale nechal jsem si to pro sebe. Dán komentoval místní vína s tím, že je v Puligny už poněkolikáté – „Tady dělají skutečně nejlepší bílá vína na světě… ale taky nejdražší.“

Dnes projedeme Cote-d’Or, ale moje vzpomínky jsou rozmazané. Nakonec jsme zajeli do Santenay, ale nepořídili jsme. Je neděle a Chateau de Santenay má zavřeno, stejně tak i Bader-Mimeur, vinařství v Chassagne, kde jsem chtěl koupit zmíněný St. Aubin. Santenay je na jižním konci Cote-d’Or, my to vezmeme na sever až do Marsannay, nejsevernější obce Cote-d’Or, ležící hned pod Dijonem. Cestou párkrát zastavujeme, zlákala nás třeba prodejna Maison Clavelier et Fils, který má několik vinoték umístěných u silnice N74. Pamatuji si na široký výběr vín a své rozpaky nad tím, že spoustu těch vín neznám a neumím se rozhodnout, nakonec jsme pár levnějších vín ze zvědavosti koupili, ale myslím, že jsme po čase při jejich pití nebyli dost nadšeni.

V Marsannay jsme se také nechytali, těžko jsme hledali místo k zaparkování a poté jsme se nedobouchali na jedno či dvě vinařství. (Byla neděle dopoledne a u silničních cedulí s názvem obce byla často další cedule s oznámením, že mše svatá začíná v neděli v XY hodin.) V dalším vinařství jsme ochutnali a koupili několik vín, určitě místní rosé, ale červené mě příliš nebavilo. Pamatuji si na silnou barvu červeného, ale chuť mi připadala strohá, taninová, jako by to víno bylo uzavřené až odmítavé. Lituji, líp to popsat neumím, taky jsme vyzkoušeli jen jedno vinařství. Možná příště uděláme lepší zkušenost.

V Marsannay jsme poobědvali v místním hotelu. Včerejší, pro kamaráda L. neuspokojivou zkušenost z restaurace jsme překonali tím, že jsme spolehli na kompletní menu, vybrali jsme si ze tří nabídek tu prostřední, asi 15 – 20 Euro. Pobavilo nás, že Canard na jídelním lístku není kanár, ale kachna, mě překvapilo, že chutnala jako zvěřina. Vzhledem k naplánovanému odpolednímu programu jsme ji nezalili vínem, jak by asi zasluhovala, a vyrazili jsme jednu štaci jižně, což je Gevrey-Chambertin.

Teď bych asi měl říci něco o krajině v Cote-d’Or, nebo alespoň jak já si ji pamatuju. Cote-d’Or je pruh země, táhnoucí se od severu k jihu od Dijonu k Santenay nebo Cheilly-les-Maranges. Prochází jím v severo-jižním směru dálnice A31 a kousek na západ od ní stará silnice N74, střediskem oblasti je město Beaune. Většina velkých vinic se rozkládá na západ od dálnice, kde rovina, na které leží dvě silnice a většina obcí s těmi vzrušujícími jmény, přechází do svahů, vystavených východnímu a jihovýchodnímu slunci. Hned první prodejce vína ve vinařství Philippe Leclerc, kde jsme kupovali víno, nás poučil o hodnotě místních apelací. Ochutnali jsme jeho Gevrey-Chambertin AOC 1999, ale myslím, že nám nenalil podobně vypadající Bourgogne AOC 1999. Ptal jsem se na rozdíl mezi těmi víny, a dozvěděl se, že z vinic ležících na rovině mezi silnicí a Gevrey se dělá víno Bourgogne AOC, tedy označené jako regionální, „celoburgundské“. Stejnou technologií se vyrábí víno z vinic, ležících od Gevrey do kopce, ale to se lahvuje jako Gevrey-Chambertin AOC. Pro ilustraci, koupili jsme Gevrey-Chambertin 1999 „En Champs“ za 20 Euro a Bourgogne AOC za 10 Euro. Ze studijních důvodů jsme obě vína otevřeli současně jednoho teplého zářijového večera a srovnávali. Víno mělo na etiketě obrázek jezdeckého souboje dvou středověkých rytířů a já si s ním spojuji i podobné vlastnosti. Má silnou tmavě rudou barvu, výraznou chuť s dlouhým dozníváním, ale působí na mě jaksi stroze, nepřístupně, uzavřeně, vzbuzuje ve mně respekt, ale ne nadšení. Bourgogne mělo slabší barvu a podobný výraz, jen nebylo tak bohaté. Mimochodem, prodejna v úzké uličce byla velmi stylově zařízena a připomínala také středověkou jizbu, včetně slabého osvětlení. Možná je to jakási sugesce, že si po roce spojuji i s jejich vínem takové dojmy.

Hned o pár metrů dál v téže ulici jsme narazili na další prodejnu vinařství Guillard a koupili jejich Gevrey-Chambertin 2003 Vieilles Vignes – Aux Corvées. Prodejna byla zařízena velmi střídmě, v podstatě nás odvedli několika chodbami do skladiště, koupil jsem několik lahví po 15,50. Přestože toto víno bylo vlastně ještě mladé, vzpomínám si na ně jako na velmi teplé, příjemné víno, na rozdíl od předchozího bych o něm řekl, že bylo přátelské. Teď mě zaráží, že nemohu napsat nic o taninech, naopak si vybavuji spíše hroznovou, ovocnou chuť – podle ročníku bych soudil, že taniny by měly být výrazné a víno by mělo pár let ležet, ale žádný takový dojem si nevybavuji. Ještě mám schovanou jednu lahev, tak si to jednou překontrojuju.

Několik dalších obcí podél silnice mi ve vzpomínkách splývá, vybavuji si až večerní zastávku v Beaune. Chtěl jsem vidět slavné Hospicy, ale času bylo málo a vstupné vysoké, tak jsem alespoň v naproti položené prodejně Athenaeum nakoupil dárky pro ženu a pro děti. Mají tam neuvěřitelný výběr knih, vývrtek a všelijakých dárků spojených s vínem. Zašel jsem i do několika vinoték v Beaune a koupil několik vín ze zvědavosti, tady jsem koupil i bílé Saint-Véran za 8 Euro, které mi doma naprosto učarovalo. St.-Véran je apelace, která patří do oblasti Maconu. Toto víno mělo krásnou vůni, pestrou jako rozkvetlé horské louky v létě, hroznovou chuť se svěžím perlením. Hořce jsem litoval, že jsem nepřivezl víc lahví, když jsem doma vypil tuto jedinou.

Ještě hloupějším přehmatem bylo, že jsem v téže vinotéce dostal ochutnat a nekoupil Pommard s tím, že je právě ve slevě za 15 Euro. Byl jsem rozhodnutý už víc vín nekupovat, a tak jsem ochutnal a odmítl, přestože víno bylo výtečné, velmi bohaté na chuťové podněty. Moc jsem neváhal, měl jsem už připravenou krabici s šesti lahvemi jiných vín a k autu daleko, a i když víno bylo překvapivě skvělé (omlouvám se, bylo to moje první setkání s Pommardem), nekoupil jsem a přijel jsem domů bez jediné lahve Pommardu. Ano, věděl jsem, že se další den vypravíme do Pommardu, ale o tom až zítra.

V supermarketu jsme doplnili zásoby pečiva, sýra a jambonu a jeli domů do Puligny. Ještě jsme udělali krátký výlet do Meursaultu, cestou pod vinicemi je to 3-4 kilometry, ale v neděli večer jsme v Meursaultu štěstí neudělali. Na kraji vesnice byla jakási krojovaná slavnost s trhy s místními specialitami (džemy, zavařovaní šneci, paštiky), ale vinařství zavřená. Těsně před šestou jsme ještě zazvonili na náměstí v Puligny na zvonek prodejny Vve Henry Moroni, po chvíli váhání paní Moroni vykoukla z okna v prvním patře a přišla nám otevřít prodejnu. Muselo být pár minut před šestou a tak jsme si chtěli jen rychle prohlédnout stylově zařízenou prodejnu a koupit pár levnějších vín, ale poté, co jsme koupili nějaké její Bourgogne AOC a Pinot Noir AOC otevřela paní Moroni několik dalších lahví, takže jsem neodolal (auto tentokrát stálo přímo před prodejnou) a odnesl i další vína známých jmen, díky tomu si budu pamatovat i to, vína z Auxey-Duresses mají vždy řídkou až vodovou barvu, jako mělo to moje z ročníku 2000 (11,40 Euro). Koupil jsem i další Maranges 1er Cru 2001 za 11,60.

A když už jsem tady psal o tom, co všechno jsem promeškal v Beaune, přiznám se ještě k jednomu restu. Kromě prodejny Vve Moroni je v Puligny na náměstí také hospoda, kterou vlastní Olivier Leflaive. Každý den mimo neděle se v ní podává „Burgundský oběd u Leflaiva“ za 38 Euro – nevím, z kolika chodů se takový oběd skládá, ale u Leflaiva je k obědu na výběr 14 vín slavných burgundských apelací včetně těch nej- Chassagne-Montrachet, Puligny-Montrachet, Saint Aubin, Mersault nebo Pommard. Za příplatek 10 Euro můžete mít totéž s tím, že těch 14 vín bude v kategorii 1er Cru. Doufám, že příště stihnu ty obědy oba.

Po šesté hodině jsme doma v Puligny načali nějaké obyčejnější víno a vyrazili se skleničkami v rukou pozorovat západ slunce nad Montrachetem. Asi 100 metrů za naším penzionem byl konec vesnice, za ním místní hřbitov s vyhlídkou na Montrachet. Kamarád L. mě pozoroval, jak si obdivně prohlížím hřbitov a komentoval to slovy „Tady by se to leželo, viď.“

Večer jsme otevřeli další památné víno, Saint-Aubin 1er Cru „En Remilly“ 2002 od Riger-Briseta z Puligny-Montrachet, které jsme koupili od paní domácí. Víno mělo jednoduchou etiketu se stylizovaným obrázkem listu vinné révy a černým a zlatým potiskem. Nic nás nevarovalo, že se blíží rozhodující zážitek. Ovšem hned po otevření jsme zaregistrovali velmi slibnou intenzivní vůni, která se stala hned předmětem sporu – je to vanilka? Lípa? Med? Probrali jsme i několik bylin, které jsem už zapomněl, ale neshodli se. Dojmy z vůně se pak opakovaly i v chuti, barva byla silně žlutá až zlatá. Víno bylo harmonické, s dlouhou dochutí. Na některých vůních jsme se neshodli, ale s velkým obdivem jsme lahev dopili a rozhodli se, že ráno musíme výrobce najít a koupit několik krabic.

Jen poznámku na závěr o těch nejlepších suchých bílých vínech na světě. Na vinici/kopci Montrachet leží 3 apelace: Puligny-Montrachet, ta je asi nejvyhlášenější, Chassagne-Montrachet a St.-Aubin. To je zřejmě nejméně známé jméno, takže snobové, kteří vyhánějí cenu za velmi omezené zásoby vín z Montrachetu do nepříjemných výšek, ponechávají ceny vín ze St.-Aubinu relativně nízko. Vzhledem k minimální praktické zkušenosti s víny ze zbylých dvou apelací spoléhám na údaje z literatury, která tvrdí, že vína ze St.-Aubinu jsou stejně nebo srovnatelně dobrá, leč mnohem levnější. Ovšem snobství se nejspíš stalo nepominutelnou charakteristikou mého vztahu k vínu, takže nejenže neohrnuju nos nad těmi, kteří pijí (či dokonce recenzují!) Montrachet Grand Cru za 200 Euro, ale spíš jim závidím. Podle ceníku pana Walleranda z Caveau de Puligny-Montrachet (na náměstíčku v Puligny, hned vedle socialisticko-realistického sousoší družstevníků na vinici) se „obyčejné“ Puligny-Montrachet prodává (v Puligny) za ceny mezi 20 – 40 Euro, to samé v 1er Cru od 30 do 90, Grand Cru z Montrachetu od 100 Euro výš, nejčastěji za 270 Euro. Tak proto jsem se spokojil se Saint-Aubinem, pan Wallerand ho prodává od 15 do 25 Euro.

Zítra pojedeme do Chassagne ochutnávat několik ročníků St.-Aubinu a koupíme celkem 60 lahví tohoto vína v Premier Cru.