Na úterní večer se mi sešly hned dva večírky s vínem. Ryzlinková degustace OHMS vypadala původně přitažlivěji, ale možnost přechutnat starší Pinoty z Čech na jednom podnikovém večírku taky lákala. Jak je vidět z včerejšího zápisku, nakonec jsem se štěstím stihl obě akce. Dnes jen pár poznámek o domácích Pinotech.

Teď se ukáže, jakou mám paměť, protože papír s degustačními poznámkami jsem ztratil cestou domů: úvodní Rosé 2011 z Chateau Lednice (všechna vína jsou Pinoty) bylo trochu přehnaně plné, sirupové, drželo se ještě docela dobře, ale zřejmě kvasilo s přidanými selektovanými kvasinkami a už nemělo potřebnou svěžest. Roučí malé 2006 (Mělnické vinařství Kraus) překvapilo, jednak poctivou růžovou barvou a jednak slušnou formou. Pořád mělo dobrou kyselinu, stále bylo slušně pitelné a vzhledem k ročníku i kategorii to bylo příjemné překvapení.

Ze dvou Krausových Pinotů (2009 a 2007) byl jasně lepší starší 2007. Byl dokonce výborný, se slušnou koncentrovaností, jemností, stále ještě se zbytkem štiplavých tříslovin v závěru, ale zřetelně vyzrálý a jemný. Paráda!

Ze dvou Pinotů Kupsova Žernoseckého vinařství (2010 a 2006) působila desítka (jakostní) nepřístupně a nepříjemně pichlavě, ale nulašestka (pozdní sběr) byla i přes převažující zelené chutě v pohodě. Předpokládám, že rozdíl byl daný vstupní surovinou (pozdní sběr). Mívám výhrady ke stylu Pinotů z našich severních oblastí, ale pokud jde o jemnost a vyzrálost, nebyly žádné výhrady. Pěkné.

Pro kontrolu jsme měli i pár zahraničních vzorků. Úplně propadl uruguayský Pinot Noir 2006 Family Reserve (výrobce Pisano), nejspíš výrobek velkoproducenta. Pochválil bych alsaský Pinot Huit 2009 z Cave de Hunawihr, kdybych ho býval nepřinesl sám. Aspoň dodám malou radu dvěma bedýnkářům, kteří si na blogu před rokem přečetli, že si ho kupuju a přidali se. Hned po otevření má ohromnou ovocnou vůni i chuť, ale v závěru ještě zlobí štiplavé třísloviny. Napsal jsem si zklamaně poznámku o předčasném otevření, ale po hodině v otevřené lahvi (nebo v karafě!) třísloviny zmizely jako sníh na slunci a víno je senzačně hladké a bezvadné! Pokud ho máte, radím neodkládat a vyzkoušet!

Úterní degustační program byl nabitý, a když jsem v deset večer cestou domů od autobusu nakoukl oknem do hospůdky Na Štěpáně, všiml jsem si, že degustace OHMS ještě neskončila. Tak jsem se vloudil dovnitř a přidal se. Na dotaz paní Sattlerové, čím chci začít, jsem měl pohotově odpověď, že Mineralschiefer ryzlinkem od Grans Fassian.

Dostalo se mi jich bohatě. Napřed 2007 Mineralschiefer z lahve Magnum, suchý břidlicový ryzlink, co by se dal používat jako názorná pomůcka při výkladu o břidlici. Potom pro srovnání i 2009 (úplně suchý, prachový ryzlink, to snad už ani nebyla Mosela!) a ročník 2010, naopak plný, i když suchý a s výraznou kyselinou.

Taky jsem ochutnal 1997 Piesporter Goldtropfchen Riesling Spatlese (Grans-Fassian) s úžasně ovocným nástupem, jemným závanem petroleje, který jde v chuti až do medu a karamelu a kombinuje nazrálost se spoustou svěžesti a ovocitosti a stále ještě stopami zelených tónů v dochuti. Senzace.

Snažil jsem se rychle po kapkách přechutnat, co jsem nestihl. Tři ročníky základního ryzlinku Fritze Haaga (2010, 2007 a 2004) zase kopírovaly ročníkové charakteristiky Mineralschiefferu, ale překvapovaly vyhraněností, nečekanou u základního ryzlinku. Ročník 2007 by to u mě vyhrál. Popravdě vůbec nevěřím, že jde o základní vína z rovinatých plání na břehu Mosely, mnohem snáz bych uvěřil, že v tomto víně končí hrozny z lepších vinic. Ani ne kvůli vysoké kvalitě, spíš kvůli tomu, jak se vyvíjejí v čase. 2007 Riesling Fritze Haaga si dobře pamatuju z roku 2008, byl výborný a lehký. Dnes už má na nose výraznou nazrálost, v chuti zbytkový cukr a zjemnělou kyselinu, mineralitu, je stále svěží, ale přitom docela seriózní.

Na cestu domů 2007 Trittenheimer Riesling Kabinett od Grans Fassian, medové, koncentrované (a svěží) víno. Pořád mě fascinuje neuvěřitelná schopnost těch vín stárnout a vyzrávat. Dobrou noc!

Už jsem tady vyzradil, že mi přijela čtvrtá zásilka moselských ryzlinků pro bedýnkáře. Někteří už je dostali, ostatním je rozvezu v úterý. Dnes jedna novinka, o které jsem se zatím nezmiňoval. Suché moselské ryzlinky (Trocken) jsou poměrně široká kategorie, alespoň podle mých zkušeností s tím, jak vnímají suché ryzlinky čeští konzumenti. Tohle je ten případ, na kterém by se lámal chleba a ortodoxní suchomil by se hádal. Jenže, chceme někdo školit Němce v tom, kolik cukru má mít suchý ryzlink?

Tak podle německých předpisů má mít do devíti gramů zbytkového cukru. Ale to možná předbíhám – vlastně ani neznám analytiky dnešního vína (ale bude to někde blízko devítigramové hranice, hádám :o). Když jsem ho poprvé ochutnával na konci října se Stefanem Erbesem v moselském Urzigu, připadal mi příliš plný, příliš ovocný, a do moselské bedýnky jsem si nakonec vybral ultrasuchý minerální ryzlink z vedlejší vinice Erdener Treppchen. Ten mohl připadat (a doufám, že připadal!) příliš suchý i domácím milovníkům suchých ryzlinků :o)

Světlá barva s teplým načervenalým tónem. Intenzivní ryzlinková vůně s citrusy a lipovinou, ale po ohřátí i se stopou bonbonové nasládlosti. Ani potom není vůně nějak banální, zachraňuje to grapefruitová kořenitost. Chuť je živá, proměnlivá, hodně zakulacená zbytkovým cukrem, ale pěkně strukturovaná od počátečního nástupu kyselin až po kořenitý dojezd a středně dlouhou dochuť. Stopově se objevují i barvy a laky, příliš brzo u mladého vína, ale možná si je brzy vychutnáme i u mladých ryzlinků? 13% alkoholu.

Mně se to víno líbí, popravdě víc podchlazené, kdy působí svěžeji, a míň ohřáté, kdy vynikne plnost a ovocnost. Je to líbivé, ale pro mě by suchý ryzlink mohl být tenčí. 85-86 bodů ve stobodovce.

Ve čtvrtek a v pátek probíhalo hodnocení prvního letošního kola soutěže Prague Wine Trophy a díky pozvání organizátorů jsem mohl být přitom. Za dva dny jsme v sedmičlenné (!) porotě ochutnali a obodovali 118 šardonek, osmkrát Amarone a skoro 40 vín z odrůdy Tempranillo. Během přípravy na Tempranillo jeden z hodnotitelů připomněl, že pan Glos už dal na výstavu v Moravské Nové Vsi svoje Tempranillo a mně trochu zatrnulo, že ho neznám… :o)

118 šardonek na úvod mohlo u některých hodnotitelů způsobit přesycení. Já mám Chardonnay rád a naopak jsem začal pociťovat vznikající závislost (ne na alkoholu, ten beztak skončí v plivátku, ale na odrůdě!). Snad mě z toho pár ryzlinků nebo veltlínů vyléčí! (Na horní fotce Liselotte Rokyta kyne skleničkou Chardonnay.)

Odpolední pohled na modré zuby druhého panelu hodnotitelů mě ve čtvrtek rozesmál (Frankovka modrá!), ale v pátek to potkalo i mě. Oběhl jsem několik porotců s foťákem, abych mohl na blogu vystavit galerii modrých úsměvů, ale nedělní probírku fotek jsem raději zcenzuroval. Nebylo by to hezké a asi bych měl příště s focením utrum. Tak aspoň fotku hlavního organizátora Jindřicha Duška. V pátek večer vypadal spokojeně, ať už ta spokojenost patřila průběhu dvou dnů nebo blížícímu se víkendu.

PWT zaznamenala několik organizačních změn. Navenek je nejdůležitější asi to, že medajli dostanou všechna vína, která získají odpovídající hodnocení. Pro porotce je asi nejdůležitější nový způsob hodnocení. Ilustruje ho obrázek s dvaceti skleničkami rozesetými po stole na jakési notové osnově. Po dvou dnech je brzo na zásadní soudy, ale mě to vyhovovalo víc než starý způsob s počítáním bodů na jednom lístku a jednoprůchodovým (sériově monogamním :o) hodnocením každého vzorku zvlášť. Přestože jsme žádné podrobnosti psát nemuseli, popsal jsem víc poznámek než „postaru“ a měl jsem dojem, že se víno většinou podařilo ohodnotit líp. Víc o tom napíšu někdy příště, až vyjde trochu času…

Poslední degustaci jsem vedl v prosinci v Brně, už se mi stejskalo :o) Počasí taky přálo, od soboty se hlásí jaro. V úterý odpoledne cestou na Žižkov jsem si v parku musel vyfotit jízdní hlídku Městské policie. Hlídali Pokorného Sbratření? Připomnělo mi to posměšné básničky o dobové statuofilii z časů reálného socialismu. Jednu zastávku šaliny odtud je Le Caveau, kde jsem měl v úterý košt rakouských a loirských vín ze dvou letošních bedýnek.

Nakonec jsme otevřeli patnáct vín. Za odměnu všem, kdo přišli včas, jsem rozlíval sekt z Krásné hory (Zweigeltrebe rosé, loni vůbec Krásná hora v zweiglu perlila!) a pobavil mě komentář jednoho kovaného odpůrce domácích vín (to je dobrý, co to je?)

Jinak degustace kopírovala rakouské a loirské bedýnky s několika přídavky. Už dopředu jsem měl připravený jeden špek. V seznamu vín jsem ho označil jako Pinot Noir 2012, ineditní vzorek. Sébastien Treuillet mi slil do jedné lahve vzorky ze čtyř sudů (bariků i pětistovek), ze kterých v listopadu smíchá červené Pouilly-Fumé 2012. Před pár týdny nám (s Danielem Brožem z Le Caveau) dával školení v tom, jak se víno v různých sudech vyvíjí různě a přitom nám vytvořil tenhle vzorek. V úterý byl ještě nabušený dřevem (ale i ovocem) a vypadal slibně. Moje obavy, že by se za dva týdny (a 2000 kilometrů v autě) mohl rozkvasit se naštěstí nesplnily. Nebylo to nejlepší víno večera, ale nejvíc jsem se na něj těšil, protože francouzští vinaři obvykle takové suvenýry nerozdávají. Na prstech jedné ruky bych spočítal, kolikrát jsem ve Francii dostal neoznačenou lahev.

Velký respekt si získal (aspoň myslím :o) Gruner Veltliner WiedenBerg 2011 od Berta Salomona, Frankovka 2008 Judith Beck a závěrečný barikovaný Zweigelt 2009 Seppa Mosera. Zweigelt si určitě získal příznivce, ve středu už mám objednávku na 60 lahví. (Kdybyste se chtěli přidat, neváhejte!) A doufám, že si účastníci budou pamatovat Chinon 2010 Les Grézeaux, protože Cabernety Franc Bernarda Baudryho bych ještě rád přivezl.

Druhý špek jsem si nechal na samý závěr. Dopoledne před degustací mi spediční firma přivezla už čtvrtou zásilku moselských ryzlinků z vinařství Karl Erbes. Stefan Erbes mi k ní přibalil další sudový vzorek, 2012 Erdener Prälat Auslese. „Propachtoval jsem si kousek té vinice, taková věc se koupit nedá!“ napsal mi k tomu. Etiketu s prelátem smí prý používat jen pár vinařství, jestli správně luštím německý text. Auslese se bude lahvovat až za několik měsíců, tohle víno ještě mělo na jazyku jemnou, ale zřetelnou perličku. Už při nalévání se táhlo jako med, sladké bylo jako… Mosela! Několik dam podotklo, že mají svoje ryzlinky rády suché, ale lahev se vypila bleskově, jako první. Zvažoval jsem původně, že si ty dvě nestandardní vína nechám pro sebe, ale asi by mě nebavilo si je vypít sám a potom o nich psát na blogu. Ve společnosti víno chutná líp!

Už jsem obeslal brněnské příznivce nabídkou na degustaci v úterý 19. března v brněnské Vinné Galerii. Začátek v 18:30, vstupné 400 Kč. Už mám 15 přihlášených, takže jsem první rezervace potvrdil a vyhlížím, jestli se zase přihlásí přes 30 účastníků? Chci se soustředit se míň vinařů (a zredukovat jejich počet proti pražské degustaci). Nemám už v rukávu žádná esa typu ineditních, šuplíkových vzorků, ale jestli se nás sejde dost, zkusím (bez záruky!) přivést zajímavého hosta.

Na brněnskou degustaci se můžete přihlásit tady. Nestandardní vzorky z Mosely nebo Loiry už nemám, ale snad vymyslím něco nového :o)))

Apelace Chinon je u nás málo známá, odrůda Cabernet Franc jen o trochu víc. Pan Baudry nám citoval bordeauxského vinaře, který se ho vážně ptal, jak může dělat víno z tak banální odrůdy. Někteří Francouzi prý pokládají vína z Chinonu za příliš kyselá, já jsem ochutnával aktuální ročník 2010 (další ročníky ještě vyzrávají v sudech) a a vína se mi líbila, včetně kyselin. Jak říkají Italové, červené bez kyselin je víno bez budoucnosti.

Vinařství (web) v současnosti už vede Matthieu Baudry, ale na naší návštěvě s Danielem Brožem nás provázel jeho otec Bernard, který vinařství v roce 1975 založil, tehdy s pouhými dvěma hektary vinic. Dnes obhospodařují 30 hektarů v organickém režimu a ve sklepě pracují bez invazivních zásahů.

Vinice mají na různých půdách a vinifikují je separátně, podle podloží. Na fotce z degustační místnosti je vidět několik názorných průřezů podložím, odpovídajících pětici různých vín. Jen poslední, šesté víno, je cuvée z několika vinic různého podloží. Daniel Brož se těšil právě na srovnání, jak různé půdy ovlivňují víno. Já se klidně přiznám, že tyhle rozdíly byly pro mě při prvním setkání příliš jemné a překvapení z komplexnosti a kvality Cabernetu Franc mnohem větší.

Pokud jde o sklepní hospodářství, Bernard Baudry nás provedl provozem i sklepem, vytesaným do vápencové skály. Vína kvasí v nerezových nebo betonových nádobách a ve velkých dubových sudech. Přečerpávají se pouze gravitací, nemají žádné pumpy. Kvasí spontánně, obvykle tři až čtyři týdny. Nepoužívají žádné řízení teploty během kvašení.

Barikované bílé z odrůdy Chenin Blanc. Jestli jsem správně porozuměl výkladu (bohužel jen ve francouzštině), je to v Chinonu podobné jako v mnoha velkých francouzských vinařských oblastech – jedna odrůda na červené, jedna na bílé. Cabernet Franc a Chenin Blanc. Tělnaté víno, které působí až sladce díky vyššímu obsahu glycerolu (podobně jako u nás známé Rulandské šedé). Jak jsem se zmiňoval o neinvazivním zpracování a spontánním kvašení, tak to provádějí důsledně včetně jablečno-mléčného kvašení. Asi ve třetině sudů druhotné kvašení proběhlo, ve zbytku ne. Je to zajímavé víno s kořenitým závěrem a pěknou mineralitou, harmonické a kultivované. Bernard Baudry to komentoval, že dává přednost mineralitě před kyselinou.

První Cabernet Franc. Výrazná fialová barva, opalizující. Očividně nefiltrované, Bernard Baudry potvrzuje. Silná ovocná vůně a podobně ovocná chuť s pěknou tříslovinou, ale není to barik, třísloviny jsou z hroznů. Víno k jídlu.

Vyzrávalo ve velkém vinifikátoru. Znova nádherná lesní vůně s kořením a plná chuť. Je trochu zavřenější než předchůdce, má silnější kyselinu.

Zase ta vůně! V chuti koncentrované a trochu barikované, šťavnaté, má ještě hodně kyselin a tříslovin, ale taky velký tah na branku, energii. Nejspíš by si zasloužilo ještě pár let archivace, ale myslím, že právě u Les Grézeaux 2010 jsem se šťastně rozesmál a úplně uvolnil, jak jsem už psal tady.

Podle poznámek Bertranda Celce, který víno degustoval dva týdny před námi, bylo víno nalahvované v posledních dvou týdnech. Ovocná vůně zabíhající až do koření, hodně vyzrálá ovocná chuť. Barik.

Jasnější světlá barva, pěkná vůně. Tenčí chuť s pěknou kyselinou a tříslovinami, minerální a dlouhá. Dvacet měsíců v barikovém sudu, jemná struktura a hádám na dlouhověkost.

Myslím, že jsem projevoval velké nadšení a panu Baudrymu se mě zželelo a pozval nás na prohlídku sklepa. Byl jsem z toho u vytržení, takže jsem si poznamenal název vína, ale tím moje poznámky končí. Nejspíš mě zaskočila hustota a bohatost vjemů, už si vzpomínám jen, že jsem říkal, že toho mám plnou pusu.

Bude se lahvovat až v roce 2014. Problematický ročník na vinici, ale dal živá ovocná vína. Tohle jde ve vůni až do spáleného střelného prachu.

Možná to byl závěrečný test, víno nevýrazně perlilo. Zeptal jsem se na jablečno-mléčné kvašení a Bernard Baudry potvrdil, že v tomhle sudu ještě MLF neskončila. Podrobné poznámky chybí, ale ten velký potenciál skrytý v barikovém sudu si pamatuju.

Jestli nám sdělil, o které víno se jedná, tak jsem si to nezapsal, jen ročník. Ocituju, co jsem už před pár dny napsal: Pan Baudry odemkl mříž, oddělující soukromý sklep a po chvíli váhání vylovil zaprášenou lahev ročníku 2000. To byla asi ta chvíle, kdy jsem Cabernetu Franc propadl úplně. Dvanáct let staré víno bylo naprosto ve formě, bez nejmenších známek únavy, jen ustupující (ale stále ještě přítomné) třísloviny a celková uhlazenost naznačovaly, že to není mladý ročník. Kyselina? Perfektní, ovoce taky. Dalších deset let? Věřím tomu. Ať žije Cabernet Franc!

Jen jistá uhlazenost a vynikající čistota chuti prozrazovala starší ročník. Stále s dobrou tříslovinou i kyselinou, stále ve formě, jako Hašek v Naganu. Pan Baudry moje obdivné poznámky glosoval střízlivě, že ročník 2000 byl z vinařova pohledu spíše průměrný.

Vlastně jsem se v minulosti naučil poznávat Cabernet Franc jen v toskánském Montescudaio, kde ho vinaři používají, aby dodali směsi závěrečný kořenitý štych v chuti. Čistých Cabernetů Franc jsem si moc neužil. Při rozloučení jsem Bertrandu Baudrymu poděkoval za čas, který nám věnoval, a za Cabernet Franc. Jestli má tahle odrůda na Zemi lepšího zastánce a velvyslance, tak o něm zatím nevím…

Nejkrásnější den letošní zimy? V sobotu nám svítilo slunce celý den, od rána v Praze do odpoledne v Týnci u Břeclavi. Jeli jsme na místní Výstavu vín.

Byli jsme čtyři a řidič. Na horní fotce Renata a Zdeněk II.

Zdeněk I a já za foťákem. 533 vín, 307 bílých a 227 červených a rosé.

Základem úspěchu je přijet včas. Stejně se na nás některé nadějné vzorky nedostaly, zamrzelo to hlavně u Pálavy 2010 VzH hrušeckého ing. Richarda Tichého.

Vysoká organizace práce nám pomáhala, odrůdu po odrůdě jsme vybírali skupiny po čtyřech vzorcích a společně je ochutnávali. Na horní fotce je vidět moderní systém označování vzorků :o) Nejpodrobněji jsme zhodnotili Hibernal (4 vína). Hibernal škrtám! zaznělo vítězně…

Když už jsme u těch vítězů, tak odleva Vladimír Hes (Cena za nejlepší víno z Týnce), Stanislav Veverka z Moravského Žižkova (Šampion červených vín, Modrý Portugal) a týnecký Petr Netopilík (Šampion bíolých odrůd, Ryzlink vlašský). Sám jsem měl s bílými víny problém, ale překvapivě se mi líbila červená. Měli jsme několik výborných Portugalů a Vavřinečků, překvapivě hutných a vyzrálých, až se někdy vtíraly pochybnosti o odrůdové čistotě.

Došlo i na cimbálovku a socializaci s místními návštěvníky… Líbily se mi některé směsi, třeba směs Zweigeltu a Modrého Portugalu Václava Trávníka z Týnce (358), ta měla skutečně moravský charakter (i když jen 83 bodů ze sta).

Už jsem tady před lety psal, že moravské výstavy vína je nejlepší projít ve skupině s podobně naladěnými návštěvníky. Jako návrat k domácím kořenům a prvních 100 jarních vzorků to bylo příjemné. Výborný kalendář koštů je tady.

Jen pár fotek z uplynulého týdne. Už před týdnem jsem na blogu oznámil, že se jedu ohřát do Itálie a musel jsem několikrát soukromě odpovídat na dotazy typu „jak bylo v Itálii?“ Takže to můžu klidně napsat i tady, že jsem nakonec nikam nejel. Odlet byl v sobotu ráno a po dvou hodinách na ránveji se spuštěnými motory byl zrušený kvůli sněžení. Mnichovské letiště, kde jsem měl přestupovat, hlásilo podobné počasí, tak jsem se po poledni rozhodl neriskovat nocleh na mnichovském letišti a zrušit letenku. Normálně fotky upravuju, ale tuhle jsem nezesvětloval ani neostřil, aby bylo jasné, proč byl let zrušený. chjo…

Ve středu odpoledne degustace Dobré Vinice v Chambre Separé (Domaine R&W) s Petrem Nejedlíkem. Před dvěma roky jsem byl na degustaci Dobré Vinice tady a následně jsem měl dvě jejich vína v Komunitních Bedýnkách, takže co se změnilo? Napřed co zůstalo: spousta vín zůstala, i když v nových ročnících. Zůstal i stejný nekomromisní přístup ke sklepnímu zpracování. Vinař naznačil, že chce přestat s Blanc de Blancs, což se mi vůbec nelíbilo. Nejspíš proto, že BdB (směs Pinotu Blanc a Chardonnay) skvěle konkuruje mým oblíbeným burgundám tím, jak slučuje svěžest a oxidativní nazrálost. Striktně oxidativně postavená vína mě nebaví, sám bych taky nechtěl skákat furt jen na jedné noze.

Nově přibylo Veltlínské zelené 2011 VOC. Veltlín, školený na kvasnicích, nic pro milovníky rychle lahvovaných Veltlínů. Mně se Veltlín líbil a podobně i trio mladých vín ročníku 2011, včetně kyseliny, nápadně podobné ve všech vínech. Došlo i na povídání o vývoji vína v amforách vyrobených podle gruzínských vzorů… Je to teď velice chic záležitost, zkouší to kdekdo, tak jsem vyrazil na čtvrteční degustaci gruzínských vín, abych se o tom něco dověděl z první ruky.

Ve čtvrtek odpoledne byla v hotelu Crowne Plaza degustace gruzínských vín, pořádaných časopisem Víno Revue. Našel jsem tam pár báječných vín (Saperavi 2009 Premium od Khareba Wine nebo Satrapezo Saperavi 2010 a Konooli od Telavi), a užil jsem si to, ale hodnotit se neodvážím, protože Gruzie je pro mě příliš exotická.

Bohužel jsem nestihl dopolední seminář s Ivo Dvořákem, který mohl některé věci osvětlit, ale odpolední degustace kromě několika velmi příjemných setkání zanechala jen staré známé otázky: můžeme hodnoti víno bez zkušenosti se zemí, krajinou, kulturou a lidmi? Moje odpověď je NE, ale nejsem nestrannej – jsem prostě zvědavej a baví mě cestovat za vínem (a setkávat se s lidma).

Poslední stolek s gruzínskými koňaky Kindzmarauli Corporation zdaleka lákal vůní a musel potěšit každého. Bývaly časy, kdysi za socialismu, že mi náprstek tehdejšího gruziňáku ke snídani pomáhal, abych se cítil jako člověk. Od té doby se gruzínský koňak hodně zlepšil:o)

Už před měsícem jsem podlehl inspiraci a stvořil propagační tričko. První náklad jsem rozprodal a rozdal s rakouskými Komunbitními bedýnkami (zbylo jen několik exemplářů velikosti M. Dámy, které se v něm nechají vyfoti, ho můžou dostat zdarma :o) Poučil jsem se o statistickém rozložení velikostí triček čtenářů blogu (jen L a XL), a myslím, že všem, kdo večer u vína oblékají skleničkovské tričko, dlužím malé vysvětlení.

Geneze byla dlouhá, ale poměrně jednoduchá. Před mnoha lety jsem si domlouval návštěvu a degustaci v jednom italském vinařství. Anglicky, protože italsky jsem neuměl víc než počítat do tří, ale italská angličtina taky nepatří k nejlepším na světě. Sklenička je pro Italy těžko srozumitelné slovo, tak jsem to musel po telefonu hláskovat. Spellovat, jak říkají Britové.

Osvítila mě inspirace a jal jsem se to jméno hláskovat jaksi oenologicky :

S jako Sangiovese – to byla úlitba Toskánsku

K jako Kerner – paní na druhém konci drátu se zasmála, o Kerneru už slyšela

L jako Lambrusco

E jako Edelzwicker (zrovna jsem se vrátil z Alsaska, tak jsem si vzpomněl, ale mělo být hůř)

N jako Nebbiolo, až sem dobrý…

I jako … a tady jsem ztroskotal. Zaboha jsem si nemohl vzpomenout na žádnou odrůdu začínající od I. Isabellu jsem tehdy ještě neznal a Irsai mě nenapadl, ostatně paní v Itálii by Irsai nejspíš neznala.

S novým skleničkovským tričkem se vám to nestane, budete mít celou vinařskou abecedu stále při sobě. Na degustacích a návštěvách vinařství budete přednostně dostávat nejlepší nabídky a plné sklenice (tzv. lampy) určené znalcům a VIP návštěvníkům :o) Obrázek na tričko jsem nakreslil sám a teď jsem zvědavej, jestli se někdy na degustaci sejde hlouček čtenářů-tričkařů :o) Pokud budete někdo chtít další trička velikostí L a XL, napište mi. Až bude dost zájemců, nechám vyrobit další sérii. Nový jarní model pro návštěvníky otevřených sklepů už se chystá :o)

Udělejte něco pro sebe – kupte si skleničkovské tričko! Kus za 250, v páru s Komunitní Bedýnkou za 200.

S kamarádem dáváme dohromady posádku cestovatelů z Prahy do Týnce (u Břeclavi) na sobotní košt. Je to bez záruky, protože nás to napadlo až včera. Máme auto s řidičem – abstinentem, jedeme v sobotu 2. března na otočku a podělíme se o náklady. Jestli se chcete přidat, napište mi na e-mail vran@seznam.cz. Bedýnkáři s tričkem mají samosebou přednost :o)))

Už jsem potvrdil rezervace všem, kdo se přihlásili na společnou degustaci rakouské Komunitní bedýnky v úterý 5. března v 18:30 v žižkovské vinotéce Le Caveau (Husinecká 3). Vezmu s sebou i několik vzorků z Loiry, čím víc přihlášených, tím víc vín:o) Ještě máme několik volných míst, hlaste se tady!

A připomínám včerejší vyhlášení sancerských půl-bedýnek. Neváhejte, po prvním dnu mám rezervovanou polovinu vín, druhá polovina čeká.

Druhý den na Loiře jsme začali telefonováním a objížděním vinařů, s kterými jsme setkali první den. Daniel chtěl nakoupit vína z Domaine Villargeau, ale Marka Thibaulta jsme nezastihli ani telefonem, ani ve vinařství. Já jsem chtěl koupit vína od Reverdyho (povedlo se – podrobnosti zítra!) a na Sébastienu Treuilletovi jsme se shodli oba. Tak jsme do Domaine Henry Pellé v Morogue (apelace Menetou-Salon a východní kout údolí Loiry) přijeli o hodinu pozdě. Už jsme se ve Francii natolik aklimatizovali, že se nám půlhodina zpoždění zdála jako pouhý projev zdvořilosti a hodina tak akorát.

Přivítala nás Anne Pellé a prošla s námi asi dvanáct vín. Henry Pellé je už větší až velký vinař s vysokým standardem kvality, ale měl trochu smůlu. Asi by se mi jeho vína líbila víc, kdybychom předchozí odpoledne a večer neochutnávali u Reverdyů a Thibaultů. Sauvignony byly čisté, precizně vyrobená, ale Reverdy měl navíc velkou porci individuality a schopnosti probouzet nadšení. V poslední ročence Revue du Vins de France 2012 mají obě vinařství stejné hodnocení (jednu hvězdičku ze tří možných), ale jakoby oba podniky směřovaly opačným směrem, jako dvě polopřímky spojené jediným počátečním bodem. Sauvignony byly perfektní, ale chyběl jim prvek překvapení. Mnohem víc se mi líbily jejich Pinoty.

Val de Loire je nejdelší francouzská apelace, táhne se od burgundských hranic až k oceánu. Tak jsme přeskočili 200 kilometrů do Bourgueil do Domaine des Géleries. S Jean-Marie Rouzierem jsme přechutnali asi deset vín z jejich aktuální nabídky a potom asi čtyři z tanku, 2011 i 2012. Pro mě to bylo první seriózní seznámení s Cabernetem Franc, se kterým se jinak setkávám jen zřídka. Vína byla vesměs z ročníku 2010 (delší zrání v tanku se tady praktikuje úplně běžně, ročník 2011 ještě neměli nalahvovaný), měla pěknou kyselinu, byla výrazná a dobře pitelná.

Bernard Baudry sídlí v Chinonu, kousek od Bourgueil. Kromě jednoho bílého vína z odrůdy Chinon dělá jen Cabernet Franc a dělá ho tak skvěle, že na to asi nikdy nezapomenu. Při třetím víně jsem se rozesmál a blaženě jsem zopakoval Rumcajsovu pochvalu trés joli charmant (přestože mě Daniel Brož varoval, že si není jistý, jestli se to dá francouzsky říct i o víně :o). Každopádně jsem se úplně uvolnil a rozblažil, všechna vína byla výrazná s nádhernou a nápadnou vůní a za chvíli nám pan Baudry nabídl, že můžeme ochutnat ze sudů i ročníky 2011 a 2012. Komentovali jsme to s Danielem asi jen mezi sebou česky, ale nadšení bylo patrné. Pan Baudry odemkl mříž, oddělující soukromý sklep a po chvíli váhání vylovil zaprášenou lahev ročníku 2000.

To byla asi ta chvíle, kdy jsem Cabernetu Franc propadl úplně. Dvanáct let staré víno bylo naprosto ve formě, bez nejmenších známek únavy, jen ustupující (ale stále ještě přítomné) třísloviny a celková uhlazenost naznačovaly, že to není mladý ročník. Kyselina? Perfektní, ovoce taky. Dalších deset let? Věřím tomu. Ať žije Cabernet Franc!

Olivier Lemasson (Les Vins Contés) je charismatický chlapík, francouzský winepunk (ale mám dojem, že ve Francii je podobných mnohem víc). Dělá si osobitá a individualistická vína podle svého a bez ohledu na zavedené kánony. S předchozím panem Baudrym má jeden společný bod (oba používají ve sklepě a asi i ve vinici minimum zásahů do vlastního života vína), ale spoustu rozdílného. Myslím si, že hlavní rozdíl je, že Olivierovi víc záleží na individualitě vína. Baudry ponechává vínu spoustu prostoru pro vlastní vývoj, ale chce po něm, aby bylo elegantní a precizně odráželo svůj původ a odrůdu. Lemassonova vína mnohem víc odrážejí osobnost vinaře a sympatie k vinaři jsou podstatné a zásadní pro přijetí vína. Baudryho vína jsou v tomto ohledu mnohem konvenčnější, a myslím, že bych jim propadl, i kdybych starého pána a jeho syna vůbec neznal. Na fotce Olivier předvádí svůj sekt (na ceduli před domem má nejen Vins Naturel, ale i Champage :o))) s korunkovým uzávěrem. Šampaňské to určitě není, ale zábavné a sympatické to je. Kdyby měl nějaký dovozce naturálních vín zájem, poskytnu do konce února zdarma vzorek vína i ceník. Později už jen ceník :o)

Tak jsme spolu s Danielem Brožem projeli kus Loiry, navštívili devět vinařství a provedli degustace s vinaři nebo jejich rodinnými příslušníky. Byla to pestrá společnost, počínaje punkovým individualistou a konče nejmíň třemi podniky vysoko hodnocenými v ročence Revue du Vin de France. Mně se to líbilo, Sauvignony, Pinoty i Cabernet Franc předvedly několik úžasných příkladů vyjímečnosti a ušlechtilosti, a navštívení vinaři ukázali spoustu pohostinnosti a velkorysosti. Nenapíšu, že to bylo velké překvapení – kdybych to nečekal, tak bych tam nejezdil :o)

Nakonec ještě připomínám plánovanou degustaci rakouské bedýnky a případných doplňků (hlavně z Loiry) v žižkovské vinotéce Le Caveau (Husinecká 3) v úterý 5. března od 18:30. Vstupné bude asi 350 Kč, rezervace nutná! Hlaste se tady, ať můžu rezervace potvrdit!