Archiv autora: Sklenička

Život na venkově

Včerejší článek na Jižním svahu, kterým se JČ kál za svůj ekologický hřích konzumního života ve městě a zamýšlel se nad tím, že by bylo ekologicky odpovědnější odstěhovat se na vesnici, mě pobavil. Z Prahy jsem se vystěhoval už před šesti lety, ale eko- a bio- důvody nehrály žádnou roli. Prostě jsem už měl dost života ve městě.
Štvalo mě, že ať se podívám kterýmkoli směrem, je můj pohled omezen nějakou zdí, a můj výhled nebývá delší, než padesát metrů. Zatoužil jsem po luxusu vlastní zahrady a výhledu na vlastní zelenou trávu a keře, a dopřávám si to každé ráno. Chtěl jsem bydlet v domku, a kdybych si měl koupit na Hřebenkách takový domek, jako mám na vesnici kousek od Mělníka, dvacet kilometrů za Prahou, musel bych být dolarovým milionářem. Chtěl jsem, aby si moje děti mohly bezpečně hrát na zahradě, a to bylo v Praze nesplnitelné. Pro kořínky, vajíčka a maso dál jezdím do města… ale v některých věcech se život na vesnici od života ve městě liší.
Včera jsem zastrčil do kapsy lahev moravského Sylvánu a zašel na návštěvu k sousedovi jen kilometr vzdálenému. Pan soused je malovinař, ve sklepě má čtyři padesátilitrové demižony bílého a tři nebo čtyři červeného. Ochutnali jsme na zavínění směsku ze stolních odrůd, dvě verze ryzlinku rýnského, suchého a ještě tvrdého, a zajímavý Kerner s výraznější ovocnou chutí a malým zbytkovým cukrem. Pan soused se pohrabal v desítkách plastových přepravek na pivní láhve, ve kterých naležato skladuje svoje zásoby vína, a vybral asi šestici lahví pro naši malou sousedskou ochutnávku. Nebudu předbíhat, ale byl mezi nimi i jakostní Sylván 2000 a kabinetní RR 1999, a buď měl s jejich archivací mimořádné štěstí, nebo jsem se v minulosti mejlil, když jsem říkal, že archivovat taková vína nemá smysl. Ale nepředbíhejme.
Na začátek jsme si dali to nejobyčejnější, Muller Thrurgau 2008 zemské ze Školního statku Mělník. 12,5% alkoholu, pěkná barva a svěží chuť. Krásné lehké víno bez stopy mullerovské bahnitosti. U výrobce je k mání za 70 Kč, za takové peníze je to úplný poklad. (Při první lahvi se můj hostitel přiznal, že na zahradě pěstuje i oskeruši, ale plody zatím nedává. Tolik o bio- a eko-.) Následně padl můj přínos, Sylvánské zelené 2007 PS z Vinných sklepů Valtice, ověnčené zlatem z vídeňské výstavy AWC Wienna. O tomhle víně možná něco ještě napíšu, protože za to stojí (a na rozdíl od desetiletých archivů se ještě dá koupit). Bohužel jsem si nepsal poznámky, ale bylo hodně netypické, husté, snad s vyšším extraktem, velmi jemné a vyvážené víno. Nedivím se, že zaujalo ve Vídni. Následovalo ho Sylvánské zelené 2000 jakostní suché ze Školního statku Mělník. Mělo pěknou zlatavou barvu, prozrazující stáří, olejovito-terpentýnovou vůni se žvejkačkovými tóny a trávou. Chuť byla hodně jemná a oproti předchozímu mladému sylvánu až nevýrazná, na konci kořeněná, s jemným olejovitým závěrem. Měním názory na archivaci nudných a obyčejných jakostních vín! Předpokládám, že tenhle Sylván se v roce 2001 prodával za pár pětek, a včera mě nadchnul…
Ryzlink rýnský 1999 kabinet ze Školního statku Mělník, trať Neuberk. Zvlhlá etiketa odpadla z láhve sama. Zase vysoká zlatá barva, ve vůni terpentýn i pryskyřice, hostitelova dcera hlásila kalafunu! Retsinu jsem asi nikdy nepil, ale takhle by možná mohla vonět. Víno má ještě pořád výraznější kyselinu, byť působí docela jemně. Původní kyselá chuť se rozpouští do terpentýnu. Chuť je plošší, než předchozí Sylván, ale přesto zajímavá a ohlazená. Starým vínům odpustím nevýraznou chuť, protože pít tak staré víno je svátek. Končíme Ryzlinkem rýnským 2006 PS ze Školního statku Mělník. Má pěknou lipovou vůni, tentokrát žádné ropné vůně. V chuti tipujeme maličký zbytek cukru, který příjemně otupuje výraznou kyselinu. V závěru chuti bylinky a koření. A úplně na závěr hostitelovo vlastní Svatovavřinecké 2006 s tradiční vysokou barvou a třešńovou vůní.
Řeč se rozlila do šířky a moje poznámky vyschly. Přišel jsem sice o úterní zápasy Ligy Mistrů, ale tahle liga desetiletých jakostek je překonala. Lokální produkce a lokální spotřeba má hodně do sebe. Asi se stanu mělnickým patriotem! Kocovina není trest, ale následek – kdo to řekl? (Jestli to víte, máte bod!) Odpoledne jsem zajel do Prahy pro karton valtického Sylvánu a do Mělníka pro karton jednoduchých levných mullerek. Pan Kušina je prodává každou středu a pátek.
Nezařazené

Pondělní pozdní sběr

Už jste letos grilovali?
Vzpomínám na hrdiny Foglarových románů, kteří přicházeli na jarní skautskou výpravu jako první v krátkých kalhotách. Kraťasy jsem ještě neměl, ale v pátek jsme s dětma zajeli do liběchovského rybářství pro pstruhy, vytáhli zahradní gril a pstruhy hned ugrilovali, děti nedaly jinak. Sice jsme je šli sníst do domu, protože na sezení na zahradě ještě nebylo počasí, ale nemilosrdně sžíravý komentář paní Skleničkové mě potěšil. Jaro je tady!
Ještě víc mě potěšil Tom Wark textem o biodynamice tady. K tématu jsem se několikrát vyjadřoval, takže se nebudu opakovat. Ale vidím to podobně, jen to někdy nevyjadřuju tak elegantně.
Kdo posoudí české wine-blogy?
Who will judge the blogs written in Czech? ptá se řečnicky Alder Yarrow ve své děkovací řeči čtenářům za dvojnásobné vítězství v letošních wine-bloggerských Oskarech (Wine Blog Awards). Smyslem jeho otázky je rozšíření soutěže na neamerické blogy, pokud možno psané anglicky.
Uvědomili jste si, že Čechy jsou wine-bloggerská velmoc? Možná nás překonají Američani s 250 miliony obyvatel a stovkami wine-blogů, ale v Čechách s deseti miliony obyvatel už můžete překlikávat ze Skleničky na Jižní Svah, Vinograf, Vinného pavouka, peejeeje, vinny.blog (a zpátky na Skleničku, nezapomeňte :). Na koho jsem zapomněl? Cíl pro příští pětiletku zůstává stejný jako za Gottwalda: dohnat a předehnat!
Tajemství zaprášených lahví aneb další PR na Skleničkově blogu.
Dostali jste někdy láhev vyjímečného vína a stále nepřichází vhodná příležitost k jejímu otevření? Setkání vyjímečných lahví pořádá 4. dubna 2009 v Čejkovicích yaxi. Vypadá to na pěknou šílenost, ale první přihlášená vína ukazují, že to účastníci vzali vážně. Copak stará vína, ale na ty příběhy spojené se získáním doličných lahví, na ty jsem zvědavý! yaxi k tomu bude podávat vybraná jídla a já se neoficiálně připojuju s podporou, protože mi to připadá jako dobrý nápad a tip na krásný večer. Koná se v Čejkovicích v yaxiho restauraci Zlatý kopeček.
Jen tak

Výstava vín v Tvrdonicích, 28. února 2009

Zase jsem letos nasadil k trháku v neoficiální soutěži o to, kdo ochutná za rok nejvíc vzorků vína. Už před měsícem jsem v Ratíškovicích při hodnocení burgund ochutnal přes padesátku, tento víkend byl též požehnaný. Naštěstí mě moji moravští přátelé přeškolují ze špatných zvyků, jako je ochutnávání příliš velkých degustační objemů. „My naléváme mnohem míň,“ říkají mi. Mám stále pocit, že víno líp ocením, když ho mám v puse pořádně, ale při posuzování padesátky vzorků si už dávám pozor a upíjím jako vrabec. Díky tomu jsem v sobotu v Tvrdonicích asi překonal svůj rekord v počtu ochutnaných vín, ale vrátil jsem se na pension pevným krokem a s minimálními následky.
Jinak bylo na tvrdonickém koštu všechno jako před rokem, počínaje dvěma pořadateli u vchodu a konče výzdobou sálu. (Počasí bylo oproti loňsku zpožděné a za pultem nalévaly jiné slečny.) Nebudu se opakovat, pokud jde o moji adoraci malých vesnických koštů, pokud vás to zajímá, koukněte na rok staré laudatio tady. Letos bylo v Tvrdonicích 527 vzorků, z toho 320 bílých a 187 červených, 20 rosé. Šampionem bílých vín bylo Chardonnay PS 2006 Vinařství Josef Uher z Lanžhota (vyšší barva, pěkná medově květinová vůně migrující k rulandě bílé, plná medová chuť s ostřejším kořeněným závěrem), v červených vyhrál Cabernet Moravia 2008 Martina Kvasnovského z Moravské Nové Vsi. Nejlépe hodnoceným tvrdonickým vínem bylo Rulandské šedé PS 2008 z Vinařství Kosík.
Vloni jsem se tady zamiloval do RR 2007 PS od Ing. Richarda Tichého z Hrušek, před týdnem jsme to samé víno měli doma na Okusu Ryzlinků a propadlo. Tak jsem byl zvědavý, a ejhle, bylo znovu v soutěži. Letos dostalo jen 82 bodů, ale na dvou skleničkách jsem si ověřil, že to je jiné víno, než které jsme měli před týdnem doma. Mělo krásnou harmonii kyselin a zbytkového cukru, na rozdíl od tvrdého vína z domácího koštu ryzlinků. Nějakým nedopatřením se k nám domů zatoulala vadná láhev.
U ryzlinků jsem si připsal KOUPIT u pozdního sběru tvrdonického Jana Bartoše, měl nevýraznou kyselinu (stejně jako předchozí ročník), ale měl i typickou jemnost. K jídlu výborné, pokusím se koupit. Líbilo se mi i oříškové Chardonnay hrušeckého Vinařství Beneš. Pokud máte rádi kopřivové Sauvignony, určitě by vás nadchl ten tvrdonický od Antonína Blažka (i když dostal jen 80 bodů). Z voňavek se mi líbil MM 2008 kabinet od Vladimíra Hese z Týnce a Tramín Františka Doležala z Židlochovic. Z ostatních ještě Aurelius 2006 VzB Richarda Tichého z Hrušek.
Jak jsem v nedávném textu vychválil vzrůstající úroveň moravských vín, tak jsem tentokrát narážel na dost přesířených vín… Zase jsem ochutnával společně s jedním z místních vinařů. Díky tomu jsem se zase trochu vzdělal v síře a těkavkách, dozvěděl se, že nejlepší odrůdy jsou stejně Charvát a Bago, ale taky vyslechl spoustu kritických poznámek k hodnocení poroty a k odborným schopnostem jejích členů. Na jednu stranu jsem musel souhlasit, že není vhodné, aby vinař, který daroval víno na výstavu, byl zároveň členem (dvoučlenné) komise, která toto víno hodnotí, na druhou stranu mi nahnal strach nadáváním na to, že některé odrůdy hodnotí lidé, kteří je neznají a nechápou.
Slíbil jsem totiž, že půjdu na druhý den ráno hodnotit na jiný malý košt o pár vesnic severněji, ale když jsem jsem si představil, že bych se mohl dostat do komise hodnotící Frankovku a Dornfelder, podlehl jsem panice a účast zrušil. (A budu toho ještě dlouho litovat, zvlášť když jsem se dodatečně dozvěděl, že bych se zřejmě dostal k bílým burgundám…) Ani dvě bílé směsky napajedelského wine-bloggera mi nespravily náladu.
Ještě vyzvednu Cabernet Moravia 2008 z Vinařství Kosík, ve vůni i v chuti typické a podle mého odhadu porotou podceněné (81 bodů). Všechny tři CS byly dobré. A tvrdonická Nitra 2007 Jana Stibůrka.
Vždycky mě překvapí, když se dozvím, že někdo, kdo má rád moravská vína, ještě nebyl na vesnickém koštu… sezóna koštů už začala a potrvá do půli května. Seznam moravských Výstav vína je všelikde, třeba tady, taky tady a tady… Doufám, že se tam někdy potkáme. Takový luxus výběru barev, vůní a chutí totiž nikde jinde nenajdete.
Reporty

Kozinův pozdní sběr – Co ten by za to dal!

Trenér Brückner skončil u rakouské reprezentace. Češi začali šetřit na jídle, potvrzuje průzkum. Vymizí z českých koupališť tlouštíci? Pan Sklenička pochybuje, nejvíc v životě přibral v osmdesátých na vojně, v království špatného jídla. Zaháněl stres a dojídal se chlebem, deset kilo za rok.

Kde jsou bačkůrky strachu, tam přijdou holínky záhuby

V neděli zemřel ve věku 92 let nejstarší žijící pilot legendární 311. československé bombardovací perutě (RAF) plukovník Petr Uruba. Po sestřelení byl více než čtyři roky v německých zajateckých táborech. V roce 1944 byl odsouzen k trestu smrti, byl však před jeho vykonáním osvobozen. (Vynechávám údaje o jeho životě v poválečné ČSR, ČSFR a ČR, to je čtení smutné jako pohádky Boženy Němcové.) Obávám se, že jsem o Petru Urubovi četl poprvé ve zprávě o jeho smrti.
Někdy si říkám, bojoval by dnes někdo za dnešní ČR tak jako generace našich dědů za ČSR po roce 39? Mám námět na televizní pořad: nějaký novinář by tuhle otázku mohl položit Jiřímu Čunkovi, Zdeňku Škromachovi, Stanislavu Grossovi, Janu Kavanovi, Vlastimilu Tlustému, Olze Zubové a pár dalším celebritám.
Před časem mě dojalo, když v posluchaské soutěži na Radiožurnálu padla otázka: „Dokážete vyjmenovat české parašutisty, kteří se zúčastnili atentátu na Heydricha?“ Posluchač vůbec nezaváhal:“Gabčík, Kubiš, Valčík.“ Úplně jsem zíral. Jel jsem v tu chvíli autem kousek od Bulovky a překvapením jsem málem naboural do Mercedesu přede mnou. Vzpomněli byste si vy? Já bych to netrefil, dal bych Gabčík-Kubiš-Opálka podle Vyčítalovy písničky. 27. května to bude 67 roků. Co třeba zapálit svíčku a představit si, jaký to tehdy bylo? Koukněte na ty kluky, na co asi mysleli?

Dvouhlavá želva se krmí oběma hlavami naráz

V mlhavých počátcích historie byla monstra a zrůdy (dvouhlavá telata, tříhlaví vlci, draci a příšery) považována za znamení špatné vlády a mívala za následek pády trůnů, masivní společenské pohyby, revoluce a jiná třeštění. Dnes se jim dostává okrajové zmínky v Blesku a zívání čtenářů. Vyburcovala by davy čtyřicetihlavá želva? Nebo čtyřicetihlavý Čech s degustátorskými zkouškami? Mívám při hodnocení vína problém s pamětí, čtyřicet hlav synchronně ochutnávajících víno by tyhle problémy vyřešilo. No představte si to, mít čtyřicet hlav (a jeden žaludek), degustátorské zkoušky a čtyřicet skleniček se vzorky vína. Ta rozkoš, očuchávat čtyřicet vzorků najednou, a potom je synchronně polykat! Absolutní harakiri! Totální seppuku!
Jen nevím, co by tomu řekl Kozina. Co ten by za to dal, kdyby to mohl číst s Vámi….
Jen tak

Historky z podsvětí

Myslím, že jsem tu historku slyšel od Matesoly: pár si v restauraci objedná víno, číšník víno naservíruje a mladý pán (trochu agresivně) víno odmítá, že je vadné. „Korek,“ tvrdí sebejistě. Vrchní reklamaci odmítá : „Obávám se, pane, že tuhle reklamaci nemůžu uznat.“ – „Nemůžete uznat? Jasnej korkáč?“ diví se host. „Je mi líto, pane,“ praví číšník. „To nemůže být korek…“ a s úsměvem položí před hosta plastový špunt, který právě vytáhl z reklamované lahve. Šach mat … číšník vyhrál.
Vzpoměl jsem si na tu historku včera nad nejmenovaným Rulandským modrým 2005, zemským vínem z pálavského Pavlova. A zavrtalo mi to hlavou, kdo měl v té historce z podsvětí vlastně pravdu? Jak už jsem napsal, souboj vyhrál číšník. Ale nemohl mít přesto pravdu host?
Moje včerejší víno mělo taky plastový uzávěr, v nečisté vůni (kromě ovoce) zatuchlý bramborový sklep a v chuti znovu bramborové šlupky a takovou tu zatuchlinu bramborového sklepa s naklíčenými bramborami… většinou korek poznám podle vůně, ale tady se vůně lišila od typické korkové vady, zatímco v chuti to bylo skoro přesné. Minulý týden o tom psal p.j. tady a včerejší Rulandské modré úplně ilustrovalo jeho zjištění, že za oběma chutěmi (brambory a korková vada) je stejná chemická sloučenina – geosmin. Moje víno mělo barvu i kyseliny typické pro laciné domácí Rulandské modré, ale bramborové smrádky a chutě se v něm prosazovaly natolik, že jsem si říkal, to už je na hraně korkové vady. Že se korková vada a geosmin snadno zaměňují, na to upozorňoval už Stevenson tady (v překladu p.j.), ale dokud jsem se toho nenapil, nevěnoval jsem tomu pozornost. To je však známá věc, že názor bez zkušenosti nemá žádnou cenu… (Stevensonův seznam doporučuju přečíst a průběžně doplňovat vlastním pozorováním. Zrovna tento víkend mě moravský vinař pobavil tím, že mi ukázal v červeném víně klasický smrádek kyselého zelí a vysvětlil, že to je projev nezvládnutého malolaktického kvašení.)
Dostat víno na stůl v restauraci uprostřed rozjařené (a nesoustředěné) společnosti, jistě by někdo namítal: korková vada. Tím samozřejmě nechci říct, že bramborová chuť v červeném víně je automaticky důvodem k úspěšné reklamaci. K té potřebujete i jistou obratnost v přesvědčování číšníka nebo someliéra. Navíc to, co někdo pokládá za vadu, může někdo jiný považovat za pouhou zajímavost, a posouzení závisí i na tom, v jakém rozsahu se ten jev vyskytuje. Poctivě jsem si tu bramborovou zatuchlinu několikrát ochutnal, víno vylil a otevřel laciný Pinot dovezený z Burgundska.

Ale možná ten host z úvodní historky byl vlastně v právu ?

Komentáře a plky

Pozdní sběr sudový

Musím to zaklepat! Zase jedu na Slovácko a těším se na vína. Už jsem se smířil s tím, že sám dokonalosti ani věčnosti nedosáhnu, tak budu aspoň ochutnávat mladičká loňská vína a bavit se pokusy odhadnout jejich schopnost vyzrávat do krásy a konkurovat věčnosti. Držte mi palce, abych nepodlehl strachu, že mě některé z nich přežije a nepokusil se je zase vypít všechny!
Ne, že by se kvalita vína ve vinařsky bohatších zemích nezvyšovala, ale moravské vinařství za posledních dvacet let udělalo skok dopředu. Už na sklonku rudé éry vyjížděli moravští folkloristi každé léto na folklórní festivaly po celém světě, dnes slýchám každou chvíli moravské vinaře rozprávět o výletech do Wachau nebo do Burgundska. Nejen že se vinaři vybavili novými mašinkami na zpracování hroznů. Pamatuju se, jak v osmdesátých letech bývala na vesnických koštech polovička vzorků přesířených, a jak pomalu se tahle vada vytrácela. Dnes je síra spíš vyjímkou a všeobecně šla technická kvalita vína nahoru. Učil jsem se to s nimi, nadšeně jsem jezdil na vesnické košty vína, a pokud byl nějaký místní vinař ochotný koštovat ta vína se mnou a povídat mi, co z nich pozná, byl jsem nadšený. Seděl jsem potichu, neskákal mu do řeči a mluvil jsem, jen když se mě zeptal – jak se ti to líbí, co ty na to říkáš? (jestli vám to připadá málo rebelské a nedostatečně osobité, tak vězte, že tradice se vrací do módy: jak napsala začátkem února legendární rebelka, „I was going to taste and observe and not speak unless I was addressed.“) Možná to není způsob, jak může láska a pravda zvítězit nad tabulkami a čísly, ale je to způsob, jak se něco podstatného o víně dozvědět.
Před pár měsíci mě Marek Vybíral z vinařství Krásná Hora volal cestou z Hodonína, ať mu vyjednám koupi několika barikových sudů v jednom burgundském bednářství v Saint-Romain. Podařilo se mi najít web podniku, zeptat se jejich obchodního oddělení, zavolat na mobil jejich obchodnímu zástupci pro východní Evropu a domluvit se s ním, že je to Čech, žijící ve Francii. Když Marek dojel do sklepa, volal jsem mu. „Mám telefon na jejich obchoďáka a zavolej si mu sám. Mluví česky.“ Dnes jsou ty sudy ve sklepě a zraje v nich několik partií Rulandského modrého a Cabernetu Moravia. Minulý týden jsem na webu našel (neověřenou) zmínku, že ze stejného truhlářství bere sudy i Domaine de la Romanée Conti. Tak na to víno se jedu podívat a jsem zvědavý. Nečekám, že samotný sud uvaří něco jako Romanée Saint-Vivant, ale zajímá mě, jak bude chutnat víno, kvůli kterému si někdo nechá přivézt pár sudů od takového výrobce.
Náhodou vím, že to není vyjímka, od stejného bednářství kupuje sudy několik dalších moravských vinařů. Předpokládám, že ekonomická kalkulace moravských vinařů bude jiná, než ta, kterou má DRC. Tím víc mě vzrušuje, když si někdo, kdo nakonec bude víno prodávat za cenu kolem 200 Kč, koupí takovéhle sudy. Ekonomicky to asi není opodstatněné. Jak se tomu říká? Fandovství? Furiantství?

Co trápí bloggery ?

Alice Feiring byla zase ve Francii, předhánějí se vydavatelé v nabídkách záloh na novou knihu? Zdá se, že si Alice našla po Steinerovi nového oblíbence, Masanobu Fukuoku. Klíčová otázka: Steiner byl abstinent, takže jak na tom byl s alkoholem Fukuoka? Pokud měl k alkoholu lepší vztah, zřejmě je s biodynamikou ámen. Revoluci ve stéblu najdete tady.
Na dráty, které dnes znamenají svět, vylezl zbrusu nový blogopsavec. Podezřívám ho, že nám, co už o víně chvíli píšeme, tím chce něco naznačit… Minulý pátek jsme se potkali ve Skleničkové Lhotě na okusu ryzlinků a divil jsem se, proč se drží tak zpátky a moc se neprojevuje. Možná ho to popostrčilo k přiznání barvy. Z prvních příspěvků ještě nebudu věštit, jestli přežije první rok, ale drobná připomínka na konci druhého textu vypadá zábavně, koukněte sem. Vystartoval tento týden a popřál jsem mu do začátku hodně nápadů a dlouhou výdrž. Bude nás víc, nemusíme se bát Vlkanic!

Taky mě provokuje „provizorní blog o víně.“ Třeba tím, jak se tváří, že to vlastně ani není blog a že to autor ani nemyslí vážně. S p.j. se znám a často spolu nesouhlasíme (shodneme se tak leda ve vztahu k vínu, obdivu k Burgundsku, lásce k ryzlinkům a ještě v pár dalších věcech), ale musím respektovat, že má svoje poznámky podložené až vyfutrované a že svým přístupem vyvolává zajímavé diskuse.

Americké blogy nestíhám, říkal jsem si, že teď kolem winebloggerských Oskarů – Wine Blog Awards je to jen self-promotion a nuda (ehm), ale když jsem přeskočil na Fermentation za WBA, našel jsem roztomilý seznam 46 dárků, které chce Tom Wark dostat ke svým šestačtyřicátinám. Kdo by nechtěl Stroj času, vinný sklep s gaučem, zdvojnásobit počet čtenářů blogu nebo štěně které umí míchat koktejly? Všechno nejlepší a dalších šestačtyřicet roků, Tome!

Historky z podsvětí

Myslím, že jsem tuhle historku slyšel od Matesoly: pár si v restauraci objedná víno, číšník víno naservíruje a mladý pán (trochu agresivně) víno odmítá, že je vadné. „Korek,“ tvrdí sebejistě. Vrchní odmítá : „Obávám se, pane, že tuhle reklamaci nemůžu uznat.“ – „Nemůžete uznat? Jasnej korkáč?“ diví se host. „Je mi líto, pane,“ praví číšník a s úsměvem položí před hosta plastový špunt, který právě vytáhl z reklamované lahve. „To nemůže být korek…“ Hra, sada, zápas… číšník vyhrál.

Vzpoměl jsem si na tu historku včera nad nejmenovaným Rulandským modrým 2005, zemským vínem z pálavského Pavlova. A zavrtalo mi to hlavou, kdo měl v té historce z podsvětí vlastně pravdu? Jak už jsem napsal, souboj vyhrál číšník. Ale nemohl mít přesto pravdu host?

Už teď je to moc dlouhé – sledujte v pondělí Historky z podsvětí! (Můžete si tipnout, kdo měl pravdu – host nebo číšník? Ale jestli budete tipovat, musíte to zdůvodnit!)
Jen tak

Devět ryzlinků a desátý Vavřinec

Bylo nás šest. Vinograf páteční setkání pokřtil honosně: Grand Riesling Trophy. Otevřeli jsme deset ryzlinků, jeden mimo soutěž. Navíc jsme si krátili čekání na účastníky alsaským sektem z ryzlinku, od Wolfbergera. Zbylých devět bylo v ročnících 1997 až 2007, dvakrát Morava, třikrát Alsasko, dvakrát Mosela, bohužel žádné Čechy.
Pavel Jelen způsobil apeiron, počáteční chaos tím, jak dokonale lahve zabalil do černých plastových pytlíků, takže jsme bodovali skutečně naslepo a anonymně. Dokonce jsme v tom zmatku zapoměli na to, že jsme předem dali stranou jednu sladkou Moselu a vyčlenili ji jako poslední vzorek, takže jsme ji tipovali několikrát během koštu. Bodování nám působilo občas zábavu, občas naštvání až ponížení (Dávám devadesát sedm bodů, ale nesouhlasím s tím! – zaznělo taky). Nakonec jsme se shodli, že bodování je nepříjemná zvrácenost, která nás odvádí od toho, abychom si víno vychutnali. Přesto si myslím, že nám to umožnilo věnovat se vínu poctivě a bez vyrušování ostatními vlivy. Postupné odhalování totožnosti jednotllivých lahví bylo zábavné, hlavně pro zklamání některých účastníků, kteří si až do vybalení lahve byli celkem jisti… sám jsem párkrát trefil oblast původu, ale přesně jsem neurčil žádné víno. (Ale podobně jako ostatní jsem neměl přehled o všech vínech).
Naštěstí se nikdo nepohoršoval nad třicetibodovým rozdílem u jednoho vzorku, sám za sebe můžu jen dodat, že jsem se kromě jednoho vzorku příliš nevzdálil od výsledného průměru. Průměr šesti bodování totiž zmírní úlety jednotlivých hodnotitelů a i přes hrozivě vypadající rozdíly v hodnocení jednotlivých porotců je výsledný průměr nakonec docela spravedlivý. Dokonce i pořadí prvních dvou vín (a posledních dvou) mám stejně jako šestičlenná porota, takže se můžu ztotožnit i s kolektivním hodnocením.
Nebudu se příliš rozepisovat o jednotlivých vínech, nejzajímavější byly pro mě zážitky spojené s hodnocením naslepo a s rozdílným vnímáním o chvíli později při posuzování známého vína. Překvapilo mě jen, že jsem nepoznal svůj alsaský ryzlink, Altenberg de Bergheim 1997 Grand Cru z Cave de Ribeauvillé, ale nakonec jsem rád, že jsem se rozhodl ho dát vplen. Už dlouho jsem ho chtěl vypít, ale nechtěl jsem ho pít sám, a tenhle večer jsem vzal jako vhodnou záminku. Dobře jsem udělal, schovávat ho déle by asi nemělo smysl. (V bodování skončil druhý s nejtěsnějším odstupem za alsaským Ryzlinkem Grand Cru Osterbergem 2004 od Louise Sippa.) Samotného mě překvapilo, jak vysoko jsem bodoval jakostku 2005 od Znovínu. Poslední skončil můj oblíbený ryzlink Ing. Richarda Tichého z Hrušek, ale když jsem si porovnával svoje dojmy z bodování se starými degustačními poznámkami, došel jsem k tomu, že to byla dvě různá vína. Že by se nám na stůl dostal jiný ročník? A překvapivě dobře dopadla dvě vína ze supermarketu Albert, Riesling 2007 z Cave de Beblenheim a moselské Divinum Riesling Spatlese 2007, výrobce Moselland.
Hned jak jsme vytáhli lahve z tmavých pytlů, poznal jsem, že jsem některá vína podhodnotil a že jsou lepší, než kolik jsem je bodoval. Byla to magie etikety nebo se vína po hodině v lahvi otevřela? To už nezjistím, ale druhé kolo přechutnávání všech vín s odtajněnou etiketou a s porovnáním s bodovací tabulkou bylo strašně zajímavé! Jak rozdílně posuzuju víno naslepo a víno se známou etiketou! Schválně si to vyzkoušejte! Výsledné pořadí vín ani nezveřejním, jako soutěž jsem to moc nebral. Ale jako cvičení a sebepoznávání to bylo zároveň poučné i zábavné!
Mimochodem, když v sobotu večer upíjím z nedopitých lahví, oceňuju i rakouský Rheinriesling Premium 2007 od Rolanda Minkowitsche. Nechci se obviňovat, že jsem mu o den dřív nedal víc bodů, spíš myslím na to, že jsme všechna vína otevřeli naráz a ochutnávali je postupně, v náhodném pořadí. Některým z nich prospělo rychlé vypití brzy po otevření, jiným vínům by pomohlo nechat je několik hodin vydýchat. Ale to je obecně princip podobných hodnocení – vína sice mají rovné podmínky, ale stejné podmínky některým pomohou, jiným ublíží. Hodnocení vína naslepo pomocí stobodové tabulky a soukromé posezení nad známým vínem jsou dvě zcela jiné věci, je to prostě jiná opera.
Když jsme se tak rozmlsali a všechno znovu přechutnali, zatoužil Vinograf po něčem červeném. Napřed jsem odmítal, ale pak jsem si vzpoměl, že jsem dostal na ochutnání darem barikované Svatovavřinecké ze Školního statku v Mělníku. To je můj tip na letošní rok – ještě se neprodává, ale bude výborné. Je příjemně ovocné i tělnaté, barik mu pomohl. Budu ho vyhlížet, doporučuju!
P.S. Poděkování všem účastníkům: nejen za přinesená vína, ale hlavně za společné ochutnávání, porovnávání dojmů, konfrontaci chutí, vůní a dojmů. Ve všech ohledech byla Riesling Trophy inspirativnější, zábavnější a poučnější než kdybych vína ochutnával sám nebo ve dvou, jak jsem zvyklý.
Reporty

Rozmarný pozdní sběr, etický i neetický

Tak nám zakázali víno, paní Mullerová! V úháčku! Koukám na tu zprávu jako vejr a vybavuje se mi vzpomínka na báječný vinný šenk v ulici od hradišťského náměstí směrem k autobusáku. Dovlekl mě tam kdysi kamarád Alois, místní malovinař, a moc se mi tam líbilo. Jak říkal Filip Márlou o slečnách – je výborná na první hodinu po konci pracovní doby! Je to od autobusáku padesát metrů nebo sto? Jestli padesát, budou asi muset šenk zavřít, jestli to ještě neudělali. Perlička: „Město si od vyhlášky slibuje, že dostane lidi popíjející alkohol z centra a zvýší tak jeho turistickou atraktivitu.“
Jamie Goode v úterý tady dumal nad tím, jestli není příliš měkký a nepodléhá touze revanšovat se výrobcům za lahve, které mu zasílají k recenzi zadarmiko. (Psala o tom i Alice Feiring, že když se vrátí z Evropy do NY, čekají ji za dveřmi krabice vzorků od výrobců dychtivých její pochvaly. Alice ovšem pochvalami šetří.) My v Čechách jsme už mnohem dál a víno si kupujeme sami. Tedy, abych nemluvil za své kolegy vínopsavce – pan Sklenička si eticky vzorně kupuje víno za svoje a na degustace chodí taky za vstupné. (Teď si vzpomínám na dvě vyjímky, ale myslím, že to víno tehdy jsem dostal, protože jsme se skamarádili, a na Slovácku k bontonu patří dávat dary. Jo a taky musím přiznat karton Pinotu Noir 2005, který jsem dostal jako naturální platbu za vytvoření reklamního sloganu nového vinařství.)
Čeští wine-bloggeři jdou světu vzorem a renomovaní kolegové z Londýna a USA by nám mohli závidět nezkorumpovatelnost a morální kredit! Navíc ještě ve volném čase rozverně kličkujeme před žalobami nebo se hašteříme s výrobci, kterým se nelíbí, že samozvaně mlaskáme… Ale konečně chápu, kde J. Goode bere ta levná vína, která každý den doporučuje, a jeho povzdech Perhaps I should be buying my own wines a bit more often? mi zní rozkošně. Ani se neptám manželky, jestli by s tím výrokem souhlasila :o)))) … jen do toho, Jamie! (Ale vážně, nechali byste se připravit o radost spojenou s výběrem a nákupem vína?)
Kdyby se vám zdálo, že podobné etické problémy nám jsou vzdálené jako pstruhovi traktor, jukněte semhle na diskusi, na kterou upozornil Cuketka. Úplně stačilo napsat, they knew I was coming for a review. Připomíná mi to výrok, kterým v sedmdesátých letech zhodnotil jeden známý své spoluautorství písně soutěžící o Bratislavskou lyru: Vydělal jsem sedm stovek a mám ostudu za tři sta tisíc!
Vinograf nakousl myšlenku, se kterou si už nějaký čas pohrávám – prodej vína z Moravy s minimálním servisem a širokou nabídkou menších výrobců. Ve Francii jsem viděl několik podobných sklípků bez polic, bez pultů a téměř bez jakéhokoli vybavení, jen s kartony vína složenými podél stěn, uprostřed sud jako nálevní stolek, na něm otevřené čtyři lahve a pár skleniček. Vína se většinou prodávají za cenu výrobců, kteří majiteli poskytují nějakou marži. Líbilo by se vám to, nebo chcete kupovat víno v kulturnějším prostředí? (Nahoře prodejna Luciena Albrechta v alsaském Bitschwilleru, na spodní fotce p. Sklenička s kamarádem v Caveau v burgundském Mercurey.)
Nikdo není doma prorokem, ale někteří už mají úspěch za mořem. Nemám teď na mysli udělování Oscarů! Asi začnu psát anglickou verzi Skleničkova blogu… jak jen se anglicky řekne samozvaný mlaskal? Self-appointed slurper?
Nezařazené

Košt vinařství Marcel Deiss

Kdybych měl víc pokory, dal bych si pauzu. Ne do čtvrtka, ale na dva – tři týdny. Místo abych ťukal dnešní zprávu, měl bych jet do Alsaska, skouknout Bergheim, navštívit Altenberg, sníst quich a vepřové koleno… A nejspíš bych se zase ujistil, že mám na alsaských vínech rád svěžest a ovocnost, světskost a tělesnost… příjemné prvoplánové rozkoše.
Nic z toho se neobjevilo na včerejší ochutnávce vinařství Marcel Deiss v pražské restauraci U Malířů. Deissova vína byla naopak elegantní a vyzrálá, ovocné vůně a chutě v nich rozhodně nepřevládaly. To nebylo Alsasko, jak ho znám, přesto jsem se do zimního večera vyklopýtal spokojený a šťastný, úplně ohromený krásou vín, byť jinou, než jsem čekal.

Košt pořádala Domaine R&W pro soukromou sešlost. O vinařství byl profilový článek v říjnovém, prvním čísle českého Decanteru. Podle průvodních poznámek Víta Hepnara pochází vinařství z půlky 18. století, v současnosti ho vede Jean-Michel Deiss a hospodaří na 27 hektarech. Na nich sklízí odděleně hrozny (a taky je separátně vinifikuje) z 220 parcel. Při několika návštěvách Alsaska jsem získal dojem, že místní vinaři sázejí na reduktivní postupy, vína se ve sklepě zpracovávají při snížené teplotě, což dodává výsledku ovocný charakter. U Deissů zřejmě postupují jinak, pan Hepnar mluvil o minimálních zásazích ve sklepě a zrání ve velkých šestisetlitrových starých sudech, kde víno samovolně okysličuje, a přes původní nedůvěru jsem mu po prvních vzorcích uvěřil – vína rozhodně nebyla prvoplánově ovocná.

1. Riesling 2007 (593 Kč) byl aromatický, s plnou chutí (signalizovanou už ve vůni). Vína se podávala při vyšší teplotě, než je v Alsasku zvykem, takže třeba v tomto víně vyšší teplota vytáhla kořenitý závěr chuti.

2. Pinot Blanc 2005 Bergheim (430 Kč) měl vysokou, sytou barvu. Hned úvodem koštu jsem si udělal poznámku o mizerném světle a že nebudu popisovat barvu, ale barva většiny vín byla nápadně vysoká. Ve vůni chlebovina, málo ovoce, náznak zralosti. V chuti málo kyselin, ale chutná jako suché. Je znát lahvová zralost, nedá se to nazvat stařinkou, protože to je elegantní a příjemné. Koncentrované víno.

3. Pinot Gris 2005 Beblenheim (653 Kč). Zase silná barva, vůně naznačuje, že půjde o suché víno. Ale chuť je na hranici nebo spíš za ní, je sladká, má až likérovou hustotu. Zase elegance a jemnost, v chuti med, olejovitost a v závěru kořenitost. Tuze pěkné.

4. Gewurtztraminer 2004 Bergheim (788 Kč). Voní nakysle, jako ilustrace k Hepnarovu komentáři, že tramín většinou nedává moc kyselin, nakyslá a těžká vůně. Na špičce jazyka mírně perlí jako mladé, v chuti má pěkný zbytkový cukr a zase minerální závěr. V porovnání s předchozím působí lehce.

5. Rotenberg 2002 (1264 Kč) je zřejmě už Deissova specialita, neodrůdové víno ze smíšené výsadby. Deiss svévolně vysazoval na vinici několikero odrůd, které sklízel a nechal kvasit společně – věc v Alsasku nevídaná a dodnes nezvyklá. Toto a následující víno zřejmě pocházejí z takové výsadby, můj dojem byl, že převládá Pinot Gris, nejspíš doplněný tramínem a ryzlinkem. Chutná mladě, přestože je to už stará 2002.

6. Schoffweg 2003 (1220 Kč). Starý likér ve vůni, krásně vyzrálá chuť.

7. Riesling 2002 Grand Cru Altenberg de Bergheim (1310 Kč). Elegance a zralost ve vůni, v nástupu chuti mládistvá svěžest a s průběhem nastupuje vyzrálost. Staré hrušky, med a vosk. Není to ještě úplně hladké, zbytkový cukr je až krystalový, trochu vyčnívá. Stojí 1310 Kč, zajímalo by mě, jak by vedle něj obstál Riesling 2002 Réserve Personelle od Sipp-Mack, můj oblíbený. Byl hladší a stál jen 11 Euro.

8. Schoenenbourg 2003 Grand Cru (2148 Kč). Syntetické ředidlo ve vůni se mi nedaří vymíchat (řada 6000), ale v chuti je to pěkný starý ryzlink se zbytkovým cukrem se strašně dobrým sladkým závěrem.

9. Pinot Gris 2003 Sélection de Grains Nobles (1326 Kč). Nevýrazná, mdlá vůně, výrazně botrytická chuť, sladce hrozinková. Husté, krásné.

No a to je všechno. Závěr jsem napsal už na začátku. Krásná vína, úplně netradičně elegantní a vyzrálá. Když jsem o Deissových četl letmo v Decanteru, nic mi to neřeklo. Až teď ocením, že Deiss dělá víno úplně jinak, než ostatní Alsasko. Ostatně studoval řemeslo v burgundském Beaune a jak sám říká v Decanteru, vyjádření terroiru ve vínech je naší povinností, ne volbou. No ale jde mu to parádně.

Reporty

Pozdní sběr z nudného týdne

Minulý týden byla nuda. Skoro nic se nedělo. Měl jsem rýmu, jedl prášky. Že by to bylo tím? Jamie Goode zjistil, že na letišti v Palermu nemají wi-fi. Tomu fandím. Domácí media drží tryznu za Gordona Ramsaye. (Musel jsem si přisadit – je to zpráva týdne a kdo ji nemá, jakoby nebyl.) Znáte ten, jak se trumfují dva obchodní zástupci, co mají ke snídani? Jeden říká, já snídám zásadně kaviár a šampaňské! Druhý na to: Tobě to chutná? První: Nechutná, ale víš o něčem dražším? Vyprávěl jsem ten vtip, když jsem školil obchodníky, ale došel mi až mnohem později.
Jediné víno, které jsem za poslední dva týdny měl, bylo Saint-Aubin 1er Cru 2006 „Sur Le Sentier Du Clou“ od Henri Proudhona. Koupil jsem ho v listopadu ve vinotéce při odjezdu z Beaune, asi tak jako utrácíte na letišti v duty-free shopu před odletem. Barva je nazlátlá, ale trochu moc světlá – to se mi to kibicuje, když vím z etikety, že je mladý, 2006. Z malé skleničky jsem trochu na rozpacích z vůně, připadá mi likérová, ale ne šardonkovitá, klidně bych tam tipoval třešně a višně. Přepnu na velkou skleničku a tam se projeví minerální čmuch, maďarská čérešnyje pálinka tam zůstává, ale šardonka už je poznat. Při napití je hned jasno, likér a višně, třísloviny štípou do jazyka, tohle víno někdo přetáčel každej měsíc do novýho bariku! Ještě mám hlavu opuchlou z rýmy, nejsem si moc jistej s analýzou chuti, ale ani úplně fit bych tohle víno nechtěl bodovat. Vůbec to není šardonka podle mých představ, je hodně netypická (kdepak třešně a višně v šardonce!), ale je zábavná a výrazná. Krásné víno na pití, oříšek pro porotu. Ale jednu velkou výhradu mám – koupil jsem si k vínu uzeného lososa, a k tomu se vůbec nehodí.
Britští vědci, sponzorovaní výrobci vajec, vyvrátili blud, že přehnaná konzumace vajec může škodit zdraví. Více zde. Jen to mělo přijít dříve. Co já si vyslechl každý ráno, když jsem si smažil šunku s vejci, z těch řečí by se postavily nejmíň dvě knihovny na Letné! Ovšem o podobných vědeckých objevech jsem tady už taky psal. Ať mi ty snídaně škodí nebo ne, myslím, že je lepší bejt šťastnej a trochu nemocnej, než zdravej a nešťastnej. Nevíte, jak to zařídit?
Už dlouho jsem neprohlížel spamové nabídky vinných e-šopů, až včera jsem se u jedné pousmál. Corton Grand Cru za 26 Euro? Příspěvek do diskuse o ročnících. Ještě než si tam kliknete, že uhodnete, který ročník je k mání za tu cenu ? Klídek, není to chyták, uhodne to každej. Vyluštění je tady.
Jak to dopadne, když amatér napíše na webu hloupost, se můžete přesvědčit všelikde, i tady. O tom, jaký je rozdíl mezi autorem opery a hudebním kritikem (nebo kuchařem a food-bloggerem) se nedávno psalo tady, na Středním odborném učilišti kuchařském. Jak by to vypadalo, kdyby blogy o víně psali (namísto samozvaných mlaskalů) kovaní profíci ? Koukněte sem, komentář č.16. Hezký víkend!
Jen tak