Občas se setkávám s nevrlou reakcí, když popisuju zkušenosti s nákupem vína od moravských vinařů. Nejvíc naše patrioty naštve srovnání zkušeností z nákupů vína na Moravě a ve Francii nebo v Itálii. Tam to totiž všechno funguje jaksi samozřejmě a hladce. V únoru mě vítr zavál asi deset kilometrů na jih od Mikulova do Poysdorfu a já zůstal ohromen: ono to tam už všechno funguje!

Na tropický červencový večer jsem vytáhl Veltlín z Poysdorfu (Weinviertel DAC 2006, Weingut Hauser), výborné víno, koupené v březnu v Poysdorfu za cca 5,50 Euro. Ale ouha! Schovával jsem si pár kousků jako úžasné reprezentanty odrůdy pro mlsné návštěvy, a teď zjišťuju, že se zbylými lahvemi se budu muset rychle rozžehnat. Vůně je stále mohutná, v chuti se zase na špičce jazyka pepří, chuť je příjemně minerální, ale plná a zakulacená, což jsou jinak žádané charakteristiky, ale ne u mladého veltlínu, naopak mu odchází živost a mladost. Nedávno jsem někde tvrdil, že veltlín se má vypít do vánoc v roce následujícím po roce sklizně, a vrtěl jsem hlavou nad faux pas recenzenta, který obsáhle hodnotil na jednom fanouškovsko-vinařském serveru supermarketový moravský veltlín ročníku 2003. (Ten už dávno neměl být na světě, Honzo – ale teď aspoň lépe rozumím tomu, proč jsi na některá moje vína reagoval standardní hláškou „ještě to chtělo tři roky ležet“.) Teď budu muset pobít poslední kousky vlastního pyšného veltlínu, běda mi! Ale nerozhodnost by se mohla vymstít a vedro ještě chvíli potrvá…

Tento Veltlín dokonce zabodoval na velikonoční výstavě v podpálavském Pavlově a mám s ním spojené i vrcholně příjemné vzpomínky na dvě návštěvy rakouského Poysdorfu, takže jestli jste tam ještě nebyli, čtěte dál. Občas se setkávám s nevrlou reakcí, když popisuju zkušenosti s nákupem vína od moravských vinařů. Nejvíc naše patrioty naštve srovnání zkušeností z nákupů vína na Moravě a ve Francii a nebo v Itálii. Tam to totiž všechno funguje jaksi samozřejmě a hladce. Zvažoval jsem dokonce i vlastní misi spojenou s praktickým testem toho, jak by domácí spotřebitelé reagovali na prodej vína podle standardů zažitých ve Francii či Itálii. Ale pak mě v únoru vítr zavál asi deset kilometrů na jih od Mikulova do Poysdorfu a já zůstal ohromen: ono to tam už všechno funguje!

Přijedete-li od mikulovské celnice, uvidíte hned za cedulí Poysdorf odbočku doprava k vinařství (Weingut Neustifter). Zajel jsem tam, byla sobota poledne, přesto mě mladá dcera majitele pozvala dovnitř. V degustační hale jsem vytáhl platební kartu (mluvila anglicky) a zeptal se, jestli berou platby kartou. Řekla, že bohužel ne (já si nevyměnil Eura, sakra!), ale ať si ochutnám, co chci, že to nevadí, můžu koupit příště. Po dvou vzorcích s výkladem jsem se omluvil, že už pojedu, když tam nemůžu zrovna nic koupit, ale zadržela mě ještě na několik dalších vzorků. Evidentně byla slečna nezkažená zaměstnáním, a před koukáním do zdi a ďoubáním v nose dávala přednost něčemu, co se podobalo práci… a vína měli velmi slušná. Ve vinotéce na náměstí měla službu její sestra a tam už karty akceptovali, takže jsem koupil dva kartony vína, poté co jsem okoštoval asi šest vzorků a prošel vinotéku. Mimochodem, nejdražší koutek s víny tam měl Mikrosvín Mikulov, běžné austryjácké veltlíny a ryzlinky stály mezi pěti a šesti éčky.

Z příští služební cesty do Brna si zajedu do Poysdorfu, jestli jste tam ještě nebyli, tak je to asi deset kiláků pod Mikulovem a stojí to za to. A máte-li vlastní doporučení nebo varování k nákupu vína, podělte se.